Sabat Modrého koně

„Nechceš jet s námi?“ optala se Lucka svého muže, když do auta rvala tři děti a šestinásobný počet kufrů sytě růžové barvy. Tomu však naskočila husí kůže velikosti tenisáků: „Na ten váš sabat? To by mě zabilo!“

Je pátek 4.8.2017 a v Moravci na Vysočině právě začíná historicky první víkendový sraz naší soukromé skupinky srpnovek 2014. Očekáváno bylo deset matek a 21 dětí. Dorazili všichni.

První eruptivní výkřiky o společném víkendu padaly u nás ve skupince, která už funguje téměř 4 roky, mnohokrát. Až letos jsme to dotáhly do zdárného konce nebo vlastně začátku?

Přijíždím do Moravce kolem 17.hodiny a už z dálky vidím krásný penzion, vše je nové a upravené, místy ještě nedodělané. „Tak to není vhodné místo pro 21 dětí,“ prolítlo mi hlavou jako první. Měly jsem jet někam do squatu, tam by se pár šrámů na zařízení ztratilo. Objímám se s prvními členkami naší „sekty“. To je zase výraz mého manžela. Nevidíme se poprvé, už jsme měly tu čest, s některými i opakovaně, ovšem v takovém počtu a na celý víkend se setkáváme poprvé.

Začínáme se nesměle okukovat a seznamovat své děti. Některé jsou tu okamžitě jako doma, některé se tváří, že tu vlastně nejsou. Vybírám si pokoj, házím si kufry k nohám postele, vybalování oddaluji. Přináším svůj proviant a příspěvek do společné hodovny-koňakové bábovky. Přestože jsme tu zatím jen tři, stoly se začínají prohýbat. Čeká nás vlastně takový víkend s celou mateřskou školkou a krapet větším dozorem.

Přijíždí další. Známe se vlastně strašně dlouho. Se všemi už osobně, ale přeci jen stále vede virtuální kontakt v denním vydání. Víme o sobě téměř vše, někdy býváme hodně osobní, pomáháme si, ale dokážeme si napsat pravdu do očí. Celkem nám to zatím klapalo a jsem napjaté, co s námi udělá těch pár dní pohromadě.

Myslím, že každá nenápadně sleduje tu druhou, jak se chová, mluví, zvládá či nezvládá své děti…Překvapuje mě, že Lucka, ač téměř nejstarší a s třemi dětmi, vypadá jak holčička, štíhlá, krásná ženská. Nemůžu si zvyknout na její hlas, asi jsem si k ní přiřadila za těch pár let jiný 😀 Má to v hlavě srovnaný, to vím už dávno…Pavlínku znám dlouho, vím, že je to superžena, takže mě nepřekvapilo nic. Snad jen…Potěšilo mě, že i ona dokáže neslyšet řev svých dětí. Bohužel mám exemplář, kdy občas jiná možnost není, cítím se hned o fous lépe. Všímám si její snahy zvládat nezvladatelné, je inspirativní…Na sabat doráží další Lucka, má tři děti, vypiplanou Andulku z 800g miminka a prořízlou pusu. Působí stejně vřele jako ne obrazovce tabletu, objímáme se a seznamujeme naše ďáblice. Umí pobavit a sprdnout děti na dvě doby, možná i proto jsou tak fajn…Áá, Andrejka je tu. Vezu jí šatičky pro malou, jde na svatbu. Zblízka vidím, jak má krásnou pleť, závidím. Má obličej jak panenka a přitom je k sobě tak kritická…A přijíždí Lenka, blondýnka s pohledem laně. Je stejně krásná jako na fotkách a její malá hotový anděl. Vlastně všichni tak, jak je znám virtuálně…A závěr dne korunuje Lucka číslo tři. Má to z Francie celkem dálku, ale co by pro nás neudělala. Obětovala pár dní z rodinné návštěvy v Čechách, aby s námi zbůhdarma poplkala. Krásná, nonšalantní a s dobrým francouzským vínem 😀

První večer je tu, hromada bot u botníků je zatím překročitelná, párky k večeři se vaří v 20litrovém hrnci a celkem v pohodě se tam vejdou. Výjimečně si přestáváme hrát na zdravou stravu.

Našim cílem je děti co nejdřív zahnat do pelechů, cílem našich dětí je hrát si až do rána. Nastává první rozkol kdo s koho. Kolem půl desáté začínají matky lehce vyhrávat, já až o hodinu později, mé děti prostě spánek považují za sprosté slovo a snaží se mě ušetřit od jeho neblahého vlivu.

Sedíme na terase, popíjíme vínko a některé z nás domácí třešňovici (no dobře, já 😀), diskutujeme, smějeme se, občas odbíháme za slyšinami dětského pláče, při otevření vchodových dveří se naše pohledy vždy s napětím upřou, čí že dítě nespí…Jenda má hlad, uf, není nutné uspávání, pokračujeme dál. Vlastně jsem asi překvapená, jak moc si rozumíme. Hodinu po půlnoci rozřízne poklidný večer malý Robík svým řevem a asi i svým rostoucím zubem. Zvedáme se nakonec všechny, ráno nás nikdo šetřit nebude.

Spím strašně špatně, pořád jsem vzhůru, poslouchám převalující se děti, vyjícího kohouta, čtu zprávy od protržené Pavlíny, světlo střešním oknem neúprosně hlásí ráno a já ještě nestihla usnout. V půl 6 vstává má mladší. O to bude peklíčko…

Hromadná snídaně téměř pod letní oblohou svědčí nevyspalým matkám i nabitým dětem, mám trochu dojem, že jim někdo nasypal do jídla nějakou hodně dobrou drogu a mně rohypnol. Musím se smát, každá začínáme den jinak, ale všechny si neseme své povzbuzováky-kafe, zelený čaj, bábovku. Pan údržbář na terase připevňuje parapet na zábradlíčko a nenápadně pošilhává po našem stole, kde snídáme. Stojí na něm pár láhví od vína ještě od večera, mezi hrnky s čaji úplně nezapadly a rozhodně vypadají jako součást snídaně. Cosi mumlá o Bohnicích. Když jsme u stolu komplet, nevydrží psychicky a odjíždí. Letitá felicie se odpíchla od štěrku jak závoďák, holt slabá povaha.

Dopolední program se zdá nudný-vycházka k vedlejšímu zámeckému parku.

S tolika dětmi, a když nevíte, kde to je, je to velmi namáhává a dlouhotrvající aktivita.

Po hodině a půl a 100metrech chůze jsme celé zpocené vyrabovaly místní COOP. Děti se zmrzlinami popadaly na lavičku před obchodem. Máme 5 minut klidu, než se začnou zmrzky rozpouštět a tvořit veselé fleky na šatičkách, kraťasech, obličejích a i našich outfitech. „Příště Mrože s bílou čokoládou,“ říkám si při pohledu na své kdysi čisté holky.

Poklidnou chvilku protne zoufalé „Neeeeeeeeeeeeeeee!“ ostré jako nůž. Edovi upadl nanuk. Okamžitě si ví rady: „Olízni to!!“ mává se štěrkovou pochoutkou Pavlíně před obličejem. Padáme smíchy. Fakt jsme se s dětmi nenudily.

A přijíždí další. Helča, krásná, tři krásně dcery a ještě krásně fotí. Musím si sáhnout na ty její vlasy, neuvěřitelný, hříva jak blázen. Stejně milá, jak jsem čekala a její malá je fakt malá a my jí to z fotek nevěřily….Ivča dorazila jen na odpoledne, aby nás viděla, vážím si toho, každému bychom asi za tu cestu nestály. Usměvavá, vřelá, moc ráda ji vidím, poslední velký sraz organizovala právě ona…Koukám na Petru, modelka jak vyšitá, ale to mě taky nepřekvapí, uklidňuju se tím, že je nejmladší, určitě jsem v mladším věku vypadala podobně (nevypadala samozřejmě), dlouho se ve skupince neukázala, jsem ráda, že přijela…

Kolem ubytování začíná chaos, stále nějaké dítě chybí, hledá se, stále přešlapujeme neuvěřitelnou hromadu bot mezi dveřmi. „Neviděly jste Andulku?“

„Kterou?“

Nebo

„Luci, podej mi, prosím, sůl.“

„Tady je, ale jsem Lenka.“ (na srazu byly Lucky tři, takže při tomto oslovení jste se téměř nemohly splést)

Od každého jsme vybraly pytlík špaget, zásoby kečupu a šlo se na oběd. Neřešitelný problém v podobě rozdílné doby varu jsme vyřešili hravě, hodíme je do hrnce a děláme, že o tom nevíme. Ochutnáme tři vyvolené, když se nezapíchly do krku, hotovo. Plánovaná omáčka z mletého masa, domácích bio rajčat a bazalkového pesta se při pohledu na 21 zmítajících se dětí věkové kategorie 12let až 9měsíců smrskla na šplíchanec kečupu a hrstku eidamu. Ale jinak doma fakt vařím 😀 Děti byly spokojené, my taky, protože špagety poškodily jen dlažbu a ne nové zdi.  

A přišlo to, na co se těším od rozlepení oka-polední klid..

Pokračování příště...