Najít rovnováhu v našem novém životě bude chvilku trvat. Stále je naše řeka dost divoká, ale ty největší peřeje máme teď za sebou. Postavit pokoj se nám podařilo v rekordním čase i díky spoustě z vás. Děkujeme ❤️. Spoustu věci pro nás bylo moc těžkých a tím nemyslím nemocnice a Sebika, ale i rozhodnutí uspořádat sbírku. Tohle rozhodnutí bylo hodně těžké.  

Rovnováhu v tom jak žít nový život stále hledáme. A tak holky sice dostaly zelenou v nástupu do školky, ale Sebík se nesmí potkat s neštovicemi. Ve školce se neštovice opět objevily takže se s nimi Séba potkal. Je to jen malé šplejchnutí vody do ksichtu z té naší pomyslné řeky. Musí teď tedy dostat lék, ktery mu musí dat kapačkou a my musíme vymyslet nový systém vodění holčiček do školky, aby si Sebík ve školkovém prostředí nesmočil ani palec u nohy.
Holky byly na brachově stavu bité už hrozne moc. Mají ho moc rady, ale potřebují svůj život zpět.
A tak si se Sebíčkem pospime jednu noc v nemocnici a zase bude všechno dobre. Doladime organizaci a snad poplujeme už do klidnějších vod ❤️🍀

Nemluví, ale dokáže toho říct tolik ❤️‍🩹

Asi mi začíná docházet jedna důležitá věc. 

Už delší dobu o tom vím.

Sebíček nechce brát léky. Vždy jsme ho chvalili jak čeká až mu nebereme léky a mnohdy se pod linkou vztekal, že nám to trvá. 

Jenže Není už miminko. 

Už nějakou dobu vidím jak se začne vztekat vždy když začnu léky nabírat. On neví, proč je bere, a že musí jen ho každý den prudím s různým množstvím různě hnusných léků. 

Má přísný režim kdy nesmí jist ani pít a mezi tím musí brát léky a na konci té otravné doby musí brát velké množství dalších léků a to dvakrát denně. Je na něm vidět jak už ho to štve a dnes měl naprostý záchvat, že je nechce. 

Léky tečou z pusy ven, slzy jako hrachy a já se strikackou v ruce chytam jeho ruce a pusinku jak kočce když jsme ji cpali tabletu do pusy. Léky dostat musí stůj co stůj. Nechceme ani jeden…a dneska? Vztek, pláč, vzdor, slzy, nudle, kopání, prani se, kolikrát řve div se léky nezadusí. Léky jsem do nej dostala a šla jsem na chodbu pro mlicko. On stal, hlava svěšená a plakal. Nereagoval na jméno. 

“Sebíčku pojď ke mě” řekla jsem mu několikrát.

On byl tak moc smutný. Musela jsem ho preprat, aby léky dostal. Naklonila jsem se k němu a chytila ho za ruku a přitáhla si lehce směrem ke mě. Rozešel se a skoncil pevně v náruči. Klečela jsem a on stal přitisklý ke mě. 

On to ví. Má to těžké a vždycky to bude mít jiné. 

JE JINÝ a ví to🥺❤️‍🩹. 

Ten vzdor už nějakou dobu trvá, ale dneska to moc bolelo nás oba. V náruči mi to došlo, protože to všechno “řekl”. 

Nejsem blázen opravdu vím, co mi chtěl říci. Někdy je to až děsivé. Dneska mi asi poprvé došlo, že on to vše vidí, ten rozdíl, že on to má jinak. A stejně jako nás někdy štve, že zase musíme večer umýt všechno to špinavé nádobí v kuchyni a štve nás to každý večer tak jeho každý den štvou ty léky. Jsou hnusný a bere je jen on. Blbiny přes plysaky, letící letadlo, tanecky, udržet ho v co nejlepší náladě apod. Málokdy se nám to poslední dobou povede. Cokoli z toho…😒

Myslím, že došel do bodu, kdy ho to prostě strašně štve. Den co den, ráno a večer 🥺❤️‍🩹.
To, co mi řekl a co já jemu, zůstane mezi námi, ale bylo to těžké. Moc. Na posteli zvonil budík a my tu byli v chodbičce u ledničky spolu. Zvuk budiku byl tak daleko a my si byli naopak tak blízko, jakoby nic okolo nebylo a NEBYLO.