"Náhradní " rodičovství?
Zamýšleli jste se někdy nad tím, proč se někomu, kdo se jako pěstoun nebo osvojitel stará o přijaté děti, říká právě „náhradní rodič“? V čem tkví ta náhrada něčeho tak přirozeného a v lidské společnosti zakořeněného, jako je rodičovství?
Náhradou se většinou rozumí dodání něčeho, co chybí, výměna nefunkčního za lepší, fungující. Ale je to tak i u rodičovství? Opravdu dochází k dodání něčeho nového, lepšího, fungujícího? No, v ideálním případě ano. Protože někdy je lepší i něco málo, než nic. A někdy zase nový stav převyšuje očekávání.
Je to pořádně těžké, nahradit něco nebo někoho, koho vlastně ani nahradit nejde. Se ztrátou rodiče totiž dítě přichází o část sama sebe. Bohužel už nikdy nedoroste, jako ocas ještěrky, a tak si tenhle tvoreček běhá po světě jaksi nekompaktní. To, že jeho chybějící část nemusí být hned vidět, je asi jasné. Někdy není vidět dlouhá léta, neobjeví se v žádné poznatelné podobě. Někdy vykukuje hned a okatě. Někdy se maskuje a schovává za jiné projevy. Ale prostě tam není a možná taky čeká, zda se někdo ujme toho nelehkého úkolu a pokusí se mu alespoň částečně nahradit to, co chybí.
Slovo náhradní mi zní trochu hanlivě. Náhrada se totiž jen těžko může měřit ze své podstaty s tím původním, originálním kouskem. Říká se, že není důležité biologické rodičovství, nýbrž to psychologické. Tedy, že není důležitý jen ten, kdo má k dítěti pokrevní vztah, ale hlavně ten, kdo pečuje. Ale ono je důležité obojí. Jasně, může být těžké si to přiznat – že i ten, kdo se nechce, nemůže nebo nedokáže starat o své dítě, má určující vliv na jeho život. I když ho třeba dítě nikdy nevidělo nebo už nežije. Ale je to tak. Naší součástí jsou i naši pokrevní nebo chcete-li biologičtí rodiče, ať už jsou bezvadní nebo mají své stíny. A dokud to nepochopíme a nepřijmeme (či přeneseně nepodpoříme v tomto uvědomění své děti, sami sebe ve vztahu k přijatým dětem), budeme pořád o něco zakopávat a prát se s neviditelnými překážkami.
Čím déle pracuji v oboru náhradní rodinné péče, tím více si uvědomuji, jak je celý systém postavený hlavně na dobrých duších, které se snaží přes překážky systému doklopýtat k cíli. K cíli v podobě dosáhnutí mety „jsem systémem schválen jako budoucí náhradní rodič“; pak k další metě „máme svěřené vytoužené dítě/ děti“. A když se jim to povede a oni se prokousají všemi záludnostmi, čeká na ně za cílovou páskou malý tvoreček, často se zlomeným srdcem (a to „zlomení“ se projevuje opravdu pestře). A oni začínají závodit znovu. Se systémem, s biologickými rodiči, s kořeny jejich dětí, s domněnkami, s mýty o přijatých dětech, s nepochopením ze strany ostatních, s radami „odborníků“.
Náhradní rodiče považuji za superhrdiny. Už jsem jich potkala tolik, každý z nich byl jiný, ale přece měli všichni něco společného – odhodlání a víru, že to, k čemu se zavázali, má hluboký a velký smysl. Je velká škoda, že takových dobrých duší je čím dál tím míň. Ubíjí je systém? Jsou lidé více zahledění sami do sebe a nejsou nasměrovaní na pomoc druhým? Bojí se, že přijdou o své pohodlí, soukromí, životní standart…? Kdo ví…
Náhrada se nemůže ze své podstaty vydávat za originál. Ale může vytvořit plnohodnotný a fungující celek. A to je důležité. Navrhuji nové označení – ne „náhrada“ ale „nová šance“. Nová šance se nechce vyrovnat originálu, ale může vytvořit něco nového, krásného a fungujícího. Tak jako se to ve většině rodin, které přijaly dítě, děje.
Díky, že jste věnovali čas tomuto článku a třeba i jen myšlenkou zabloudili k tomu, jaké by to asi bylo, být náhradním rodičem a mít doma o sviště, dva, tři více… ;) No… přemýšlíte o tom?
Doporučujeme
Máme doma cvrčka v PP. Nedivím se, že je pěstounů málo. Neschopné úřady, minimální psychologická pomoc, bio rodina na prvním místě, naprosto mizerné peníze, a hromady dalšího.
@bessinka ...a já vim určitě, ze jsi nejen skvělá maminka svému lumpikovi, ale ze bys byla i super maminka náhradní ❤️
@mamazesamoty ❤😍jsi zlatá
@kajalka ... 😢... bohuzel musím s tebou souhlasit... ale aspoň si můžeš říct: “patřím mezi superhrdiny!” 🥰 a verim, ze vám to doma cvrček štědře vynahrazuje 😂
@mamazesamoty Nepřipadám si jako superhrdina, nakonec dítko je zdravé, tolik štěstí většina pěstounských rodičů nemá.
A jaký mas názor na to, když se třeba adoptuje miminko. Je lepší to pak tomu dítěti říct nebo to utajit ?
Nás se jeden čas týkala i varianta dárkyně vajíčka, je velmi pravdepodobne, ze při druhem děťátku ji budeme potřebovat definitivně. (Zatím tomu vše nasvědčuje) Je lepší to pak říci ?
Jinak jsme i motivováni zažádat o osvojení, ale šance budou minimální si myslím.
@95newmommy2020 Šance získat dítě do osvojení je vždy. Někdy se čeká delší čas, někdy kratší, to záleží na tom, jaké mate jako rodina možnosti a tolerance ohledně přijatého dítka. Taky se situace liší od kraje, kde žádáte.
Dříve se stávalo, ze děti o tom, ze je něco jinak, ze biologicti rodiče jsou jiní než ti, co ho vychovávají, dlouho nevěděli. A pak jim třeba někdo vmetl ve škole do tváře, ze “jeho rodiče nejsou jeho rodiče...”. Asi si dokážeš představit, ze to musí být pro dítě hrozne, kdyz se takovouhle zásadní věc dozví od někoho jiného než od mámy nebo táty. Takže otázka není, zda mu to jednou říci, ale jak a kdy mu to říct 🙃
I v případě, kdy je “něco jinak” jen částečně, jako třeba muže být v budoucnu u vás, bych doporučila s tím dítě taky seznámit. Nenásilně, přirozeně... jde to. Mám v plánu o tom taky něco napsat, protože to je na delší odpověď 😉😄
@kajalka je skvele, ze dokážeš být vdecna za to, ze je dítě zdravé. Ja takové štěstí úplně nemám. Ale to je jiný příběh 🙃
@95newmommy2020 Diteti se rict pravda musi, na to je zakon. Do sesti let ho musi adoptivni rodice seznamit se skutecnosti.
My jsme měli štěstí, děti přišly dřív než jsme doufali...
Ale znám maminku, která má jedno dítě vlastní a jedno adoptované. Překvapilo mě, že chodí teprve do 1. třídy a ví, že není jejich vlastní. Ale když se nad tím zamyslím, je to určitě lepší, ten prcek to vezme určitě jinak než puberťák...
@jancazao urcite! Kdyz s tím faktem dítě vyrůstá, je to pro nej přirozenější a lépe se s faktem osvojeni vyrovnává.
@mamazesamoty Ano, sama vím o spoustě případů, kdy si rodiče přebírali papírově zdravé dítě a ve skutečnosti se ukázalo, že je těžce postižené. Nedovedu si ani představit, jak těžké to musí být.
My si chceme adoptovat dítko. Máme podanou žádost, ale krajský úřad s námi nekomunikuje. Už přes 2 měsíce čekáme na jejich první telefon, abych se domluvili na schůzce. Taková vize, že vše budeme mít hotové do konce roku, jak smutné.
@aklin záleží na přístupu lidi na krajském úřadě. Na vašem kraji jsou super sociální pracovnice, ale v poměru k žádostem je jich tam žalostně málo :( verim, ze se vám brzo ozvou a pak už to poběží rychle ;)
chtela bych pomoci detem jako prozatimni nahradni rodic..aby deti nebyly v kojenaku...ale ty testy co clovek musi splnit a.pohovory...to me odrazuje
@mamazesamoty Myslím, že teď už je to v zákoně, že rodiče musí dítěti říci, že je adoptované, tuším do 6 let. Znala jsem cca před 10 lety lidi, kteří adoptovanému dítěti před vstupem do školy neřekli, a ani to do budoucna neměli v plánu, že nejsou jeho biologičtí rodiče. Bylo mi úzko, když jsem si představila, až se to dozví od někoho cizího. Všechny "náhradní" rodiče obdivuji. Já bych to nezvládla.
@marketka_m chápu, ze te to muže odrazovat, ale zkus to brát jako pracovní pohovor/podmínky - přechodné pestounstvi je profese, uchazeč musí splňovat zákonem dané podmínky, proste to nemůže dělat každý. A to je dobre. Jsou to speciální děti se speciálními potřebami, je třeba být schopen tomu všemu rozumět a fungovat v celém systému. Co by ti pomohlo, abys do toho šla? 🙂
@potaplice jo... je to v zákoně, tuším v NOZ. Ale je to tam jen jako určitě vyjádření, není to nijak vymahatelne... všichni se snaží apelovat na náhradní rodiče, aby pochopili, proč je pro dítě důležité vyrůstat v pravdě...
@mamazesamoty me by pomohlo jenom to kdyby mi nekdo rekl hele nebylo to zas tak zle..ale prozatim co jsem mluvila s profesionaly,jak pisrs,tak mluvily spise o nekoncicim procesu,ktery skoro nemel konec:(
@mamazesamoty Ano, i rodiče by měli žít v pravdě a ne ve lži. Mám pocit, že někteří by na to rádi zapomněli. Chápu, že se bojí, jak to děti vezmou, ale v tomhle určitě platí, že čím dřív se to dozví, tím lépe se s tím naučí žít.
@marketka_m ono záleží, na koho natrefis při posuzování. Horor to určitě není, ale nějaký čas te to stát bude... ale neboj se, klidne mi napis do zprávy a můžeme probrat další věci ;)
@mamazesamoty Já v sobě měla snad už na základce, že bych chtěla dvě svoje děti a jedno adoptované. Tehdy jsem nevěděla o tom, že ne všechny děti v dětských domovech jsou právně volné. Ráda bych tedy byla v budoucnu pěstounem. Nevím ještě, jestli přechodkářem nebo trvalým. Samozřejmě bude záležet na domluvě s manželem. Vzhledem k věku našich dětí je to je to za dlouho. Věřím, že mě to neopustí. To rozhodnutí ve mě zesílilo při prvním dítěti. Často jsem si uvědomovala, že ani přes veškerou snahu tet v kojeneckých ústavech nemají děti tolik pozornosti, kterou by potřebovaly a v čase, ve kterém by potřebovaly...
@evelinda tvoje vyjádření je takové zralé, klidne a pokorne...je super, kdyz záměr delší dobu zraje a zohlednujes i potřeby ostatních členů rodiny!
Začni psát komentář...
moc hezky napsané❤.já určitě nepřemýšlím,že bych do toho šla.možná kdybych neměla vlastní dítě,nevím.hrozně obdivuju všechny,kteří to dokáží a dítěti/dětem dají i přes všechny překážky domov.ale já vím určitě,že bych na to neměla...