Smrt s dobrým koncem

    Ztráta miminka je pravděpodobně ta nejhorší věc, která se člověku může stát. Pro toho, kdo zatím miminko nemá, však může podobnou ztrátu představovat smrt milovaného psa. Ráda bych se s Vámi podělila o náš příběh o tom, jak život a smrt jednoho psa změnila náš život k lepšímu. Omlouvám se za délku, ale myslím, že by zkrácení článku příběhu spíše uškodilo.

     Rhodéského ridgebacka Kurta jsem si pořídila s bývalým partnerem ve svých 24 letech do vztahu, který byl po osmi letech už dost vyhaslý. Byla to taková ta „přechozená dětská láska“, což jsem si ale nechtěla přiznat. Pět let už jsme spolu bydleli a zažívali to samé – práci, volno a nudu 🙂. Neměli jsme moc přátel, žádné zájmy, koníčky, tedy až na počítačové hry, kterým přítel holdoval několik hodin denně. Oba jsme doufali, že nám Kurt do života vnese zase radost a energii, což se určitě stalo. Byl to nesmírně milý pes, takové to „třeštidlo“, které si každý oblíbí i přes to, že to s ním není úplně jednoduché. Kurt vyrost do velkých rozměrů, vážil 55 kg a v kohoutku měl 70 cm.  Měli jsme jej v bytě 2+1, ale trávili jsme s ním spoustu času venku a tím, že jsme neměli moc nábytku, měl v bytě hodně prostoru. Zhruba první rok nový pes přítele bavil, postupně ale jeho zájem opadl a vrátil se na 100% zpět k počítači. Asi Vás bude zajímat, proč jsem s nim stále byla… Milovala jsem ho. Opravdu hodně. Kurt tedy zůstal na mě, což mi vůbec nevadilo. Začala jsem se díky němu seznamovat s „pejskaři“, chodit více ven do přírody a můj život konečně dostal smysl. Byla jsem tu pro něj a on pro mě.

     Abych se moc nerozepisovala – mezi pejskaři jsem našla svého nynějšího manžela a po deseti letech se rozešla s bývalým partnerem. Začali jsme rekonstruovat byt a měli tam své dva psy – já Kurta a on svou fenku. Psi se měli velmi rádi, byli to skvělí parťáci. Fenku jsme bohužel kvůli tomu museli nechat vykastrovat, ale utěšovali jsme se tím, že se tím zabrání i příp. problémům s falešnou březostí aj.

     Na rekonstrukci bytu jsme si vzali docela velkou půjčku, kterou jsme chtěli mít před založením rodiny splacenou. Přesto jsme oba velmi brzy začali toužit po svatbě i miminku, velmi jsme si rozuměli a rozumíme dodnes. Možná i některé z Vás znají ten pocit, když najdou spřízněnou duši… Svatbu i miminko jsme tedy zatím odložili a užívali si psy, výlety s nimi a pracovali na bytě.

     V prosinci roku 2014 jsem jela na návštěvu za bývalou kolegyní z MŠ. Kurt měl tehdy necelé tři roky (oslavil by je v březnu 2015) a byl to mladý, zdravý a statný pes. Když jsem se v osm večer vrátila domů, potkala jsem dole přítele pouze s fenkou. Řekl mi, že se Kurt zaběhl a že ho nemůže najít. Hledal ho už hodinu. V tu chvíli se mi zatmělo před očima… Rhodéský ridgeback je pes původem z Afriky, není na naše zimy „stavěný“. Kurt nosíval obleček, který ale ten večer bohužel neměl. Při venčení se vytrhl manželovi i s vodítkem z rukou ve chvíli, kdy se skláněl, aby zvedl bobek… Utekl uprostřed města, a proto jsem se hrozila toho, že jej srazí auto nebo tramvaj. Hledali jsme jej do půlnoci, volala jsem do okolních útulků, pomáhali i rodiče s autem. Bohužel bez výsledků. Celou noc jsem chodila k oknu a dolů ke dveřím paneláku, abych jej našla, kdyby tam čekal. Druhý den jsem si vzala volno v práci a vytiskla 100 ks letáků s odměnou 10 tisíc. Kontaktovala jsem bývalého přítele, aby o tom věděl a on mi přijel pomoci je rozlepit v okolí. Volala jsem na dopravní podnik, jestli nebyla večer hlášena srážka se psem. Dvě shodou okolností byly nahlášeny a tak jsem jela za řidiči, abych zjistila, o jaké psy šlo. Naštěstí se ukázalo, že to nebyl Kurt. Ten den jsem nic nejedla.

     Další dny jsem vylepovala letáky (celkem jich bylo 700 ks), kontaktovala jsem Psího detektiva, zašla na státní policii. Byl docela oříšek přesvědčit policii o tom, že když můžou hledat kolo za 15 tisíc, tak můžou přeci hledat i psa, který byl o něco dražší. Nedělala jsem si ale moc iluze o tom, že by jej aktivně hledali. Každý další den byl psychicky náročnější, pořád jsem přemýšlela nad tím, kde je a co se mu děje. Měla jsem strach, jestli jej někdo nepoužije na psí zápasy. Byl duší štěně, špatně snášel odloučení. Napadlo mě kontaktovat novinky.cz, kde otiskli můj článek o Kurtovi. Samozřejmě se našla spousta lidí, kteří pod článkem psali příspěvky typu „Už z něj mají bezdomovci párky“ apod. Ten den se mi také podařilo kontaktovat Blesk, který krátký článek otiskl o den později. Po tom, co vyšel článek na novinkách, se mi ozvali z TV Barrandov s tím, že by chtěli natočit krátkou reportáž. Já jsem to samozřejmě uvítala. Ten den volali i z Primy. V pátek proběhlo natáčení do obou televizí, já se vůbec nemohla donutit, abych vypadala sklesle a smutně. Paradoxní, co? Doma jsem brečela co chvíli a když jsem natáčela reportáž, tak jsem musela vypadat, jako že hledám ztracenou ponožku… Divné, lidské emoce jsou někdy k nepochopení. Kluci z Barrandova byli moc milí, nabídli mi o možnost bezplatného tisku letáků u nich, opravdu se zajímali. Zato moderátorka z Primy se nezajímala vůbec, chovala se velmi profesionálně, ale bez lidského zájmu. Lze to ale pochopit, natáčí denně mnohem horší události a navíc já opravdu nevypadala nešťastně :D. Oběma týmům jsem slíbila, že pokud se Kurt najde, budou u toho a z obou stran mi bylo slíbeno, že se v sobotu reportáž odvysílá. Měla jsem velkou naději, opravdu jsem věřila tomu, že se díky tomu najde…

     V sobotu jsem jezdila autem po Havířově, protože jsme měli pár typů a k večeru mi volala paní, že před pár hodinami měli na zahradě RR. Otevřela starší Blesk ale až teď, takže volá až teď. Ptala jsem se, jestli měl hnědý čumák, protože RR mívají většinou černý. Nedokázala si vzpomenout. Jeli jsme tedy do Bartovic a hledali ho. V době zpráv jsme zapadli do místní restaurace a s nadějí koukali na zprávy. Bohužel ani jedna stanice nic o nás neodvysílala. Psala jsem ihned redaktorům sms, od kluka z Barrandova mi přišla odpověď, že se to do vysílání nevlezlo, že se to odvysílá v neděli. Z Primy se mi ozvali až druhý den se stejnou odpovědí. Byla jsem hrozně zklamaná. V ten den šel přítel po velmi dlouhé době večer na pivo, což se ukázalo jako osudové rozhodnutí.

     O tom, co se stalo, když přišel před půlnocí domů, jsem se dozvěděla až později. Vzal fenku a šel ji vyvenčit za dům. Když nesl bobek do popelnice, slyšel dva bezdomovce, jak se baví u stromu s našim letákem o tom, že mohli mít deset tisíc. Šel za nimi a zeptal se jich, co o tom psovi ví. Nechtěli se s ním bavit a byli na odchodu, naštěstí se ale nechali přesvědčit a něco málu mu řekli. Psa viděli u svého kamaráda, který přespával za Tescem v Třebovicích. Pes mu ale prý „zdechl“. Přítel (teď už manžel J) mi to ale nechtěl říct, dokud by si nebyl jistý tím, že šlo opravdu o Kurta. Ráno tedy navrhl, že se rozdělíme. Já to moc nechápala, ale vzala jsem auto a jezdila po okolních vesnicích, protože jsem měla typ od jednoho senzibila, který se mi ozval na článek v Blesku. Tonoucí se stébla chytá, že… Ve tři hodiny jsem přišla domů a chvíli po mně přišel přítel. Ihned jsem poznala, že se něco stalo. Měl červené oči a nemohl mluvit. Našel ho ležet za Tescem pouhou jednu tramvajovou zastávku od nás. Ležel tam tak, jak lehával na zemi, když se pořádně nacpal. Byl bez obojku, tělo bez známek poškození, ublížení. Ale zmrzlý.

     Nemohla jsem brečet. Jen jsem vzala telefon a obvolala všechny, kteří to prožívali s námi. Mamka mi hned řekla, že jedou za námi, že ho tam tak nemůžeme nechat. Já se na to necítila, tak jsem zůstala doma. Přítel šel s nimi, psa naložili a vezli k našim na zahradu, aby ho tam pohřbili. Já jsem náhle pocítila nutkání se s ním taky rozloučit, proto jsem sedla do auta a jela za nimi. Vybrali jsme krásné místo a Kurta tam uložili i s jeho oblíbenými věcmi. Naposledy jsem ho pohladila a vzpomněla si na to, že jsem se s ním to ráno, co jsem ho naposledy viděla živého, ani nerozloučila. Spěchala jsem do práce a z práce hned jela na návštěvu… A on seděl na místě a čekal, až se s ním rozloučím jako každý den. Někdy už člověk nedostane novou šanci…

     Ten večer se mi ulevilo. Mohla jsem to uzavřít. Dny potom jsem trochu plakala, ale dalo se to zvládnout. Byla to asi fáze šoku. Měsíc na to to na mě dolehlo a já se propadla téměř do deprese. Bylo to velmi těžké. Došlo nám ale, že je vše velmi pomíjivé, a že tedy nemáme na co čekat. Přestali jsme řešit naše malicherné starosti o finance (tak špatně jsme na tom zas nebyli) a začali plánovat svatbu a dítě. Věděla jsem ale, že mám přemnoženou kvasinku, takže jsme oba začali držet v rámci detoxu protikvasinkovou dietu. Ty měsíce ale pro mě byli hodně náročné, na Kurta jsem myslela co chvíli a na jeho fotku jsem se nemohla ani podívat. V květnu jsem plánovaně otěhotněla a v srpnu jsme se vzali. Po svatbě jsem na tom ale byla psychicky tak zle, že jsem vyhledala psychologa. Po několika sezeních mi potvrdil to, co jsem věděla – pes mi určitou dobu nahrazoval partnera a proto byl pro mě tak důležitý. Spraví to narození dítěte, které zacelí to místo v srdci.

     S narozením Vašíka se vše opravdu změnilo. Na Kurta myslím s láskou, ráda se dívám na jeho fotky. Mí rodiče, kteří měli Kurta moc rádi, občas říkají, že nám Vašíka poslal. Oba jsou shodou okolností ve znamení ryb 🙂.

     To, že jsem si Kurta koupila, byla nejlepší investice v mém životě. Jeho život mi dal mého manžela a jeho smrt nám ukázala, že nemáme na co čekat. S plánováním dítěte jsme se začali zajímat o své zdraví, nahlédla jsem do tajů olejů a přírodní kosmetiky, o kterou by mě určitě dříve nenapadlo se zajímat. Náš život se po jeho smrti velmi změnil, přehodnotili jsme mnoho věcí a začali jsme žít úplně jinak. Věřím tomu, že každý má ve svém životě nějaký úkol a jeho úkol byl změnit mi život. Děkuji ti, kamaráde.