Maminkám...i do nebe💕

Promiňte mi, pokud vám následující slova nebudou dávat dohromady smysl. Ale tolik se toho ve mě pere a tak doufám, že každý si z toho vybere své.

A pokud ne, tak mě prostě omluvte a přičtěte to tomu že jsou 3hodiny v noci a já nemůžu spát.

Události posledních dní mě znovu nutí myslet na dvě věci:

1, jaké to je, přijít o někoho blízkého (proč slýcháme rady typu nebreč, to se spraví, tak o tom nemluv..)

2, Máma, ať je jakákoliv, buďte rádi, že ji máte.

Je mi dnes úzko. Zase. Zase se to ve mě celé svírá a po tvářích se mi začínají kutálet slzy, i když se tomu bráním. Říkám si jaké by to asi bylo, kdyby tu byla.

Máma, matka, mamka, mamča. Mám raději slovo maminka.

Dávám průchod emocím a propukám už úplně v pláč. Nebráním se, protože vím, že to musí ven a bude to zas dobrý. Musí být, protože maminku, (ani taťku, ale dnes je to o maminkách) nevrátím a život jde dál.

Někdy mě to tak prostě přepadne. Všichni říkají, že čas to spraví. Ano, čas pomůže, ale spravit to nedokáže. Nic už nebude stejné a člověk, kterého jsme milovali, nám bude chybět vždycky. Ale myslím, že je to tak logické a v pořádku.

Bylo mi hrozně, když se mi teď kamarádka (zabil se jí syn) svěřovala, že se bojí brečet a bojí o tom mluvit..., že prý co lidi a že aby jí to tolik nebolelo...

Bolet to prostě bude. Vždycky.

Někdy míň, ale v situacích, v kterých bychom zvlášť chtěli, aby byli s námi, v těch to prostě bude bolet ...alespoň já to tak mám.

Ta bolest nikdy nezmizí, jen se s ní postupem času naučíme žít.

Učím se to už 15 let.

Byla jsem tenkrát doslova na prahu dospělosti. Byla celý můj život. Milovala jsem jí. Ona byla prostě anděl na zemi.

Dnes jsem sama 4násobnou maminkou.

I po těch 15 letech to hrozně bolí, mnohokrát mě překvapilo, jak moc. Tolik bych chtěla, aby mě třeba viděla jako nevěstu, aby viděla, jakou mám rodinu, aby děti měli babičku (dědečka)- Ona by jistě byla skvělá babička, abych jí mohla zavolat, obejmout jí, když mi bude ouvej, aby..., aby ..., abych jí dnes mohla popřát k svátku... Jenže to prostě nejde. Nejde a nikdy už nepůjde.

"Tak na to nemysli", slýchám někdy. Jaká hloupost. Copak by někdo vědomě chtěl přestat myslet na někoho, koho miluje? Ne! Naopak...

Věřím. Věřím, že to všechno ví. Že ví, jak strašně moc mi chybí. Cítím to. A i když mi to její (jejich) přítomnost nenahradí, je to alespoň malá útěcha.

A tak, to co vám chci dnes hlavně říct-aby nezůstalo jen u vylití si mého srdíčka...

Prosím, zapomeňte dnes na to, jak je ta vaše máma hrozná, protivná, vlezlá, umanutá, příšerná, nudná-nebo já nevím jaká.

Zapomeňte na to a popřejte jí dnes k svátku. Řekněte jí, že přes všechno jí máte moc rádi, že jí milujete.

Jestli máte pocit, že to nejde, protože se zrovna hádáte, kašlete na to...

Nebo jinak... važte si toho, že se můžete se svými maminkami , rodiči hádat, protože to znamená, že je máte.

To já -a vlastně proč neříct my, protože je nás nepochybně spousta, co rodiče prostě nemá, nejsem ničím výjimečná -tedy, to my prostě už nikdy moct nebudeme. Co bychom dali za to, kdybychom se s nimi mohli alespoň pohádat.

Tak za nás...za mě jim řekněte: "Díky, že tu jsi mami, mám tě ráda."💕

A i když je svátek matek, klidně to řekněte i svým tatínkům😉

A pro nás, co tu naší maminku, nebo kohokoliv nemáme... Řekněte jim to taky.💕