Dítě jako parťák

Úvodní článek k sérii článků DÍTĚ JAKO PARŤÁK – aneb zvládáme to s úsměvem

Možná, že se i Vy ptáte, proč jsem se rozhodla inspirovat rodiče, jak si zpříjemnit každodenní rodinný život s dětmi nebo řešit méně či více složité situace, kterých jistě nikdo z Vás není ušetřen. Ani já nejsem.

Myslím, že na úplný začátek se hodí použít citát:

„MÁMA VŽDYCKY ŘÍKALA: „ŽIVOT JE JAKO BONBONIÉRA, NIKDY NEVÍŠ, CO OCHUTNÁŠ.“      Forrest Gump

Na konci základní školy jsem se toužila stát psychologem. Z důvodu mladické nerozvážnosti, možná ze strachu, že na to nemám, se ze mě stala kadeřnice, později jsem začala dělat nehtovou modeláž. 🙂 Psychologie byla ta tam…. I když ne tak docela a ne navždycky… Vy kteří mě dobře znáte nebo jste četli MŮJ PŘÍBĚH, víte, že jsem měla velký problém se sebevědomím, podepsaly se na mně programy z dětství.  Pracovala jsem na sobě několik let. HURÁ, ÚSPĚŠNĚ.

Vím, že takových žen a jistě i mužů je kolem mě spousta. A tak jsem se rozhodla svoje zkušenosti předat dalším. Že by návrat k psychologii? 🙂 Měla jsem pocit, že pomáhat dospělým ve znovunalezení zdravého sebevědomí, v pomoci zkvalitnit si životy, je moje poslání. Můj manžel o mně s úsměvem rád říká, že jsem psycholog bez titulu. 🙂  Jsem přesvědčená o tom, že zdravé sebevědomí je jednou z cest ke spokojenějšímu životu, ke štěstí.

Všechny své zkušenosti se snažím předávat i svým dětem. Jsem ta klasická máma, co to chce dělat jinak než to dělali moji rodiče, protože si uvědomuji, kolik špatných a sebezničujících PROGRAMŮ mi, byť nechtíc, do hlavy zapsali.

Jednou navečer, když jsme si s dětmi povídali o tom, jak to chodí v jiných rodinách, že ne ve všech rodinách jsou rodiče zvědaví na názory dětí, o tom, že se praktikují fyzické tresty, že se děti straší a nikdo nebere ohled na jejich potřeby, o tom, jak jsme to měli doma my s tátou, že si u nás doma se mnou nikdo nehrál, nikdo na mě neměl čas…….., starší syn  (11) se zamyslel a povídá: „VÍŠ MAMI, JÁ JSEM TAK STRAŠNĚ RÁD, ŽE JE TO U NÁS DOMA JINAK. „ Byla jsem překvapená i dojatá. V hlavě mi to cvaklo.

DŮLEŽITÁ JE NEJEN PRÁCE S DOSPĚLÝMI, ALE HLAVNĚ S DĚTMI! Pokud je povedeme tak, aby z nich vyrostli zdravě sebevědomí lidé, budou mít na rozdíl od nás životy jednodušší. A teď nemám vůbec na mysli ty sebestředné, namyšlené, bezohledné, drzé a problémové výrostky s přemrštěným sebevědomím.

Mluvím o lidech s vlastním názorem, s uměním se sám za sebe rozhodnout a najít řešení v každé situaci. O lidech, kteří si váží sami sebe, znají svou hodnotu a dokáží si nést sami zodpovědnost za své životy a činy. O lidech, kteří umí beze strachu komunikovat, dokáží říci NE, když cítí, že je to potřeba. O lidech, na které je možné se kdykoliv spolehnout.

Přesně takové dospěláky bych chtěla vychovat ze svých dětí já. A pokud budete i vy chtít, věřím, že se Vám to podaří také.

Tou cestou je porozumění, respekt vůči každému jednotlivci v rodině, komunikace, naplňování si potřeb, láska, vedení k samostatnosti, spolupráce, ocenění, empatie, možnost svobodné volby, sebeúcta, pocit bezpečí, možnost seberealizace…..

Vzpomeňte si na své dětství. Žádná velká komunikace, zákaz, příkaz, trest.

Vyjádřit svou potřebu nebo svůj názor? Nepřípustné!!!

Poslouchat za každou cenu! Rodič ví přesně nejlépe, co je pro vás dobré!

Vaše emoce? Nepochopitelné! Na ty jako dítě nemáte nárok!

Vzpomínáte? U většiny z Vás asi nebudu daleko od pravdy.  Staré, generacemi zažité vzorce, které jsme jako děti nenáviděli, které nám nyní v dospělosti komplikují život, přesto je většina z nás používá také. )-:

Jistě diskutujete se svými známými a přáteli o tom, jak řeší určité výchovné přestupky a situace. Vzájemně si radíte, jaká řešení jsou z výchovného hlediska nejlepší. Když se ale rozhlédnu kolem sebe vidím, že to téměř všichni rodiče dělají stejně, jen někteří čekají jiný výsledek. 

JÁ TO DĚLÁM, BUDU A CHCI DĚLAT JINAK. ZÁLEŽÍ MI NA TOM, ABYCHOM U NÁS DOMA BYLI VŠICHNI PARŤÁCI. FUNGUJE TO SKVĚLE. 

Vám i Vašim dětem přeji z celého srdce totéž.