„Tady smrdí savo.“ Taky jste se někdy takto ušklíbli, když jste ucítili známý typický chlorový odér? Tak po tomto testování budu muset své zažité bonmoty pozměnit. Savo totiž může i vonět, ale nebudu předbíhat.

Kdo testoval

Dostalo se mi cti otestovat tekutý prací prostředek Savo bez chloru, který je určený na barevné i bílé prádlo. Jsme klasická čtyřčlenná rodina s výraznou převahou ženského elementu, navíc obě mé dcerušky jsou slušná prasátka a říkala jsem si, že bude dostatek materiálu k testování. Většinu pěkných dní trávíme venku v přírodě a dle toho oblečení vypadá. K tomu do naší domácnosti patří i starý kocour, který s námi sdílí naprosto vše, i své chlupy a je také původcem mnohých skvrn. Testování mělo probíhat během 14 dnů, ovšem trochu se vše zkomplikovalo úrazem mé dcery, kdy jsme týden strávili po čekárnách doktorů, až jsme skončili v nemocnici na operaci. Naštěstí se zotavovala dobře a my se mohli pustit do dalšího testování.

První dojem

Balíček dorazil nečekaně bez problémů v avizovaném termínu a voněl na dálku. Nechtělo se mi věřit, že plastová láhev s uzávěrem omotaným folií, aby ani kapka neunikla, to vše v papírové krabici vystlané jakýmsi zeleným pěnovým čímsi, může takhle vonět. Vůně je výrazná, zpočátku mi nepřišla extra příjemná, ale zvykla jsem si a vlastně mi je teď i příjemná, rozhodně mi to nepřijde jako úplně typická vůně pro prací prostředek. Může to být ale také způsobené tím, že již roky peru ve stejném prostředku a jsem na něj zvyklá. Láhev na testování měla objem 1 litr a dle etikety by měla vystačit na 20 dávek, což asi i odpovídá, dávkovala jsem dle návodu a nepoužívala žádné prostředky na skvrny, které ale jindy používám. Chtěla jsem vidět, co zvládne prací gel Savo sám.

Testování

Jak začít… Nejsem žádný kosmetický guru, ale zřejmě byly schválně vybírány ženy „v letech“, které mají nejen nějakou tu vrásku, ale také už fůru zkušeností se různými krémíčky a séry, abychom tuhle novinku z francouzských laboratoří měly s čím srovnávat. A vzhledem k tomu, že vrásek, zkušeností i roků mám víc než dost, jeden noční zázrak doputoval i ke mně. Sice měl drobné zdržení a nalezení balíčku mi naopak pár vrásek přidělalo, zbytek testování již proběhl v příjemné pohodě.

Moje tvář

Jen pár slov o mně a mé pleti. Zcela upřímně - na mé tváří je prostě vidět, že jsme se přehoupla přes půlku čtvrté dekády, vrásky mám hlavně kolem očí a to z mnoha důvodů - ráda a často se směju, denně se líčím, koukám do slunce a nenosím moc sluneční brýle a ten nejzásadnější důvod je, že bych měla nosit dioptrické brýle, které nenosím, tudíž k rozeznání osob na dálku musím ostřit a mhouřím oči. Nejhorší etapu nevyspání s dětmi mám již za sebou - 3 roky jsem bděla, další 3 roky spala na půl oka. V momentě, kdy se mé dvě děti naučily spát, vrátila jsem se do práce a děti svěřila vzdělávacím ústavům, takže nás zase ničí ranní vstávání. Ale upřímně - proti vstávání 12x za hodinu k rostoucí stoličce mé druhorozené je to pohoda.

Tohle všechno mám vepsáno ve tváři, na pleť působí gravitace o fous více než dřív, mám nesjednocenou barvu, často otoky kolem očí i po prospané noci a bohužel, ač mám pleť citlivou, místy má sklony se mastit a občas se objeví i pupínky. Ideální krém hledám již dlouho…

Testování a výsledky

Testování mělo probíhat 2 týdny, recenzi píši až poslední možný den, tudíž fakticky testuji poctivě celé tři týdny, což mi přijde velmi krátký čas na úplné zhodnocení. Další věc je, že velmi záleží (alespoň u mě), v jaké fázi cyklu se nacházím. Každopádně přicházím s těmito výsledky…

Tak zítra to vypukne, obě mláďata nastoupí do školky a já do práce. Přestože jsem během rodičovské do práce částečně jezdila a minulý týden už jsem v práci byla, od zítra to začne naostro. A já cítím nějakou lehkou nostalgii a nutnost opět se s tím vnitřně popasovat. Některé vás nástup na mateřskou teprve čeká a já po šesti letech předávám svou divou zvěř do spárů školních ústavů, abych si do jiného školního ústavu stoupla za katedru a ovlivňovala zase děti ostatních, divné ne?

Předem se přiznávám, nikdy jsem netoužila strávit spoustu let doma s dětmi, stále jsem unikala k nějakým pracovnám projektům, ale vzhledem k omezenému hlídání to byl vždy třeba jeden den  v týdnu. Přemýšlím, co bych udělala jinak. Asi nic, pořád bych to byla já a dělala stejné chyby, ale pár postřehů, které asi platí i mimo mateřskou, jsem v hlavě vysublimovala.

Co mi mateřská vzala?

• Spánek-a to definitivně, mé děti poprvé spí celou noc a do 8 do rána tyhle prázdniny, po 6 letech vstávání, nespaní, nošení, pití, krmení, pochodování, bdění…Je trochu nefér, že začíná školka a práce…
• Některé přátele-ani jim to nemám za zlé, jiné zájmy někdy mohou lidi rozdělit, ale věřím, že časem třeba cestu k sobě najdeme, pokud ne, nebyli to praví přátelé
• Soukromí-upřímně, na wc se zamykám, proto nemůžu říct, že ani na záchod nejdu sama. Jdu, ale s nějakou tou zvukovou kulisou nebo dotěrnými otázkami, ono i nákup 10 housek o samotě je pak skvělý zážitek hodný zápisu do deníku
• Důstojnost-někdy je třeba slevit ze svých zásad morálních i hygienických, abychom přežily, důležité je se tím příliš nechlubit a hlavně nemít výčitky
• Volný čas-vůbec nevim, co jsem dělala s volným časem v době, kdy jsem neměla děti. Zřejmě jsem jím marnotratně mrhala a vůbec si ho nevážila

Co mi mateřská dala?

• Sílu-věřit, že bude líp, že to zvládnu, že to děti zvládnou, že pro děti dokážu nemožné, sílu překonávat překážky, odpouštět…
• Instinkt-nějaký vnitřní hlas, který mě občas zastavil, občas motivoval, občas vyhecoval…
• Trpělivost-se svými dětmi jsem absolvovala vysokou školu trpělivosti, jsem promovaný a jmenovaný profesor trpělivosti, když mě v práci provokuje 30 puberťáků, jen se pousměji a vysvětlím jim, jak se věci mají…
• Naději-naučila mě doufat, i když už nebylo skoro v co
• Lásku – hory, moře, kopy lásky, kterou nenahradí vůbec nic, upatlané ruce kolem krku, ukoptěný nos zabořený v mých vlasech a dětské vyznání „Mám tě láda…miluju tě…úplně nejvíc“ , úplně to fyzicky bolí u srdce, jak moc ten cit vnímám

Pokračování:

A přišlo to, na co se těším od rozlepení oka-polední klid.

Je pravdou, že to je trochu nadnesený výraz vzhledem k počtu dětí, ale věřte nebo ne, chalupa lehce ztichla, starší se srotily u tabletů a pohádek (povinně), část mladších usnula (jupííí i ta moje) a část se tak nějak v tichosti pohybovala mezi rádoby odpočívající matkou a pokojem. Zavoněla káva a znovu jsme se sešly u jednoho stolu, tentokrát abychom naplánovaly odpolední program. Vzhledem k tropickému počasí se nabízely vodní aktivity, žel nejbližší koupací rybník byl 2,5km daleko. Zasedla sabatová rada, vítězila naše pohodlnost. Pomocí mapy.cz jsme našli mnohem bližší rybník, kde byl zakreslen jakýsi symbol, který by mohl znamenat při dobré vůli kemp, a my si s nadšením okamžitě domyslely pláž s bílým pískem a úžasnou letní atmosférou. No musím se smát, jen to píšu.

Před 15.hodinou jsme se začínaly připravovat k odchodu, já šla vzbudit svou Šípkovou Růženku, která vstává zadní částí těla, a tudíž se nám příprava trochu natáhla. Srocujeme se před budovou a mně to připomíná odchod na mimoškolní akci se studenty. Akorát trochu mladšími. Asi tak za hodinu se odlepujeme od zdi a vydáváme se za vrcholným zážitkem. Děti nadšeně šlapou do rozpáleného asfaltového kopce linoucího se za ves, z batůžků s Elsami a Trolly trčí flaštičky s pitím a zásadní koupací potřeby.

Po cestě se různě hecují, předbíhají a my se potíme. Pomalu se blížíme k cíli a nám dospělým začíná být pomalu jasné, že se blíží velké zklamání. Plotem obehnaná louže krčící se mezi rodinnými domky úplně nezapadá do našich vysněných představ o koupání. Tváříme se však stále nadšeně, nedáváme nic znát a naprosto suverénně se obracíme k rybníku, který kouká z lesa o kus dál, ženeme děti po hrbolaté louce (naštěstí z kopce) k vodě. Dorážíme k něčemu, co vypadá jako rozpuštěné zelené želé. Někdy se tomu říká, že voda kvete, ovšem to je zcela jasně eufemismus. Tady je voda jako brčál, a ač jsme matky otrlé, nějak si neumíme představit naše drobky, jak svými nafukovacími rukávky víří tento jistě výživný humus. Nutno dodat, že přístup do vody byl dost adrenalinový, ale to jsme byly odhodlané vzhledem k stoupající teplotě a napětí překousnout.

Krátké pohledy do očí, lehké pokývnutí, jde se zpátky. Děti šokovaně vrtí hlavami, některé se kácí, některé začínají brečet, některé útočí. Snažíme se veselými hlásky dětem vsugerovat, že cákání na dvorku penzionu bude mnohem lepší kratochvíle, bez úspěchu. Dorážíme k silnici a někdo navrhuje ještě poslední možnost, jít ještě dál k původně zamýšlenému rybníku s pláží, tam už je to dle internetu stoprocentní. Děti mají jasno, matky už méně. Někteří špunti nespali a cesta dál je reálným rizikem, že buď se maminka pořádně pronese, nebo zešílí. A teď je třeba náš všech 10 matek poplácat po zádech-my šly dál. Ano, vzaly jsme 21 prcků a šlapaly pro jejich radost dál s rizikem, že zpátky možná nedojdeme. Violka usíná v náruči jako první, Anička protestuje lehkým hysteráčkem, Ninuška krotí puchýř, ale jdeme. Ženy, my to došly! Když se před námi otevřel pohled na „pláž“ (rozuměj malá loučka, kde byla tráva proházená jakýmsi hodně hrubozrnným pískem), všechny děti naprosto ožily, zapomněly na vše a téměř nekontrolovaně se vrhaly do vody. Rybník mi za chvíli připomínal kádě, kde se před Vánoci mrskají kapři tak, že cákají daleko od sebe. Asi tak nějak to tam v tu sobotu vypadalo.

„Nechceš jet s námi?“ optala se Lucka svého muže, když do auta rvala tři děti a šestinásobný počet kufrů sytě růžové barvy. Tomu však naskočila husí kůže velikosti tenisáků: „Na ten váš sabat? To by mě zabilo!“

Je pátek 4.8.2017 a v Moravci na Vysočině právě začíná historicky první víkendový sraz naší soukromé skupinky srpnovek 2014. Očekáváno bylo deset matek a 21 dětí. Dorazili všichni.

První eruptivní výkřiky o společném víkendu padaly u nás ve skupince, která už funguje téměř 4 roky, mnohokrát. Až letos jsme to dotáhly do zdárného konce nebo vlastně začátku?

Přijíždím do Moravce kolem 17.hodiny a už z dálky vidím krásný penzion, vše je nové a upravené, místy ještě nedodělané. „Tak to není vhodné místo pro 21 dětí,“ prolítlo mi hlavou jako první. Měly jsem jet někam do squatu, tam by se pár šrámů na zařízení ztratilo. Objímám se s prvními členkami naší „sekty“. To je zase výraz mého manžela. Nevidíme se poprvé, už jsme měly tu čest, s některými i opakovaně, ovšem v takovém počtu a na celý víkend se setkáváme poprvé.

Začínáme se nesměle okukovat a seznamovat své děti. Některé jsou tu okamžitě jako doma, některé se tváří, že tu vlastně nejsou. Vybírám si pokoj, házím si kufry k nohám postele, vybalování oddaluji. Přináším svůj proviant a příspěvek do společné hodovny-koňakové bábovky. Přestože jsme tu zatím jen tři, stoly se začínají prohýbat. Čeká nás vlastně takový víkend s celou mateřskou školkou a krapet větším dozorem.

Přijíždí další. Známe se vlastně strašně dlouho. Se všemi už osobně, ale přeci jen stále vede virtuální kontakt v denním vydání. Víme o sobě téměř vše, někdy býváme hodně osobní, pomáháme si, ale dokážeme si napsat pravdu do očí. Celkem nám to zatím klapalo a jsem napjaté, co s námi udělá těch pár dní pohromadě.

Co se vám vybaví, když se řekne česká literatura? Babička? Povídky malostranské? Hodiny strávené nad nudnou povinnou četbou a výpotky nad čtenářským deníkem? Pojďme si udělat malou exkurzi do současné české literatury. Pokusím se vás přesvědčit, že česká literatura nekončí u Babičky a jiné povinné četby, ale že je škoda v obrovské záplavě knih nezalovit v našem malém českém rybníčku. Dneska začneme první pětkou, výběr byl stanoven tak, aby byli zastoupeni autoři a autorky různých žánrů s různou náročností na čtenáře.

Čtený a čtivý

Vystudovaný filmový a divadelní režisér Patrik Hartl je v současnosti jedním z nejprodávanějších a  nejčtenějších českých autorů, působil i jako scénárista a režisér seriálu Ulice, v současnosti je zejména divadelním režisérem a scénáristou.

Svou literární kariéru odstartoval v roce 2012, kdy vydal prvotinu Prvok, Šampón, Tečka a Karel, příběh čtyř kamarádů, kteří si dvacet let po maturitě zkusí položit otázku, jestli žijí opravdu tak, jak chtěli, když jim bylo osmnáct. Celý děj se točí kolem nevšední výzvy, která má hlavní hrdiny namotivovat k odvaze čelit své vlastní pohodlnosti.

O dva roky později, v roce 2014 vydává Malý pražský erotikon, dle anotace knihu o lásce, určenou i těm čtenářům, kteří bývají ke knížkám o lásce zpravidla nedůvěřiví, knihu, která vás rozesměje i dojme. Příběhy obyvatel dvou sousedících řadových domů na Pražské Babě psané svižně, vtipně s humorem i zamyšlením, u kterých se rozhodně nebudete nudit.

Svou ediční kariéru zatím uzavřel loni vydáním dvojrománu Okamžiky štěstí. Unikátní dílko můžete číst dvěma způsoby, příběh dvou sourozenců Jáchyma a Veroniky je totiž vyprávěn z každé strany knihy jedním z nich. Dohromady tak skládáte mozaiku vztahových a rodinných problémů nahlížených z různých úhlů pohledu.

Celé tři týdny jsem strávila ve společnosti kosmetiky s minerály z Mrtvého moře a je na čase Vás seznámit se svými poznatky. Prvotně chci říct, že mě balíček příjemně překvapil svým obsahem, bylo toho hodně. Osobně jsem zkušenost s touto kosmetikou neměla, ale Mrtvé moře a Izrael jsem navštívila, a tudíž jsem již zaslechla různé ódy na cokoli, co kolem Mrtvého moře alespoň prošlo. Nutno dodat, že kosmetika prošla pravou zatěžkávací zkouškou, testovala jsem v mrazivém lednu, kdy pleť i vlasy trpí. 

Něco málo o mně: Jsem částečně pracující aktivní maminkou dvou ještě více aktivnějších holčiček, ke kosmetice mám vřelý vztah, ale nerada experimentuju, pokud najdu něco, co mi stoprocentně vyhovuje, denně používám od mladého věku (no už se přehupuju k půlce  čtvrté dekády ) tělové mléko či krém, nutně potřebuju noční pleťový krém, mám dlouhé, husté vlasy a v zimě dost problemtickou pleť. Jsem dost nedisciplinovaná v mazání rukou, přestože přes zimu nejvíc trpí.

Tak tohle stvoření Vám teď představí následující sestavu pěkně postupně:

• mýdlo
• tělové mléko
• denní pleťový krém
• pleťová bahenní maska
• krém na ruce
• koupelová sůl
• šampon pro normální vlasy

A začneme od neutrálních až nepříznivých výrobků k těm pro mě top.

MÝDLO