Není to tak dlouho, co mi moje nejstarší dcera naštvaně říká : „Tomu neuvěříš, co se mi dnes stalo, musím o tom napsat článek“…

Je to zhruba tři týdny, co jsem šla domů kolem základní školy, kterou na sídlišti máme. Míjela jsem pět chlapců. Bylo jim zhruba mezi 9-12 lety.

Čtyři z nich byli rozjívení, nadávali si mezi sebou, lítali všude okolo a vykřikovali slova, která nepoužívají ani dospělí.

Ten pátý šel sám před celou touhle skupinkou, na hlavě kšiltovku staženou do čela, ruce v kapsách, ramena svěšená, hlavu skloněnou a velmi pomalým krokem se šoural, nejspíš, směrem k domovu. Partička těch zbylých čtyř ho následovala.

Nedalo mi to a pozorovala jejich chování, šla jsem po protějším chodníku. Jeden z těch čtyř  začal po tom pátém, pomalu šourajícím se chlapci, házet kamínky. V tu chvíli přiběhl další z těch čtyř s telefonem v ruce se slovy „Dělejte kluci, za chvíli bude brečet!“ Zřejmě si chtěl tu ohromnou „legraci“ natočit.

Musím říct, že mě to dost zarazilo a vážně se mi z toho udělalo špatně.

Houkla jsem na ně, ať ho nechají být. Načež jsem si samozřejmě vysloužila nejednu nadávku, kterou snad nebudu ani zmiňovat. Když jsem se vzdalovala od skupinky, hulákali na mě ještě další vulgární výrazy. NEUVĚŘITELNÉ!!!!

Naštěstí, protože si všimli, že je opravdu sleduji, nechali zmínění „hrdinové“ toho chudáka odejít. Ale nechce se mi ani domyslet, jak se k němu asi chovají ve škole nebo jiný den po cestě ze školy.

Je mi jasné, že si děti v tomhle věku nejspíš neuvědomují, co šikanou způsobují. A je hrozné, že se tím vyloženě baví! A proto Vás všechny, kteří čtete tento článek, prosím – pokud uvidíte děti, jak ubližují druhým, pokud uvidíte někoho v nesnázích – zastaňte se ho! Nedovolte, aby se něco špatného dělo lidem kolem Vás i když je neznáte. Nebuďte lhostejní k tomu, co se děje ve Vašem okolí. Vždyť někdy příště to můžete být vy nebo Vaše dítě, které bude potřebovat něčí pomoc.

Šikanované děti si ve většině případů nesou špatný pocit po celý zbytek života. A mají v určitých situacích problémy i jako dospělí!  Je úplně jedno, jestli jde o šikanu fyzického nebo psychického charakteru.

Mám podobnou zkušenost.

Už od základní školy, se mi všechny děti na tělocviku posmívaly. Pokaždé, když jsme hrály míčové nebo jiné kolektivní hry a vybíraly se týmy, zůstávala jsem poslední. A tým, který mě dostal měl téměř pokaždé spoustu poznámek. Ponižovaly mě tak moc, že už jsem pak ani neměla snahu cokoliv na svých výkonech zlepšovat, nepřeskočila jsem kozu, nedokázala jsem vyšplhat na tyč, v běhu jsem byla nejpomalejší. Dokonce si pamatuji, jak mi paní učitelka na střední škole, když jsem měla podání při volejbale, řekla : „Pojďte Terezo, pobavte mě!“

A víte co to ve mě zanechalo? Odmítám hrát jakékoliv kolektivní hry, nechodím do posiloven a raději cvičím doma, kde mě nikdo nevidí. Snažím se běhat na místech, kde nechodí moc lidí a kdykoliv se mě někdo zeptá, jestli si nechci po práci zahrát volejbal nebo o víkendu badminton – prostě nejdu. Bojím se, že by se mi zase smáli…

Učte prosím Vaše děti, aby se zastávaly ostatních. Učte je, že trápit druhé, protože jsou jiní, není správné. A těm starším zkuste vysvětlit, co to do života přinese těm, kterým je ubližováno.

Již v pořadí třetí článek mojí nejstarší dcery🙂

Většinu svého života jsem si myslela, že upřímnost je jedna z mých špatných vlastností. Ale čím jsem starší, tím víc jsem za tuto vlastnost vděčná

Nikdy jsem neuměla pořádně lhát, řekla bych, že velký podíl na tom měla nejen moje výchova, ale i to, že můj táta byl dlouhou dobu u policie a já se prostě bála, že mojí lež prokoukne  To policajti umí. 

Nikdy jsem nebyla za školou, nikdy jsem nepřišla domů pozdě a i když jsem byla v pubertě, naši mi mohli 100% důvěřovat. Jasně, nebyla jsem svatá, taky se mi pár velkých průšvihů povedlo, ale vzájemná důvěra s mými rodiči pro mně byla vždycky moc důležitá.

A teď, když jsem vyrostla z malé holky, stává se mi celkem často, že za mnou ostatní, hlavně kamarádi, chodí pro radu anebo chtějí slyšet můj názor na danou situaci. Kluci, holky – každý děláme občas vrbu, takže určitě víte, o čem mluvím. Čeho si ale na mně cení je, že řeknu vždycky to, co si myslím. A pokud chce někdo slyšet můj názor, řeknu mu ho, i když to občas není úplně příjemné.Samozřejmě s ohledem na city a pocity druhých. Ale víte co? Přátelé jsou mi za to vděční, protože lidé prý  upřímní být neumí. A bohužel je to tak.

Hodně z nás se bojí vyjádřit svůj upřímný názor. Někteří se bojí nesouhlasu, jiní se schovávají za svojí „masku“ a snaží se každému zalíbit, jiní se bojí ztrapnění…těch důvodů je spousta. Já si ale myslím, že upřímný by měl být každý člověk. Jasně, že není dobré cpát svoje upřímné názory na potkání každému nebo se snažit kolegovi v práci vysvětlit, že pro Vás je prostě hlupák a nemáte ho rádi. Ale upřímnost v komunikaci je opravdu moc důležitá. Kdyby totiž lidé byli upřímní, ušetřili by si spoustu trápení, domněnek a potažmo i času, protože by se nemuseli zatěžovat výmluvami.

Pokud se Vám něco nechce, nedělejte to. Pokud nemáte náladu jít s přáteli na kafe, řekněte jim upřímně proč, namísto vymýšlení si, že musíte udělat tohle a tamto. Lidé to ocení. Alespoň já si to myslím.

Budu stokrát raději za upřímnost, než aby mne konejšili a mazali mi, jak se říká, „med kolem huby“, anebo ze mě dělali hlupáka. A co je opravdu moc důležité, buďte upřímní ke svým partnerům a vyjadřujte svoje city a pocity. Řekněte, když se vám něco nelíbí (a nedoufejte, že se partner dovtípí) a naopak oceňte, když vám partner udělá radost. Pozitivní odezva je úžasná, energií nabíjející věc!🙂

Zjednodušte si svůj život, nepřemýšlejte nad nejrůznějšími příběhy, kterými byste mohli „nakrmit“ svoje okolí.Nehrajte si na někoho, čím se 100% necítíte být – budete šťastnější.

Není možné se zavděčit každému, a tak se nad tím povzneste a buďte sami sebou. Protože lidé, kteří vás mají rádi zůstanou po vašem boku na cestě životem, ať už jste jakýkoliv.

Tenhle článek bych ráda věnovala všem, kteří se nebojí říci upřímně co si myslí!

Další článek z „dílny“ mojí nejstarší dcery🙂

Mám ráda lidi. Ráda je pozoruji, ráda se s nimi bavím a ráda zkoumám jejich myšlenky, názory a ideje.  Baví mě poslouchat jak mluví a ráda se zapojuji do diskuzí, i když už možná ne tak bezhlavě. Jsem totiž docela horká hlava a dřív jsem žila v tom, že každému musím říct svůj názor, ať ho slyšet chce nebo nechce. A úplně nejlíp mi dělalo, když s mým názorem nakonec souhlasili. Jasně, teď už vím, že je to nesmysl. A tak se snažím raději poslouchat. A přiznám se, že občas poslouchám i rozhovory cizích lidí, kteří sedí třeba u vedlejšího stolu. Připadá mi smutné a zarážející, jak negativně někteří přemýšlí.

Podle mě existují jen tři typy lidí. Lidé šťastní, nešťastní a ti, kteří jsou nešťastní, ale snaží se s tím něco udělat.

Poslední dobou se mi stává, že potkávám lidi, které jsem už dlouhou dobu neviděla. Spolužáky ze základní a střední školy, kolegy z mých předchozích zaměstnání, známé z mého dětství . Moje první otázka většinou zní – „Jak se máš?“. Mnoho z nás se ptá ze slušnosti, protože to máme zautomatizované nebo prostě jen, aby řeč nestála a konverzace se mohla dále rozvíjet. Ale víte co? Mě opravdu upřímně zajímá, jak se mají. V tom nejlepším případě mi začnou vyprávět o tom, jak jsou spokojení, šťastní, jak skvělou práci mají, kde všude byli co viděli….v tom horším, a bohužel dost častém, případě spustí o tom, jak chodí do práce, kterou nemají rádi, jak je štve co se děje ve světě. Jaký jsou lidi zrůdy a oni jsou ti největší chudáci, kteří ne a ne najít štěstí. Jak je bolí tohle a tamto a jak jim další člověk zlomil srdce. Samozřejmě i je, některé taky možná upřímně, zajímá jak se mám já. A víte jaká je moje nejčastější odpověď? „Mám se výborně!“

Mně totiž doma vždycky říkali, že dobře je za 3 a s tím já se prostě nespokojím.Jasně, člověk nemůže být pozitivní každý den a za každé situace. Ale je jen na něm, jak často a jak moc šťastný bude.

Když si vyslechnou moji odpověď následuje jejich „a jak to? Ty se máš výborně? Já se chci mít taky tak.“

Proč se mám výborně? No protože jsem se tak rozhodla! Protože nekoukám na zprávy v televizi, protože se snažím vyhýbat se lidem, kteří si ustavičně na něco stěžují, protože se zajímám o osobnostní rozvoj, čtu motivační knížky, jdu si za svým cílem a protože vím, že štěstí nepřijde odněkud z pohádkové země, ale že ho najdu uvnitř sebe sama.

A teď se dostáváme k názvu mého dnešního článku.

Převážná část známých mě má za blázna a naivku. Nebo na mě tak alespoň koukají. Podle mě si všeobecně lidé myslí o těch šťastných něco v tom smyslu. Nejednou jsem si vyslechla, že pozitivní myšlení nefunguje, a jaký je nesmysl to, že co si přejeme, se nám v životě děje. Že lektoři a kouči osobnostního rozvoje jsou  šarlatáni, lháři a zloději a je to všechno jenom snůška nesmyslů a keců.

„Zvláštní, mě to funguje.“ A pak s přáním hezkého dne a odchodem většinou rozhovor končím. Proč na sebe nechat prskat negativní energii ostatních že?

Nevěřím na osud a nevěřím ani na náhody. Věřím na to, že si lidé přitahují doživota to, na co se vědomě nebo nevědomě soustředí a co si přejí.Věřím, že pozitivní myšlení dělá život jednodušší, hezčí a šťastnější. A věřím, že každý člověk, kterého jsem v životě poznala, mi zkřížil cestu z nějakého důvodu – měl mě něco naučit, něco mi dát. Ale hlavně věřím, že to, jestli jsme v životě šťastní nebo nešťastní ovlivníme jenom my sami. Nikdo jiný!

Takže máte dvě možnosti:

Buď můžete ustavičně nadávat, stěžovat si, fňukat a být obětí svého „podělaného života“ anebo můžete být tvůrcem spokojeného, smysluplného, úžasného, smíchem a radostí naplněného života, ve kterým se budete těšit na každý nový den!

Je to jen na Vás! 

Minulý týden za mnou přišla moje nejstarší dcera. „Mami napsala jsem článek,byla bych moc ráda, kdybys ho dala na své stránky.“

Když mi ho přečetla, byla jsem překvapená i dojatá.

Tady je.

Jmenuji se Tereza, je mi téměř 26 let a jsem nejstarší ze tří sourozenců. Moje mamka se věnuje zdravému sebevědomí maminek a jejich dětí, a jelikož se i já v tomto směru pohybuji každý den, protože mám ještě dva mladší sourozence,chci se s vámi podělit jak celý tenhle mamčin projekt vnímám já.

Měla jsem krásné dětství, oba rodiče se mi hodně věnovali. Vymýšleli různé výlety, akce pro známé a jejich děti, posílali mi obden pohledy na prázdniny k babičce, které jsem trávila každé léto od pěti do třinácti let v Chodově. Pořádali stezky odvahy, honby za pokladem. V zimě jsme lyžovali, sáňkovali, v létě jezdili k moři nebo odpočívali na zahrádce. Měli jsme a máme opravdu krásný a hlavně kamarádský vztah.

Už od malička, tedy co si pamatuju, se mě snažili vychovávat jako parťáka.Jako někoho, kdo je na stejné úrovni jako oni. Nikdy jsem neměla pocit, že jsou mi rodiče nějakým způsobem nadřazeni. Jasně, ne vždycky byly postupy výchovy rodičů stoprocentní, ale důležité pro mě bylo, že jsem věděla, že za nimi můžu kdykoliv přijít. Ať už jsem provedla nějakou lumpárnu, zažila první nešťastnou lásku, rozchody nebo mě tížily špatné myšlenky a nálady. A musím říct, že je to super! A když vidím, jak to teď funguje ještě lépe s mými sourozenci, ze kterých už teď rostou opravdu rozumní človíčci, kteří jsou schopni vyjádřit svůj názor, nesouhlas, pocity, lásku – jsem na rodiče opravdu pyšná. A bez debat jsou oba tou nejlepší školou do našeho dalšího života!!!

Vždycky jsem měla pocit, že to co máme doma my je automatické. Normální. Myslela jsem, že to mají všichni. Ale čím jsem byla starší, tím víc jsem si všímala, že děti v mém okolí to tak nemají. Některé (i teď a je jich většina) byly z rozvedených rodin. Z rodin, kde dostávaly na zadek, rodičů se bály, mluvily o nich vulgárně a nechápaly vztah, jaký mám s rodiči já. V některých rodinách se o děti dokonce ani nezajímali, přehlíželi je, ponižovali a bohužel někdy i psychicky týrali. Nechápala jsem jak je to možné a nechápu to ani teď.

Nejhorší je na tom to, že si jejich rodiče absolutně neuvědomují, jaké následky to na nich zanechalo. Mám v okolí vrstevníky, kteří nemají svůj názor a nechávají se manipulovat. Vrstevníky, kteří se bojí vyjádřit svůj nesouhlas a dělají věci, ve kterých se necítí dobře a proti své vůli jen, aby se zalíbili ostatním. Vrstevníky, kteří nemají žádné sebevědomí a neznají svojí hodnotu a svoje ega si honí fotkami na sociálních sítích. Vrstevníky, kteří se se svými rodiči nestýkají a za rodiče se stydí.  Někteří z nich nejsou schopni komunikace ve vztahu, někteří se snaží být nadřazení svému partnerovi nebo jsou nešťastní a nemají se rádi. Některé holky se dokonce nechávají bít a ponižovat.

A tak Vás, rodiče ostatních, hlavně těch menších dětí prosím – berte své děti jako parťáky. Naslouchejte jim, nechejte je projevit se, naplňujte jejich životy láskou, pochopením. Netrestejte je za jejich nesouhlas s vámi a za chyby které způsobily. Učte je hledat společná řešení. Spolupracujte a buďte tým. Nesnažte se být autoritou a nebijte je, když není po vašem. A hlavně a to především – buďte víc přáteli než rodiči!

Ve škole se sice naučí psát a počítat, ale VY, vy jste učiteli do jejich života. To, co jim předáte VY už si s sebou ponesou celý život. To dobré, ale hlavně to špatné.

Mě je moje mamka nejlepší kamarádkou a taťka je superrádcem, se kterým si moc ráda povídám. Chtějte to pro své děti i VY!

P.S.: a vám mami a tati děkuji za to, jak jste mě vychovali! Byli a jste mi úžasným vzorem a mám vás moc ráda!

No a tady už mi tekly slzy , jako hrachy.  🙂

Článek č. 8 ze série DÍTĚ JAKO PARŤÁK

Moje 3 děti ve věku 6-25 let ode mě dostaly na zadek za ty celé dlouhé roky dohromady 5x. Možná si teď říkáte, jak si to může 25 let pamatovat? Pamatuji si to úplně přesně, protože jsem tovždy vnímala jako svoje velké selhání. Ano, SVOJE SELHÁNÍ.

Fyzický trest používáme v situacích, kdy neumíme najít jiné řešení. Je to nejjednodušší, rychlé, ale je to k ničemu. V dítěti vyvolá pouze strach, ponížení a vztek. Co se týká nápravy situace a ponaučení, je k ničemu.

Velmi často je fyzický trest k dané situaci neúměrný. Nejčastějiho používáme, když jsme unavení, naštvaní (práce, partner, šéf ….) Neumíme situaci vyřešit jinak.  Je to tedy jen obyčejné vybití si vlastní zlosti a neschopnosti situaci vyřešit nebo změnit.

Ptám se: „uhodili byste svého kolegu v práci, svého partnera, souseda…..?“ Proč tedy své dítě?

Vídáte venku před domem, před školou děti, které bijí mladší kamarády a spolužáky? Slýcháte o šikaně ve školách?

Násilníci v řadách dětí jsou většinou ti, kteří jsou, nebo byli,  doma sami biti.V jejich hlavách je zapsán vzorec chování: KDYŽ JSEM STARŠÍ A SILNĚJŠÍ, když mám tu moc, MŮŽU TI UBLIŽOVAT.

Praxe bývá taková, že rodiče, kteří sami děti fyzicky trestají  jsou ti, kteří nejvíce nadávají na násilnické výrostky. Vůbec si ale neuvědomují, že i oni totéž své děti svým chováním, svým příkladem učí.

Na svých přednáškách jsem kladla rodičům dvě otázky.

Co si myslíte o mužích, kteří bijí svoje ženy? Muži i ženy odpovídali stejně.

-„Muž, který bije ženu, je slaboch.“

-„Je zbabělé, když muž bije ženu, která je slabší a nemůže se bránit.“

-„Muž, který bije ženu, je hlupák, který nezná jiný způsob komunikace.“

 Co si myslíte o rodičích, kteří bijí svoje děti?

Skupina těch, která používala fyzické tresty, byla zaskočená tou otázkou a mnozí z nich si uvědomili, jak moc jsou si tyto příklady podobné. Jaký je tedy rodič, který fyzicky trestá svoje dítě? Vždyť dítě je mnohem slabší a bezbrannější než dospělá žena…

Já vím, že jste také slýchávali věty typu: Škoda rány, která vedle padne. Mě doma taky řezali a vyrostl jsem……

Ne vždy je to, co říká a dělá většina ale správné. A platí to i jinde, ne jen ve výchově dětí. To jen opakujeme slepě věci, které jsme se naučili, někde je slyšeli a nepřemýšlíme o nich.

A nebo: Když dostane na prdel, bude si to pamatovat!

Opravdu věříte, že si po nějakém čase dítě pamatuje, za co dostalo?  Myslím, že ne, pamatuje si jen to, že dostalo. Nedávno jsem o tom mluvila se svými dětmi. Ani jedno z mých dětí si nepamatuje, za co ode mě dostalo, ale vědí, že se to stalo. 

A jak to dělám já?

Je to už dlouho, co jsem dětem slíbila, že se to už nikdy nebude opakovat a stojím si za tím.  A jestli jsou teď mezi Vámi tací, kteří si myslí, že toho děti začaly určitě zneužívat, že musím mít jistě problém s chováním dětí, pletete se. Děti jsou úplně v pohodě. Všechno se nám daří společně v klidu vykomunikovat. Jsme přece parťáci a ti si neubližují. 

Trest je u nás vždy formou nápravy: omluva, oprava, finanční podílení, doučení…..

Když se nedaří v něčem dosáhnout výsledku (např. ráno neustlaná postel, večer být včas v posteli apod.) děti si samy zvolí formu motivačního trestu. Musí být takový, aby to  pocítily. Zákaz na počítač, televizi, nebo nějaká práce v domácnosti … Když 3x zapomenou, přijde trest, který si sami vybraly. Vyhneme se tak tomu, že by se pro trest zlobily na mě, nebo na manžela. Vždyť si ho přece vymyslely na sebe samy.

Nevím jak vy, ale já bych tenkrát před lety byla mnohem šťastnější dítě, kdyby tohle všechno moji rodiče věděli. Byli by mi mnohem bližší, byli by moji kamarádi, tak jsem to jako dítě vždycky chtěla. 

Tam už se to vylepšit nedá. Chci to tedy alespoň pro svoje děti. Chci, aby byly šťastné a spokojené než vyrostou a pohltí je starosti světa dospělých.

Pro Vaše děti si z celého srdce přeji totéž.

7. článek ze série DÍTĚ JAKO PARŤÁK

PROČ?  Nejčastější důvod dětského lhaní je, že se dítě chce vyhnout nepříjemnostem, trestu. Lhát ze strachu ze svého rodiče je pro mě ten nejhorší důvod ke lhaní. Vždyť máma s tátou by měli být ten přístav bezpečí, místo, kam můžu přijít kdykoliv a s čímkoliv. Jejich náruč, blízkost, účast a pochopení by měly být spojeny s oporou a porozuměním. K mámě a tátovi by se děti měly obracet v případě, že způsobily nějakou nepříjemnost, když jsou v „průšvihu“ a společně hledat řešení nápravy. Rodičovská náruč by měla být místo, kam se mohou přijít schovat, když mají nějaké trápení, když je jim nejhůř. Velmi často to tak ale není a děti zůstávají se svými malými i velkými problémy a smutky sami. Nedůvěřují nám.

Doma se lže jistě i z jiných důvodů než je strach. Chci si prosadit svou, nechci jít do školy, nechci jíst, chci se vyhnout povinnostem, nechci být sama….. Těch důvodů je spousta. Otázkou zůstává, kde se to děti naučily?

Nejspíš to pro Vás teď bude překvapení. Děti učíme lhát především my, rodiče. Nejmenší děti okoukávají lhaní od nás, ty větší pak dál ze svého okolí.  Nesouhlasíte? Hned Vám to vysvětlím.

Říkáte tyhle a podobné věty?

„Jestli budeš zlobit, přijde na tebe čert!“ Přišel někdy? 

„Jestli to rychle nesníš, sní ti to pejsek!“ Kolikrát jste dovolili Vašemu psovi sníst oběd nebo večeři dítěte? 

„Jestli ty hračky hned neuklidíš, hodím je do koše!“ Už jste někdy nějakou vyhodili? 

„Jestli okamžitě nepůjdeš, tak ti uteču a nechám tě tady samotnou!“ Nevěřím, že byste to někdy udělali. 

„Nastup do toho auta, nebo ti ujedu!“ …….

Tyhle malé lži, nám slouží k tomu, abychom dosáhli poslušnosti.

U těch nejmenších to jistě docela dobře funguje. Je ale jen otázkou času, kdy děti tyhle drobné lži prokouknou a začnou nás napodobovat. Pamatují si, že na ně to fungovalo a začnou zkoušet, jestli to funguje i obráceně.

Nejdříve zkoušejí drobné lži, a když jim na jejich základě leccos projde, zkoušejí lži větší a větší…

V očích dítěte jsou máma s tátou obrovský vzor, ti, co všechno dělají správně.Ti, co jim vlastním příkladem ukazují ty správné cesty. Chtějí být jako oni a tak jim nepřipadá špatné chovat se stejně, napodobovat je. Často je tak trestáme za něco, co jsme je sami naučili, protože si to neuvědomujeme.

KAMARÁDI A PARŤÁCI SI NELŽOU.

Vzpomeňte si na pocit, když jste zjistili, že Vám někdo hodně blízký lže. Manžel, kamarádka. To bylo zklamání, že?

I dítě zažívá podobná zklamání, když si myslí, že mu lžete.

Pamatuji si na maminku, která mi vyprávěla, jak to u nich bylo s Ježíškem:

Malému Patrikovi bylo 7 let. Někdy na začátku prosince, myslím, že to je asi 4 roky zpátky, přišel za maminkou. Posadil se k ní na klín a povídá: „mami, jak vlastně vypadá Ježíšek?“

No, víš Patriku, Ježíšek vlastně neexistuje, pod stromeček dávají dárky rodiče a babička s dědou.“

Malý Patrik byl tou informací úplně zaskočený. Slezl mamince z klína a povídá: „Mami, jak si mi to mohla udělat? Ty jsi mi celou tu dobu lhala?“ Začal plakat. To zklamání bylo tak obrovské, že až do druhého dne vůbec nemluvil.

Druhý den za ním maminka přišla, myslela si, že se situace ustálila, ale byla opravdu překvapená.

„Patriku a co by sis letos na Vánoce přál pod stromečkem najít?“

„Nic mami, já nic nepotřebuju.“

Ten rok už Ježíškovi nenapsal, ani nepřišel za rodiči s nějakým přáním. Prý ještě o Vánocích bylo ve vzduchu cítit to obrovské zklamání, ne z toho, že Ježíšek neexistuje, ale z toho že mu lhal někdo, komu věřil ze všech nejvíc.

A jak to dělám já?

Opravdu dětem nelžu. Někdy je říct pravdu lehčí, někdy o něco těžší, vždy se ale snažím najít ta správná slova, správnou formu, které by děti porozuměly. Ne vždy je potřeba popisovat situace, je lepší mluvit o pocitech a emocích, které máme s určitými věcmi spojené. Mockrát se mi potvrdilo, že vyjádřeným emocím děti velmi dobře rozumí, protože je také znají a tak je dokáží dobře propojit s určitou představou.

Nikdy si nevymýšlím, když zrovna neznám odpověď na to, co se děti ptají, ale snažím si správné informace dohledat. A když se mi náhodou nepodaří dodržet  co jsem slíbila, přijdu za dětmi s omluvou, vysvětlím,  proč jsem danou domluvu nemohla dodržet a domluvíme se společně na novém termínu. Nikdy děti nestraším čerty, ani jinými strašidly. A když už dojde k nějakému „zastrašování“ trestem, vždy je takový, aby se dal dodržet. Když nebudou úkoly hotové, nebudeš s námi moci jet na výlet.“ Nebo: „Nebudeš moci koukat na televizi“, a pod. Nikdy nepoužívám: „odnese tě čert, prodám tě“ a  už vůbec ne „nebudu tě mít ráda, už tě nebudu chtít“ apod.

A jak je to u nás s Ježíškem? Na to se mě maminky ptají často.

Po pravdě. K nám Ježíšek také chodí.  Ale když se mě můj syn ptal, jestli k nám opravdu chodí Ježíšek ,  řekla jsem:  „Ano, chodí.  K nám bude Ježíšek chodit pořád. Přijde každý rok, i když už budete všichni velcí, protože ježíšek je krásné kouzlo Vánoc.“  Ježíškovi jsme tak společně dali jen trochu  jinou podobu. Dávno sám ví, jak to doopravdy je, ale Ježíšek k nám chodí pořád. Synovi bylo letos 11 let a dál s námi hraje tuhle krásnou Vánoční hru pro tu 6letou, nejmladší. Společně se těšíme, až si zase letos  sedneme a budeme psát dopisy Ježíškovi. Ti malí i my velcí.

6.článek ze série DÍTĚ JAKO PARŤÁK

Představte si, že jste v časovém presu. Nadřízený v práci na Vás vyvíjí tlak. Chce po Vás něco udělat teď hned, ale Vy potřebujete dodělat rozdělanou práci. Nemáte možnost se samostatně rozhodnout, jakým způsobem budete věci dělat, ani kdy je budete dělat. Nikdo Vás neposlouchá a nerespektuje Váš názor.

JAK SE CÍTÍTE? Jste naštvaní? Křičíte? Hádáte se? Brečíte? Nebo snad děláte, že neslyšíte?

A teď si představte, že jste v klidu a pohodě. Na vše máte dostatek času, přesně tolik, kolik potřebujete. Vše můžete udělat tak, jak Vám to vyhovuje, podle svého. Sami se můžete rozhodnout, kdy, co a jakým způsobem budete dělat. Druzí Vám naslouchají a respektují Váš názor.

Už je to lepší? Cítíte se lépe?

Pokud dětem vytvoříte pohodu, dáte jim dostatek času, dovolíte jim věci dělat vlastním způsobem, umožníte jim spolurozhodovat o věcech, které se jich týkají, budete jim naslouchat a respektovat jejich názor, budou se také cítit dobře a nebudou mít potřebu se s Vámi hádat, vztekat se nebo dělat, že neslyší.

U nás doma panuje pohoda, nehádáme se. Všichni si vzájemně poskytujeme prostor na to, co, kdy a jakým způsobem budeme dělat. A světe div se,  funguje to. Děti udělají to, co potřebuji bez zbytečného vztekání a odmlouvání.

Základ všeho je, sdělovat dětem svoje přání a požadavky v klidu a včas, ne v časovém presu. Ano, souhlasím s Vámi, že to vždycky nejde. Také občas uletím a jen zavelím, protože mi čas šlape na paty. Většinou je ale pohoda v háji a vše funguje pod tlakem a mnohem hůře.

Nikdy nezapomenu děti poprosit a poděkovat. I tehdy, když jde třeba o školní věci, úklid vlastních věcí apod. Nestojím si za tím, že se věci musí udělat hned a takovým způsobem, který já považuji za správný. Domluvíme si časový limit. Do oběda, do večeře, do pohádek, do určité hodiny. Pokud potřebují, nabídnu jim radu, pomoc nebo spolupráci a už nechám na nich, kdy a jakým způsobem to uskuteční.

Zjednodušeně to vypadá asi takhle:

„Davide, prosím, je potřeba udělat si úkoly a přípravu do školy.“

Jo, jen dohraju tuhle hru. Hraju online a kdybych teď skončil, dostal bych trestné body.“

„Potřebovala bych, kdybys to měl hotové, než začne ten film, na který ses chtěl dívat.“

„Jo, to zvládnu.“

„Spoléhám na tebe. Když to nebude hotové, bude se to muset udělat, až poběží film.“

„To dám. V pohodě“

Většinou je to tak,  jak jsme se domluvili. Když není, pokračuje to asi takhle:

„Davide je hotová příprava a úkoly do školy, jak jsem tě prosila? Už začíná film.“

„Já jsem na to zapomněl. Můžu si to udělat potom?“

„Je mi líto, ale byli jsme na něčem domluveni, bude se to muset udělat teď.“

Trvám si na svém, protože vím, že kdybych povolila přípravu do školy udělat až po filmu, příště by se situace opakovala stejně. To víte, že je syn naštvaný a zlobí se, ale příště si dá pozor, aby vše stihl udělat tak, jak jsme se dohodli.

Je důležité dodržovat oboustranně pravidla tak, jak si je na začátku domluvíte.

Když budete důslední, ale zároveň ohleduplní k potřebám svých dětí, výsledek se jistě brzy dostaví. 

Dětem, které ještě neznají hodiny, můžete kolem ciferníku nalepit samolepky, aby mohly sledovat, jak jim ubíhá čas. A nezapomeňte to s nimi ze začátku párkrát natrénovat.

Držím Vám palce.🙂

Tenhle článek je učebnicový příklad toho, jak nás programy z dětství ovlivňují po zbytek našeho života.
„Tak jo,“ říkám si. „Velikonoce klepou na dveře, měla bys chystat výzdobu, vajíčka, připravit si recepty na mazanec a na velikonočního zajíce…..“
Přesto, že mám malé děti, se mi do ničeho z toho nechce. Vím, že to nakonec udělám, protože děti se těší a tradice by se měly předávat, ale stejně jako každý rok to udělám s obrovskou nechutí. Nezachrání mě ani to, že je to společný s dětmi příjemně strávený čas.

Ačkoliv jsou Velikonoce krásným svátkem jara a měla bych se na ně těšit, mám to přesně obráceně. Nemám ráda přípravu na ně, ani Velikonoce samotné.Dopoledne Velikonočního pondělí každý rok doslova protrpím a očima posouvám pomyslnou ručičku na digitálních hodinách. „Už aby bylo 12 hodin, snad už potom nikdo nepřijde.“

Normálně se na návštěvy těším, miluji je. O Velikonocích bych se ale nejraději zavřela do trezoru, aby za mnou nikdo nemohl, nechci nikoho vidět.
Všechno to začalo před lety. Jako dítě jsem každé Velikonoce protrpěla. Spolužáci, kteří mě o tomto svátku navštěvovali, nebyli zrovna ohleduplní. Každý rok jsem prosila maminu, aby neotevírala, každý rok zbytečně. Smála se: „ Jen si to užij.“

„Užívala jsem si opravdu moc.“ Kluci, kteří za mnou chodili se do mě vždy pustili všichni najednou, ale já měla zadek jen jeden. Nejedna pomlázka minula svůj cíl. Rudé pásy na mém těle od lopatek po kolena se do druhého dne proměnily na modřiny.

Několik let nekončící kolotoč. První nepříjemný zážitek, strach a nechuť absolvovat to znovu, opakující se stejně nepříjemný zážitek a zase strach a nechuť….

Krásně zakotvený program v mém mozku, který naskočí každý rok před Velikonocemi. Není to pro mě svátek jara, ale den plný nepříjemností a povinné bolesti, i když se mě to už v této podobě netýká.

Přesto že vím, že už se něco takového nebude opakovat, už jsem přece jen velká holka a moji přátelé jsou rozumnější, program funguje stále stejně.

Ve svých hlavách máme spoustu takových programů, které stále dokola naskakují a více či méně nám komplikují život, i když jsou už dávno nepotřebné nebo nefunkční.

Jaký program z dětství komplikuje život tobě? Máš takový? Napiš mi ho. 

5.článek  ze série DÍŤĚ JAKO PARŤÁK

Znáte pořekadlo CO TĚ NAZABIJE,TO TĚ POSÍLÍ?Zkuste se zamyslet a odpovědět si jedním slovem na otázku, o čem tohle pořekadlo je?

Ano, správná odpověď je ZKUŠENOST. Souhlasíte se mnou?

Dnešní článek je o DŮLEŽITOSTI vlastní zkušenosti.

Patříte mezi ty rodiče, kteří svým dětem vždy perfektně vysvětlí, co, proč a jak mají udělat a trvají si na svém, protože děti přece musí poslouchat?

Nechci se s Vámi hádat.  Já přece vím, že vše děláte ve víře toho, že pro své dítě děláte jen to nejlepší, že z něj chcete vychovat slušného člověka a možná, že si to budete myslet i potom, co dočtete tenhle článek. A možná taky ne. 

Jistě se s tím také setkáváte. Řeknete: „udělej věci, jak ti říkám.“ Ale dítě vzdoruje, že je chce udělat jinak. A víte proč? Nemá za danou činností vlastní zkušenost. Mozek neumí vyhodnotit, co je dobré a co ne, bez vlastní zkušenosti. To se pak můžete zlobit a vysvětlovat „horem, dolem.“

Dokud si dítě nesáhne na horkou troubu, budete mu pořád dokola opakovat, že na ní sahat nesmí, že se spálí. Pokud ale dítě nemá zkušenost s tím, jak je trouba horká, bude se jí snažit dotýkat opakovaně, i když se budete zlobit. Až do chvíle, kdy se poprvé spálí, potom už to jistě dělat nebude. 

To, co máme spojené se špatnou zkušeností se snažíme znovu neopakovat.Naopak tam, kde máme zkušenost dobrou, snažíme se věci dělat stejně. Je to tak?

Já to dělám tak, že nechám děti vyzkoušet si na vlastní kůži úplně všechno, co v rámci jejich bezpečí vyzkoušet jde.

Ptáte se, jak to vypadá v praxi?

Povím dětem, jak potřebuji, aby určité věci udělaly, vysvětlím, jakým způsobem dosáhnou požadovaného výsledku a podobně. Pokud se mnou nesouhlasí, nehádám se s nimi. Nechám je, aby si vyzkoušely vlastní řešení. Většinou dojdou k tomu, že jsem měla pravdu. Úplně přirozeně podruhé stejnou chybu neopakují a já tak dosáhnu toho, čeho jsem dosáhnout potřebovala.  Když se špatným rozhodnutím napáchají nějaké škody, děti je napraví, nebo se domluvíme a nápravu uděláme společně. Vše se tak obejde bez křiku a nepříjemností.

Kdybych tvrdě trvala na svém, byly bychom otrávení všichni. Děti, že musí pro ně z nelogických důvodů poslechnout a já, že se mi snaží vzdorovat.

Děti většinou nechtějí dělat nebo udělat to, co jim nedává smysl. Proto je důležitá vlastní zkušenost, aby jim věci smysl dávaly.

Jsem přesvědčená o tom, že dovolit dětem udělat si vlastní zkušenost je pro jejich život moc důležité. V dospělosti se totiž nebudou bát dělat vlastní rozhodnutí a nést si za ně zodpovědnost. Bude pro ně přirozené učit se z vlastních chyb a napravovat je.

Dnešní článek se nabízí zakončit větou: CO SE V DĚTSTVÍ NAUČÍŠ, V DOSPĚLOSTI JAKO KDYŽ NAJDEŠ, protože dětství je  tréningový čas pro sbírání zkušeností.

Článek č. 4 ze seriálu JSME PARŤÁCI

Také jste ten rodič, který se neustále zlobí, že si jeho dítě po sobě neuklízí?

Po bytě se všude možně válí různé hračky, tablety, mobily, notebooky, pastelky a jiné věci, které děti přes den vytahají a už po sobě neuklidí? U nás to bylo zrovna tak.

Tenhle nápad jsem dostala v době, kdy mě změť různých kabelů a nabíječek visících snad ze všech zásuvek v bytě, válejících se po podlaze v různě velkých propletencích přiváděla k šílenství. Stále dokola jsem je rozmotávala a uklízela  do šuplíku v obývacím pokoji. Za 2-3 dny to bylo to samé. Uf.

Jsem máma, která skoro vůbec nekřičí, nemám to ráda. Stává se mi to tak jednou, maximálně dvakrát za 10 let. 

Tak ne, přiznávám se, tak 2x do roka se rodině taky podaří mě pořádně naštvat a potom jsem jak vichřice. 🙂 Lidé, kteří mě znají, o mě říkají, že moje trpělivost je nekonečná, skoro mají pravdu. Ale víte, jakou mi to dalo práci, než jsem se to naučila? Děsnou! (-: Chcete  se to také naučit?

Tak zpátky k věci.

Jednou, když jsem opakovaně v rámci stírání podlahy rozmotávala ten příšerný zamotanec z kabelů, hned po tom, co jsem děti 3x za sebou prosila, aby si uklidily hračky, blesklo mi v hlavě něco geniálního. Tedy aspoň mě se to podle výsledků geniální zdá. Už jste zvědaví?

Nejdřív, ale musíte vědět, že podmínkou toho, abyste to mohli aplikovat i vy je, aby Vaše děti dostávaly kapesné nebo příděl sladkostí.

U NÁS JE TO TAKHLE: Večer, když už je jasné, že nebude čas na hraní, připomenu dětem, že je čas obejít celý byt a uklidit si po sobě, co kde nechaly. Nádobí z večeře, oblečení, hračky ….. Když někde ještě vidím nějakou sklenici nebo kalhoty jednoduše zavelím- Davide (Adélko) kalhoty  (nádobí) apod. To stačí. Na to děti většinou slyší. Není potřeba lamentovat „pořád dokola ti opakuji….“,nebo „ty se to snad nikdy nenaučíš!“ Nepoužívám ani jiné podobné věty.

Když večer vlezou do postýlek obejdu celý byt. Nad drobnostmi někdy přivřu oko a doklidím, ale nad věcmi dětské potřeby rozhodně ne. Posbírám, co kde najdu a dám, jak jinak, než do papírové krabice. 

To ale není jen tak obyčejná krabice, je to obchod. 🙂 V krabici máme malou zavařovací sklenici s víčkem na peníze. Nejen děti, ale i já a manžel většinou za 1-2 dny zjistíme, že nám něco děsně důležitého chybí a přijdeme si to do obchodu koupit. Za kus 5-10 Kč. Penízky takhle vybrané šetříme na výlety.

Výborně se to osvědčilo. Bojím se, že budu muset za krátko obchod zavřít, protože už nebudeme mít co prodávat. 🙂 Děti si dávají čím dál větší pozor, aby jim něco nechybělo.

Pokud se Vám tahle hra líbí, nezapomeňte, že pravidla musí, stejně jako u nás platit pro všechny členy domácnosti, tedy i pro Vás! Občas mě a manžela nachytají děti. Hlavně ta menší to hlídá a dohlíží na to, abychom také poctivě zaplatili. 

Pokud Vaše děti nedostávají kapesné, zkuste prodávat třeba za bonbón. Dítě dá bonbón Vám, a když nachytá Vás, dejte zase jeden vy jemu.

Nezapomeňte se na všech pravidlech s dětmi domlouvat. Neměl by je stanovovat rodič sám, měla by to být domluva rodičů s dětmi. Jen tak bude zábavné je dodržovat a budou vyhovovat všem.

Víte, že děti s  rozvinutým estetickým cítěním více udržují pořádek? Je pro ně totiž důležité, aby se jim jejich prostředí líbilo.

Článek č. 3 ze série JSME PARŤÁCI

Stalo se to jistě každému z Vás. I já jsem ten problém mockrát řešila. Je to už ale nějaký ten rok zpátky. Od té doby jsme děti i já v pohodě.

-„Mami kup mi prosím lízátko“.

-„A jaké by si chtěl broučku? Pojď si vybrat“.

Brouček si vybere z nabízeného sortimentu lízátek a společně s Vámi pokračuje v nákupu.  Pár kroků od Vás je mrazák se všemi těmi úžasnými zmrzlinami a nanuky. Brouček se pustí nákupního košíku a utíká se podívat, co že je v tom mrazáku dobrého.

-„Tenhle nanuk mi minule moc chutnal. Pamatuješ, jak jsi mi ho kupovala? Prosím kup mi ho.“

- „Ne ne, už máš lízátko“

-„Ale mami, on je moc dobrej, prosím.“

- „Ne, už máš lízátko.“

-„Mami to už bude poslední věc, kterou mi koupíš, prosím.“

Rezignujete.

-„No tak dobře. Vezmi si ještě ten nanuk, ale už je to opravdu všechno.“

Brouček nanuk hrdě a s obrovskou radostí přidává do košíku. Způsobně se chytá madla. Musí být přece hodný a lízátko a nanuk si zasloužit. Procházíte dál obchodem. Brouček Vám pomáhá přidávat vybrané zboží do košíku. Bohužel musíte projet okolo regálů s čokoládovými tyčinkami a bonbóny, které stojí u pokladen.

-„Mami koupíš mi ještě tu čokoládu?“

-„Ne, tu už ti opravdu nekoupím.“

-„Mami prosím, už jen tu čokoládu. Ta už bude opravdu poslední.“

-„Řekla jsem ne, už toho máš dost!“

-„Prosím, mami prosím.“

Začínáte být nervózní a lidé, kteří stojí ve frontě společně s Vámi si toho začínají všímat. Brouček využívá situace. Moc dobře ví, že se na veřejnosti chcete ovládnout a netropit scénu. Chce toho využít a za každou cenu si prosadit svého.

-„Prosím, prosím. No tak mi příště nekoupíš nic. Kup mi tu čokoládu. Mamííí.“

-„Nech toho nebo ti z toho košíku vyndám i to, co už tam máš.“

Z tónu Vašeho hlasu je broučkovi jasné, že už jste opravdu naštvaná a začíná kňourat, nebo se vztekat. Ještě naposledy to zkusí, marně. Narůstá v něm vztek i lítost a dá Vám to patřičně najevo. To už se neudržíte a mezi tím než stihnete vyndat všechen nákup na pohyblivý pás pokladny ho plácnete po zadku. Začne opravdu hlasitě brečet, v horším případě se vrhá na podlahu a vzteká se. Zaplatíte a řvoucího broučka táhnete za ruku z obchodu. Možná, že se s Vámi ten Váš brouček ještě navíc přetahuje a brzdí nohama.

-„Přestaň tady dělat scény, nebo ti nařežu. A doma nedostaneš ani nanuka, ani lízátko!“ Silně s ním zatřepete.

Lidé kolem Vás kroutí hlavou. Někteří si v duchu, někteří polohlasem říkají, co je to za nevychovaného spratka, případně, co je to za příšernou matku, která nezvládá svoje dítě. Celá situace je velmi nepříjemná.

Znáte to?

POVÍM VÁM, JAK JSEM PODOBNÉ SITUACE VYŘEŠILA JÁ.

Fígl je v tom, že jsem podobné situace vůbec nemusela řešit, protože jsem přišla na to, jak jim předcházet.

V době, kdy jsem ještě nepraktikovala náš systém kapesného a děti se mnou chtěly jít na nákupy nebo jsem je prostě musela vzít s sebou, domluvili jsme se už předem, ještě než jsme vyrazili, kolik peněz mohou utratit.

Každý si vzal svojí peněženku a do ní ode mne dostal domluvený obnos 10-20 Kč. V obchodě si mohly za danou částku vybrat podle svého uvážení, co chtěly. 1 věc, 2 věci, 3 věci, podle toho, na co jim peníze stačily. Menší dcera ještě neuměla počítat a tak jsem jí v obchodě pomáhala já, nebo starší bráška. Vždy jsme se domluvili, na co jí peníze stačí a co si naopak už koupit nemůže, případně jestli si může dát do košíku ještě něco dalšího.

Děti získaly pocit vlastní důležitosti, možnost samostatného rozhodování a já prostor pro klidný nákup. Scény už se nikdy neopakovaly a spokojení jsme byli všichni.

A o to nám přece všem jde. Souhlasíte?

Vyzkoušejte a napište mi do komentářů, jak to zafungovalo. (-:

Článek č. 2 ze série JSME PARŤÁCI

Mockrát jste už řešili, zda kapesné a co si za něj děti mohou koupit?

Moje odpověď je ANO a cokoliv. Nechytejte mě za slovo. Tím samozřejmě nemyslím alkohol, drogy  ani cigarety. 

Došla jsem k názoru, že už i relativně malé děti by měly dostávat kapesné. A tím myslím třeba už tříleté, čtyřleté, bez ohledu na to, že ještě neumějí počítat. Mají přece Vás, rodiče, kteří jim jistě s počítáním rádi pomůžete. 

Dítě tak získá na pocitu důležitosti a vy mu tak dáte najevo, že mu důvěřujete.  Začne se učit hospodařit s penězi, naučí se šetřit. A věřte, že z vlastních peněz opravdu děti šetří. Funguje to podobně jako u sladkostí, o kterých jsem psala minulý týden.

JAK TO DĚLÁME U NÁS? Jak už jsem psala minule, každou neděli rozdáváme sladkosti a tak při té příležitosti rozdáváme i kapesné. Děti se už od rána připomínají, aby se náhodou nezapomnělo.

Doporučuji, pokud to chcete dělat stejně jako my, opravdu dodržujte stále stejný den v týdnu, abyste předešli nedorozuměním s dětmi, jestli už rozdávání v daném týdnu proběhlo, nebo ne. Mám vyzkoušeno, že pokud se z nějakého důvodu přesunulo rozdávání na některý jiný den, často jsme v tom měli chaos všichni a nedokázali jsme se dohodnout. Přece jen děti mají v hlavičkách svůj svět a my dospělí zase spoustu starostí a povinností. 

U nás děti (6 a 11let) dostávají 30 korun týdně. Ta nejstarší (25 let) už ho nepotřebuje. 🙂 Částku můžete nastavit podle vlastního zvážení vzhledem k věku dítěte a cenám v obchodech. Mě to takhle přijde tak akorát. Na bonbóny nebo zmrzlinu to stačí a na cigarety je to málo. 

Praktikujeme to takhle asi 2 roky a výborně se to osvědčilo. Děti dostávají kapesné bez ohledu na to, jestli zlobí nebo ne. Kapesné by nemělo sloužit k tomu, abychom následně mohli děti potrestat, ale k tomu, abychom je pomalu začali učit finanční gramotnosti, to znamená, mohu si koupit to, na co mám.

Děti využívají kapesné ke koupi sladkostí, drobných dárků pro kamarády, berou si ho s sebou na výlety, aby si mohly koupit třeba nanuk nebo zmrzlinu. Pokud chcete děti opravdu učit hospodařit s penězi, nekupujte jim sladkosti a zmrzliny z rodinného rozpočtu, stačí, když je jako skvělá máma a skvělý táta sem tam na něco pozvete.

Nikdy nezasahuji do toho, co si děti chtějí koupit, i kdyby to byla sebevětší hloupost. Potom by systém kapesného úplně ztratil smysl. Vždyť i pro mého 11letého syna je nová rtěnka naprostá zbytečnost a já si jí přesto koupím. 

Pokud se děti rozhodnou šetřit si na něco dražšího, nějaký ten týden je necháme a pokud je doma vše O.K., tak jim něco přidáme. Děti si věcí, o které se musí sami zasloužit a snažit se, váží daleko více než těch, které dostanou. A ta radost, když už to konečně mají. 

Je to stejné jako s dospělými. Co dostaneme od rodičů jen tak, zdarma, nemá pro nás zdaleka takovou hodnotu, jako to, na co dlouhou dobu šetříme. To je potom radost a péče. 

Líbí se Vám to? Souhlasíte se mnou? Tak šup, šup. Oblíkejte děti a honem do města ať si děti MOHOU SAMI VYBRAT nějakou krásnou peněženku, nebo kasičku. Otevírací, aby se do ní dalo šetřit, ale také z ní vybírat. A nebo raději oboje. Kasičku na šetření, peněženku na nákupy. 

Pokud máte dětí víc, musí mít každé svoji kasičku a svoji peněženku. Předejdete tak hádkám mezi dětmi. A pokud se vám nechtějí kasičky a peněženky kupovat, použijte třeba malé krabičky. Peněženky mohou šikovné maminky ušít, nebo vyrobit. Vše vyrábějte spolu s dětmi. Chceme je přece naučit spolupracovat. 

Uvidíte, co uděláte dětem radosti. Malí se budou cítit velcí a Ti větší už nebudou muset škemrat o peníze. A vy dětem pomůžete o kousek si vylepšit zdravé sebevědomí. 

Máte jiné zkušenosti? Napište mi je do komentářů.

Máte jako spousta jiných maminek problém s velkým mlsáním svých dětí?

Nikdy nemají dost a dožadují se stále dalších bonbónů, čokolád, lízátek a žvýkaček?

Poradím Vám jak na to, abyste se vyhnuli neustálému dožadování, brečení a vztekání se kvůli sladkostem. Aspoň u nás doma to takhle krásně funguje.

Řešila jsem tenhle problém stejně jako vy s oběma menšími dětmi. Zvlášť ten starší, David, mohl jíst sladkosti na kila. On se zlobil, že už mu další nechci dát a já jsem se zlobila, že neustále žebroní. Bylo to nepříjemné pro oba.

Dokola jsem vysvětlovala, že nemůže být živý jen ze sladkostí, že musí jíst i normální jídlo. Marně. Normální jídlo pro něj byly i buchty s mákem k snídani, buchtičky se šodó k obědu nebo třeba krupicová kaše s kakaem k večeři. I po těchto sladkých jídlech se dožadoval sladkostí, protože už přece jedl.

Pak jsem ale dostala nápad. Děti si vybraly každý jednu krabici od malých bot. Ještě, že je schovávám. Krabice se hodí vždycky, i když není zrovna před vánoci a nepečeme cukroví. 🙂 Menší dcera si jí ozdobila, aby se jí líbila. Zkuste krabice také ozdobit. Třeba společně s dětmi. Spolupráce krásně rozvíjí vztah mezi rodiči a dětmi a učí děti spolupráci.

A TEĎ TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ: každou neděli se společně s dětmi sejdeme  a ze zásob, které mají od babiček, z Velikonoc, z Mikuláše, z drobných dárků od kamarádů…. si mohou děti vybrat na každý den určitý počet sladkostí. U nás máme tři. Tři velké bonbóny, tři kostičky čokolády, šest maličkých bonbónků, nebo třeba jednu velkou sušenku. Tak, aby celkové množství bylo vždy podobné. Děti si mohou sladkosti nakombinovat  jak chtějí. Podle své chuti. Třeba jeden bonbón a dvě kostičky čokolády. Celý týden si s tím krásně hospodaří, protože vědí, že podle domluvy přijde další příděl sladkostí zase až v neděli.

Už nemusím kontrolovat, kolik sladkostí snědly, ani se s dětmi hádat o tom, který z nich měl o bonbón víc, nebo míň, jestli už jich za celý den bylo dost, nebo jestli už jsou po jídle.

Je jen na nich, kdy a za kolik dní si zásoby vymlsají.

Všichni tak máme o jeden problém méně a jsme tak o krok blíž k rodinné pohodě. Na té nám totiž u nás doma móóóóóc záleží.

Zkuste to také.

Děláte to u vás doma jinak? Napište o tom do komentářů a inspirujte tak další  rodiče, kteří si neví rady.

Úvodní článek k sérii článků DÍTĚ JAKO PARŤÁK – aneb zvládáme to s úsměvem

Možná, že se i Vy ptáte, proč jsem se rozhodla inspirovat rodiče, jak si zpříjemnit každodenní rodinný život s dětmi nebo řešit méně či více složité situace, kterých jistě nikdo z Vás není ušetřen. Ani já nejsem.

Myslím, že na úplný začátek se hodí použít citát:

„MÁMA VŽDYCKY ŘÍKALA: „ŽIVOT JE JAKO BONBONIÉRA, NIKDY NEVÍŠ, CO OCHUTNÁŠ.“      Forrest Gump

Na konci základní školy jsem se toužila stát psychologem. Z důvodu mladické nerozvážnosti, možná ze strachu, že na to nemám, se ze mě stala kadeřnice, později jsem začala dělat nehtovou modeláž. 🙂 Psychologie byla ta tam…. I když ne tak docela a ne navždycky… Vy kteří mě dobře znáte nebo jste četli MŮJ PŘÍBĚH, víte, že jsem měla velký problém se sebevědomím, podepsaly se na mně programy z dětství.  Pracovala jsem na sobě několik let. HURÁ, ÚSPĚŠNĚ.

Vím, že takových žen a jistě i mužů je kolem mě spousta. A tak jsem se rozhodla svoje zkušenosti předat dalším. Že by návrat k psychologii? 🙂 Měla jsem pocit, že pomáhat dospělým ve znovunalezení zdravého sebevědomí, v pomoci zkvalitnit si životy, je moje poslání. Můj manžel o mně s úsměvem rád říká, že jsem psycholog bez titulu. 🙂  Jsem přesvědčená o tom, že zdravé sebevědomí je jednou z cest ke spokojenějšímu životu, ke štěstí.

Všechny své zkušenosti se snažím předávat i svým dětem. Jsem ta klasická máma, co to chce dělat jinak než to dělali moji rodiče, protože si uvědomuji, kolik špatných a sebezničujících PROGRAMŮ mi, byť nechtíc, do hlavy zapsali.

Jednou navečer, když jsme si s dětmi povídali o tom, jak to chodí v jiných rodinách, že ne ve všech rodinách jsou rodiče zvědaví na názory dětí, o tom, že se praktikují fyzické tresty, že se děti straší a nikdo nebere ohled na jejich potřeby, o tom, jak jsme to měli doma my s tátou, že si u nás doma se mnou nikdo nehrál, nikdo na mě neměl čas…….., starší syn  (11) se zamyslel a povídá: „VÍŠ MAMI, JÁ JSEM TAK STRAŠNĚ RÁD, ŽE JE TO U NÁS DOMA JINAK. „ Byla jsem překvapená i dojatá. V hlavě mi to cvaklo.

DŮLEŽITÁ JE NEJEN PRÁCE S DOSPĚLÝMI, ALE HLAVNĚ S DĚTMI! Pokud je povedeme tak, aby z nich vyrostli zdravě sebevědomí lidé, budou mít na rozdíl od nás životy jednodušší. A teď nemám vůbec na mysli ty sebestředné, namyšlené, bezohledné, drzé a problémové výrostky s přemrštěným sebevědomím.

Mluvím o lidech s vlastním názorem, s uměním se sám za sebe rozhodnout a najít řešení v každé situaci. O lidech, kteří si váží sami sebe, znají svou hodnotu a dokáží si nést sami zodpovědnost za své životy a činy. O lidech, kteří umí beze strachu komunikovat, dokáží říci NE, když cítí, že je to potřeba. O lidech, na které je možné se kdykoliv spolehnout.

Přesně takové dospěláky bych chtěla vychovat ze svých dětí já. A pokud budete i vy chtít, věřím, že se Vám to podaří také.

Tou cestou je porozumění, respekt vůči každému jednotlivci v rodině, komunikace, naplňování si potřeb, láska, vedení k samostatnosti, spolupráce, ocenění, empatie, možnost svobodné volby, sebeúcta, pocit bezpečí, možnost seberealizace…..

Vzpomeňte si na své dětství. Žádná velká komunikace, zákaz, příkaz, trest.

Vyjádřit svou potřebu nebo svůj názor? Nepřípustné!!!

Poslouchat za každou cenu! Rodič ví přesně nejlépe, co je pro vás dobré!

Vaše emoce? Nepochopitelné! Na ty jako dítě nemáte nárok!

Vzpomínáte? U většiny z Vás asi nebudu daleko od pravdy.  Staré, generacemi zažité vzorce, které jsme jako děti nenáviděli, které nám nyní v dospělosti komplikují život, přesto je většina z nás používá také. )-:

Jistě diskutujete se svými známými a přáteli o tom, jak řeší určité výchovné přestupky a situace. Vzájemně si radíte, jaká řešení jsou z výchovného hlediska nejlepší. Když se ale rozhlédnu kolem sebe vidím, že to téměř všichni rodiče dělají stejně, jen někteří čekají jiný výsledek. 

JÁ TO DĚLÁM, BUDU A CHCI DĚLAT JINAK. ZÁLEŽÍ MI NA TOM, ABYCHOM U NÁS DOMA BYLI VŠICHNI PARŤÁCI. FUNGUJE TO SKVĚLE. 

Vám i Vašim dětem přeji z celého srdce totéž.

Zkoušeli jste se někdy zamyslet nad tím, jak mluvíte se svým dítětem? Nedávno jsem se setkala s paní, se kterou jsme zapředly rozhovor kolem výchovy dětí. Říká: „Mně se líbí, jak to dělá můj manžel. Ten zavelí a děti jdou udělat bez řečí, co po nich chce, dál s nimi nediskutuje a oni vědí, že to prostě udělat musí. Přede mnou takový respekt nemají. Někdy se dokonce zaseknou a já je vůbec nemůžu donutit k tomu, aby udělaly to, co po nich chci.“ Sevřel se mi žaludek. Přesně jsem v ten okamžik věděla, jak se dítě v těchto situacích cítí.

Zkuste si představit, jak byste se cítili vy, kdyby váš partner zavelel a vy museli bez řečí udělat to, co po vás chce. Bez ohledu na to, jestli tomu rozumíte nebo ne, bez ohledu na to, jestli se vám to líbí, nebo nelíbí, jestli s tím souhlasíte, nebo nesouhlasíte, prostě bez řečí. Teď hned a okamžitě!!!!

Zkuste si uvědomit, jak moc často mluvíme s našimi dětmi tak, jak by se to nám samým nelíbilo, kdyby tak s námi mluvili druzí. Samé příkazy, zákazy kritika a porovnávání s druhými ve smyslu toho, jak ti druzí jsou lepší. A takhle je to celý váš život.  Cítíte, jak vaše sebevědomí bere za své?

Mnoho rodičů ve víře toho, že dělají to nejlepší pro svoje děti, učí tyhle malé bytosti, které jako houby nasávají úplně všechno, co kolem sebe vidí a slyší, pouze slepě poslouchat.

Výchova strachem vede k tomu, že dítě sice udělá vždy to, co po něm chceme, ale neví proč a jaký to má smysl. A protože máma s tátou v očích dítěte vědí a umí všechno nejlíp, vezmou si to za své. Otiskne se do nich vzorec jejich chování a budou ho stejným způsobem uplatňovat i v dospělosti. Budou poslouchat.

S největší pravděpodobností, budou vždy zaměstnanci a nikdy nebudou mít dost velké sebevědomí na to, aby se postavily na vlastní nohy. Nenaučíte je totiž samostatně se rozhodovat, správně věci posuzovat, zodpovídat si sám za sebe, protože to vždy  „lépe“ rozhodnete a uděláte za ně. Naučíte je pouze poslouchat. Tentýž vzorec budou uplatňovat i ve vztazích. Budou si hledat kamarády, kteří jim budou nadřazení a oni vždy rádi udělají vše tak, jak to chtějí druzí. Najdou si jim nadřazené, mnohdy despotické partnery.

Jen se rozhlédněte kolem sebe, poslouchejte. Kolikrát jste slyšeli o týraných ženách? Domácího násilí je kolem nás tolik, až mě to děsí. Několikrát jsem mohla s těmito ženami mluvit a víte, v čem se shodují? „Zbil mě, ale já jsem si to asi zasloužila. Kdybych to udělala tak jak on chtěl, kdybych poslouchala, tak by mi to neudělal.  Když nedělám věci, které mu vadí, tak je na mě hodný. On mě má rád“ BRRRR, hrozné, že? Ve většině případů z těchto manželství a partnerství nikdy neodejdou.

Přimlouvám se dnes za všechny ty malé, nás milující bytosti, buďme jim rovnocennými partnery. Mluvme s nimi, vysvětlujme proč to a to potřebujeme tak a tak, ptejme se jich, jak to potřebují ony, dovolte jim vyzkoušet si jejich řešení situací na vlastní kůži a příště jim pomozme udělat to lépe, dovolme jim, aby se vyvíjely a posouvaly ve svých životech stejným způsobem jako my, na základě vlastních rozhodnutí a zkušeností. A buďme jim vždy na blízku, pro případ, že budou potřebovat naší pomoc.

Nesnažme se je ovládat, zastrašovat, manipulovat a trestat proto, abychom dosáhli svého. Připravili bychom je tak na to, že až vyrostou, bude to za nás dělat někdo jiný. A to už by se nám  milujícím rodičům jistě nelíbilo.

Vliv slova na naše sebevědomí je jeden z nejsilnějších aspektů, které nás ovlivňují. To jakým způsobem s námi jednají naši rodiče, naši kamarádi, učitelé ve škole, spolupracovníci a nadřízení, naši životní partneři a naše děti.

Slovo je velmi mocný nástroj a stejně tak jako nám dokáže být velmi dobře k užitku, může se stát zbraní, která způsobí na našich duších zranění, která se jen velmi špatně léčí a v mnoha případech se tyto rány nepodaří zacelit do konce života. Zvláště děti jsou velmi citlivé na to, jak s nimi mluvíme, jakými výrazy je častujeme, jaký volíme tón hlasu.

Kritika dospělého, obzvlášť rodičovská může vzít dítěti vítr z plachet na pěkně dlouhou dobu. Kritika, která se uloží do mozku, jako program do počítače pak ovlivňuje to, co budeme, nebo nebudeme dělat, to jak se budeme nebo nebudeme chovat, to jak budeme nebo nebudeme schopni komunikovat s lidmi, jestli se budeme umět prosadit a s kým se budeme stýkat.

Je jedno kolik nám je let. V dospělosti je to s kritikou podobné jako v dětství. Pravděpodobně se na věc,  která  je opakovaně kritizovaná nakonec vykašleme. Přestaneme chodit do společnosti, když nám opakovaně zkritizují oblečení, přestaneme chodit na koupaliště, pokud se kritika týká naší postavy, přestaneme zpívat, protože je kritizován náš hlas, přestaneme malovat ……Přestaneme mít rádi sami sebe.

Dovolíme lidem z našeho okolí, aby z nás udělali někoho, kdo se nám nelíbí, s kým nejsme spokojeni a s kým se necítíme dobře. Čím více se necháme ovlivnit názory druhých, tím těžší je uvědomit si, že to nejsme opravdu my, je to jen projekce lidí z našeho okolí. Většinou takových, kteří jsou nespokojeni sami se sebou a hnáni závistí ničí životy a sebevědomí nás ostatních.

Zkusme se na sebe podívat svýma vlastníma očima.