Sabat Modrého koně II

Pokračování:

A přišlo to, na co se těším od rozlepení oka-polední klid.

Je pravdou, že to je trochu nadnesený výraz vzhledem k počtu dětí, ale věřte nebo ne, chalupa lehce ztichla, starší se srotily u tabletů a pohádek (povinně), část mladších usnula (jupííí i ta moje) a část se tak nějak v tichosti pohybovala mezi rádoby odpočívající matkou a pokojem. Zavoněla káva a znovu jsme se sešly u jednoho stolu, tentokrát abychom naplánovaly odpolední program. Vzhledem k tropickému počasí se nabízely vodní aktivity, žel nejbližší koupací rybník byl 2,5km daleko. Zasedla sabatová rada, vítězila naše pohodlnost. Pomocí mapy.cz jsme našli mnohem bližší rybník, kde byl zakreslen jakýsi symbol, který by mohl znamenat při dobré vůli kemp, a my si s nadšením okamžitě domyslely pláž s bílým pískem a úžasnou letní atmosférou. No musím se smát, jen to píšu.

Před 15.hodinou jsme se začínaly připravovat k odchodu, já šla vzbudit svou Šípkovou Růženku, která vstává zadní částí těla, a tudíž se nám příprava trochu natáhla. Srocujeme se před budovou a mně to připomíná odchod na mimoškolní akci se studenty. Akorát trochu mladšími. Asi tak za hodinu se odlepujeme od zdi a vydáváme se za vrcholným zážitkem. Děti nadšeně šlapou do rozpáleného asfaltového kopce linoucího se za ves, z batůžků s Elsami a Trolly trčí flaštičky s pitím a zásadní koupací potřeby.

Po cestě se různě hecují, předbíhají a my se potíme. Pomalu se blížíme k cíli a nám dospělým začíná být pomalu jasné, že se blíží velké zklamání. Plotem obehnaná louže krčící se mezi rodinnými domky úplně nezapadá do našich vysněných představ o koupání. Tváříme se však stále nadšeně, nedáváme nic znát a naprosto suverénně se obracíme k rybníku, který kouká z lesa o kus dál, ženeme děti po hrbolaté louce (naštěstí z kopce) k vodě. Dorážíme k něčemu, co vypadá jako rozpuštěné zelené želé. Někdy se tomu říká, že voda kvete, ovšem to je zcela jasně eufemismus. Tady je voda jako brčál, a ač jsme matky otrlé, nějak si neumíme představit naše drobky, jak svými nafukovacími rukávky víří tento jistě výživný humus. Nutno dodat, že přístup do vody byl dost adrenalinový, ale to jsme byly odhodlané vzhledem k stoupající teplotě a napětí překousnout.

Krátké pohledy do očí, lehké pokývnutí, jde se zpátky. Děti šokovaně vrtí hlavami, některé se kácí, některé začínají brečet, některé útočí. Snažíme se veselými hlásky dětem vsugerovat, že cákání na dvorku penzionu bude mnohem lepší kratochvíle, bez úspěchu. Dorážíme k silnici a někdo navrhuje ještě poslední možnost, jít ještě dál k původně zamýšlenému rybníku s pláží, tam už je to dle internetu stoprocentní. Děti mají jasno, matky už méně. Někteří špunti nespali a cesta dál je reálným rizikem, že buď se maminka pořádně pronese, nebo zešílí. A teď je třeba náš všech 10 matek poplácat po zádech-my šly dál. Ano, vzaly jsme 21 prcků a šlapaly pro jejich radost dál s rizikem, že zpátky možná nedojdeme. Violka usíná v náruči jako první, Anička protestuje lehkým hysteráčkem, Ninuška krotí puchýř, ale jdeme. Ženy, my to došly! Když se před námi otevřel pohled na „pláž“ (rozuměj malá loučka, kde byla tráva proházená jakýmsi hodně hrubozrnným pískem), všechny děti naprosto ožily, zapomněly na vše a téměř nekontrolovaně se vrhaly do vody. Rybník mi za chvíli připomínal kádě, kde se před Vánoci mrskají kapři tak, že cákají daleko od sebe. Asi tak nějak to tam v tu sobotu vypadalo.

Hemžilo se to kruhy, rukávky, tu z vody trčely nohy, tu hlava s potápěcími brýlemi, tu matka držící si šaty a zároveň dítě neplavce. Ale i tak vám to byla slast. Voda byla teploučká, méně špinavá než v předchozí tůňce, osvěžila a hlavně-zabavila děti, které vylézaly asi po hodině zmrzlé, vyřáděné a spokojené. Mise splněna, čekala nás cesta domů.

Bylo vidět, že jsme ostřílené matky, každá si našla taktiku, jak donutit své dítě šlapat. Někdo trénoval barvy okolních zajímavostí, někdo neustále sliboval, že „Tady už určitě ten traktor bude,“ někdo odváděl pozornost od bolavých nožek přihlouplými otázkami, někdo se snažil v rámci urychlení cesty trénovat sprint, někdo vytáhl nejsilnější kalibr: manducu a vlastní náruč. Každopádně jsem stejně měla pocit, že cesta zpátky byla mnohem rychlejší. Asi jsme se všichni těšili na grilovačku, která měla být završením našeho sabatu a na které jsme měly naložené maso.

Když jsme ověšely penzion osuškami a plavkami, jaly jsme se grilovat. Nejsme žádný béčka, tak jsme na naši „poslední večeři“ měly zajištěného gril šéfa z Francie. Ehm, prostě manžel Lucky, který se nic netuše účastnil rodinné dovolené v Čechách, byl jakožto jediný chlap v okruhu 10km požádán o zažehnutí ohně v krbu. Francouzský gentleman se ohně nezalekl, ovšem když nás viděl všechny pohromadě, raději zůstal o grilu a neúnavně otáčel hermelíny, steaky a klobásky.

Po 22.hodině se taktně ztratil za dětmi a myslím, že se mu ulevilo. Ale nemůžu jinak, než ho vychválit do nebes, že se nezalekl té šílené ženské grupy, pomohl nám s naší vrcholnou večeří a ještě byl neuvěřitelně milý. Takže merci beaucoup.

Druhý večer byl vlastně mnohem klidnější, protože už jsme tušily, kde hledat ztracené dítě, na kterém pokoji se zřejmě nachází, popř.v jakém zákoutí zahrady se schovává. Hromadu bot mezi dveřmi jsme již přeskakovaly celkem ladně, věděly jsme, kde najít sklenky na víno a hlavně jsme láhev načaly již před večeří. Kolem 22.hod pomalu utichaly pokoje, ptáci a auta a naopak se začaly ozývat cvrčci, kobylky a matky.

Sedíme opět kolem stolu nepravidelného tvaru, příjemně unavené po celodenní akci rybník a vůbec po téměř dvou dnech ve společnosti takového množství dětí. A vlastně to hodnotíme jako bezva akci. Chlapi by to asi nedali, ale my jsme se tak nějak dokázaly přenést přes všechny různorodosti dětí i nás žen. Atmosféra se uvolnila, s vypitým vínem a vědomím, že je to poslední společný večer, se otevírají i intimnější témata. A proto už navždy při pohledu na vztyčený ukazovák vyprsknu smíchy, už vím, kdo je krutá Pavla, co je bitch list a jak se na něm ocitnout, byla prolomena anonymita Helči, víme, jak to má Pavlína s DPD a další zásadní věci. Já po poslední probdělé noci padám únavou, ale nechce se mi být tou, která ukončí poslední večer. Smějeme se, občas odbíháme zkouknout své ratolesti, které si to užily snad ještě víc než my. Asi i proto se rozcházíme do pokojů kolem druhé hodiny ranní.

Poučena z předchozí noci, házím téměř profesionálním mrskem osušku na střešní okno, aby nahradila chybějící roletu, a doufám v nerušenou noc.

Někdo mi šťourá v oku a směje se. Rozlepuju oko a vidím jím mladší dceru plnou elánu. Po hmatu nacházím mobil a kontroluju čas, zda je přípustný či hororový. Cože? Rozlepuju druhé oko, aby potvrdilo, že je opravdu téměř 8 hodin. Skvělé!! 6 hodin spánku v kuse, být tu ještě týden, možná se i naučíme spát. Vědomí posledního rána nás popohání a už za chvíli usedáme k ostatním s bábovkou a kakaem a dalšími povzbuzováky. Pohoda a klid je lehce narušená nutností balit a uklízet náš dvoudenní chlív. Nedá se svítit, je třeba předat budovu ve stavu ještě obyvatelném. Nálada je podpořena počasím-prší a razantně se ochladilo. Děti si opět spokojeně zalezly ke svým kámošům a my likvidujeme škody. Popelnice plná, stůl plný lahví, všude nedojedené svačinky, načnuté vlhčené ubrousky a za dveřmi obrovská hromada bot, která se začíná pomalu zmenšovat.

Z přeživších první odjíždí Andrejka, překvapení včerejší výpravy, Monča ji zvládla celou a bez kočáru, jsem na ni hrdá a mám radost za ní, objímáme se a doufám v brzké shledání. S francouzskou Luckou se loučíme někde v mezičase, děkujeme jí za poskytnutí manžela ke grilu a jak jinak než po francouzsku se líbáme na obě tváře, snad si zbytek dovolené v Česku užije, dcera vypadá trochu zklamaně. V kufru auta mizí i růžové kufry dalši Lucky, objímá nás a poprvé (ale ne naposledy) se objevují v očích slzy, máváme a vztyčujeme ukazovák, ona ví…A už se ukazuje v dáli naše auto, shledávám své děti, snad poprvé nevítají tatínka s nadšením, loučíme se se zbytkem a mizíme v dáli. Viky samozřejmě pláče, je jí smutno, chce ještě být s kamarády.

A já bilancuju. Bála jsem se a hodně. Celý život pracuji v ženském kolektivu, takže preferuji vždy alespoň nějaký mužský element. Občas mám nad hlavu svých dvou dětí, společnost 21 dětí různě vychovaných či nevychovaných mi naháněla hrůzu. A přes to všechno jsme zažili víkend plný smíchu. Smály jsme se my, smály se děti. Někdy se to neobešlo bez pláče, ale vždy byla po ruce nějaká teta, která problém vyřešila. Nepadla žádná kritická slova, ale naopak slova podpory a pochopení.

A já si opět potvrdila, že se nám povedlo něco vzácného. Z úplně cizích žen, které jsou rozesety po celé republice, ba i Evropě, se staly přítelkyně a z jejich dětí kamarádi. A upřímně je mi fuk, co si někteří o naší virtuální „sektě“ myslí. A je mi fuk, že někteří opovrhují těmito virtuálními přátelstvími. Moje Viky totiž básní o Kačence a plavání v jezeru (tak opravdu říká tomu bahňáku), Justy vzpomíná na Natálku a copánky od ní a já vyprávěla manželovi o srpnovkách, s kterými jsem za dva dny pookřála na duchu.

A já jim tímto článkem děkuju za to, že jsme dokázaly tuhle věc podniknout a přežít, a dokonce se těšit na další sabat.

PS: Díky Luci za rozšíření slovní zásoby, to my češtináři potřebujeme 😀