Každý vám řekne, že vám děti změní život. Mne ho rozhodně změnily, bohužel nejen tak, jak se dalo čekat. Po prvním porodu se u mě totiž rozvinula revmatoidní artritida.

RA je autoimunitní nemoc, při které váš imunitní systém napadá klouby a způsobuje v nich záněty, které opravdu škaredě bolí. V době, kdy je nemoc aktivní, se váš život znepříjemní natolik, že i běžné denní úkony jsou na hraně vašich schopností a noci jsou peklo - v noci to bolí nejvíc. Nemoc je nevyléčitelná, ale existuje léčba, která dokáže její projevy zmírňovat, v nejlepším případě na dlouho potlačit.

A jak jsem k ní tedy přišla?

První porod byl pro mě opravdu těžký. Celé těhotenství probíhalo úplně normálně a nic nenasvědčovalo tomu, že by porod neměl proběhnout také normálně. Začal spontánně, měla jsem asi 12 hodin slabé kontrakce, když se je nedařilo rozehnat ani teplou vodou, jeli jsme do porodnice. Tam mi řekli, že nejsem otevřená a že se uvidí, buď se porod rozjede nebo ne, a jestli chci, tak tam můžu zůstat do druhého dne, kdyby náhodou. Jako prvorodička jsem si řekla, že tam radši zůstanu, a dobře jsem udělala. Kolem páté odpoledne mi praskla voda, do dovu hodin se rozjely křížové kontrakce po třech minutách a ty trvaly asi do tří do rána, kdy už jsem byla konečně dost otevřená a šlo se na sál. A tam začalo to pravé peklo. Nejdřív tam byla jen asistentka, tlačila jsem jak blázen a nic. Tak přišla doktorka, začla se ve mě různě hrabat, zkoušela kde co a pořád se dítě neposunulo ani o cenťák. To už mi dávali kapačky, kyslík, při tlačení jsem omdlévala a nepřála si nic, jen aby to už skončilo. Pak zavolaly primáře, který přišel, kouknul, řekl mi, ať zkusím ještě zatlačit, u čehož jsem skoro omdlela, tak nařídil císaře. Jak já mu byla v tu chvíli vděčná!

Tonička se narodila akutní sekcí v půl páté ráno a já se probudila na JIPce s pocitem, že už nikdy dítě mít nechci (což mě celkem rychle opustilo 🙂 ).

Bohužel tím moje útrapy teprve začaly. Už v porodnici mě hodně rozbolela záda, ale přičítala jsem to námaze při porodu. Doma se přidaly bolesti kolen, kyčlí, zablokoval se mi krk, bolel mě skoro každý pohyb, nemohla jsem se sehnout k dítěti, ze země jsem vstávala jen s největšími obtížemi. Připadala jsem si jako naprostá troska, a navíc jsem netušila proč. Asi po dvou měsících po porodu mi otekl prst na ruce a bolel tak, že se ho nedalo ani dotknout. Myslela jsem, že mě něco štíplo, ale protože to fakt bolelo, jela jsem na pohotovost. Tam mi řekli, že jako kojící mi nic nepředepíšou, ať to leduju a zaplatím 90 korun.

Zhruba do týdne mi otekl další prst a pak ještě dva na noze. To už nevypadalo na štípance a bolest byla tak strašná, že jsem nemohla chodit a tou oteklou rukou vůbec nic dělat. Jen jsem seděla v posteli s kojícím polštářem kolem sebe a máma mi nosila dítě na kojení, protože jsem ho nemohla ani zvednout. Nakonec jsem se sebrala a jela k obvoďákovi. A díkybohu za něj!

Koukal na mě, že je to teda divný, že to tipuje na nějakou reaktivní artritidu, dal mi antibiotika a prednison, poslal na spoustu odběrů a rovnou objednal na revmatologii. Léky pomohly, sice klouby zůstaly oteklé, ale už nebolely tak strašně a mohla jsem jakž takž fungovat. 

Po třech měsících čekání jsem se konečně dostala na revmatologii, kde mi potvrdili revmatoidní artrididu, nasadili kortikoidy a konečně se mi ulevilo. Když jsem se ptala, jak jsem k takové nemoci přišla, řekli mi, že prý se to může stát po velmi silném stresujícím zážitku, při velkých hormonálních změnách a vyčerpání. Že se v takových situacích zaktivizuje imunitní systém, zareaguje na nějaké zbylé mrtvé nebo oslabené bakterie (u mě našli v plicích stopy plicních chlamidií a mykoplasem), má pocit, že musí zaútočit, ale protože tam žádné skutečné živé bakterie nejsou, obrátí se proti tělu, a velmi často právě proti kloubům, kde vyvolává záněty. Prý se tahle nemoc hodně často objevuje právě po porodu, po menopauze nebo v pubertě, ale můžou jí trpět i děti.

S nemocí už žiju dva a půl roku. Zvládla jsem další těhotenství i porod, zvládám školu, práci i obě děti. Bohužel se (obzvlášť po druhém porodu) nemoc často hlásí a i přes všechny léky se někdy zaktivizuje a pak se musím hodně spoléhat na pomoc ostatních. Naučila jsem se, že i já, ačkoli jsem mladá, nemusím všechno zvládat sama, a naučila jsem se bez výčitek přijmout pomoc ostatních. Měla jsem i hodně špatné chvíle, dlouho mi trvalo vyrovnat se s tím, že už nebudu nikdy úplně zdravá. Beru léky, ze kterých je mi někdy špatně, beru jich hodně a každý den, ale bez nich nemůžu fungovat. Naučila jsem se vážit dnů, kdy se cítím dobře a nic mě nebolí a také jsem se naučila zvládat bolest, ale hlavně jsem přijala vlastní slabosti a omezení, a to možná bolelo nejvíc.

Těší mě jenom to, že je moje nemoc získaná a nikoli geneticky podmíněná, takže není moc velká pravděpodobnost, že jí podědí moje děti.