Můj "přirozený" porod po první sekci

Původně jsem svůj porodní příběh sepisovat nechtěla, říkala jsem si, že to byl normální porod. Ale překvapivá reakce okolí, že jsem rodila vaginálně po prvním císaři mě v tom utvrdila. A tak jsem se dočkala své vytoužené holčičky a "vysněného" porodu.

Druhé miminko přišlo téměř plánovaně, už jsme se s manželem domlouvali, že je nejvyšší čas se začít snažit o sourozence pro bráchu a najednou to bylo. V obou těhotenstvích jsem přišla do jiného stavu na první pokus, za což jsem v době problémů s početím strašně vděčná. Těhotenství probíhalo bez větších problémů, chvíli mě držely nevolnosti a párkrát jsem zašpinila.

Po prvním porodu (akutní sekce u KP po odtoku plodové vody bez kontrakcí) ve mě zůstalo trauma. Chtěla jsem syna porodit a neměla jsem tu možnost. Teď jsem byla rozhodnutá, že chci porodit přirozeně. Doktorka to se mnou probrala a dala mi 60-70% na úspěšný vaginální porod. Řekla mi, že mě nenechají přenášet, ani mi nemohou dát nic na vyvolání, aby neohrozila ruptura jizvy a miminko nesmí být moc veliké. TP 13.10. (9.10.)

Screeningy vyšly dobře a čekali jsme nepotvrzenou holčičku. Kontroly na utz zahrnovaly pravidelné měření tloušťky jizvy na děloze. Ale termín porodu se blížil, a u mě vše na 1000 západů. Z gynekologie mě předali do péče rizikové poradny v nemocnici, chodila jsem na kontroly tam. Ale pořád nic a doktorka se se mnou domluvila na předběžný termín sekce 14.10., pokud v porodnici nerozhodnou jinak. 

Malá se mě držela, přišel TP a moje CS2-3 se neměnilo. Poslali mě na zátěžový oxytocinový test (ZOT), tam malé kontrakce jako u menstruace, ale jinak nic. Během dalších dnů mě čekaly amnioskopie co 3 dny, ty mi pomohly k CS4-5 ale jinak nic. Váhový odhad miminka se držel okolo 3 kg. Přenášela jsem už týden, rodina i manžel byli značně nervozní, že to necháváme zajít příliš daleko.

10 dní po druhém termínu jsem se s doktorem domluvila, že nastoupím do nemocnice, kde dostanu ZOT a pokusíme se kapačkami porod rozběhnout. Stále jsem odmítala sekci, i když přenášení bylo zdlouhavé a únavné. Do nemocnice jsem nastoupila 24.10. a dopoledne dostala první oxytocinovou kapačku - absolutně bez odezvy, čísla na CTG se nehly ani o píď. Na noc jsem si nechala dát jakousi injekci na spaní, která neškodí miminku. 

Ale nespala jsem skoro vůbec, celou noc mě trápila zácpa a křeče, ale kontrakce nikde. Ráno jsem vstávala unavená, s tím, že dopoledne mi dají další kapačku. Doktoři mě strašili, že můžeme zkusit maximálně 3 - 4 kapačky, ale pokud se nebude pořád nic dít, sekci se nevyhnu. Nález na čípku stále stejný. Odmítla jsem oběd a další kapačky už se nedočkala.

Kolem desáté dopoledne mě začalo pobolívat břicho, asi za hodinu jsem si všimla jisté pravidelnosti. 5,6,7,4,5 minut ... stavil se manžel a já začínala prostávat kontrakce opřená o zeď. Dvě kontrakce jsem se opřela o manžela a něco ze mě hrklo. Manžel odešel a já si cinkla na sestru aby otestovala vložku. Potvrdil se únik plodové vody. Přesunuli mě z šestinedělí zpět na porodní oddělení, tam následovalo další CTG a papírování. To už jsem měla kontrakce po 5 min pravidelně a musela jsem prodýchávat, snažila jsem se v kontrakcích stát, abych se rychleji otevírala. Nález čípek zbývá na 2 cm. 

Přesunuli mě na porodní box - 14:00. Měla jsem žízeň a byla jsem unavená, mezi kontrakcemi jsem usínala v sedě na posteli, na kontraci se běžela opřít o zeď. Stále přicházely po 5 min, ale mnohem silnější. Napsala jsem manželovi, aby přijel na 15:00. Když dorazil, funěla jsem opřená o zeď a vrčela na něj, aby na mě zrovna nesahal. Pak přišla PA, sáhla do mě a říká dobrý, postupuje to hezky. Požádala jsem o nálev a za chvíli už stála u toalety. Potom dlouhá sprcha.

Když jsem vylezla, PA mě hnala na pásy. Nakonec mi je natáčela půl hodiny, kdy jsem myslela že umřu. Podle CTG jsem kontrakce neměla, sotva slabých 20.  A srdíčko miminka hlásilo 90 tepů. To se mi nelíbilo, tak manžel zavolal PA že mi ta sonda asi uhnula. PA mě sprdla, že špatně dýchám a dostala jsem za úkol funět nosem - a náhle byl tep zase 130. Byla to moje chyba. Ani mi nedocházelo, že už chci tlačit.. 

Odpojuje pásy, přichází porodník. Kouká na záznam a nelíbí se mu to. Prohlásil, že to jde buď rychle, nebo je miminku zle. Sáhl do mě a jdu tlačit. Kontrakce slábly a interval se prodlužoval. Ani s oxytocinem do žíly nebyla silnější. Doma jsem cvičila vytlačování s aniballem (nacvičeno 31cm) a chtěla jsem tlačit v polosedu. Ale když jsem PA řekla, že se potřebuji zvednout, podložila mi hlavu. Tlačilo se mi celkově špatně vleže a bez kontrakcí, ale nakonec se podařilo. V 17:50 vyklouzla moje druhá láska Stelinka a hned se hlasitě hlásila. Úleva přišla okamžitě a nic jiného než naše štěstí mě nezajímalo. Měla jsem kosmetický steh vepředu, hráz bez poranění. A zůstala mi ta nejkrásnější holčička na světě 🙂 

Jsem moc ráda, že jsem si přirozený porod obhájila, samozřejmě že v případě ohrožení malé bych neváhala a šla do sekce znovu. Bolest nesrovnatelná s ničím v životě, ale ihned po porodu jsem o ní nevědla. O první sekci jsem věděla skoro 3 měsíce. Snad některé z vás tenhle článek pomůže 🙂

A jak se na to dívám skoro po 3 letech? No kdybych měla rodit znovu, tak už ne v leže na zádech, protože to má k přirozenému porodu opravdu daleko. Ale jinak si za vším ostatním stojím. 

Stela narozena 12 dní po termínu -  25.10.2014 v 17:50 s mírami 3,3kg a 48cm