(Skoro)veganova pomsta

Tak a je to tu. Nadešel čas změny. Rozhodla jsem se skoncovat s masem. Vlastně i s mlíkem, když je to teď tak trendy. Nemám šajn, co vlastně budu jíst, ale to je fuk. Je to in, no ni? Navíc ta zvířata atakdále.

Od prvního momentu se člověk cítí tak trochu lehce. Vlastně jak jinak, když mu neustále kručí v břiše. Člověk JE lehký. Protože jede na prázdno.

Navíc je to povznášející pocit. Doslova. Věřte nebo ne, ale když dvakrát denně choupete čočku, hrách a podobné zrní, tak skutečně trošičku levitujete, a čekáte, až vás někdo z blízkých sundá ze stropu, v horším případě poletujete v gravitačním poli.

Je to fajn pocit. Pokud teda jedete v drogách, kdy přes nahánění růžových jednorožců nemáte čas myslet na to, že padáte hladem. Ve stavu střízlivosti totiž nebývá než ohlodávat stoly a závěsy.

Ráda bych vám to shrnula hezky den po dni, jak si užívám ony povznášející pocity. Ale bohužel mi hlad znemožňuje uvažování. Tak to vezmu na přeskáčku.

Ohlodávání čehokoliv z hladu je celkově vzato nejčastější činností z celého dne. V časové náročnosti snad konkuruje už jen mixování rostlinného mléka, smoothies a jiných pokusů s jasným cílem ošálit žaludek. Pokud vám nevyhovuje ohlodávání stolů a jiného nábytku, můžete si nahnat vápník okousáváním omítky ze zdi.

Vyhlašuju hnutí za ovesnou vločku. To je to jediné, co mě drží při životě. Stačí přežít den na ovesných vločkách a večer to zalít vínem. Víno není vražda. Víno se může. A k tomu zrní.

Po týdnu si víno dávám pro jistotu už ke snídani. Líp se snáší hlad a stačí s přehledem jedna deci na lačno, případně víno s ovesnou vločkou. Mňamy.

Ovšem je tu jedna věc, kterou by měl každý nastávající vegan vědět. Možná to ví i nevegan a vlastně každý, kdo jen trochu ovládá magii známou jako vaření. Vyjma mě.

Tak tedy tajemství tkví v tom, že fazole je opravdu bezpodmínečně nutné nechat namočené ve vodě dlouho. Jakože vážně dlouho. Ne jako čočku. To jen pro pořádek. Nepřejte si vědět, jak to dopadne, když ty pitomý fazole necháte naložené pouhé tři hodiny. V tu chvíli se z nich stává velmi účinná zbraň, která by mohla s trochou šikovnosti vystřelit někomu oko nebo alespoň vylomit zub při pokusu o konzumaci.

Nechci ani domýšlet, jak by dopadl pokus o vaření cizrny. Myslím, že by cizrna putovala okamžitě na balistiku, kde by jedině ocenili její vlastnosti.

Na co by si měl začínající vegan zvyknout, je vyčlenění ze společnosti. Připravte se na to. Nemůžete jít nikam na jídlo ani na nákup. Máte-li jako já panickou hrůzu z obchodů se zdravou výživou a vegan restaurací, potažmo se osypáváte z celé veganské komunity, jste nahraní.

Vaši blízcí nevěřícně kroutí hlavou, ale to vám může být jedno. Vám se zase kroutí střeva. Váš manžel si začne fotit vaše pokusy o vaření a velmi podle je zveřejní na fejsbůky... To je realita.

Ma druhé straně prožijete fascinující momenty. Například čistou frustraci z jídla. To je přesně ten pocit stmelující lidstvo. U mě nastal ve chvíli, kdy jsem po celém dni mimo domov přijela v očekávání dobrého jídla a tam na mě čekaly jen ty zpropadené fazole, které vypadaly jako prošlá psí konzerva a křupaly mezi zubama. Úplně chápu, že pod tíhou těchto pocitů se pračlověk vydal „huta huta na mamuta“ a nic ho nezastavilo.

To všechno se ale dá přežít. Až do onoho okamžiku, kdy mi naplno dojde, že si o Vánocích nedám vaječňák. Vážení, to je konečná. Tohle nemůžu přežít.

Končím. Sypu si zrní na hlavu, toto je nad mé síly.

Článek i s fotodokumentací si nenechte ujít zde: 

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=878

Sledovat umělce můžete zde:

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/