Přijde mi jako včera když jsem tu psala články a našem velkém štěstí v podobě osvojeného syna. V téhle podobě naše štěstí stále roste, stejně jako syn 🙂. Je naše obrovská upovídaná radost, jeho první máma řekl v necelém roce a od tě doby jsem mami, maminko,  slyšela nesčetněkrát. Dlouho mu nešlo říct táta  a když se konečně povedlo, tak tatínkovi i slza ukápla. Myslím že si tohle mateřství v ničem nezadá s biologickým. Protože krom toho že jsem ho neodnosila, neporodila a nekojila spolu zažíváme všechno. Radosti když se mu poprvé povedlo se postavit, rozběhnout, říct první slůvka, postavit věž z kostek... teď jsou mu tři roky, dva dny v týdnu chodí do školky, naučil se víceméně se sám obléct, mluví celkem hezky a hlavně pořád 🙂. Já vím umí to spousta dětí, nejen to moje, ale jsem prostě pyšná máma no 😀.
Co se týká syna, je naše štěstí nekonečné, ale potkala nás i smutná událost. Na jaře jsme se rozhodli, že zkusíme ještě jedno ivf, třeba to vyjde a Tomášek bude mít sourozence a my znásobíme naši lásku pro dalšího člena rodiny. Kdyby byla šance že se povede adoptovat druhé dítě, žádné ivf bych nepodstupovala, ale ta šance je maličká. No nicméně na léky jsem reagovala dobře, na jaře mi odebrali vajíčka, oplodnilo se jich myslím 14 a do pátého dny zůstaly tři, po genetice jen dvě. Naděje na miminko se zmenšila,14.července v 15 hodin proběhl transfer a pak jsem jen čekala na test. Testovala jsem asi 11 den a poprvé v životě jsem na testu viděla // , nevěřila jsem že to vyjde, byl to celkově pátý transfer a nikdy se embryjko ani neuchytilo. 14. den transferu jsem šlana krev, hodnota hcg 2460, paráda. Radovali jsme se tak nějak opatrně, na ultrazvuku o pár týdnu později krásně tepalo srdíčko a mimi odpovídalo sedmému týdnu. Postupně jsem se uklidňovala a po screeningu už i začala více radovat a těšit. Na manželově oslavě narozenin jsem postupně všem oznámili že čekáme druhé mimi, radost rodiny byla obrovská. A poprvé jsem zažila zvláštní pocit, že jsme to asi ještě neměli říkat, nevím proč ale vyloženě mě ten pocit polekal, jako bych něco tušila...! No o týden později jsem začala lehce špinit, doktorka mě po telefonu odbyla, že si mám vzít ascorutin a bude to dobrý, popřípadě jet na pohotovost kdybych spinila víc. V sobotu jsem sice nešpinila o moc víc, ale pocit že je něco špatně sílil. Jeli jsme na tu pohotovost a tam mě zpočátku paní doktorka uklidnila, že to špiněni je jen lehoučké a nevadí, ale na ultrazvuku zjistila že mám málo plodové vody. Nechali si mě v nemocnici, sledovali zda voda neuniká, ale nic nezjistili. V pondělí mě pustili a za 10 dnů objednali do rizikové poradny, prý je potřeba těhotenství sledovat. V poradně, kam jsem chodila každý týden, byly nálezy pokaždé horší. Vody bylo stále méně. I přesto miminko rostlo, srdíčko tlouklo, ledviny byly viditelné, močový měchýř naplněný. V 18-19 týdnu už jsem vodu neměla prakticky žádnou. Primář mi navrhl, ještě týden počkat a pokud se stav nezlepší tak by bylo lepší těhotenství ukončit. Během toho týdne jsem navštívila ještě jednoho specialistu, ten mi řekl, že by měl s kolegou stejný názor, pokud bych otěhotněla přirozeně, ale za okolností které těhotenství předcházely, by to asi zkusil donosit. Hned další den ráno mi manžel volal rychlou, měla jsem pekelné bolesti v podbrišku. Na ultrazvuku se všechno jevilo stejně, miminko žilo, ale voda žádná. Opět jsem musela zůstat v nemocnici, zjistili že mám silný zánět, patrně v děloze. Doktoři za mnou chodili, a stále doporučovali potrat. Po rozhovoru s neonatologem jsem uznala, že mají bohužel pravdu. Miminku hrozilo obrovské poškození plic, možná neslučitelné se životem. Byla jsem ve 20tt takže na pokus o záchranu miminko bylo velmi brzy. V pátek ráno 6.11 mi zavedli první tablety na vyvolání porodu, bolesti jsem začala mít asi o hodinu později, s intervalem dvě minuty a bylo to snesitelné i když žádná pohoda teda. Bolesti se pochopitelně stupňovaly, jen interval zůstal, několik infuzí na bolest mi vykapalo a úleva žádná . Doktorka mě kontrolovala, prý vše probíhá dobře a odpoledne bych to mohla mít za sebou. No moc se netrefila, v půl desáté večer jsem zvonila na sestru, že už bych teda chtěla ten epidural, šla pro doktora a já jsem měla pocit že víc už fakt nezvládnu. Pak jsem ucítila tlak na konečník spolu s mega bolesti, zazvonila jsem na sestru, a než přišla, hlavička byla venku, stačilo jen jednou zatlačit a miminko vyklouzlo. Neukázali mi ho... ani neznám pohlaví 😢. Placenta nevyšla, musela jsem na revizi, ztratila jsem spoustu krve, další den mi dávali transfuzi, žádná sranda, ale proti té psychické bolesti je to všechno prkotina. Fyzicky už mě nic nebolí, byť mám ta sebou další revizi, něco nebylo v pořádku, ale teď už snad je. Ale jak bolí duše nejde ani popsat. Je to něco přes měsíc a já to mám stále před sebou.
Tomášek to se mnou taky neměl lehké, najednou byla máma buď v posteli nebo v nemocnici, popřípadě mě vozili po doktorech, manžel je úžasný a veškerou péči o syna i domácnost převzal. Nejen, že jsem měla strach o to co bude s miminkem, ale ještě jsem měla výčitky, že se pořádně nemůžu věnovat Tomíkovi. Teď si to vynahrazujeme, psali jsme dopis Ježíškovi, pečeme perníčky, tvorime vánoční dekorace, hodně si spolu hrajeme a hlavně jsme spolu. Všichni tři. Momentálně pořádně nejsem v kontatku s širším okolím, myslím přátele a rodinu, pouze s rodiči a dvěmi nejbližšími kamarádkami se vídám. Nemám sil s nikým rozebírat co se stalo. Tolik to bolí. Ale to štěstí jakým Tomášek bezesporu je, nám pomáhá překonat jakékoliv trápení. Dostali jsme od života neskutečný dar. 

    Rok. Dneska je to přesně rok, kdy mi zazvonil kouzelný telefon a já se dozvěděla, že jsme byli vybráni pro Tebe, krásného a zdravého chlapečka. Bylo ti téměř 5 měsíců.  Další den jsme se teprve šli seznámit se spisem, táta byl na služebce a já celou noc nespala a přemýšlela, co se dozvíme a jak asi vypadáš. Informace předčily naše očekávání, co bývá skoro zázrak u tebe byla pravda. A když se nás psycholožka zeptala. jestli máme zájem tě vidět, ani nešlo říct ne. 

    Po třech měsících návštěv a toužení aby jsi už byl doma se nám přání splnilo. Připadá mi to jako včera, když jsme si tě přivezli konečně domů, první noc s tebou... spal jsi s námi v posteli, sice jsem se vůbec nevyspala, protože jsem hlídala každé tvoje nadechnutí a otočení, ale byla jsem a jsem pořád neskutečně šťastná. První týdny byly hodně náročné, klubaly se ti zoubky, léto bylo opravdu horké a samozřejmě sis zvykal na nové prostředí. I přesto, že pěstounka mi hodně radila, musela jsem si na spoustu tvých náznaků přijít sama. Protože rozeznat podle pláče, kdy jsi unavený, hladový nebo máš nálož v plence, pro mě zpočátku nebylo vůbec jednoduché, a přitom když jsi byl u pěstounů, tohle jsem poznala během týdne. Jenže tam jsem měla veškerý servis a péči a zbývalo mi ,,jen" starat se o tebe. Doma už nastal  obvyklý  kolotoč, už nám nikdo nechystal jídlo a prádlo taky samo neskákalo do pračky, na sušák a ani se samo nežehlilo a neposkládalo do skříně, nákupy taky nepřijely samy. Táta byl pracovně pryč, takže první týdny jsem byla opravdu hodně vytížená, ale to zná asi každá máma. Jenže my se tím vším spolu prokousali, a na podzim už jsem byla zase sebejistá a ty jsi byl a stále jsi ten nejusměvavější a nejmilejší chlapeček na světě. A víš proč? Protože jsi náš a my tě moc milujeme. 

    Když přišla první rýma, byla jsem hodně nesvá a při odsávání jsem skoro plakala s tebou, držela jsem se zuby nehty, jen aby jsi ze mě necítil nervozitu a obavu jestli ti neubližuju. Ale aby to nebylo jen o starostech, každé ráno jsi mě budil svým ,,mama!", když jsi usínal, držel ses mě za ruku, když se ti něco nového povedlo, tekly mi slzy štěstí. První týdny, možná měsíce jsem měla pocit, že si hraju na mámu, pak z ničehonic přišlo, poznání - jsem máma. I když jsem tě neporodila, jsem schopna za tebe dýchat.

     První Vánoce s tebou byly nezapomenutelné, co na tom, že dárky tě vůbec nezajímaly,  mnohem lepší jsou světýlka na stromečku a trhání balícího papíru. V téměř 13 měsících jsou na světě zajímavější věci než dárky, třeba ocas našeho kocoura, nebo tatínkův deodorant, popřípadě všechny lampičky, které máš v dosahu a umíš je rozsvítit. Svítí jako tvoje oči, ve kterých je občas slzička když upadneš a často čertík, když tě napadne nějaká lumpárna. 

    Když tě bere třeba babička na procházku, jsem sice ráda, že si chvilku odpočinu, protože teď už jsi moc šikovný kluk a chvilku neposedíš, ale většinou je mi velmi brzy smutno. Celá naše rodina tě miluje naprosto bez výhrad, a bude to tak navždy. Jsi náš poklad a největší dar.

Moc Tě miluju Tomášku. 

Máma

Deset let jsem se svým mužem, z toho sedm let jsme manželé. Přibližně stejnou dobu od svatby jsme se pokoušeli zplodit miminko, marně. Už od jako malá holka jsem u nás ve vesnici chodila hlídat děti a nikdy by mě nenapadlo, že otěhotnět bude takový problém. Vyzkoušeli jsme všechno možné od babskych rad až po odbornou pomoc v centru asistované reprodukce. Nějaké příčiny, proč se nedaří jsou známé, ale žádná z nich není tak fatální aby se to nepovedlo. 

Po x pokusech jsme se rozhodli pro adopci, oba jsme toho názoru, že pomoc je to vzájemná a lásky máme na rozdávání. Od první návštěvy na sociálce, kam jsme si šli podat žádost uběhlo 11 měsíců a drželi jsme v ruce papír o zařazení do evidence možnosti stát se osvojiteli, ale rovnou nám řekli, že čekací doba může být i několik let. Takže když po pěti měsících zazvonil kouzelný telefon, byla jsem v šoku, a

e krásném. Vůbec jsme neváhali, po seznámeni se spisem jsem dostala kontakt na pěstounku a hned jsem domlouvala schůzku. Malého jsme viděli už asi po třech dnech a okamžitě jsme se zamilovali. Jenže byrokracie je mocná a trvalo dlouhé tři měsíce než jsme si ho konečně mohli odvézt domů. Teď je tady s námi necelé tři týdny, pomalu si na sebe zvykáme ale milovat ho nikdy nepřestaneme. Není to lehké a on to má ještě mnohem těžší než my, v novém prostředí. My si zvykáme pouze na jeho potřeby a zvyky, ale on má změnu úplně ve všem. 

Uz na mě ten náš osmi měsíční zázrak pokřikuje z postýlky tak se mu jdu věnovat, než to nebude jen přátelské volání 🙂