Syndrom vyhoření (hoří, má panenka, hoří...)

Nejdřív se používal k označení závislých na alkoholu nebo drogách, kteří ztratili jakýkoliv smysl života a jejich jedinou touhou a myšlenkou bylo obstarat si přísun návykové látky. Termín se posléze přenesl do sféry pracovní a pak dostal i rozměr sociální. 

Burn out syndrom označuje stav vyčerpání organizmu. Má složku psychickou, tělesnou i sociální.

Některá povolání jsou k němu náchylnější než jiná. Zejména ta, kde se pracuje s lidmi, kde je očekávaná určitá míra spolupráce, úspěchu a vděčnosti, ocenění a satisfakce.  Některé typy lidí s ohledem na jejich osobnostní rysy jsou zranitelnější a vnímavější k vyhoření než jiní. Platí ale stále, že vyhořet může jen ten, kdo hoří.  Většinou je to nekriticky nadšený, altruistický ve své práci, workholik s pocitem, že spasí svět; ten, který neumí delegovat a rozdělovat práci na jiné, zanedbávající rodinné a sociální vazby. Ten nepotřebuje nad sebou ani šéfa, je dostatečným drábem sám sobě. Nikdy nemá pocit, že toho udělal dost a a dost dobře. V povoláních, ve kterých vkládá do práce sebe, s vysokou mírou společenské prestiže, kde návratnost „vkladu“ je ale nízká. V práci, kde je hodně povinností a málo kompetencí, kde schází uznání a lhostejno zda finanční nebo společenské.  

První příznaky jsou psychického rázu jako nechuť, blbá nálada, otrávenost, pocit nesmyslnosti práce, agrese, vztek, poruchy spánku. Všechny tyto vyvolávají v těle pochody s aktivací autonomních nervů  a reakcí kardivaskulárního aparátu, trávicího systému, kožní změny, změny napětí svalů, bolesti kloubů, svalů, úponů šlach, bolesti hlavy, zubů, bolesti zad - krční část a bederní jsou typické. Škála potíží je velmi pestrá.  Protože nejde zase o nic jiného než dlouhodobý nadlimitní stres. Pak se může přidružit už i deprese, úzkosti, panické ataky - což už nejsou jen poruchy nálady, ale onemocnění vyžadující léčbu. A tak jedním ze stupňů před úplným vyhořením je obvykle stonání v pracovní neschopnosti z důvodu tělesných nebo psychických obtíží . 

A v sociální oblasti jde hlavně o omezení blízkých kontaktů, nemocný se stahuje do sebe, nejeví zájem o koníčky a jiné aktivity, v rodině se kumuluje napětí v důsledku situace a obtíží na straně nemocného, tak i bezmoci na straně zbytku rodiny.

V terapii kromě potřebné medikace v případě, že se objeví závažné projevy například úzkostí a deprese, je to hlavně práce se sebou samým. A to bývá na této práci to nejtěžší.

Vyhoření je ale možno předcházet, a to je snad ta nejlepší zpráva. Několik dobrých postupů, co se dá dělat vždy a nejlépe ihned.

1. Mezi první patří uvědomění si svých limitů a hranic. Naučit se říkat ne a krotit svůj perfekcionismus.  

2. Pak je to péče o sebe sama - jídlo, spánek, relaxace. Vypadá to jednoduše, ale kolikrát je to téměř nadlidský úkol najít ten čas a věnovat ho sám sobě.

3. Delegace úkolů  a rolí a umět se spolehnout. Opustit roli omnipotentního spasitele a připustit, že i jiní to zvládnou. Možná ne úplně jako my, ale kdo říká, že náš postup a styl je jediný správný a dobrý.

4. Plánování úkolů a brát si je jen tak, aby dokončení jednoho předcházelo novému. 

5. Nepotlačovat svoje pocity - nespokojenosti, zklamání, lítosti, naštvání a dávat je najevo. Prožít a vypustit je.

6. Svěřit se se svými pocity a využít podporu své rodiny i širších vazeb - nezanedbávat své okolí - i vztahy se musí pěstovat, jinak zhynou na úbytě.