Původně jsem svůj porodní příběh sepisovat nechtěla, říkala jsem si, že to byl normální porod. Ale překvapivá reakce okolí, že jsem rodila vaginálně po prvním císaři mě v tom utvrdila. A tak jsem se dočkala své vytoužené holčičky a "vysněného" porodu.

Druhé miminko přišlo téměř plánovaně, už jsme se s manželem domlouvali, že je nejvyšší čas se začít snažit o sourozence pro bráchu a najednou to bylo. V obou těhotenstvích jsem přišla do jiného stavu na první pokus, za což jsem v době problémů s početím strašně vděčná. Těhotenství probíhalo bez větších problémů, chvíli mě držely nevolnosti a párkrát jsem zašpinila.

Po prvním porodu (akutní sekce u KP po odtoku plodové vody bez kontrakcí) ve mě zůstalo trauma. Chtěla jsem syna porodit a neměla jsem tu možnost. Teď jsem byla rozhodnutá, že chci porodit přirozeně. Doktorka to se mnou probrala a dala mi 60-70% na úspěšný vaginální porod. Řekla mi, že mě nenechají přenášet, ani mi nemohou dát nic na vyvolání, aby neohrozila ruptura jizvy a miminko nesmí být moc veliké. TP 13.10. (9.10.)

Screeningy vyšly dobře a čekali jsme nepotvrzenou holčičku. Kontroly na utz zahrnovaly pravidelné měření tloušťky jizvy na děloze. Ale termín porodu se blížil, a u mě vše na 1000 západů. Z gynekologie mě předali do péče rizikové poradny v nemocnici, chodila jsem na kontroly tam. Ale pořád nic a doktorka se se mnou domluvila na předběžný termín sekce 14.10., pokud v porodnici nerozhodnou jinak. 

Malá se mě držela, přišel TP a moje CS2-3 se neměnilo. Poslali mě na zátěžový oxytocinový test (ZOT), tam malé kontrakce jako u menstruace, ale jinak nic. Během dalších dnů mě čekaly amnioskopie co 3 dny, ty mi pomohly k CS4-5 ale jinak nic. Váhový odhad miminka se držel okolo 3 kg. Přenášela jsem už týden, rodina i manžel byli značně nervozní, že to necháváme zajít příliš daleko.

10 dní po druhém termínu jsem se s doktorem domluvila, že nastoupím do nemocnice, kde dostanu ZOT a pokusíme se kapačkami porod rozběhnout. Stále jsem odmítala sekci, i když přenášení bylo zdlouhavé a únavné. Do nemocnice jsem nastoupila 24.10. a dopoledne dostala první oxytocinovou kapačku - absolutně bez odezvy, čísla na CTG se nehly ani o píď. Na noc jsem si nechala dát jakousi injekci na spaní, která neškodí miminku. 

Ale nespala jsem skoro vůbec, celou noc mě trápila zácpa a křeče, ale kontrakce nikde. Ráno jsem vstávala unavená, s tím, že dopoledne mi dají další kapačku. Doktoři mě strašili, že můžeme zkusit maximálně 3 - 4 kapačky, ale pokud se nebude pořád nic dít, sekci se nevyhnu. Nález na čípku stále stejný. Odmítla jsem oběd a další kapačky už se nedočkala.

Kolem desáté dopoledne mě začalo pobolívat břicho, asi za hodinu jsem si všimla jisté pravidelnosti. 5,6,7,4,5 minut ... stavil se manžel a já začínala prostávat kontrakce opřená o zeď. Dvě kontrakce jsem se opřela o manžela a něco ze mě hrklo. Manžel odešel a já si cinkla na sestru aby otestovala vložku. Potvrdil se únik plodové vody. Přesunuli mě z šestinedělí zpět na porodní oddělení, tam následovalo další CTG a papírování. To už jsem měla kontrakce po 5 min pravidelně a musela jsem prodýchávat, snažila jsem se v kontrakcích stát, abych se rychleji otevírala. Nález čípek zbývá na 2 cm. 

Přesunuli mě na porodní box - 14:00. Měla jsem žízeň a byla jsem unavená, mezi kontrakcemi jsem usínala v sedě na posteli, na kontraci se běžela opřít o zeď. Stále přicházely po 5 min, ale mnohem silnější. Napsala jsem manželovi, aby přijel na 15:00. Když dorazil, funěla jsem opřená o zeď a vrčela na něj, aby na mě zrovna nesahal. Pak přišla PA, sáhla do mě a říká dobrý, postupuje to hezky. Požádala jsem o nálev a za chvíli už stála u toalety. Potom dlouhá sprcha.

Když jsem vylezla, PA mě hnala na pásy. Nakonec mi je natáčela půl hodiny, kdy jsem myslela že umřu. Podle CTG jsem kontrakce neměla, sotva slabých 20.  A srdíčko miminka hlásilo 90 tepů. To se mi nelíbilo, tak manžel zavolal PA že mi ta sonda asi uhnula. PA mě sprdla, že špatně dýchám a dostala jsem za úkol funět nosem - a náhle byl tep zase 130. Byla to moje chyba. Ani mi nedocházelo, že už chci tlačit.. 

Odpojuje pásy, přichází porodník. Kouká na záznam a nelíbí se mu to. Prohlásil, že to jde buď rychle, nebo je miminku zle. Sáhl do mě a jdu tlačit. Kontrakce slábly a interval se prodlužoval. Ani s oxytocinem do žíly nebyla silnější. Doma jsem cvičila vytlačování s aniballem (nacvičeno 31cm) a chtěla jsem tlačit v polosedu. Ale když jsem PA řekla, že se potřebuji zvednout, podložila mi hlavu. Tlačilo se mi celkově špatně vleže a bez kontrakcí, ale nakonec se podařilo. V 17:50 vyklouzla moje druhá láska Stelinka a hned se hlasitě hlásila. Úleva přišla okamžitě a nic jiného než naše štěstí mě nezajímalo. Měla jsem kosmetický steh vepředu, hráz bez poranění. A zůstala mi ta nejkrásnější holčička na světě 🙂 

Jsem moc ráda, že jsem si přirozený porod obhájila, samozřejmě že v případě ohrožení malé bych neváhala a šla do sekce znovu. Bolest nesrovnatelná s ničím v životě, ale ihned po porodu jsem o ní nevědla. O první sekci jsem věděla skoro 3 měsíce. Snad některé z vás tenhle článek pomůže 🙂

A jak se na to dívám skoro po 3 letech? No kdybych měla rodit znovu, tak už ne v leže na zádech, protože to má k přirozenému porodu opravdu daleko. Ale jinak si za vším ostatním stojím. 

Stela narozena 12 dní po termínu -  25.10.2014 v 17:50 s mírami 3,3kg a 48cm