A jak to všechno zvládáš

Vzpomínka z období před dvěmi lety...přesunutá do článku.

Nějak si tenhle pocit ráda znova připomínám💕-nechci to nechat zapadnout v záplavě krátkých zpráv😊

A jak to všechno zvládáš?!" Nová písnička takřka každého, koho po nějaké době potkám...

Jak to zvládám...nutí mě to k zamyšlení... asi tak, jak to prostě jde, musím. A nebo prostě nezvládám. A co vlastně znamená "zvládat to"?

Asi by se dalo na 10 stránek napsat, jak jedno (i dvě) dítě byla fakt velká pohoda, jak je potřeba si čas zorganizovat, jak řeším, jen to co je opravdu důležité, ostatní počká a možná se dočká - a když ne, tak to nebylo tak důležité, jak je nutné být důsledná, jak je důležité se o děti podělit s manželem, jak je potřeba mít i chvíli pro sebe. A postěžovat si, že to je tak akorát ideál, který je momentálně mému životu dál, než Aljaška Praze. 

Ano mám pocit, že nic nestíhám, ale kdo ne.

Ano, někdy je to k zbláznění...zvlášť situace, kdy přebaluju, z wc slyším "mami, hotovo", z pokojíčku " mami, pomoš" a hned vedle "mami, Kristýna je na palandě a leze dolů" a zpravidla k tomu zazvoní telefon, nebo zvonek! Neustálé maamiii, je se mnou pořád a všude. 

A to je ono...to, že jsem "Maaamíííí" téhle tlupy, to jednoduše znamená, že vždycky bude něco, co prostě nestíhám.

Máma..., to je když jsem ve čtyři ráno dokončila narozeninový dort, právě s probouzejícím se miminkem na noční kojení a v momentě kdy miminko odkládám, přijde ta nejstarší, jestli se může pomazlit, že se jí něco zdálo. Máma je, že v posteli krom mě a manžela postupně v noci nějakým zázrakem přibudou i 4 další nocležníci. Máma znamená, že si ráno udělám kafe a večer ho s chutí dopiju.

A pomalu mi to dochází... teď mě rozčiluje neustálé maaamííí, ráda bych měla čas si přečíst knížku. Dát si sprchu, nebo snad dokonce vanu, bez neustálé přítomnosti dětí, se teď rovná týdennímu pobytu v lázních... 

Jenže celkem s jistotou tuším, že jednou mě nebudou až tak potřebovat. Že přijde čas, kdy budu moct vysedávat hodiny ve vaně a přelouskat celou knihovnu tam a zpátky a mě najednou bude ten věčný křik a dohadování, noční vstávání, hromady hraček všude..., to všechno a mnohem víc mi bude stoprocentně chybět. 

Najednou, i když jsem k smrti unavená to není až tak těžké v noci vstát. O poznání ochotněji jdu číst ještě jednu pohádku. I to "maamii" zní tak nějak líp. 

Jsem to totiž Já, Máma, koho potřebují. Nikdo jiný mě nemůže nahradit. To je moje práce. To je můj dar...ten největší, jaký jsem kdy v životě dostala!!! Bůh chtěl, abych byla mámou a věřím, že mi dá i dost síly "to zvládnout"!

S láskou a obrovským naplněním se teď koukám na Tadeáška, který mi právě usnul v náručí. Spokojeně oddychuje, usmívá se. Jsou mu právě 3 měsíce.

Se zatajeným dechem ho ukládám do kolíbky. Vedle spinká Kristýnka, jdu do pokojíčku zkontrolovat ještě Elisabetku s Matýskem, jsou tak nádherní...všechna příkoří dne jsou zapomenuta. 

Přemýšlím, jaký ten dnešek byl: "Mamiko, mamiko, přišla se ke mě několikrát přitulit Týnka - jen tak, prostě že se jí chtělo. I Matýsek měl dnes přítulnou náladu - dala jsem mu pusu na čelo a on se přitulil ještě víc a povídá "mijuju mami"- jen tak. Cestou do ložnice mi padl do oka ještě dopis od Elisabetky, který mám na nástěnce- "Máma je sluníčko které nám dává život. Mami si nejlepší na světe"

Jsem pro ně sluníčko! Často si tak vůbec nepřipadám.

Já, unavená, někdy protivná, všelijaká Máma, jsem pro ně sluníčko, jsem pro ně celý svět!

A ony jsou celým světem pro mne!!!