Moje dvě těhotenství po IVF

Celý život jsem věděla, že chci mít dvě děti. Staršího kluka a mladší holčičku. A můj sen se začíná pomalu naplňovat, i když o několik let později než jsem původně zamýšlela...

Když mi bylo 26, začli jsme se snažit o miminko. Když mi bylo 28, tak nás doktorka odeslala do CARu, že už není na co čekat. Tam nám řekli, že manžel má horší spermio, ale především je problém na mojí straně, polycystické vaječníky a endometrioza. Takže po počátečním šoku jsme se vrhli na umělé oplodnění. Bohužel moje hormonální výsledky už předem ukazovaly, že se stímulací bude problém. nasadili mi miminální dávky hormonů, po kterých jsem reagovala extrémně negativně a vajca se rodily o sto šest... Dopadlo to tak, že mi odebrali 26 vajíček, z toho jich zůstalo 15 schopných k zamrazení. Já místo transferu putovala do nemocnice s těžkým hyperstimulačním syndromem. Měla jsem vodu v plicích, okolí srdce, plné břicho, dělohu, vaječníky a navíc vaječníky plné dalších vajíček k odběru. V nemocnici nevěřili, že už jsem po odběrech, pořád se tvořily další a další. Byl to děs. Po tomhle tom jsme museli půl roku čekat, než se můj zdravotní stav natolik spravil, že jsme si mohli jít pro naše zmrzlinky. Měli jsme zamražené 3x po 4ks a jednou po 3 ks. První dávku jsme nechali rozmrazit a dvě zmrzlinky zavést. Říkala jsem si, že když už jsem si toho tolik vytrpěla, tak ať je to zaráz. Nechytlo se ani jedno. Za další tři měsíce jsme šli pro další dvě zmrzlinky a situace se bohužel opakovala. Strašně mě to psychicky zdeptalo, neměla jsem sílu to znovu absolvovat. Navíc jsem v té době přišla o práci a řešila co dál. Tak jsem si našla nové zaměstnání a po roce řekla manželovi, že jsem připravena, že to můžem zkusit znova. Takže rok a půl od posledního nezdaru jsme šli znovu. Tentokrát už k zavedení zůstalo pouze jedno embryjko, které se konečně chytilo.

Byla jsem v 6tt+1 když jsem začla krvácet. Jela jsem do nemocnice s tím, že jsem určitě potratila, protože ze mě tekl proud krve, žádné špinění. Na ultrazvuku se ale objevil drobeček a dokonce už mu blikalo i srdíčko. Pro mě neskutečná podívaná. Bohužel tam byl veliký hematom a hrozilo, že o miminko přijdu. Poležela jsem si tam dva týdny, mezitím se hematom zmenšil a miminko povyrostlo, tak už nebylo v přímém ohrožení. Chodila jsem na kontroly a koncem čtvrtého měsíce byl hematom fuč. Sice jsem do té doby hodně polehávala a odpočívala, měla klidový režim, ale vůbec mi to nevadilo. Zbytek těhotenství byl absolutně bez problémů. Když pominu těhotenské nevolnosti, kdy jsem zvracela od 8tt do 16tt, pálení žáhy apod. Nakonec jsem miminko donosila až do termínu a po termínu jsem šla na vyvolání, jak se mu u mě líbilo. 🙂 Takže ve 32 letech jsem se konečně stala maminkou.

Od samého začátku jsem věděla, že jednou si budu chtít jít pro sourozence, který nám zbyl v tom posledním zamražení. Můj manžel byl ovšem striktně proti. Nakonec jsme to začli řešit, když měl syn rok a půl. Půl roku jsme se dohadovali, než manžel souhlasil. Tak jsem si zajela domluvit do CARu poslední rozmražení s tím, že to bude buď a nebo. Oba s manželem jsme byli zajedno, že už bychom nikdy víckrát neabsolvovali odběry vajíček znova. Nejsem sebevrah a manžel strachy o mě zestárnul tenkrát o pár let.. Když už jsem byla natěšená, všechno bylo v běhu, věděla jsem termín transferu apod., tak najednou telefonát od primáře, že by bylo dobré stimulaci zastavit a posunout alespon o dva měsíce, že mám špatné výsledky štítné žlázy. Odmítla jsem s tím, že co má být, to se i stane. Takže jsme pokračovali ve stimulaci dále. Pak proběhl transfer, kdy se nás primář snažil přesvědčit, abychom zavedli dvě embryjka, protože ani jedno z nich se po rozmražení dál nevyvíjí a třetí se rozpadlo. To jsme kategoricky odmítli, že dvojčátka jsme nechtěli ani riskovat, když už doma jeden rarášek byl a nechali zavést jen jednoho. I přes to, že naděje byly nevalné. Bylo nám řečeno, že na některých klinikách taková embryjka ani nezavádí. Takže jsme od toho vlastně ani nic nečekali. Já už jsem pak dvanáctý den nemohla vydržet a zkusila test. Dle předpokladu byl sněhobílý. Tak jsme vyrazili se synem ven, uklízeli jsme písek před domem, já si zajela nakoupit vložky a za dva dny v den ofiko testování testovala znova, abych volala výsledek do CARu a málem mě trefil šlak. Dvě krásné tlusté čárky 🙂

Tentokrát ta radost trvala ještě kratší dobu. Dva dny po testu jsem začla opět krvácet. Jela jsem do nemocnice, ale jelikož na UTZ bylo příliš brzo, tak mi jen odebrali krev, kvůli HCG, které naštěstí bylo v normě a pak jsem jezdila vždy po pár dnech znova, jestli roste. Rostlo. Pak už bylo něco vidět i na UTZ a já se mohla radovat, že to vyšlo. Tentokrát příčina byla v tom, že se nám to miminečko asi rozdvojilo a druhé odešlo. Zůstala tam jen prázdná černá dutinka vedle toho našeho raráška. Opět toto období bylo hodně náročné, protože jsem špinila a krvácela asi dva týdny, ale tentokrát jsem hospitalizaci odmítla, protože jsem měla doma nemocného syna. Rozhodování bylo hodně kruté a bolestné, ale nedokázala jsem ho opustit v jeho stavu, abych dala přednost něčemu, co stejně nebylo úplně jisté. Nakonec jsme to zvládli všichni. Opět jsem měla nařízené první trimestr hodně odpočívat, nic nedělat, s ničím se netáhat. První trimestr jsme přežili, ale tentokrát těhotenské nevolnosti udeřily naplno. Trvaly od 6. do 22tt a zvracela jsem ve dne, v noci. To bych nepřála ani největšímu nepříteli. Bylo to hodně náročné. ☹ No a pak přišel nějaký dvacátý nebo dvacátý první týden. Já se v noci vzbudila, že se mi chce čůrat. Vyčůrala jsem se a jak zvyklá pořád nahlížet na papír, jeslti nešpiním, tak tentokrát jsem se zděsila. Papír plný rudé krve, záchod plný krve, stoupla jsem si, krev mi tekla po nohách, tak jsem rychle sáhla po ručníku a narvala si ho mezi nohy a běžela vzbudit manžela. Lehla jsem si do postele a diktovala, co má házet do tašky, do toho jsme zařizovali hlídání a jeli rychle do nemocnice. Ukázalo se, že tentokrát mám problém i s placentou. Umístila se mi na přední stěně dole a překrývala branku, hrozilo, že se odloučí a nedopadne to dobře. Takže jsem zase skončila v nemocnici. Tam jsem si opět poležela s tím, že se mám připravit na to, že ty zbylé čtyři měsíce už to tam budu muset doležet. Naštěstí mám obrovskou oporu v rodině, takže po propuštění z nemocnice jsem měsíc ležela doma a nedělala vůbec nic. Zabralo to. Placenta se vytáhla, nemusela jsem na císaře a miminko prospívá. Teď jsem ve 39+2 a opět čekám na vyvolání. Takže ve svých 35letech budu dvojnásobnou maminkou. 

Takže holky, které válčíte s IVF a nedaří se, nevěště hlavu. Naděje umírá poslední. Akorát bohužel dvě čárky na testu ještě ani zdaleka neznamenají krásné a zdravé dítě v kočárku. K tomu je ještě cesta daleká. Ale přeju všem, kdo se touhle cestou vydali, aby došli až do toho krásného cíle a dočkali se. 🙂