Zármutek ze ztráty a psychosomatika

Zármutek ze ztráty je přirozenou reakcí na bolestnou událost v životě člověka. Není to deprese, ale může se z něj do deprese po čase přejít.Zármutek se musí odžít, prožít a zpracovat.V historii jsme lidem, co prožívali zármutek, projevovali mnohem více ohledů a oni se za svůj zármutek nestyděli. Zármutek prožívali řečtí hrdinové, kdekterý si i poplakal, pláče i král v pohádkách, dokonce selá království se pohovala černým suknem na znak smutku.   Projevem zármutku bylo černé nebo tmavé oblečení. Někdo ho nosil rok, někdo půl roku a někdo do konce života. Zejména vdovy po partnerské ztrátě. Vždy si vzpomenu na Scarlet O´ Harovou, která ve 20 letech byla vdova  a představa, že do konce života bude nosit jen černé, ji málem zabila.  Dnes už tento zvyk není. Nevíme, kdo trpí a kdo se  trápí a ani na koho bychom v tomto případě měli brát ohled. A někdy to vypadá, že už se smutek považuje za přežitek. Že je neslušné obtěžovat někoho svojimi emocemi. Že se to společensky nehodí. Možná se i sami bojíme mluvit o něčím zármutku, být vystaven záplavě emocí, když vlastně tak trochu ani nevíme co máme pro toho druhého dělat. Popravdě, nemusíme nic. Kolikrát stačí s ním v tomto období být a být tu pro něj. Zármutek ze ztráty někdy trvá až rok. A to je velmi dlouhá doba, aby člověk, který má zármutek a smutek a nemůže sdílet své pocity, začal trpět i po tělesné stránce.Protože když má úporné bolesti zad, tak o tom mluvit může bez zábran a všichni ho upřimně litují...

Tak si tělo a duše "vypomůžou" vytvořením obtíží a bolesti v tělesné schránce, aby se člověk mohl nějak důstojně se svou ztrátou vypořádat a získal tolik potřebné ohledy pro tuto velmi zátěžovou životní událost.