Ale já to chci koupit

Článek č. 3 ze série JSME PARŤÁCI

Stalo se to jistě každému z Vás. I já jsem ten problém mockrát řešila. Je to už ale nějaký ten rok zpátky. Od té doby jsme děti i já v pohodě.

-„Mami kup mi prosím lízátko“.

-„A jaké by si chtěl broučku? Pojď si vybrat“.

Brouček si vybere z nabízeného sortimentu lízátek a společně s Vámi pokračuje v nákupu.  Pár kroků od Vás je mrazák se všemi těmi úžasnými zmrzlinami a nanuky. Brouček se pustí nákupního košíku a utíká se podívat, co že je v tom mrazáku dobrého.

-„Tenhle nanuk mi minule moc chutnal. Pamatuješ, jak jsi mi ho kupovala? Prosím kup mi ho.“

- „Ne ne, už máš lízátko“

-„Ale mami, on je moc dobrej, prosím.“

- „Ne, už máš lízátko.“

-„Mami to už bude poslední věc, kterou mi koupíš, prosím.“

Rezignujete.

-„No tak dobře. Vezmi si ještě ten nanuk, ale už je to opravdu všechno.“

Brouček nanuk hrdě a s obrovskou radostí přidává do košíku. Způsobně se chytá madla. Musí být přece hodný a lízátko a nanuk si zasloužit. Procházíte dál obchodem. Brouček Vám pomáhá přidávat vybrané zboží do košíku. Bohužel musíte projet okolo regálů s čokoládovými tyčinkami a bonbóny, které stojí u pokladen.

-„Mami koupíš mi ještě tu čokoládu?“

-„Ne, tu už ti opravdu nekoupím.“

-„Mami prosím, už jen tu čokoládu. Ta už bude opravdu poslední.“

-„Řekla jsem ne, už toho máš dost!“

-„Prosím, mami prosím.“

Začínáte být nervózní a lidé, kteří stojí ve frontě společně s Vámi si toho začínají všímat. Brouček využívá situace. Moc dobře ví, že se na veřejnosti chcete ovládnout a netropit scénu. Chce toho využít a za každou cenu si prosadit svého.

-„Prosím, prosím. No tak mi příště nekoupíš nic. Kup mi tu čokoládu. Mamííí.“

-„Nech toho nebo ti z toho košíku vyndám i to, co už tam máš.“

Z tónu Vašeho hlasu je broučkovi jasné, že už jste opravdu naštvaná a začíná kňourat, nebo se vztekat. Ještě naposledy to zkusí, marně. Narůstá v něm vztek i lítost a dá Vám to patřičně najevo. To už se neudržíte a mezi tím než stihnete vyndat všechen nákup na pohyblivý pás pokladny ho plácnete po zadku. Začne opravdu hlasitě brečet, v horším případě se vrhá na podlahu a vzteká se. Zaplatíte a řvoucího broučka táhnete za ruku z obchodu. Možná, že se s Vámi ten Váš brouček ještě navíc přetahuje a brzdí nohama.

-„Přestaň tady dělat scény, nebo ti nařežu. A doma nedostaneš ani nanuka, ani lízátko!“ Silně s ním zatřepete.

Lidé kolem Vás kroutí hlavou. Někteří si v duchu, někteří polohlasem říkají, co je to za nevychovaného spratka, případně, co je to za příšernou matku, která nezvládá svoje dítě. Celá situace je velmi nepříjemná.

Znáte to?

POVÍM VÁM, JAK JSEM PODOBNÉ SITUACE VYŘEŠILA JÁ.

Fígl je v tom, že jsem podobné situace vůbec nemusela řešit, protože jsem přišla na to, jak jim předcházet.

V době, kdy jsem ještě nepraktikovala náš systém kapesného a děti se mnou chtěly jít na nákupy nebo jsem je prostě musela vzít s sebou, domluvili jsme se už předem, ještě než jsme vyrazili, kolik peněz mohou utratit.

Každý si vzal svojí peněženku a do ní ode mne dostal domluvený obnos 10-20 Kč. V obchodě si mohly za danou částku vybrat podle svého uvážení, co chtěly. 1 věc, 2 věci, 3 věci, podle toho, na co jim peníze stačily. Menší dcera ještě neuměla počítat a tak jsem jí v obchodě pomáhala já, nebo starší bráška. Vždy jsme se domluvili, na co jí peníze stačí a co si naopak už koupit nemůže, případně jestli si může dát do košíku ještě něco dalšího.

Děti získaly pocit vlastní důležitosti, možnost samostatného rozhodování a já prostor pro klidný nákup. Scény už se nikdy neopakovaly a spokojení jsme byli všichni.

A o to nám přece všem jde. Souhlasíte?

Vyzkoušejte a napište mi do komentářů, jak to zafungovalo. (-: