Zamýšleli jste se někdy nad tím, proč se někomu, kdo se jako pěstoun nebo osvojitel stará o přijaté děti, říká právě „náhradní rodič“? V čem tkví ta náhrada něčeho tak přirozeného a v lidské společnosti zakořeněného, jako je rodičovství?

Náhradou se většinou rozumí dodání něčeho, co chybí, výměna nefunkčního za lepší, fungující. Ale je to tak i u rodičovství? Opravdu dochází k dodání něčeho nového, lepšího, fungujícího? No, v ideálním případě ano. Protože někdy je lepší i něco málo, než nic. A někdy zase nový stav převyšuje očekávání.

Je to pořádně těžké, nahradit něco nebo někoho, koho vlastně ani nahradit nejde. Se ztrátou rodiče totiž dítě přichází o část sama sebe. Bohužel už nikdy nedoroste, jako ocas ještěrky, a tak si tenhle tvoreček běhá po světě jaksi nekompaktní. To, že jeho chybějící část nemusí být hned vidět, je asi jasné. Někdy není vidět dlouhá léta, neobjeví se v žádné poznatelné podobě. Někdy vykukuje hned a okatě. Někdy se maskuje a schovává za jiné projevy. Ale prostě tam není a možná taky čeká, zda se někdo ujme toho nelehkého úkolu a pokusí se mu alespoň částečně nahradit to, co chybí.

Slovo náhradní mi zní trochu hanlivě. Náhrada se totiž jen těžko může měřit ze své podstaty s tím původním, originálním kouskem. Říká se, že není důležité biologické rodičovství, nýbrž to psychologické. Tedy, že není důležitý jen ten, kdo má k dítěti pokrevní vztah, ale hlavně ten, kdo pečuje. Ale ono je důležité obojí. Jasně, může být těžké si to přiznat – že i ten, kdo se nechce, nemůže nebo nedokáže starat o své dítě, má určující vliv na jeho život. I když ho třeba dítě nikdy nevidělo nebo už nežije. Ale je to tak. Naší součástí jsou i naši pokrevní nebo chcete-li biologičtí rodiče, ať už jsou bezvadní nebo mají své stíny. A dokud to nepochopíme a nepřijmeme (či přeneseně nepodpoříme v tomto uvědomění své děti, sami sebe ve vztahu k přijatým dětem), budeme pořád o něco zakopávat a prát se s neviditelnými překážkami.

Čím déle pracuji v oboru náhradní rodinné péče, tím více si uvědomuji, jak je celý systém postavený hlavně na dobrých duších, které se snaží přes překážky systému doklopýtat k cíli. K cíli v podobě dosáhnutí mety „jsem systémem schválen jako budoucí náhradní rodič“; pak k další metě „máme svěřené vytoužené dítě/ děti“. A když se jim to povede a oni se prokousají všemi záludnostmi, čeká na ně za cílovou páskou malý tvoreček, často se zlomeným srdcem (a to „zlomení“ se projevuje opravdu pestře). A oni začínají závodit znovu. Se systémem, s biologickými rodiči, s kořeny jejich dětí, s domněnkami, s mýty o přijatých dětech, s nepochopením ze strany ostatních, s radami „odborníků“.

Náhradní rodiče považuji za superhrdiny. Už jsem jich potkala tolik, každý z nich byl jiný, ale přece měli všichni něco společného – odhodlání a víru, že to, k čemu se zavázali, má hluboký a velký smysl. Je velká škoda, že takových dobrých duší je čím dál tím míň. Ubíjí je systém? Jsou lidé více zahledění sami do sebe a nejsou nasměrovaní na pomoc druhým? Bojí se, že přijdou o své pohodlí, soukromí, životní standart…? Kdo ví…

Náhrada se nemůže ze své podstaty vydávat za originál. Ale může vytvořit plnohodnotný a fungující celek. A to je důležité. Navrhuji nové označení – ne „náhrada“ ale „nová šance“. Nová šance se nechce vyrovnat originálu, ale může vytvořit něco nového, krásného a fungujícího. Tak jako se to ve většině rodin, které přijaly dítě, děje.

Díky, že jste věnovali čas tomuto článku a třeba i jen myšlenkou zabloudili k tomu, jaké by to asi bylo, být náhradním rodičem a mít doma o sviště, dva, tři více… ;) No… přemýšlíte o tom?