Strach z nemoci
Strachu z nemoci lze subjektivně čelit dvěma způsoby. Buď zvýšenou potřebou zdravotní pěče a potřeby ujištění o absenci nemoci anebo naopak popíraním, vyhýbání se vyšetření s obavou, co kdyby se "něco" našlo. Strach z nemoci může být posilován traumatizující zkušeností z blízkého okolí ohledně těžké nemoci, smrti nebo vlastní zkušenosti po překonání takovéto nemoci, úrazu apod. Strach z nemoci jsou většinou doměnky považovány za skutečnost s vysokou mírou přesvédčivosti pro nás. Mozek vyhodnocuje tyto domněnky díky jejich vysoké presvědčivosti jako reálné nebezpečí. Takže kromě úzkosti ze strachu z nemoci se k tomu přidružuje trvalý stres se všemi tělesnými příznaky. A tělesné příznaky stresu mohou být vnímány jako příznaky nějaké nemoci. Tím se bludný kruh uzavřel. Terapie primárně spočívá v oslabeni síly nepravdivých domněnek a posílení viry ve vlastní tělo.
@maudd Nejlepší je opravdu psychotrapie. A to, že si připouštíte, že jsou to jen myšlenky, je velmi důležité pro úzdravu. To je ten první a nejdůležitější krok. Hypochondr nejste, ten je přesvědčen a vy pochybujete 🙂. Nevím k jakému psychologovi jste chodila, protože psycholog není vždy psychoterapeut. A i ten vám musí sedět osobnostně a i psychoterapie, kterou nabízí, musí být vhodná pro danou nemoc. To je analogie toho, jako že na zánět slepého střeva nebudete dávat sádru. Na určité typy duševních nemocí/poruch/stavů jsou vhodné některé typy psychoterapií a jiné zase ne. Obecně se v případě vtíravých a zkreslujících myšlenek ohledně zdraví postupuje ve smyslu zvýšení důvěry ve vlastní tělo, zvýšení uvědomování se fyziologických pochodů těla včetně občasných normálních stavů nepohody a pracujete se s argumety a protiargumenty ve vztahu k úzkostným myšlenkám.
Začni psát komentář...
A co s tím? Přesně to jsem já, měla jsem zdravotní problémy s blbou prognózou, naštěstí se nepotvrdila. Od ty doby jsem prostě hypochondr. Psycholog nepomohl, nějak s tím bojuju, ovšem ne vždy úspěšně...