S osmiměsíčním odstupem se konečně dostávám k tomu, sepsat svůj druhý porod. Někmou možná pro inspiraci a hlavně sobě jako památku, abych si co nejvíce a nejdéla vše pamatovala. Prvního porodu jsem se bála šíleně, nakonec viz. článek byl pohodovej, rychlej a krásnej. A těšila jsem se na další. No postupem času s blížícím se termínem druhého porodu, na mě šly opět obavy z bolesti a hlavně, aby nebyl třeba nějaký komplikovaný, dlouhý atd. Noční můry z porodu a "bolesti", kterou jsem si nepamatovala. Opět jsem cvičila s Aniballem, ale bolesti kostrče od 6 měsíce mě tak paralyzovaly, že jsem měla obavy, jak to zase zvládnu. Světe div se, zvládla jsem to jako rodící královna. :D opravdu jsem se tak cítila. Rodila bych zas...ale děti mi stačí dvě až až...:D

Tobik se chystal na svět 40+1 tt, 2.3.2018. Příznaky žádné, svařáků a van před tím nespočet a nic. A tak 2.8.2018 asi od 4h ráno jsem cítila trošku bolesti v podbišku. Jako u prvního porodu jsem čekala, že přijde jen nějaká střevní nevolnost, ale měla jsem staženou aplikaci na kontrakce a byly cca po necelých 10 min a trvaly pár sekund. Před 5 hodinou už jsem budila muže a zkusili jsme vanu, ale už jen smočené kontíky mi dělaly zle (to už jsem byla témeř otevřená a nevěděla to :D). Asi během 15 minut byly stahy po 3 minutách, ale ani ne minutu dlouhé. To už jsem si v rychlosti dávala make-up :D a volali jsme mamce, ať jede co nejrychleji taxikem k nám hlídat Deniska. Dojela a hodila na mě lítostivé pohledy, když viděla jak klečím a prodýchávám... no to mi moc nedodalo, a tak jsem se uzavřela do sebe a soustředila se na Tobika, že už jde k nám 🙂 bylo mi fajn, a vše se dalo v pohodě zvládat. Jen jsem vždy musela na kolena a prodýchat, zavřít oči a nic jiného nevnímat. Najednou přišlo nutkání tlačit...bylo mi jasné, že už to za chvíli bude. Tak jsem se rozhodla zavolat sanitku, i když je porodnice kousek, ale sedět v autě bych nejspíš fyzicky nezvládla. Ze třetího patra jsem sešla a na chodbě mě kontrakce opět táhly na zem klečet. No ještěže nešli zrovna nějací sousedi do práce:D bylo asi 6:30. Doktor v sanitce říkal řidiči "jeď co nejrychleji, ale opatrně" 🙂 jsem si říkala proč to tak dramatizuje, to zvládám v klidu a je čas... 6:35 ve fn a tam mi řekli, že jsem oetřená úplně a jdeme rodit. Takovej fofr jsem nečekala. Stihli jeden monitor, položila jsem se na bok - jinou polohu jsem nedopustila, takto jsem rodila i poprvé. Nebyla potřeba žádná chemie, nic... najednou přišly větší tlaky a šlo se na věc. PA mi řekla, že už si můžu přitláčet jak potřebuji. Voda praskla sama a pak tři zatlačení a Tobík se svou váhou 4100 po půlhodině od příjezdu do porodnice byl u mě. Nikdo mě nestihl nějak "kontrolovat a řídit", takže to bylo v podstatě podle  mých představ. Jen to samotné poslední tlační bylo docela nepříjemné a chtěla jsem ať je už venku🙂 Ta váha mě vyděsila, vůbec jsem to nijak nepociťovala. Víc nervozní jsem byla as hodinového čekání na placentu potom. Tobi se ale hezky přisál a užili jsme si bonding. Vypadal dost oplácaně a to je i dodnes🙂, ale byl a je krásnej a děkuji vesmíru za tyto dva krásné porody. Je to dar! Přála bych všem si porod takto užít. Podotknu, že teda předporodní kurz mi dal hodně. Bez něj by to tak nebylo. A kniha hypnoporod! Ty všechyn pocity během se snad ani nedají popsat. Rozhodně se porod nemusí PŘEŽÍT ale PROŽÍT!!!