Naše zlatíčko Natálka

Ten nejkrásnější den v mém životě, byl ten den, kdy jsi přišla mezi nás.

Celých devět měsíců, které jsi byla u mě v bříšku, bylo těch nejkrásnějších devět měsíců v mém životě.Celé těhotenství bylo krásné, vyhnuly se nám všechny ty nevolnosti, které většinou těhotenství doprovázejí, takže já jsme si ho vyloženě užívala.Od třetího měsíce jsem byla doma na nemocenské, takže jsem měla spoustu času, se na tebe dostatečně připravit a krásně mi těšení se na tebe utíkalo.Chodily jsme spolu na dlouhé procházky, chodily cvičit na těhotenské cvičení, navštěvovaly mateřské centrum, chodili s tatínkem na předporodní kurz, chystali ti výbavičku, pokojíček a moc moc jsme se těšili až budeme konečně tři a budeme mít tebe, náš malej uzlíček štěstí u sebe.

Na pocit kdy nám pan doktor oznámil, že budeš nejspíš holčička nikdy v životě nezapomenu, bylo to něco nádherného, holčičku jsem si vždycky moc přála, těšila se na svojí krásnou panenku, a když pan doktor řekl, že nejspíš budeš holčička, byla jsme nesmírně šťastná, nemohla jsem tomu vůbec uvěřit.Když si na to vzpomenu, vždy si vybavím ten nádherný pocit, který mě zaplavil.

V květnu na pravidelné kontrole pan doktor zjistil, že se nějak nedočkavě chceš podívat na svět, tak jsme musely ležet 3 týdny v nemocnici.Ale zvládly jsme to, nakonec jsi si to rozmyslela a přesně v den mých 30 narozenin nás pustili domů.

Termín porodu byl 28.7., byla to středa, byli jsme už všichni nervózní a netrpělivě očekávali, kdy se rozhodneš přijít mezi nás. V pátek 30.7. jsme šli s tatínkem do jedné zahradní restaurace na grilování.Dali jsme si tam do nosu, pochutnávali jsme si na grilovaných krevetách, kukuřici, masíčku a já si k tomu všemu dala skleničku červeného vína.Když jsme odcházeli z restaurace, cítila jsme vlhko na kalhotkách.Nějak jsme tomu s tatínkem nevěnovali pozornost a šli v klidu domů.K ráno mě opět vzbudilo vlhko mezi nohama, došla jsem si na záchod, nezdálo se mi nic neobvyklého, tak jsem se vrátila zpátky za tatínkem do postele:Nevydržela jsme ale spát dlouho, za hodinu mě to vzbudilo znovu, tak jsem šla opět na záchod a to už jsem si říkala, že to asi opravdu bude plodová voda.Vlezla jsem si do sprchy, umyla se a připravila, kdyby jsme přeci jen náhodou jeli do porodnice.Dál se ale nic nedělo, tak jsme neplašili a zůstali v klidu.Cítila jsem, že se už brzy začne něco dít, bříško pobolívávalo, tak jsem byla ve střehu.Nikomu jsme nic neřekli, abychom zbytečně nestresovali.Odpoledne tatínek odjel na fotbal a já byla s mamkou u babičky na zahrádce, byl nádherný sobotní prázninový den, sluníčko pálilo, tak jsme se dohodli, že si večer uděláme grilpárty.Odjela jsem do Tesca nakoupit nějaké maso a zeleninu. Přesně v půl 8 když jsem byla u pultu s masem jsem ucítila jak ze mě vytekla voda.Už to nebylo jen vlhko, úplně jsem cítila proud vody.V tu chvíli mě to už dost znervóznilo.Nákup mě v tu chvíli přestal zajímat, začali se mi klepat nohy, začala jsme si uvědomovat, že už nebude dlouho trvat a začneme rodit.Zachovala jsem ale klidnou hlavu, odjela zpátky k babičce na zahradu, kde už všichni byli, nikomu jsem nic neřekla, až tatínkovi, když se vrátil z fotbalu.Na gilovačce jsme ještě chvíli zůstali, tatínek se najedl, já do sebe nedostala ani sousto, měla jsem stažený žaludek, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát.Kolem půl 10 jsme odjeli domů, já se šla vysprchovat a připravit do porodnice, ještě jsem na internetu hledala nějaké informace o tom, co dělat když odtéká plodová voda, abychom do porodnice nejeli zbytečně brzy.Tatínek byl naprosto v klidu, za tu dobu co já se sprchovala a připravovala, si ještě spokojeně schrupnul.Vzali jsme tašku a vyrazili směr porodnice.Přesně v 00.00 1.8. nás přijímali.Sestřička mi natočila monitor, který ale nic nenaměřil, žádná kontrakce, prostě nic.Pan doktor polil mou vložku vodičkou, která má reagovat zbarvením na plodovou vodu, ale vložka se nezbarvila.Tak nás poslali domů a nemocničními vložkami a tou vodičkou, abychom si test kdyžtak udělali doma, kdyby to zas teklo.Přijeli jsme domů a hned mezi dveřmi jsem cítila opět vlhko, tak jsme hned provedli test a vložka se okamžitě zbarvila.Tak jsme se otočili a jeli zpět směr porodnice.To si nás tam už nechali a hned nás poslali na hekárnu.Ještě jednou mi natočili monitor a ten už krásně zobrazoval kontrakce, které já jsme ale vůbec necítila.To vše swe seběhlo během jedné hodiny a hned takový obrat.Tatínek zůstal se mnou v nemocnici do půl 3, pak jsem ho poslala domů vyspat, s tím, že pokud se začne něco dít, budu mu hned volat.Byla jsem dost unavená, ale spánek nějak nepřicházel.Nebálala jsem se.Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, spíš naopak, moc jsem se těšila a pořád si říkala, že to musím zvládnout, vždyť se na tebe strašně moc těšíme a my dvě jsme se za těch devět měsíců sehrály, že to prostě spolu zvládneme.Musíme.A pak jsme obě dvě usnuly, potřebovaly jsme načerpat sílu na porod, který se blížil.Ráno nám sestřička přinesla snídani, daly jsme si kakao s vánočkou a čekaly na vizitu až přijde pan doktor.Vůbec nic mi nebylo, žádné bolesti, prostě nic co by nasvědčovalo tomu, že budem za chvíli rodit.Asi kolem deváté hodiny dorazil tatínek, přivezl snídani a spolu jsme čekali.Kolem půl 11 přišel pan doktor, vyšetřil mě, bylo to dost bolestivé, ale co, bolest k tomu prostě patří.Řekl, že za chvíli by se měl pomalu začít porod rozjíždět.S tatínkem jsme šli chodit po chodbě, a za chvíli, neuběhla ani půl hodina jsme začala cítit kontrakce.Nejprve byly celkem v pohodě, ještě se to dalo rozchodit.Přišla sestřička, zeptala se mě, zda chci klystýr, že prý napomůže tomu aby se porod začal rozjíždět.Souhlasila jsme.Vůbec to nebylo tak strašné, byla jsme za něj docela i ráda.Potom se na mě přišel podívat pan doktor a praskl mi plodovou vodu, aby porod ještě víc urychlil.To už začaly být kontrakce celkem silné, tak jsme šla zkusit balon, zda tím kontrakce nezmírním, ale ten nefungoval, tak jsem si napustila vanu a bylo to o něco lepší.Kontrakcde začaly poměrně rychle sílit, přišlo mi, že jsou nějak moc často po sobě.Bolest to byla celkem velká, ale pořád jsem si říkala, že za chvíli odezní a snažila jsem se na to nemyslet a nepodávat se jí, věděla jsem, že se s ní stejně musím poprat sama, že mi nikdo nepomůže, tak to prostě musím vydržet.Bolelo to.Dost. Ale pro tebe bych trpěla daleko, daleko víc, beruško moje.Chviličku jsem si pohrávala s myšlenkou, že si snad nechám dát nějaký lék, snižující bolest, ale nakonec jsem se rozhodla, nže to zvládnu i bez pomoci.Když už bolest byla nesnesitelná a měla jsme pocit, že to už nevydržím a že už to je asi porod, řekla jsem tatínkovi ať jde pro pana doktora ať se na ně podívá.Doktor přišel, vyšetřil mě, bylo to dost nepříjemné, vyšetření při kontrakci, kdy jsme se potřebovala různě choulet a tu bolest nějak zvládnout, ale muselo to být právě v kontrakci.Pan doktor mě vyšetřila  ahned mě hnal na sál.To jsem věděla, že to nejhorší je za námi a že za chvíli už budeš mezi námi.Nějak mi ani nedocházelo, že už vlastně začínám vážně rodit.Položila jsem se na stůl, před sebou okno, vnímala jsem, že venku je krásně, že svítí sluníčko a hlavou se mi honily myšlenky, že teď, právě teď je tady ta chvíle na kterou jsem se celých devět měsíců staršně těšila, a že si ji musím užít ať už mě čeká, co mě čeká.Přišly porodní asistentky a pan doktor a šli jsme na věc.V té chvíli ale jako když mávne kouzelným proutkem a bylo po kontrakcích.Sestřičky se snažily kontrakce vyvolávat, ale nebyly dostatečně silné, aby stačily na to, abych tě vytlačila ven.Napíchli mi nějakou kapačku, která opět rozjela kontrakce.Samotný porod trval asi 35 minut, tím, že se zastavily kontrakce, jsme nějakou dobu čekaly, ale jakmile opět začaly, jsme se všichni snažili.Já se snažila ze všech sil, tlačila jsme jak jsen jsem uměla, pořád jsem měla strach, že dělám něco špatně, myslela jsem na tebe, abych ti nějak neublížila, aby to netrvalo dlouho, aby jsi tam někde nebyla, mohla dýchat, no prostě jsem se snažila jak jen to šlo a dělala pro to vše co bylo v mých silách.Sestřičky mi pomáhaly, tlačily na břicho, pak nám přišel na pomoc i pan doktor, když už to trvalo asi příliš dlouho viděla jsem pohled porodní asistentky na pana doktora nevěděla jsem co se děje, v tom vzala sestřička do ruky nůžky a střihla.Cítila jsem to, né že ne, asi možná proto, že jsem viděla co se chystá udělat.Tatínek mi hopdně pomáhal, vnímala jsem ho vedle sebe, otíral mi čelo, pusinkoval mě a podporoval, říkal, že to dělám dobře a to mi hodně pomáhalo.Poslední zatlačení než vylezla hlavička si pamatuju, tlačila jsem, tlačila a říkala jsem si že musím co nejvíc to půjde, že jakmile bude venku hlavička, máme vyhráno.A najednou byla hlavička venku a pak už jen jedno zatlačení a  byla jsi venku celá.Nechtěla jsem tomu ani uvěřit.MY jsme to zvládli🙂 My máme krásnou zdravou holčičku.Ten pocit, to je prostě nepopsatelné, to se musí zažít.Hned mi tě odnesli, měřili, vážili, omývali, oblékali a až potom mi tě přinesli.tatínek to celé dokumentoval, tak máme krásnou památku.Porod placenty, byl už v pohodě, jen šití bylo celkem bolestivé, ale to jsem už tolik nevnímala, sledovala jsem co mi dělají s  tebou a těšila se, až mi tě přinesou ukázat.To štěstí, když jsem tě držela poprvé v náručí, bylo veliké.KONEČNĚ.Konečně jsem tě na vlastní oči viděla, viděla jsem, že jsi v pořádku, a že už jsi konečně s námi.

A od té doby, žiju jak v krásném snu, ten cit, který jsi ve mě probudila, je něco nádherného, nevěřila jsem tomu, že tě budu takhle moc milovat, miluju tě víc než svůj život, jsi moje malá, krásná panenka, o kterou se budu pořád strachovat  a nikdy nikomu nedovolím aby ti ublížil, pořád tě bude opatrovat a ochraňovat.Miluju tě Natálko moje a děkuju za to, že tě mám.Jsi to největší štěstí v mém životě a já si nepřeju nic víc, než aby jsi byla zdravá a šťastná holčička.Slibuju ti, že ti s tatínkem uděláme krásný život stejně tak, jako ho naši rodiče udělali nám.