Strach z nemoci

Až 15-20% populace trpí na přechodou dobu ve svém životě strachem z nějaké nemoci.

Úzkost, strach z bezmoci, strach ze smrti způsobují omezení běžných aktivit,sociálních kontaktů,  fixaci na sledování tělesných pochodů a trvale stresový stav.

Strachu z nemoci se obvykle čelí dvěma  zcela opačnými způsoby. Buď zvýšenou potřebou zdravotní pěče a potřeby ujištění o absenci nemoci anebo naopak popíraním, vyhýbání se vyšetření s obavou, co kdyby se "něco" našlo. 

Strach z nemoci může být posilován prožitou traumatizující zkušeností z blízkého okolí ohledně těžké nemoci, smrti nebo vlastní zkušenosti po překonání takovéto nemoci, úrazu.

Prožívaný strach z nemoci jsou většinou jen doměnky, které jsou považovány naší myslí za skutečnost a jsou často pro mozek velmi přesvědčivé. Mozek vyhodnocuje tyto domněnky díky jejich vysoké presvědčivosti jako reálné nebezpečí. Takže kromě úzkosti ze strachu z nemoci se k tomu přidružuje trvalý stres se všemi tělesnými příznaky. Stres i úzkost vytvářejí v těle celou sérii tělesných pochodů neovlivnitelných vůlí, které mohou být zase mylně interpretovány jako nenormální a posilovat přesvědčení o existenci nějaké nemoci (bolesti svalů, bolesti žaludku, poruchy trávení, nespavost, bolest hlavy, extrasystoly..).

Tím se bludný kruh uzavřel. 

Terapie - hlavně psychoterapie  primárně spočívá v oslabeni síly nepravdivých domněnek a posílení viry ve vlastní tělo. 

Hodně často se strach z nemoci vyvine na podkladě zvýšených obav a tzv. Odysseova syndromu. Ten nastane, když je nalezena nějaká laboratorní hodnota, jedna, která neodpovídá referenčnímu rozmezí.

Přičemž pacient nemá žádné subjektivní ani objektivní potíže  a všechna ostatní vyšetření jsou v normě. Často se pak začnou roztáčet kola celé série vyšetření  a ty vedou nakonec  k nejistotě na obou stranách. U lékaře, že tam něco je a neví co, a u pacienta, že je nemocný, ale lékař je tak neschopný, že na to nemůže přijít. A pacient bloudí dlouhé měsíce po chodbách zdravotnických zařízení, podstupuje sérií různých vyšetření a zažívá nebývalá "dobrodružství" podobně jako Odysseus, která mohou otřást jak vírou v sebe sama tak v odbornost a schopnost zdravotnictví.
Referenční rozmezí "normálních" hodnot je dáno statistikou. A výjimky se vždy mohou objevit z jakéhokoliv fyziologického důvodu.
Nahodný nález jedné izolované laboratorní hodnoty by měl vést k pozornosti, opakovanému odběru ale možná i k úvaze, že když nic pacientovi není subjektivné, ani objektivně,  je to může ok. 
Každý laboratorní nález by měl být interpretován ve vztahu k člověku, jeho obtížím.
Protože léčí se člověk, a ne laboratorní hodnota.