Moje druhé ( tak trochu neplánované ) těhotenství bylo opět doprovázené těhotenskou cukrovkou. Nic hrozného, jako v prvním těhu, takže nějaká dietka a jede se dál. Ovšem po první zkušenosti jsem raději počítala s tím, že ke konci těhu cukr zase vyskočí, pošlou mě do porodnice a vyvolání mě nemine. Taky že jo. Ale tentokrát jsem za to byla ráda, věděla jsem už do čeho jdu. Takže jsem v úterý ve 38+3 tt nastoupila do porodnice, dostala dietku a čekala. Dva dny se nic nedělo, až ve čtvrtek jsem od primáře dostala na výběr, protože cukr je celkem v pohodě, tak můžu jet na pár dní domů a vrátit se na tu vyvolávačku anebo můžem začít vyvolávat hned. Po poradě s manželem jsem usoudila, že bych akorát odkládala nevyhnutelný a když už tam jsem, tak na co čekat. Takže ve čtvrtek v jedenáct večer ( musela jsem se o tabletku přihlásit ) jsem dostala první půlku, v pátek ráno druhou. Po zkušenosti s prvním vyvoláváním který trvalo skoro čtyři dny radši počítám s tím, že to bude opět na dlouho. Všichni mě uklidňují, že tentokrát to bude rychlejší. Před obědem mě začíná pobolívat břicho, nic hrozného, ale já z toho mám radost. Otevřená ale pořád jen na prst. Po obědě dostávám od mladého doktora čtvrtku tabletky a na monitoru sleduju, jak děloha cosi vytváří. Po sedmé si mám dojít na kontrolní monitor. Kolem čtvrté si dávám kafe a tuším, že v noci se už asi nevyspím. V šest stojím v horké sprše a modlím se, ať to zase netrvá celou věčnost. Zvládám sníst večeři, která vzápětí letí ven. Jdu zase do sprchy, tentokrát už na všechny čtyři. V sedm přichází sestra, ať si jdu na ten monitor a když mě vidí, říká ať si vezmu telefon, kdybych tam už zůstala ( nevěřím, že bych mohla mít takový štěstí ). Na sále mě vyšetří, paráda, otevřená na čtyři prsty. Při monitoru volám manželovi, že může vyrazit. Se sestrou se domlouváme na přípravu, do sprchy hned nejdu a ani klystýr nepotřebuju, zato na nabídku epidurálu vehementně kývám že ano. Kolem osmé už se mi dostává neskutečný úlevy, je mi tak krásně. Po půl deváté dorazí manžel, chvilku povídáme, pak jdu do sprchy a zkusit se vyčůrat. Epidurál pomalu přestává působit, bolesti nabývají na intenzitě. Asi ve čtvrt na deset jsem otevřená na osm prstů, sestra se ptá, jestli chci píchnout vodu. No jasně, že chci. Super, voda odtekla a najednou přichází neskutečný tlak a tělo už samo tlačí. Šlo to krásně a v půl desáté je venku naše princezna. Dávají mi ten poklad na břicho a my se s manželem neskutečně zamilováváme. Na porod placenty se čeká o něco déle, ale nakonec i to proběhne v pořádku a já se dozvídám, že nemám ani jedno škrábnutí. Takže nakonec se tu noc opravdu moc nevyspím, ale ne kvůli bolesti...🙂