Gratuluji! Nám všem , kterým je mezi 18. až 30 lety... Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené od roku 1980-94, neměli vůbec šanci přežít... Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a......... ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili... Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji namontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy. Rodiče si užili pěkné
nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat... Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box - vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost - naučili jsme se chovat a poradit si... Blahopřeji!!! Dej si to do statusu, pokud jsi zažil toto velké štěstí a žil jako dítě...

r.2008

Brusle jsou dnes velice oblíbený sport.
Většina lidí má štěstí a na bruslích jezdí už léta bez jakéhokoliv úrazu.
Já měla smůlu začátečníka. 14.června jsem byla prvně na bruslích.
Pochopitelně jsem neopomněla žádné chrániče.
Chrániče na kolena - na ruce - na lokty - a pochopitelně nechyběla ani helma.
Co mi to ovšem bylo platné, když jsem spadla na zadek. Konkrétně na levou půlku zadku (čistý pád).
Ve Vinohradské nemocnici mi sdělili, že pádem jsem si roztříštila 12 obratel. Musím říct, že převoz a jakákoliv manipulace je setsakramentsky bolestivá. Tuhle bolest opravdu nikomu nepřeji.
Druhý den mě čekala operace, kde mi roztříštěný obratel nahradili štěpem z mých zad. Jako prémii mi přidali pár šroubečků a nějaký ten plíšek, aby to drželo všechno pohromadě (po roce by mi to železo měli operativně vyndat) Věřte mi, že jakýkoliv pohyb je velice bolestiví. Díky silným lékům na bolest a upoutání na lůžku, vám odchází svalová hmota. O to je velice namáhavější, když po vás chtějí jakýkoliv pohyb, kde musíte zapojit svalstvo.
Obléknou vás do korzetu a řeknou, že pouze s ním můžete vstávat z postele. I nandání není vůbec nic příjemného. Každopádně když už s obtížemi korzet obléknete, tak vám oznámí, že můžete vstát z postele. Háček je ovšem v tom, že vstávat můžete pouze z leže a to rovnou do stoje. Zkoušeli jste někdy vstát ať už z gauče a nebo z postele, aniž by jste si sedli a pak se teprve postavili. Zkuste to. Nic jednoduchého pro zdravého člověka natož pro někoho, kdo je po obdobném úrazu a nemá volby.
Prognóza doktora byla, že cca 3 měsíce si nebudu moct sednout. Takže buď můžu ležet, stát a nebo chodit. Ovšem stát a chodit je fyzicky vyčerpávající a namáhavé pro tělo, navíc za tím následuje bolestivá daň.
Další háček je v tom, že dokud se nedokážu zvednout z postele a dojít na toaletu, tak mě nepropustí z nemocnice. Podařilo se mi to po 10 dnech po operaci a 1 den před propuštěním.
Otec pro mé pohodlí vyvýšil moji postel u rodičů asi tak o 30 čísel. Máma se mnou byla měsíc doma, aby mě ošetřovala a bohužel musím říct, i obsluhovala. Nošení jídla, pití, pomoci se umýt (to mimochodem pouze v posteli s žínkou (do vany totiž nevlezete), převléknout ložní prádlo a pochopitelně, když to kvůli bolesti nejde, tak i pomoct otočit se na bok a nebo i na záda.
Dnes si mohu s korzetem sednout. Je to zhruba tak na půl hodiny. Mám dokonce povoleno chodit po bytě bez korzetu. Pro mě je to úspěch. Mám povolené procházky kolem domu i to je příjemné zpestření (bohužel stále s korzetem). Všechno s rovnými zády jako kdybych spolkla pravítko.
Jinak moje trávení času je s televizí, s PC a nebo s knížkou. Moc toho není co by šlo v leže dělat.
Takže opravdu dávejte pozor jak padáte. Tohle opravdu není příjemný zážitek.
Mimochodem jakékoliv převoz je pouze sanitou v leže. Pak záleží na sanitáři jak vám pomůže naložit se a jak s vámi jede po silnici. Tady je přesně vidět v jakém stavu jsou naše sanity a co jsou kolikrát v nich za .... (doplnit si může každý sám).

Abych podtrhla, že brusle opravdu nejsou jen zábava. Dneska mi volala kamarádka Martina, že včera byla na bruslích. Už na nich jezdila nějakou dobu. Kromě helmy měla též všechny chrániče a ani jí neochránily.
Spadla na pravou půlku zadku. Pádem si prý zlomila hrudní obratel. Doktoři v Krči jí sdělili, že pádem si obratel zploštila. Čeká na výsledky konzultace ze Střešovické nemocnice. Konzultace by měla rozhodnout jestli ji čeká operace a nebo ne. Každopádně útrapy jí čekají stejné jako mě. Vstávání pouze z leže rovnou do stoje. Opět doktor ji odhadem sdělil, že cca 3 měsíce si nebude moct sednout. Nošení korzetu atd.

Jen chci, aby jste si uvědomili, že se to může stát komukoliv a nejenom na bruslích. Stačí jeden nešťastný pád a dopad.

Spousta lidí si neuvědomuje, jak vzácné jsou pohyby které každodenně provádíme.
Jak je příjemné jít na toaletu a sednout si na ní.
Jak jíst v sedě a ne v leže nebo ve stoje.
Jak vstávat z postele.
Jak se vysprchovat.
Jak se procházet.
Jak se přepravovat autem, na kolen nebo i jen dopravními prostředky jako je MHD, vlak atd.
Dokonce i jak chodit do práce.