Konec září 2013 – zjistili jsme, že naší Terezce nebije srdíčko, proběhla revize a byl konec.

Říjen 2013 – proč se okolí dívá tak divně? Copak jsem spadla z Marsu? Cítím se divně, odtrženě a nevím, jak se k nim zase připojit. A tak hledám v knihách. A jejda, knihy nenacházím. Tak hledám v sobě. A ejhle, uvnitř se rodí nápad! Knihy nejsou – napíšu nějakou sama. A přemýšlím, jak na to.

Listopad 2013 - dávám světu ve známost, že sbírám příběhy žen, které přišly o miminko v těhotenství. Příběhy začínají přicházet a s nimi podpora, ocenění nápadu i spousta slz a bolesti, někdy však také naděje a víry. Super! Nejsem v tom sama! Hledám vydavatele, poslouchám rady zkušených, rozhlížím se, jak to provedem. Teď můžu zúročit své zkušenosti psychologa i prožitky mámy andílka.

Prosinec  2013 – už jsem knihu chtěla mít napsanou, no, Řím taky nepostavili za měsíc, ok, zpomalím.

Leden 2014 – zjišťuju, že jsem těhotná. Za několik dní zjišťuju, že už zase ne. V den příchodu z nemocnice po revizi mi volá Lilia (partnerka projektu a vydavatelka knihy), zdali stále ještě nemám vydavatele, že by se mnou do toho šla a knihu vydala. Jupí! Vesmír našel cestu, jak knihu ukázat světu.

Únor – červen 2014 - kniha dostává název – Čekala jsem miminko, ale..., přicházejí další příběhy, probíhají korektury, s autorkami si vyměňujeme autorské smlouvy, kniha dostává kapitoly, články odborníků, ilustrace, obsah i obal, aby.....  

.....18. července 2014 mohla oficiálně vyjít.

Kniha vyšla, co dál?

Ke knize vznikly i webovky (www.cekalajsemmiminko.cz), facebooková komunita, rozhlížím se, jak o ní dát vědět tam, kde to potřebují. A tak se zprávy šíří virtuálním světem, knihy opouští eshop, aby dorazily tam, kam mají a v září, přesně na rok a den od revize s naší Terezkou se koná křest knížky v Maitrei. Knihu už seženete v několika kamenných obchodech (třeba zrovna ta Maitrea či U Džoudyho v Praze a přibývají k nim další)

Komunikujeme s porodnicemi, gynekology, knihkupectvími, skrze články, semináře, v srpnu vyšla o knížce zmínka v Ženě a život, v říjnu skvělá žena Edita Berková pověsila na youtube úžasné video o tom, jak projekt vznikl,  v listopadu jsem představovala projekt v pořadu Duše K v divadle Kampa, v prosinci byl o knize a projektu článek v Cosmopolitanu, .....

Informace se šíří, ženy i muži na sobě začínají pracovat, otevírají se, hledají odpovědi, cesty, jak z toho ven...

Mým cílem je, aby se ženy už od svého gynekologa či po revizi v nemocnici dozvěděly, jak situaci zvládat, jak se v ní vyznat a co udělat, aby se nemusela stát doživotním traumatem.

Ráda bych, aby lékaři tušili, jak se žena cítí a jak se k ní chovat. Je před námi ještě dlouhá cesta, ale víme, že má smysl. Chcete-li se připojit, budeme rádi.

S Láskou Lucie Lebdušková

Autorka projektu

www.cekalajsemmiminko.cz

www.lucielebduskova.cz

 Nedávno se mne ptala moje kamarádka: Opravdu ženy potřebují někoho, aby jim pomohl vyrovnat se s potratem? 

Copak už jsme tak daleko samy od sebe, aby to žena nedokázala procítit a zpracovat sama?

Začala jsem o tom přemýšlet a uvědomila si, že v dnešní době jsou ženy často natolik odpojeny od svých přirozených pochodů, že když nás v životě potká něco „přirozeného „(čímž smrt bezesporu je), nevíme, jak si s tím poradit.
Existuje mnoho žen, které se se ztrátou miminka v těhotenství vyrovnají po svém tak, aby to přijaly jako součást svého života a mohly jít dále.
Na druhou stranu je také početná skupina těch, které se po ztrátě miminka ocitnou v určitém „vakuu“ a najednou neví, kam se vydat. Rozum se dostane do úzkých a to, co přichází zevnitř je natolik nové, že to ženy často neumí uchopit a neví, co s tím. Právě v takových chvílích jsme nejblíže samy sobě a chodí nám podněty z našeho nejhlubšího já, pro některé je to však poprvé a to, co slyší, neumí uchopit.
Ve stejné chvíli jsou totiž často bombardovány také vnější realitou, která je konfrontuje se ztrátou miminka ať už tím, že „to“ lékaři potřebují vyšetřit, či „odstranit“, či stojí tváří v tvář okolí, které hází soucitné pohledy a ve skutečnosti často neví, co s tím. Jak se k ženě chovat, co říkat a podobně. Jakoby se čekalo, co ona s tím, jak se vymezí a jaké stanovisko dá. Jak to má ale vědět, když se v této situaci ocitá nově? Dostává se pak do bludného kruhu pocitů, vnější reality a blízkých.
Někdo to zvládne, projde si situací, přijme ji do svého života a „jde dál“.
Někdo se v takové situaci uzavře a celou bolavou zkušenost zatlačí někam dovnitř sebe, snaží se na ni nemyslet, vytěsnit ji a tím vše odsouvá na jindy. Takovéto řešení je spíše oddálení něčeho, co samo přijde, až to budeme nejméně čekat.
Někdo hledá zdroje venku, aby mu pomohly se se situací vyrovnat, pochopit, uchopit, uzdravit a přijmout.
Nic není dobře nebo špatně. Každý jsme jedinečný, proto nelze nikoho odsuzovat za to, jakou cestu si zvolí, každý jsme zodpovědný sám za sebe.

Právě proto pořádám jednou měsíčně semináře pod křídly projektu Čekala jsem miminko, kde se mohou maminky i tatínci rozloučit se svým nenarozeným miminkem, přijmout tuto zkušenost do svého života, aby mohli jít dále více celiství a svobodní.

Doufám, že už brzy budeme žít ve světě, kde bude toto téma stejně přirozené jako třeba narození či porod, kde se ženy nebudou schovávat a cítit nepatřičně, když chtějí plakat nebo sdílet. Mým cílem je k tomu přispět co největší měrou. Pokud se chcete připojit k této aktivitě či pokud Vás zaujalo cokoli jiného, ozvěte se mi.  

s láskou Lucie Lebdušková

www.cekalajsemmiminko.cz

www.lucielebduskova.cz