Když za mnou přijde šestiletá dcera s otázkou: "Mami, co je to 'Nežaluj!!!'?" nedokážu odpovědět. Vždyť tohle slovo doma nepoužíváme a ani jsme ho nepoužívali v rodině, když jsem byla malá. Ptáme se společně tatínka, co si o tom myslí on a snažíme se vymyslet nějakou pochopitelnou definici. Diskuze končí u toho, že když se nám chce s něčím svěřit, nikdy to není to negativní "žalování", které neumíme popsat a které může slyšet od ostatních, a že může za námi kdykoliv přijít.

O dva roky později řeším šikanu dcery ve škole dětmi z vyššího ročníku. Jsem vděčná, že má k nám důvěru a že se svěřila. 

Teď už definici "žalování" znám. Z mého pohledu je to opakovaná neochota dospělých naslouchat dětem. 

Ano, od nás dospělých se děti učí, jak se mají zachovat v určitých situacích. Od nás kopírují vzorce chování. A my se současně učíme, jak je vychovávat. 

Ano, může někomu připadat je to časově náročnější diskutovat s dítětem o sebemenším zaváhání, ale věřím, že se vybudovaná důvěra časem vrátí.

Takže větu "NEŽALUJ!!!" stále ve svém slovníku nemám a doporučuji ji ostatním vyškrtnout. Opravdu není příjemné být ani na jedné straně konfliktu při rizikovém chování dětí.