Zákon o dětském oblečení

Dneska mi nezbývá než zaujmout stanovisko „Mám to na salámu – teda vlastně na tofu“.

Je to jasnější než facka. Plné znění zákona mi došlo dneska, když jsem při tradičním ranním sprintu náhodně otevřela sešítek s informacemi u Valji a zjistila jsem, že se děti budou fotit. Dneska. Bezva.

Znáte to, někdy prostě není sranda řešit řešit otázky socializace během časového presu, když na to máte všehovšudy pět minut.  Já jsem se snažila, ale marně.

„Vali, já ti hodím jinou sukni, ta, co máš na sobě, je krátká,“ hulákám s hlavou ve skříni a kolem mě se kupí hromada hadrů.

Vítězoslavně lovím stylovou džínovou sukni, o níž si myslím, že by mohla vyřešit náš problém.

Spokojená sama se sebou scházím do předsíně, abych se podívala, jak jsem to výborně zažehnala. Ale ouha, tahle sukně je taky krátká. Vybíhám zas nahoru do pokoje a pokračuju v bagrování skříně. Po dalších dvou pokusech s jinou sukní to vzdávám. To prostě nejde, dítě ze všeho vyrostlo. Začínám mít neblahé tušení, že buď ji odsoudím ke zmrznutí v letních šatičkách nebo ji budu muset navlíknout do sukně, která sice není krátká, ale zato má fleky, co nejdou vyprat. Vítězí druhá možnost (spoléhám na photoshop). No věřili byste tomu? Vždycky mě překvapí, jak ty děti rychle rostou. Rok až dva nosí to samé a nejdnou je jim to malé. Kdo by to byl čekal.

A teď ještě vymyslet, co dát Elišovi.

Tam není moc co řešit. On totiž nemá nic. Kromě těch kalhot, co se v nich fotil posledně. A ty mu asi budou krátký. Tak nezbývá než opět zvolit kompromisní řešení a vybrat nějaký to nejmenší zlo. Dobrá, dobrá, asi nejlepší bude dát mu tmavý kalhoty, ono to na té fotce snad bude vypadat schůdně. Košile nevedeme, takže vytahuju triko, narvu to na vzpouzejícího Eliše a házím děti do auta. Se skřípěním kol vyrážíme do školy, kde je s pocitem zadostiučinění, jak jsem to výborně vyřešila, předávám učitelkám.  

Všechno by bylo dobrý, kdyby se mě učitelka ve školce nevinně nezeptala: „A oblečení na focení má připravené v šatně?“

Uhrát to na nedbalou eleganci se mi asi už nepovede. Ale koneckonců, docela přesně si pamatuju, že jsem jednou na zušce šla recitovat na koncert básničku v teplákách, protože se mi hrozně líbily a odmítla jsem si vzít cokoliv jiného. Mí rodiče nakonec rezignovali. Spíš to bude umělecký projev, to je ono.