WELCOME BACK- VYSOKÉ TATRY

V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.

V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.

Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...

Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.

V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀

Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.

Nakonec jsme našli nějakou dětskou hernu v okolí, která tedy byla docela masakr a to hned z několika důvodů 😀

Za prvé herna byla situována v blízké vesnici v zemědělské oblasti. Kdyby tam nebyla cedulka herna, řekla bych, že jdeme do kravína.

Za druhé, jelikož pršelo, dojeli tam snad všichni z okolí, takže si umíte představit, kolik dětí a dospělých tam bylo. Našli jsme sice kousek místa na sezení, ale to nám stejně bylo na dvě věci, jelikož jsme se museli střídat u Filipa, který se střemhlav vrhal úplně všude.

Stihla jsem ještě rezervovat místo do Tricklandie (pokud se budete chtít podívat, doporučuji rezervaci MINIMÁLNĚ den předem, je pořád vyprodáno), kam jsem se chtěla moc podívat a zbytek dne jsme tak nějak řešili dle nálady.

Nejlepší den nás tedy čekal až ve středu, kdy jsme stejně odpoledne odjížděli směr Košice. Dopoledne jsme se natěšeně vybrali vláčkem na Štrbské pleso. Zaparkovali jsme auto ve Starém Smokovci a s vidinou velkého zážitku pro děti, koupili jízdenky. Problém nastal už ve chvíli, kdy nám ujel první spoj, jelikož jsme se do něj prostě nevešli. Čekali jsme tedy půl hodinu na další vlak. Cesta na pleso trvala 3/4 hodiny a my už v hlavě začali propočítávat, kdy nejpozději musíme odjet, abychom stihli Tricklandii. Fajn, na procházku by to ještě stačilo.

No, jenomže to bychom museli mít více štěstí. Po pár krocích Laura začala mrnčet, že jí bolí nožičky a chce na krk. Odmítala udělat jakýkoliv další pohyb, dokud si ji Emča nevzal. Tak jsme pokračovali dál a já se začala kochat okolím a horami, které byly konečně vidět.

Bohužel ve chvíli, kdy jsme dorazili ke krásnému molu a chtěla jsem fotku, začalo to pravé ořechové. Laura odmítla slézt dolů. Začala vřískat, kopat a brečet. Nepomáhalo přemlouvání, domlouvání, prosby, nic. Prostě se zasekla. Nakonec jsme ji nějakým způsoběm dostali dolů, ale to začalo ještě větší divadlo. Oba jsme v šoku stáli a koukali na holčičku, která měla být naše hodná Laurinka- NIKDY nic podobného nepředvedla. Cítila jsem, jak mi po zádech stékají kapky potu, a viděla, jak na nás kouká celé osazenstvo Štrbského plesa.

Rychle jsme se tedy obrátili na patě, ukončili náš super výlet a vlakem se odvezli zpátky do Smokovce 😀

Moje vysvětlení situace? Jelikož Laura něco podobného předvedla v průběhu dovolené ještě jednou- bylo to určitě kvůli tatínkovi, který prostě svoji holčičku bezmezně miluje, vše jí dovolí, nedokáže ji potrestat (ano, ta "zlá" v rodině jsem já), k tomu ho dlouho neviděla a když se to tak nějak vše nakumulovalo, vypálilo to jak atomovka 😀

Naštěstí cestou se Laura uklidnila a v Tricklandii už bylo dobře. Moc jsme si to užili, jak iluze, tak třeba zrcadlové bludiště nebo obrácenou komnatu. A nejvíc byly pokoje ve stavu beztíže 🙂 Slabší jedinci si přibalí s sebou do tašky pytlík na zvracení 😀

Tak a příště zase trochu o Košicích 🙂

Jak zvládáte tyto hysterické záchvaty dětí vy? Máte vůbec s něčím takovým zkušenost nebo se vám podobné případy úspěšně vyhýbá?