„Tady smrdí savo.“ Taky jste se někdy takto ušklíbli, když jste ucítili známý typický chlorový odér? Tak po tomto testování budu muset své zažité bonmoty pozměnit. Savo totiž může i vonět, ale nebudu předbíhat.

Kdo testoval

Dostalo se mi cti otestovat tekutý prací prostředek Savo bez chloru, který je určený na barevné i bílé prádlo. Jsme klasická čtyřčlenná rodina s výraznou převahou ženského elementu, navíc obě mé dcerušky jsou slušná prasátka a říkala jsem si, že bude dostatek materiálu k testování. Většinu pěkných dní trávíme venku v přírodě a dle toho oblečení vypadá. K tomu do naší domácnosti patří i starý kocour, který s námi sdílí naprosto vše, i své chlupy a je také původcem mnohých skvrn. Testování mělo probíhat během 14 dnů, ovšem trochu se vše zkomplikovalo úrazem mé dcery, kdy jsme týden strávili po čekárnách doktorů, až jsme skončili v nemocnici na operaci. Naštěstí se zotavovala dobře a my se mohli pustit do dalšího testování.

První dojem

Balíček dorazil nečekaně bez problémů v avizovaném termínu a voněl na dálku. Nechtělo se mi věřit, že plastová láhev s uzávěrem omotaným folií, aby ani kapka neunikla, to vše v papírové krabici vystlané jakýmsi zeleným pěnovým čímsi, může takhle vonět. Vůně je výrazná, zpočátku mi nepřišla extra příjemná, ale zvykla jsem si a vlastně mi je teď i příjemná, rozhodně mi to nepřijde jako úplně typická vůně pro prací prostředek. Může to být ale také způsobené tím, že již roky peru ve stejném prostředku a jsem na něj zvyklá. Láhev na testování měla objem 1 litr a dle etikety by měla vystačit na 20 dávek, což asi i odpovídá, dávkovala jsem dle návodu a nepoužívala žádné prostředky na skvrny, které ale jindy používám. Chtěla jsem vidět, co zvládne prací gel Savo sám.

Testování

Hned prvními třemi várkami jsem chtěla vidět, zda si opravdu poradí se světlým i tmavým prádlem, zda se neseperou barvy a odstraní skvrny. Počasí bylo letní, takže jsem nepoužívala ani sušičku, sušila jsem venku, spíše ve stínu. Poznatky následující:

• Barvy rozhodně vydrží. Holky mají úplně stejné nové legíny, jedny jsem vyprala ve svém běžném prostředku, jedny v Savu a položené vedle sebe byly úplně stejně barevné.
• Bílé prádlo bylo stále krásně bíle, nezašedlo, naopak mi přišlo, že je celkem rozzářené.
• Ve várce barevného prádla byly výživně znečištěné ponožky mých dcerušek (rozuměj ponožky v podstatě na vyhození)-s těmi si gel poradil skvěle, což úplně každý prášek nedokáže. Jedná se o špínu hlavně z občasného chození bez bot (ano říkám jim, ať si zují i ponožky, ale je to marné, je to marné, je to marné) a z bordýlku, který jim nalétá do sandálů při jejich běžné aktivitě venku. Poradil si i s mými ponožkami po běhání v terénu po dešti.
• Téma č.1-fleky, skvrny, kapance, stříkance…Tady savo neobstálo úplně na 100%, ale nevedlo si špatně. Momentálně vrcholí sezona peckovin a jiných červených plodů, s tím si savo gel poradil skvěle. Na co jsem tedy čekala jsou věčně zelená kolena mých krasotinek. Letní počasí je řešením- zeleň se dostane na odhalená kolena, ovšem ve fázi tříčtvrťáků a dlouhých kalhot je zelený mor nesmrtelný. Bohužel ani savo neobstálo na 100%, drobná šmouha na kolenou ještě zůstala. Nutno dodat, že momentálně neznám prášek, který by to zvládnul. Poradil si i s fixou a běžnými skvrnami od různých nespecifikovaných pokrmů bez ztráty kytičky.
• Další praní

Tvrdým testováním prošly další součásti naší domácnosti včetně kocoura. Prací gel Savo totiž avizoval i hygienickou čistotu a „odchlupení“ prádla. Náš kocour, který celých 13 let trousí svou srst po celé naší domácnosti, po kterém třetinu svého života odklízím chomáče chlupů, kvůli kterému halím naše křesla a gauč do dek a přehozů, díky němuž svůj šatník ladím do barvy jeho srsti, aby na něm nebyly vidět chlupy, tak TEN kocour nepustil ani chlup.

Poslední den jsem zkoumala, co ještě by se dalo otestovat. Vzhledem k tomu, že Savo garantuje nejen viditelnou čistotu, ale i tu hygienickou, našla jsem ideální testovací objekty:

• Už roky jsme velkými fandami bot nejmenované trekové značky, jejichž sandály mají tu výhodu, že se dají vrátit do téměř původního stavu vypráním. Vyzkoušela jsem vyprat i v savu a krásně prokoukly. A zřejmě poprvé a naposledy krásně voněly 😀
• Můj zrak padl na plyšového koníka, kterému se přes půl obličeje táhla skvrna větší než mexický dolar. Rozumějte, děti mají na chalupě spoustu vyřazených plyšáků, kteří žijí ve venkovním domečku a občas díky našim nepořádným dětem nocují i pod širákem. Všechny tyhle chudáky jsem prohnala také gelem Savo a zároveň mě hřálo na srdci, že jsem jim nejen vrátila původní barvu, ale i hygienickou čistotu.

A to je vlastně všechno. A jak bych to shrnula? Rozhodně mě Savo gel nezklamal. Jsem rozhodnutá ho ještě používat dál a zkoušet na další skvrny, které se v naší rodině nějak stále množí. Přijde mi, že s ohledem na to, že jsem nepoužila žádný odstraňovač skvrn, byl o něco účinnější než jiné mnou vyzkoušené prací prostředky, ačkoli se nevypraly na 100% úplně všechny skvrny. Finálně můžu říct, že i vůně je nakonec pro mě plusem, když otevřu skříň, cítím ji z prádla na dálku. Nevyskytly se u nás žádné kožní reakce, ale s tím jsme nikdy ani zásadní problémy neměli.

A ve finále prošel i zatěžkávací zkouškou, kdy vypral do původního stavu „kabelku“ na sádru mé nejmladší. A jistě si dovedete představit, jak asi po 14 dnech samoobsluhy mé milované levou rukou asi vypadal. Na kontrolu k doktorovi jsem se s tou šmudlou trochu bála, ale krásně si s tím poradil a vypadala jako nová 😉

Takže zatím u Sava zůstávám, dávám šanci na ukázání toho, co ještě umí.

Ještě jednou děkuji MK, že jsem mohla prát naše špinavé prádlo na veřejnosti 😀

Jak začít… Nejsem žádný kosmetický guru, ale zřejmě byly schválně vybírány ženy „v letech“, které mají nejen nějakou tu vrásku, ale také už fůru zkušeností se různými krémíčky a séry, abychom tuhle novinku z francouzských laboratoří měly s čím srovnávat. A vzhledem k tomu, že vrásek, zkušeností i roků mám víc než dost, jeden noční zázrak doputoval i ke mně. Sice měl drobné zdržení a nalezení balíčku mi naopak pár vrásek přidělalo, zbytek testování již proběhl v příjemné pohodě.

Moje tvář

Jen pár slov o mně a mé pleti. Zcela upřímně - na mé tváří je prostě vidět, že jsme se přehoupla přes půlku čtvrté dekády, vrásky mám hlavně kolem očí a to z mnoha důvodů - ráda a často se směju, denně se líčím, koukám do slunce a nenosím moc sluneční brýle a ten nejzásadnější důvod je, že bych měla nosit dioptrické brýle, které nenosím, tudíž k rozeznání osob na dálku musím ostřit a mhouřím oči. Nejhorší etapu nevyspání s dětmi mám již za sebou - 3 roky jsem bděla, další 3 roky spala na půl oka. V momentě, kdy se mé dvě děti naučily spát, vrátila jsem se do práce a děti svěřila vzdělávacím ústavům, takže nás zase ničí ranní vstávání. Ale upřímně - proti vstávání 12x za hodinu k rostoucí stoličce mé druhorozené je to pohoda.

Tohle všechno mám vepsáno ve tváři, na pleť působí gravitace o fous více než dřív, mám nesjednocenou barvu, často otoky kolem očí i po prospané noci a bohužel, ač mám pleť citlivou, místy má sklony se mastit a občas se objeví i pupínky. Ideální krém hledám již dlouho…

Testování a výsledky

Testování mělo probíhat 2 týdny, recenzi píši až poslední možný den, tudíž fakticky testuji poctivě celé tři týdny, což mi přijde velmi krátký čas na úplné zhodnocení. Další věc je, že velmi záleží (alespoň u mě), v jaké fázi cyklu se nacházím. Každopádně přicházím s těmito výsledky…

Jedná se o gel hnědé barvy a velmi příjemné vůně. Vím, že je to dost subjektivní, ale pro mě to byla vůně lehká, svěží, neobtěžující, květinová. Konzistence je gelová a velmi lehká, k namazání celého obličeje stačí opravdu malé množství, takže vydrží opravdu dlouho. Dle popisků by se po otevření měl krém do 12 měsíců vypotřebovat, tipuji, že s denním použitím mi minimálně půl až třičtvrtě roku vydrží. Hodně žen asi odradí celkem vysoká cena, ale zcela upřímně, pokud bych narazila na krém, který by mi vyhovoval po všech stránkách a vydržel mi skoro rok, byla bych ochotná platit i víc. Krém jsem užívala opravdu pravidelně každý večer po vyčistění pleti micelární vodou.

A co konkrétně jsem pozorovala na své pleti?

Nečekala jsem, že by mi zalezly vrásky, to podle mě nedokáže žádný krém, sama jsem byla zvědavá, jestli nějaké změny budu pozorovat. Byla jsem celkem skeptická. Po prvním týdnu jsem neměla pocit nějaké výrazné změny. Jedině že pleť byla na omak jakoby sametovější. Začínala jsem mít trochu obavy, o čem vlastně budu recenzi psát.

Druhý týden jsem se chtě nechtě začala víc pozorovat v zrcadle. Vlastně neumím popsat ten pravý důvod, ale začala jsem mít pocit, že i nenalíčená vypadám lépe. Vůbec nepoužívám make-up, ale na běžné denní líčení používám pudr a tvářenku, abych trochu, jak se říká, „prokoukla“ a měla svěží vzhled. A najednou mi přišlo, že pleť prostě vypadá lépe. Jakoby rozzářená. Zní to asi zvláštně, ale mám pocit, jako by vymizel takový šedavý tón pleti, který během dlouhé zimy bez slunce mívám. Otoky pod očima mám v určité míře stále, ale řekla bych, že tenhle problém potřebuje delší čas a hlavně je závislý na dalších faktorech jako pitný režim, spánkový režim, hormonální cyklus a jeho fáze apod.

Měla jsem také obavy, jestli se mi pleť nebude výrazně víc mastit. S tím mám problém u většiny krémů, které sice vyživují a hydratují pleť, ale ráno se probudím s mastnými zónami. To jsem u tohoto krému nezaznamenala. Jen jednou, když jsem použila krém jako masku, tzn. nanesla větší množství gelu a nechala působit asi 10 minut, pak vmasírovala do pleti a zbytky setřela kosmetickým tamponem, jsem ráno měla pocit více mastnější pleti, ale vzhledem k tomu, že každé ráno čistím pleť micelární vodou, přes den jsem už zvýšené maštění nezaznamenala. Po využití gelu jako masky byla pleť ještě více hebká než před tím.

Závěrem

Jak bych své testování shrnula… Určitě nepřestávám v použití krému dál, a pokud bude mít někdo zájem, napíšu recenzi třeba za další měsíc, dva… Krém mě rozhodně nezklamal, jsem vlastně zvědavá, co ještě na své pleti objevím za změny a zda si třeba všimne i někdo jiný. Nečekala jsem, že se po 2 týdnech používání změním v mladici se svěží pletí, ale nutno říct, že se cítím fakt dobře. Od dalšího použití si slibuji pomalejší stárnutí pleti a svěží vzhled.

Snažila jsem se o případnou fotodokumentaci, aby bylo vidět, jaké změny na mém letitém obličeji proběhly, ale to je fakt nemožné. Záleží na světle, úhlu obličeje, pohledu, zaostření foťáku apod. Takže jsem nakonec fotky hodila trochu do komičtější podoby. Když už musím zveřejnit svůj nenalíčený obličej, ať se trochu pobavíme. Navíc když jsem v nejmenovaném supermarketu kupovala babičce k svátku vaječňák a nechtěli po mně občanku, pojala jsem podezření, že bych své fotky neměla zveřejňovat vůbec. 😀

Závěrem bych chtěla poděkovat za možnost testovat, osobně mám s touto značkou již zkušenost a to pozitivní, byla jsem tedy zvědavá, jak obstojí tento krém. A já doufám, že obstojí stejně dobře, ale to ukáže asi až delší časový horizont. Krém doporučuji všem, kteří chtějí vyzkoušet lehký, nemastící gel s příjemnou vůní, který dá vaší pleti svěží vzhled a hebkost.

Ale nedá mi to skončit tím, že stejně nejdůležitější je váš vnitřní pocit a energie, která z vás vyzařuje. Pozitivní mysl a radost ze života je důležitým faktorem, který společně s dobrým krémem dokáže rozzářit vaši pleť a váš pohled…

Tak zítra to vypukne, obě mláďata nastoupí do školky a já do práce. Přestože jsem během rodičovské do práce částečně jezdila a minulý týden už jsem v práci byla, od zítra to začne naostro. A já cítím nějakou lehkou nostalgii a nutnost opět se s tím vnitřně popasovat. Některé vás nástup na mateřskou teprve čeká a já po šesti letech předávám svou divou zvěř do spárů školních ústavů, abych si do jiného školního ústavu stoupla za katedru a ovlivňovala zase děti ostatních, divné ne?

Předem se přiznávám, nikdy jsem netoužila strávit spoustu let doma s dětmi, stále jsem unikala k nějakým pracovnám projektům, ale vzhledem k omezenému hlídání to byl vždy třeba jeden den  v týdnu. Přemýšlím, co bych udělala jinak. Asi nic, pořád bych to byla já a dělala stejné chyby, ale pár postřehů, které asi platí i mimo mateřskou, jsem v hlavě vysublimovala.

Co mi mateřská vzala?

• Spánek-a to definitivně, mé děti poprvé spí celou noc a do 8 do rána tyhle prázdniny, po 6 letech vstávání, nespaní, nošení, pití, krmení, pochodování, bdění…Je trochu nefér, že začíná školka a práce…
• Některé přátele-ani jim to nemám za zlé, jiné zájmy někdy mohou lidi rozdělit, ale věřím, že časem třeba cestu k sobě najdeme, pokud ne, nebyli to praví přátelé
• Soukromí-upřímně, na wc se zamykám, proto nemůžu říct, že ani na záchod nejdu sama. Jdu, ale s nějakou tou zvukovou kulisou nebo dotěrnými otázkami, ono i nákup 10 housek o samotě je pak skvělý zážitek hodný zápisu do deníku
• Důstojnost-někdy je třeba slevit ze svých zásad morálních i hygienických, abychom přežily, důležité je se tím příliš nechlubit a hlavně nemít výčitky
• Volný čas-vůbec nevim, co jsem dělala s volným časem v době, kdy jsem neměla děti. Zřejmě jsem jím marnotratně mrhala a vůbec si ho nevážila

Co mi mateřská dala?

• Sílu-věřit, že bude líp, že to zvládnu, že to děti zvládnou, že pro děti dokážu nemožné, sílu překonávat překážky, odpouštět…
• Instinkt-nějaký vnitřní hlas, který mě občas zastavil, občas motivoval, občas vyhecoval…
• Trpělivost-se svými dětmi jsem absolvovala vysokou školu trpělivosti, jsem promovaný a jmenovaný profesor trpělivosti, když mě v práci provokuje 30 puberťáků, jen se pousměji a vysvětlím jim, jak se věci mají…
• Naději-naučila mě doufat, i když už nebylo skoro v co
• Lásku – hory, moře, kopy lásky, kterou nenahradí vůbec nic, upatlané ruce kolem krku, ukoptěný nos zabořený v mých vlasech a dětské vyznání „Mám tě láda…miluju tě…úplně nejvíc“ , úplně to fyzicky bolí u srdce, jak moc ten cit vnímám

A pár postřehů:

• Strašně to utíká, ale fakt. Vždycky se pousmívám nad zprávami maminek, jak rychle to utíká, když se dojímají nad prvním měsícem svého dítka. No vidíte a mně těch 6 let přijde taky jako měsíc, jako včera jsem se v práci loučila s břichem v pruhované haleně. Od zítra je obsah toho břicha předškolačka. Mějte to na paměti, až budete zase některé věci, akce odkládat

• Dejte na svůj instinkt. Věřím, že mámy prostě mají nějaký šestý smysl, který jim pomůže zvládat ten masakr, který kolem dětí občas nastává. Neřiďte se radami kamarádek, babiček, strýců či chytroprdů na internetu. Berte je jako inspiraci, jako možnost, která existuje vedle té vaší. Vždy ale v první řadě vyslyšte sami sebe. Pokud máte pocit, že potřebujete vypadnout, a jde to, vypadněte a nemějte výčitky. Pokud máte pocit, že chcete tři roky strávit jen s Vaším dítětem, udělejte to a nedbejte na rady ostatních. Pokud látkujete jen proto, protože by vás ve skupince biolesomatka poslali da háje, nedělejte to. Je to váš život, vaše děti a nikdo nemá právo vás soudit, dokud nejde stejnou cestou ve vašich botách. Mnohdy jsem si tohle musela opakovat, abych úplně nezblbla

• Buďte sobecká. To poradil psycholog mé kamarádce, která bohužel trpí vážnými psychickými problémy. A má pravdu. Přestaňme dělat vše kvůli ostatním, dětem, rodičům, sousedům. Dělejme to, co dělá radost nám, radujeme se z toho, co nás opravdu těší, eliminujme věci, které dělat nechceme. Bez výčitek si uzměme čas pro sebe, i kdybychom měly jen tupě zírat do zdi (k tomu mě inspirovala výzva na MK přiznání matek na mateřské, kde téměř všechny maminky přiznaly, že čas pro sebe získávají různými podvody a fixlováním a mají z toho výčitky).

• Každá krize jednou skončí. Krize s kojením, krmením, prdíkama, zuby, nemocemi, vztekáním, odmlouváním, nespaním, nejedním…Dosaďte dle svého aktuálního stavu u vás doma. Věřte, že na konci tunelu je světlo. Každý tunel je akorát jinak dlouhý, někdy je na konci tunelu další tunel, ale jednou to světlo přijde a vy budete s úsměvem vyprávět, jak to bylo tehdy těžké, když…

• Užijte si to. Asi nejdůležitější bod. Sama vím, jak je to někdy těžké, někdy jsem lezla hubou po zdi a téhle poznámce bych se nesmála, ta by mě rozbrečela a autora výroku bych nakopala do…Ale já stále tvrdím, že mít možnost zůstat s dítětem doma celé tři roky, je neskonalý luxus, který není příliš běžný a kterého je třeba si vážit. Ta možnost s dětmi vstávat, usínat, být tou, která dokáže utišit pofoukáním (a je jedno že foukáte úplně jinam), to je výsada je naše. Užijme si ji a buďme za ni vděčné.

Nechci se pasovat do role chytrprda, který spolknul všechnu moudrost světa, raději upozorňuji, že je to můj pohled na danou věc, tak jsem si ji prožila já. Možná někoho inspiruje, možná někoho pobaví, možná někoho naštve. I kdyby nic, mně se ulevilo. Já jsem se naučila být sobecká…

A taky vím, že zítra začíná jen nová etapa skvělých zážitků, protože jaké si to uděláme, takové to máme…

Pokračování:

A přišlo to, na co se těším od rozlepení oka-polední klid.

Je pravdou, že to je trochu nadnesený výraz vzhledem k počtu dětí, ale věřte nebo ne, chalupa lehce ztichla, starší se srotily u tabletů a pohádek (povinně), část mladších usnula (jupííí i ta moje) a část se tak nějak v tichosti pohybovala mezi rádoby odpočívající matkou a pokojem. Zavoněla káva a znovu jsme se sešly u jednoho stolu, tentokrát abychom naplánovaly odpolední program. Vzhledem k tropickému počasí se nabízely vodní aktivity, žel nejbližší koupací rybník byl 2,5km daleko. Zasedla sabatová rada, vítězila naše pohodlnost. Pomocí mapy.cz jsme našli mnohem bližší rybník, kde byl zakreslen jakýsi symbol, který by mohl znamenat při dobré vůli kemp, a my si s nadšením okamžitě domyslely pláž s bílým pískem a úžasnou letní atmosférou. No musím se smát, jen to píšu.

Před 15.hodinou jsme se začínaly připravovat k odchodu, já šla vzbudit svou Šípkovou Růženku, která vstává zadní částí těla, a tudíž se nám příprava trochu natáhla. Srocujeme se před budovou a mně to připomíná odchod na mimoškolní akci se studenty. Akorát trochu mladšími. Asi tak za hodinu se odlepujeme od zdi a vydáváme se za vrcholným zážitkem. Děti nadšeně šlapou do rozpáleného asfaltového kopce linoucího se za ves, z batůžků s Elsami a Trolly trčí flaštičky s pitím a zásadní koupací potřeby.

Po cestě se různě hecují, předbíhají a my se potíme. Pomalu se blížíme k cíli a nám dospělým začíná být pomalu jasné, že se blíží velké zklamání. Plotem obehnaná louže krčící se mezi rodinnými domky úplně nezapadá do našich vysněných představ o koupání. Tváříme se však stále nadšeně, nedáváme nic znát a naprosto suverénně se obracíme k rybníku, který kouká z lesa o kus dál, ženeme děti po hrbolaté louce (naštěstí z kopce) k vodě. Dorážíme k něčemu, co vypadá jako rozpuštěné zelené želé. Někdy se tomu říká, že voda kvete, ovšem to je zcela jasně eufemismus. Tady je voda jako brčál, a ač jsme matky otrlé, nějak si neumíme představit naše drobky, jak svými nafukovacími rukávky víří tento jistě výživný humus. Nutno dodat, že přístup do vody byl dost adrenalinový, ale to jsme byly odhodlané vzhledem k stoupající teplotě a napětí překousnout.

Krátké pohledy do očí, lehké pokývnutí, jde se zpátky. Děti šokovaně vrtí hlavami, některé se kácí, některé začínají brečet, některé útočí. Snažíme se veselými hlásky dětem vsugerovat, že cákání na dvorku penzionu bude mnohem lepší kratochvíle, bez úspěchu. Dorážíme k silnici a někdo navrhuje ještě poslední možnost, jít ještě dál k původně zamýšlenému rybníku s pláží, tam už je to dle internetu stoprocentní. Děti mají jasno, matky už méně. Někteří špunti nespali a cesta dál je reálným rizikem, že buď se maminka pořádně pronese, nebo zešílí. A teď je třeba náš všech 10 matek poplácat po zádech-my šly dál. Ano, vzaly jsme 21 prcků a šlapaly pro jejich radost dál s rizikem, že zpátky možná nedojdeme. Violka usíná v náruči jako první, Anička protestuje lehkým hysteráčkem, Ninuška krotí puchýř, ale jdeme. Ženy, my to došly! Když se před námi otevřel pohled na „pláž“ (rozuměj malá loučka, kde byla tráva proházená jakýmsi hodně hrubozrnným pískem), všechny děti naprosto ožily, zapomněly na vše a téměř nekontrolovaně se vrhaly do vody. Rybník mi za chvíli připomínal kádě, kde se před Vánoci mrskají kapři tak, že cákají daleko od sebe. Asi tak nějak to tam v tu sobotu vypadalo.

Hemžilo se to kruhy, rukávky, tu z vody trčely nohy, tu hlava s potápěcími brýlemi, tu matka držící si šaty a zároveň dítě neplavce. Ale i tak vám to byla slast. Voda byla teploučká, méně špinavá než v předchozí tůňce, osvěžila a hlavně-zabavila děti, které vylézaly asi po hodině zmrzlé, vyřáděné a spokojené. Mise splněna, čekala nás cesta domů.

Bylo vidět, že jsme ostřílené matky, každá si našla taktiku, jak donutit své dítě šlapat. Někdo trénoval barvy okolních zajímavostí, někdo neustále sliboval, že „Tady už určitě ten traktor bude,“ někdo odváděl pozornost od bolavých nožek přihlouplými otázkami, někdo se snažil v rámci urychlení cesty trénovat sprint, někdo vytáhl nejsilnější kalibr: manducu a vlastní náruč. Každopádně jsem stejně měla pocit, že cesta zpátky byla mnohem rychlejší. Asi jsme se všichni těšili na grilovačku, která měla být završením našeho sabatu a na které jsme měly naložené maso.

Když jsme ověšely penzion osuškami a plavkami, jaly jsme se grilovat. Nejsme žádný béčka, tak jsme na naši „poslední večeři“ měly zajištěného gril šéfa z Francie. Ehm, prostě manžel Lucky, který se nic netuše účastnil rodinné dovolené v Čechách, byl jakožto jediný chlap v okruhu 10km požádán o zažehnutí ohně v krbu. Francouzský gentleman se ohně nezalekl, ovšem když nás viděl všechny pohromadě, raději zůstal o grilu a neúnavně otáčel hermelíny, steaky a klobásky.

Po 22.hodině se taktně ztratil za dětmi a myslím, že se mu ulevilo. Ale nemůžu jinak, než ho vychválit do nebes, že se nezalekl té šílené ženské grupy, pomohl nám s naší vrcholnou večeří a ještě byl neuvěřitelně milý. Takže merci beaucoup.

Druhý večer byl vlastně mnohem klidnější, protože už jsme tušily, kde hledat ztracené dítě, na kterém pokoji se zřejmě nachází, popř.v jakém zákoutí zahrady se schovává. Hromadu bot mezi dveřmi jsme již přeskakovaly celkem ladně, věděly jsme, kde najít sklenky na víno a hlavně jsme láhev načaly již před večeří. Kolem 22.hod pomalu utichaly pokoje, ptáci a auta a naopak se začaly ozývat cvrčci, kobylky a matky.

Sedíme opět kolem stolu nepravidelného tvaru, příjemně unavené po celodenní akci rybník a vůbec po téměř dvou dnech ve společnosti takového množství dětí. A vlastně to hodnotíme jako bezva akci. Chlapi by to asi nedali, ale my jsme se tak nějak dokázaly přenést přes všechny různorodosti dětí i nás žen. Atmosféra se uvolnila, s vypitým vínem a vědomím, že je to poslední společný večer, se otevírají i intimnější témata. A proto už navždy při pohledu na vztyčený ukazovák vyprsknu smíchy, už vím, kdo je krutá Pavla, co je bitch list a jak se na něm ocitnout, byla prolomena anonymita Helči, víme, jak to má Pavlína s DPD a další zásadní věci. Já po poslední probdělé noci padám únavou, ale nechce se mi být tou, která ukončí poslední večer. Smějeme se, občas odbíháme zkouknout své ratolesti, které si to užily snad ještě víc než my. Asi i proto se rozcházíme do pokojů kolem druhé hodiny ranní.

Poučena z předchozí noci, házím téměř profesionálním mrskem osušku na střešní okno, aby nahradila chybějící roletu, a doufám v nerušenou noc.

Někdo mi šťourá v oku a směje se. Rozlepuju oko a vidím jím mladší dceru plnou elánu. Po hmatu nacházím mobil a kontroluju čas, zda je přípustný či hororový. Cože? Rozlepuju druhé oko, aby potvrdilo, že je opravdu téměř 8 hodin. Skvělé!! 6 hodin spánku v kuse, být tu ještě týden, možná se i naučíme spát. Vědomí posledního rána nás popohání a už za chvíli usedáme k ostatním s bábovkou a kakaem a dalšími povzbuzováky. Pohoda a klid je lehce narušená nutností balit a uklízet náš dvoudenní chlív. Nedá se svítit, je třeba předat budovu ve stavu ještě obyvatelném. Nálada je podpořena počasím-prší a razantně se ochladilo. Děti si opět spokojeně zalezly ke svým kámošům a my likvidujeme škody. Popelnice plná, stůl plný lahví, všude nedojedené svačinky, načnuté vlhčené ubrousky a za dveřmi obrovská hromada bot, která se začíná pomalu zmenšovat.

Z přeživších první odjíždí Andrejka, překvapení včerejší výpravy, Monča ji zvládla celou a bez kočáru, jsem na ni hrdá a mám radost za ní, objímáme se a doufám v brzké shledání. S francouzskou Luckou se loučíme někde v mezičase, děkujeme jí za poskytnutí manžela ke grilu a jak jinak než po francouzsku se líbáme na obě tváře, snad si zbytek dovolené v Česku užije, dcera vypadá trochu zklamaně. V kufru auta mizí i růžové kufry dalši Lucky, objímá nás a poprvé (ale ne naposledy) se objevují v očích slzy, máváme a vztyčujeme ukazovák, ona ví…A už se ukazuje v dáli naše auto, shledávám své děti, snad poprvé nevítají tatínka s nadšením, loučíme se se zbytkem a mizíme v dáli. Viky samozřejmě pláče, je jí smutno, chce ještě být s kamarády.

A já bilancuju. Bála jsem se a hodně. Celý život pracuji v ženském kolektivu, takže preferuji vždy alespoň nějaký mužský element. Občas mám nad hlavu svých dvou dětí, společnost 21 dětí různě vychovaných či nevychovaných mi naháněla hrůzu. A přes to všechno jsme zažili víkend plný smíchu. Smály jsme se my, smály se děti. Někdy se to neobešlo bez pláče, ale vždy byla po ruce nějaká teta, která problém vyřešila. Nepadla žádná kritická slova, ale naopak slova podpory a pochopení.

A já si opět potvrdila, že se nám povedlo něco vzácného. Z úplně cizích žen, které jsou rozesety po celé republice, ba i Evropě, se staly přítelkyně a z jejich dětí kamarádi. A upřímně je mi fuk, co si někteří o naší virtuální „sektě“ myslí. A je mi fuk, že někteří opovrhují těmito virtuálními přátelstvími. Moje Viky totiž básní o Kačence a plavání v jezeru (tak opravdu říká tomu bahňáku), Justy vzpomíná na Natálku a copánky od ní a já vyprávěla manželovi o srpnovkách, s kterými jsem za dva dny pookřála na duchu.

A já jim tímto článkem děkuju za to, že jsme dokázaly tuhle věc podniknout a přežít, a dokonce se těšit na další sabat.

PS: Díky Luci za rozšíření slovní zásoby, to my češtináři potřebujeme 😀

„Nechceš jet s námi?“ optala se Lucka svého muže, když do auta rvala tři děti a šestinásobný počet kufrů sytě růžové barvy. Tomu však naskočila husí kůže velikosti tenisáků: „Na ten váš sabat? To by mě zabilo!“

Je pátek 4.8.2017 a v Moravci na Vysočině právě začíná historicky první víkendový sraz naší soukromé skupinky srpnovek 2014. Očekáváno bylo deset matek a 21 dětí. Dorazili všichni.

První eruptivní výkřiky o společném víkendu padaly u nás ve skupince, která už funguje téměř 4 roky, mnohokrát. Až letos jsme to dotáhly do zdárného konce nebo vlastně začátku?

Přijíždím do Moravce kolem 17.hodiny a už z dálky vidím krásný penzion, vše je nové a upravené, místy ještě nedodělané. „Tak to není vhodné místo pro 21 dětí,“ prolítlo mi hlavou jako první. Měly jsem jet někam do squatu, tam by se pár šrámů na zařízení ztratilo. Objímám se s prvními členkami naší „sekty“. To je zase výraz mého manžela. Nevidíme se poprvé, už jsme měly tu čest, s některými i opakovaně, ovšem v takovém počtu a na celý víkend se setkáváme poprvé.

Začínáme se nesměle okukovat a seznamovat své děti. Některé jsou tu okamžitě jako doma, některé se tváří, že tu vlastně nejsou. Vybírám si pokoj, házím si kufry k nohám postele, vybalování oddaluji. Přináším svůj proviant a příspěvek do společné hodovny-koňakové bábovky. Přestože jsme tu zatím jen tři, stoly se začínají prohýbat. Čeká nás vlastně takový víkend s celou mateřskou školkou a krapet větším dozorem.

Přijíždí další. Známe se vlastně strašně dlouho. Se všemi už osobně, ale přeci jen stále vede virtuální kontakt v denním vydání. Víme o sobě téměř vše, někdy býváme hodně osobní, pomáháme si, ale dokážeme si napsat pravdu do očí. Celkem nám to zatím klapalo a jsem napjaté, co s námi udělá těch pár dní pohromadě.

Myslím, že každá nenápadně sleduje tu druhou, jak se chová, mluví, zvládá či nezvládá své děti…Překvapuje mě, že Lucka, ač téměř nejstarší a s třemi dětmi, vypadá jak holčička, štíhlá, krásná ženská. Nemůžu si zvyknout na její hlas, asi jsem si k ní přiřadila za těch pár let jiný 😀 Má to v hlavě srovnaný, to vím už dávno…Pavlínku znám dlouho, vím, že je to superžena, takže mě nepřekvapilo nic. Snad jen…Potěšilo mě, že i ona dokáže neslyšet řev svých dětí. Bohužel mám exemplář, kdy občas jiná možnost není, cítím se hned o fous lépe. Všímám si její snahy zvládat nezvladatelné, je inspirativní…Na sabat doráží další Lucka, má tři děti, vypiplanou Andulku z 800g miminka a prořízlou pusu. Působí stejně vřele jako ne obrazovce tabletu, objímáme se a seznamujeme naše ďáblice. Umí pobavit a sprdnout děti na dvě doby, možná i proto jsou tak fajn…Áá, Andrejka je tu. Vezu jí šatičky pro malou, jde na svatbu. Zblízka vidím, jak má krásnou pleť, závidím. Má obličej jak panenka a přitom je k sobě tak kritická…A přijíždí Lenka, blondýnka s pohledem laně. Je stejně krásná jako na fotkách a její malá hotový anděl. Vlastně všichni tak, jak je znám virtuálně…A závěr dne korunuje Lucka číslo tři. Má to z Francie celkem dálku, ale co by pro nás neudělala. Obětovala pár dní z rodinné návštěvy v Čechách, aby s námi zbůhdarma poplkala. Krásná, nonšalantní a s dobrým francouzským vínem 😀

První večer je tu, hromada bot u botníků je zatím překročitelná, párky k večeři se vaří v 20litrovém hrnci a celkem v pohodě se tam vejdou. Výjimečně si přestáváme hrát na zdravou stravu.

Našim cílem je děti co nejdřív zahnat do pelechů, cílem našich dětí je hrát si až do rána. Nastává první rozkol kdo s koho. Kolem půl desáté začínají matky lehce vyhrávat, já až o hodinu později, mé děti prostě spánek považují za sprosté slovo a snaží se mě ušetřit od jeho neblahého vlivu.

Sedíme na terase, popíjíme vínko a některé z nás domácí třešňovici (no dobře, já 😀), diskutujeme, smějeme se, občas odbíháme za slyšinami dětského pláče, při otevření vchodových dveří se naše pohledy vždy s napětím upřou, čí že dítě nespí…Jenda má hlad, uf, není nutné uspávání, pokračujeme dál. Vlastně jsem asi překvapená, jak moc si rozumíme. Hodinu po půlnoci rozřízne poklidný večer malý Robík svým řevem a asi i svým rostoucím zubem. Zvedáme se nakonec všechny, ráno nás nikdo šetřit nebude.

Spím strašně špatně, pořád jsem vzhůru, poslouchám převalující se děti, vyjícího kohouta, čtu zprávy od protržené Pavlíny, světlo střešním oknem neúprosně hlásí ráno a já ještě nestihla usnout. V půl 6 vstává má mladší. O to bude peklíčko…

Hromadná snídaně téměř pod letní oblohou svědčí nevyspalým matkám i nabitým dětem, mám trochu dojem, že jim někdo nasypal do jídla nějakou hodně dobrou drogu a mně rohypnol. Musím se smát, každá začínáme den jinak, ale všechny si neseme své povzbuzováky-kafe, zelený čaj, bábovku. Pan údržbář na terase připevňuje parapet na zábradlíčko a nenápadně pošilhává po našem stole, kde snídáme. Stojí na něm pár láhví od vína ještě od večera, mezi hrnky s čaji úplně nezapadly a rozhodně vypadají jako součást snídaně. Cosi mumlá o Bohnicích. Když jsme u stolu komplet, nevydrží psychicky a odjíždí. Letitá felicie se odpíchla od štěrku jak závoďák, holt slabá povaha.

Dopolední program se zdá nudný-vycházka k vedlejšímu zámeckému parku.

S tolika dětmi, a když nevíte, kde to je, je to velmi namáhává a dlouhotrvající aktivita.

Po hodině a půl a 100metrech chůze jsme celé zpocené vyrabovaly místní COOP. Děti se zmrzlinami popadaly na lavičku před obchodem. Máme 5 minut klidu, než se začnou zmrzky rozpouštět a tvořit veselé fleky na šatičkách, kraťasech, obličejích a i našich outfitech. „Příště Mrože s bílou čokoládou,“ říkám si při pohledu na své kdysi čisté holky.

Poklidnou chvilku protne zoufalé „Neeeeeeeeeeeeeeee!“ ostré jako nůž. Edovi upadl nanuk. Okamžitě si ví rady: „Olízni to!!“ mává se štěrkovou pochoutkou Pavlíně před obličejem. Padáme smíchy. Fakt jsme se s dětmi nenudily.

A přijíždí další. Helča, krásná, tři krásně dcery a ještě krásně fotí. Musím si sáhnout na ty její vlasy, neuvěřitelný, hříva jak blázen. Stejně milá, jak jsem čekala a její malá je fakt malá a my jí to z fotek nevěřily….Ivča dorazila jen na odpoledne, aby nás viděla, vážím si toho, každému bychom asi za tu cestu nestály. Usměvavá, vřelá, moc ráda ji vidím, poslední velký sraz organizovala právě ona…Koukám na Petru, modelka jak vyšitá, ale to mě taky nepřekvapí, uklidňuju se tím, že je nejmladší, určitě jsem v mladším věku vypadala podobně (nevypadala samozřejmě), dlouho se ve skupince neukázala, jsem ráda, že přijela…

Kolem ubytování začíná chaos, stále nějaké dítě chybí, hledá se, stále přešlapujeme neuvěřitelnou hromadu bot mezi dveřmi. „Neviděly jste Andulku?“

„Kterou?“

Nebo

„Luci, podej mi, prosím, sůl.“

„Tady je, ale jsem Lenka.“ (na srazu byly Lucky tři, takže při tomto oslovení jste se téměř nemohly splést)

Od každého jsme vybraly pytlík špaget, zásoby kečupu a šlo se na oběd. Neřešitelný problém v podobě rozdílné doby varu jsme vyřešili hravě, hodíme je do hrnce a děláme, že o tom nevíme. Ochutnáme tři vyvolené, když se nezapíchly do krku, hotovo. Plánovaná omáčka z mletého masa, domácích bio rajčat a bazalkového pesta se při pohledu na 21 zmítajících se dětí věkové kategorie 12let až 9měsíců smrskla na šplíchanec kečupu a hrstku eidamu. Ale jinak doma fakt vařím 😀 Děti byly spokojené, my taky, protože špagety poškodily jen dlažbu a ne nové zdi.  

A přišlo to, na co se těším od rozlepení oka-polední klid..

Pokračování příště...

Co se vám vybaví, když se řekne česká literatura? Babička? Povídky malostranské? Hodiny strávené nad nudnou povinnou četbou a výpotky nad čtenářským deníkem? Pojďme si udělat malou exkurzi do současné české literatury. Pokusím se vás přesvědčit, že česká literatura nekončí u Babičky a jiné povinné četby, ale že je škoda v obrovské záplavě knih nezalovit v našem malém českém rybníčku. Dneska začneme první pětkou, výběr byl stanoven tak, aby byli zastoupeni autoři a autorky různých žánrů s různou náročností na čtenáře.

Čtený a čtivý

Vystudovaný filmový a divadelní režisér Patrik Hartl je v současnosti jedním z nejprodávanějších a  nejčtenějších českých autorů, působil i jako scénárista a režisér seriálu Ulice, v současnosti je zejména divadelním režisérem a scénáristou.

Svou literární kariéru odstartoval v roce 2012, kdy vydal prvotinu Prvok, Šampón, Tečka a Karel, příběh čtyř kamarádů, kteří si dvacet let po maturitě zkusí položit otázku, jestli žijí opravdu tak, jak chtěli, když jim bylo osmnáct. Celý děj se točí kolem nevšední výzvy, která má hlavní hrdiny namotivovat k odvaze čelit své vlastní pohodlnosti.

O dva roky později, v roce 2014 vydává Malý pražský erotikon, dle anotace knihu o lásce, určenou i těm čtenářům, kteří bývají ke knížkám o lásce zpravidla nedůvěřiví, knihu, která vás rozesměje i dojme. Příběhy obyvatel dvou sousedících řadových domů na Pražské Babě psané svižně, vtipně s humorem i zamyšlením, u kterých se rozhodně nebudete nudit.

Svou ediční kariéru zatím uzavřel loni vydáním dvojrománu Okamžiky štěstí. Unikátní dílko můžete číst dvěma způsoby, příběh dvou sourozenců Jáchyma a Veroniky je totiž vyprávěn z každé strany knihy jedním z nich. Dohromady tak skládáte mozaiku vztahových a rodinných problémů nahlížených z různých úhlů pohledu.

Pokud toužíte po knihách, u kterých se budete smát nahlas i brečet, od kterých se nebudete moct odpoutat, s kterými chcete strávit dovolenu či příjemný večer, sáhněte po Patriku Hartlovi

Nejúspěšnější

Jiří Hájíček není rozhodně na poli literatury žádným nováčkem, napsal několik souborů povídek, novel, románů, podle jeho novely byl natočen i celovečerní film Zloději zelených koní, jeho knihy jsou překládány do mnoha cizích jazyků, dva z jeho románů obdržely prestižní české literární ocenění Magnesii literu, i literární kritici se vyjadřují velmi pozitivně o jeho dílech.

Asi nejvíce se do podvědomí čtenářů dostal svou „venkovskou trilogií morálního neklidu“, která zahrnuje romány Selský baroko (2005), Rybí krev (2012) a Dešťová hůl (2016).

Jak charakterizovat autorův styl? Komu knihy doporučit? Nevšední poetika venkova je v knihách dokonale vykreslena díky autorovu vztahu k rodným jižním Čechám, avšak rozhodně nezůstává nekritickým, naopak. Poukazuje na staré křivdy (v Selském baroku problematika kolektivizace v 50.letech a jeho promítnutí do současných rodinných vazeb), na problematiku vysidlování a bourání obcí a vesnic (v Rybí krvi v 80.letech nutnost vystěhovat se a ponechat rodnou obec zániku kvůli stavbě jaderné elektrárny), na současné majetkoprávní spory (v knize Dešťová hůl), to vše na pozadí milostných, manželských, citových, rodinných, pracovních problémů hlavních hrdinů. Ti jsou vykresleni s citem, že jim věříte každé slovo a každou pohnutku jejich chování, fandíte jim, prožíváte jejich boj a věříte, že bude líp.

Z Hájíčkových knih na první pohled dýchá skepse a melancholie, ale po přečtení vlastně získáte jakýsi nevysvětlitelný pocit naděje, světla na konci tunelu, který vás hřeje na duši. U jeho knih se nebudete bláznivé smát, ale věřte, že odcházet od nich budete těžko. Je to mistr slova, to co jiní napíši na půl stránky, dokáže vystihnout jednou správnou větou.

Velmi diskutovaná

Tereza Boučková je nejen slavnou dcerou slavného otce-spisovatele a disidenta Pavla Kohouta, je aktivní v mnoha oblastech, v literární činnosti od 80.let minulého století. Má na kontě více jak deset knih, divadelní hry, scénáře k několika celovečerním filmům atd. Vzhledem ke své minulosti a svým životním zkušenostem se hodně zaobírá tématy kolem revolučního roku 1989, životu před ním a po něm z pohledu umělce i obyčejných lidí, v mnoha dílech najdeme i autobiografické prvky.

Největší rozruch však způsobila svou autobiografickou knihou Rok kohouta, kterou vydala r.2008. Kolem knihy vznikly obrovské spory, protesty i naopak pochvalné a děkovné názory. Autorka v díle zaznamenala své zkušenosti s výchovou dvou adoptovaných romských chlapců, která nedopadla dle autorčiných představ, a poukazuje, že i přes obrovskou snahu zvítězily geny a nepředvídatelná povaha jejích synů. Syrově napsaná kniha se strhujícím tempem směřuje k beznaději, kterou může zažít jen zoufalá matka, z beznaděje však vede cesta i k odvaze. Výčitky hlavně zdůrazňovaly celkové negativní vyznění adopce, autorka se však hájila, že popsala pouze své vlastní zkušenosti, které formovaly většinu jejího života. V roce 2016 vyšlo volné pokračování Život je nádherný, které se více zaměřuje na autorčinou vážně nemocnou matku.

Udělejte si volno na dva večery, možná na jednu noc a samy posuďte „váhu“ téhle knihy.

Pro ženy

Vystudovaná právnička Radka Třeštíková, toho času na mateřské dovolené se svými dvěma dětmi, zaujala svou prvotinou Dobře mi tak v roce 2014. Do té doby měla zkušenost s psaním pro časopis Elle či na vlastním blogu. Větší ohlas však měly knihy následující: To prší moře (2015), kde autorka velmi citlivě vystihla nelehkou situaci mladé hrdinky, která se dostává do tíživé životní situace a zkouší se poprat s osudem, dle anotace příběh o bolesti, o nedorozumění, o strachu, o bezpodmínečné lásce s psychologickým podtextem.

O rok později vychází již hodně známé Bábovky. Několik do sebe zapadajících příběhu, které dohromady tvoří jeden velký pletenec vztahů, pocitů a očekávání, vždy nahlížený pohledem někoho jiného. Postupně rozkrýváte všechny pravdy a křivdy.

Autorka má příjemný čtivý styl, oblíbený zejména mezi ženami, ač v jejich knihách vystupují i mužští hrdinové. Hledáte-li příjemné dovolenkové čtivo, sáhněte po jedné z jejích knih.

Pro fajnšmekry

Mladý spisovatel, doktorand sociologie, Jan Němec je také redaktorem literárního měsíčníku Host, kde vede rubriku recenzí a kritik. Po několika povídkách a sbírce poezie veřejnost zaujal svou románovou prvotinou Dějiny světla (2014), která vypráví osudy slavného excentrického fotografa Františka Drtikola. Samotný příběh je vlastně okrajovým motivem, vše je dokresleno a uceleno snovou atmosférou, netradiční a originální du-formou (vyprávění ve druhé osobě), dokonalou prací s jazykem, který místy připomíná poezii a který místy až fyzicky hladí po duši.

Román získal velmi prestižní Cenu EU za literaturu a na databázi knih má hodnocení 90%. Není to čtení pro každého, není to ani čtení jednoduché, kdo ale dokáže ocenit mistrnou práci s jazykem a zajímá se o dějiny fotografie, bude nadšený. Tak směle do toho.

Pokud byste byli rádi za další tipy, méně či více známé, světové či české, dejte vědět, co by vás zajímalo.

Popř.zaskočte do skupinky mezi knihomoly.

Celé tři týdny jsem strávila ve společnosti kosmetiky s minerály z Mrtvého moře a je na čase Vás seznámit se svými poznatky. Prvotně chci říct, že mě balíček příjemně překvapil svým obsahem, bylo toho hodně. Osobně jsem zkušenost s touto kosmetikou neměla, ale Mrtvé moře a Izrael jsem navštívila, a tudíž jsem již zaslechla různé ódy na cokoli, co kolem Mrtvého moře alespoň prošlo. Nutno dodat, že kosmetika prošla pravou zatěžkávací zkouškou, testovala jsem v mrazivém lednu, kdy pleť i vlasy trpí. 

Něco málo o mně: Jsem částečně pracující aktivní maminkou dvou ještě více aktivnějších holčiček, ke kosmetice mám vřelý vztah, ale nerada experimentuju, pokud najdu něco, co mi stoprocentně vyhovuje, denně používám od mladého věku (no už se přehupuju k půlce  čtvrté dekády 😲 ) tělové mléko či krém, nutně potřebuju noční pleťový krém, mám dlouhé, husté vlasy a v zimě dost problemtickou pleť. Jsem dost nedisciplinovaná v mazání rukou, přestože přes zimu nejvíc trpí.

Tak tohle stvoření Vám teď představí následující sestavu pěkně postupně:

• mýdlo
• tělové mléko
• denní pleťový krém
• pleťová bahenní maska
• krém na ruce
• koupelová sůl
• šampon pro normální vlasy

A začneme od neutrálních až nepříznivých výrobků k těm pro mě top.

MÝDLO

Přiznám se, že tuhá mýdla se u nás už moc nepoužívají, lépe řečeno vůbec. Na umyvadle máme tekuté a k mytí používáme sprchové gely. Kdo u nás tuhá mýdla miluje, to jsou mé dcerky, které se s nimi koupou, a největší zábava je lovit ho pod vodou 😀 Nicméně jsem ho používala, alespoň kvůli recenzi. Mýdlo není téměř parfemované, konzistence příjemná, řekla bych nijak se neodlišující od klasických mýdel. Po umytí jsem však měla výrazně sušší pokožku než po sprchových gelech. Za mě jeden z neutrálních výrobků, neviděla jsem nějaké větší plusy či minusy oproti klasickému mýdlu.

ŠAMPON

To je pro mě asi nejslabší článek sestavy Kawar, ale má i spoustu plusů, které je třeba zmínit. Musím také vysvětlit, že mám na hlavě asi tak 3x víc vlasů, než je na jednu hlavu normální, jsou hodně pevné a silné a dlouhé, takže najít pro mě vyhovující šampon se podobá hledání zlatého grálu.

S čím jsem měla ale poslední dobou problém, bylo svědění pokožky hlavy (ne vši nemám 😀, jen mám na hlavě citlivou kůži náchylnou k podráždění). Dle návodu je třeba použít šampon dvakrát, což běžně nedělám, ale u tohoto šamponu to bylo opravdu nutné. Při prvním nanesení téměř neudělal pěnu, při druhém nanesení už krásně napěnil. Vůně byla pro mě příjemná, ostatně jako většina parfemovaných výrobků od KAWAR. Oplachoval se dobře, ale  hned po opláchnutí jsem cítila, jak jsou vlasy úplně tvrdé a nerozčesatelné. Já už bez balzámu či kondicioneru vlasy nemyji, nehnula bych s nimi, což se prokázalo i u tohoto šamponu. Po použití balzámu na vlasy už vlasy rozčesat šly. Takže nevýhodou pro mě byla celkem velká spotřeba na jedno mytí a jakoby slepení vlasů.

Ovšem prokázal i jedno velké plus: pokožka hlavy nebyla vůbec podrážděná a méně se mi mastily vlasy. Běžně si myji vlasy dvakrát týdně a stejně tomu taky bylo i s tímto šamponem.

Takže pro mé vlasy šampon vhodný není, ale určitě si své hlavy najde 🙂

KOUPELOVÁ SUL

Koupelová sůl Kawar byla pro mě takovým neutrálním výrobkem. Neparfemovaná, bezbarvá, takže ve vaně jste o ní v podstatě nevěděli. Bylo doporučeno cca 200g na jednu koupel, což při gramáži testovaného pytlíku vycházelo na přibližně 3 koupele. Co se mi líbilo nejvíc, byl návod, který vyloženě nabádal k 15-20minutové relaxaci. Takže jsem pilně testovala, zamykala se v koupelně, a ještě když sůl došla, jsem rodině tvrdila, že pilně testuju. No co, úkol zněl jasně.

Běžně spíše používám koupelové pěny, takže pro mě to byla vítaná změna, měla jsem mnohem méně vysušenou pokožku než při použití pěny. Jinak nepálila, nevoněla, nesmrděla, rozpustila se v teplé vaně snadno a rychle. Určitě bych se dalšímu pužití soli nebránila, leč došla...

TĚLOVÉ MLÉKO

Předně musím říct, že všechny krémy KAWAR mají krásnou jemnou vůni, kterou asi nedokážu úplně popsat, ale je přesně dle mého vkusu. Už jen kvůli tomu palec nahoru. Tělové mléko je v mé kosmetické výbavě nutnost, mám celkově spíš sušší pleť a po každé koupeli či vaně se musím namazat, jinak mi kůže pne a dělají se mi šupinky suché kůže. Tělové mléko se mnou jezdí všude a našlo své místo i v batohu při přechodech hor, kdy si člověk sakra rozmyslí, co s sebou přibalí. Byla jsem zvědavá, jak zafungují minerály z Mrtvého moře. Mléko se krásně roztírá díky příjemné spíše řidší krémové konzistenci a stačí opravdu malé množství na natření celého těla. Při denním používání tři týdny mám ještě dostatečnou  zásobu na další dny. Důležité je, že se rychle vstřebalo a neměla jsem vůbec pocit mastné pokožky, jak jsem psala, vůně je příjemná, ale ne nijak silná, aby přebila třeba parfém apod. Kůže byla dobře hydratovaná, neměla jsem suchá místa, což nejvíc vidím na kolenou a loktech. Za mě zafungoval dobře, nevyčníval nijak výrazně nad mé jiné oblíbené značky, ale vyrovnal se jim. 

KRÉM NA RUCE

Tady mě překvapila velikost tuby. Jsem zvyklá spíše na různá kapesní balení, nosím je hodně v kabelce apod. KAWAR krém na ruce má 150ml a do kabelky to úplně není vhodná velikost 😀 To je asi jediná nevýhoda. Jinak mu nemám co vytknout. Krásně voní, lehce se roztírá, ruce zanechává hebké a řekla bych, že ubylo záděrek. Pravdou je, že jsem úplně na 100% neplnila pokyny návodu mazat každé ráno a večer, ale alespoň jednou denně jsem si vzpomněla. Navíc se mi v této době rozbila myčka a byla jsem nucena se pořád máchat ve vodě, což je asi taky na rukou znát.

A ted to nejzásadnější: nesnáším krémy, po kterých mám mastné ruce ještě hodinu, a když sáhnu na mobil, nechám tam mastný otisk prstu. U tohto krému to ale nehrozí, po namázání jsem cca do 30 vteřin měla pocit suchých rukou. Za mě bezva výsledek.

PLEŤOVÁ MASKA

Dostáváme se k jednomu z top produktů. Bahenní pleťová maska s aloe vera. Přes zimu vždycky trpím na nedokonalou pleť, dá se říct, že mám úplně blbou pleť 😀 Ale tahle kategorie asi v kosmetických salonech neexistuje. Jde o to, že na určitých místech jako brada a čelo mám pleť docela mastnou se sklonem k tvorbě beďarů, na zbytku obličeje se mi dělají suchá zarudlá ložiska se suchými šupinkami, skoro až ekzematická místa. Od masky a krému jsem si u KAWARU slibovala hodně, vlastně hlavně kvůli tomu jsem do toho šla. Maska má tmavou barvu, pekleně smrďákuje po bahně, ale to mi nevadí, aspon mám pocit, že si na obličej patlám cosi přírodního a ne půlku chemičky. Dle návodu se má maska nechat působit 3-10 minut, opláchnout teplou vodou a poté studenou. Vše jsem dělala tak, jak bylo psáno, používala jsem jí asi 2x-3x týdně a tuba je téměř plná, stačí opravdu malé množství.

Po cca 10 minutách maska na obličeji zaschne a stáhne pleť. Maska mě nedráždila, nepálila a to mám opravdu pleť citlivou, ale nenechávala jsem ji působit určitě déle než 10 minut, spíš 7. Po umytí jsem vždy pleť ošetřila ještě denním krémem. Za mě v interakci s krémem je maska top výrobek z testovaných a budu určitě používat dál. Pleť se vypnula, zjemnila, zmizely beďary i suchá ložiska. Už dlouho jsem neměla takovou pleť.

DENNÍ KRÉM

Tuba s denním pleťovým krémem je nejmenší ze všech, má 60ml a má hustší konzistenci než ostatní krémy. Stačí ho ale použít na obličej malé množství. Musím se přiznat, že denní krémy téměř nepoužívám, protože po všech mám pleť vždycky alepsoň lehce mastnou a lesklou, takže používám všechny krémy na noc. Popis mé nešťastné pleti naleznete výše.

Tento krém jsem také začala používat večer po sprše nebo po odlíčení, ač je tedy určen k dennímu použití. Hned po prvním namazání jsem cítila, že se suchá místa zmenšila, ihned se vsáknul a vůbec jsme se na jinak běžně mastných místech neleskla. Začala jsem ho tedy používat i ráno po vyčistění pleti micelární vodou jiné značky. A super, nebyla jsem mastná, pleť byla jemná a příjemná na dotek, klidně jsem mohla okamžitě použít pudr (make-up nepoužívám). Za tři týdny mám pleť o 100% lepší a uvažuji, že si koupím od značky krém noční, který v testovacím balíčku nebyl.

Ráda bych ještě dodala, že jsem byla s dětmi opravdu denně venku i ve velkých mrazech, užívaly jsme si zimu, bobovaly, bruslily, sáňkovaly, pokoušely se lyžovat, čímž moje pleť vždycky taky hodně trpí, ale tentokrát i přes tyto venkovní aktivity mám pleť super.

Takže krém za mě jednička podtržená, ale je mi jasné, že každá pleť potřebuje něco jiného, já však snad to své už našla.

SHRNUTÍ

Testování pro mě bylo bezvadné, konečně to bylo něco, co bylo jen pro mě, ačkoli se samozřejmě vydatně patlaly i mé holčičky. Přinutila jsem se udělat si chvilku pro sebe, dát si masku, pořádně se natřít krémem, to jsem nedělala už roky. Za tuhle možnost jsem moc ráda, že jsem byla vlastně donucena udělat něco pro sebe. Ze sedmi výrobků byl pro mě jeden nevhodný (šampon), dva neutrální (koupelová sůl, mýdlo), dva dobré (krém na ruce, tělové mléko), dva super (krém a pleťová maska), které jsem odhodlaná používat dál. Prohlašuji, že při testování neutrpělo žádně dítě ani žádně zvíře závažnou újmu.