Tenhle týden se mi stala zvláštní věc aneb o dětství, o střídavé péči a o lektvaru z hadích ocásků

Tenhle týden se mi stala zvláštní věc. Abych vás tak trochu uvedla do děje, měli byste vědět, že letos ten osobní rozvoj beru fakt šíleně vážně. Rok 2018 prostě bude nejlepší v mém životě. I kdyby sloni padali.

Takže jsem se naplno ponořila do četby a poslechu knih a totálně se nechávám válcovat silnými momenty procitnutí.

Povídali, že když si definujete svůj cíl a máte ho na očích a věříte mu, začnou se dít věci. Velké věci. Někdy i nepříjemné věci. Trochu jsem si myslela, že je to kec a že se to zbytečně nafukuje.

Četla jsem další knihy. A pak jsem narazila na to, jak je nutné odpouštět, aby se člověk posunul dál. Pche. Řekněte mi něco, co nevím! Ale jak to udělat, že jo? Jen tak z dlouhé chvíle jsem si vyzkoušela nějaké očistné metody, o nichž jsem se dočetla v jedné knize, kterou teď čtu. Já vím, nic neříkejte. Očistná metoda, to zní vážně děsivě. Určiě už máte před očima esoterický koutek, vonnou tyčinku, odvar z myších ocásků a věšteckou kouli, která vám pomůže leda tak, že vás s ní někdo vezme po hlavě.

Dalšího dne se mi stala ta zvláštní věc. Najednou zničehonic na mě dolehlo to, že je čím dál tím více dětí svěřováno do střídavé péče. Nevím, proč mě to tak vzalo, protože mě konkrétně se to netýká, ale vehnalo mi to slzy do očí. Nechápala jsem to. Říkala jsem si, že tohle musí  přeci někoho trknout a že není možné, aby tolik dětí bylo vystaveno neustálému harcování z místa na místo jen pro rozmar rodičů.

Když se i Pažout podivoval tomu, proč mě to tak bere, zatímco nenápadně kontroloval, zda máme v lékárně dostatek sedativ, došlo mi konečně, proč tomu tak je.

Ne, jako dítě jsem střídavou péči nezažila. Ale zažila jsem, jaké to je nemít své doma. Zažila jsem, jaké to je bydlet někde, kde vlastně rodiče nechtějí moc dlouho zůstat, a zde vytvářet vazby s vrstevníky. A následně vysvětlovat těm kamarádům, proč s nimi v sobotu nikam nepůjdu, proč a kam to vlastně jedu. Není to chata, není to domov. Je to prostě domácnost číslo dvě, kterou mí rodiče spravují a kde chtějí být každou volnou chvíli – víkend, prázdniny. Je to můj druhý domov, ale není skutečný. Vlastně tento druhý domov znemožňuje vnímat první domov jako domov. Dodnes nejsem schopna odpovědět na otázku, odkud jsem.

Můj pobyt mezi těmito domovy plně podléhal rozmarům rodičů. Pamatuju si, že jsem opravdu ráda a hodně četla. Zatímco jsem v sobotu ráno čekala u sbaleného batohu a snažila se vůbec nevylézat ze svého pokoje, abych své nervózní matce nepřekážela při hektickém balení všeho do tašek a následného přesouvání pryč.

Je celkem zvláštní, jak si toto člověk nese s sebou všude. Před dvěma lety mi byly zcela impulzivně vyloženy karty přes internet. Jedna z hlavních informací, které jsem od kartářky obdržela, byla touha po domově, někam patřit, prostě být někde doma.

Je to věc, kterou jsem si sama v sobě nezpracovala i přesto, že teď žiju podle svého. Neumím si představit, že by mé děti měly zažít to, co jsem zažívala já - takový opak bezdomovce. Příliš mnoho domovů a ani jeden pravý. Nechci si ani představit, že to zažívají jiné děti, třeba právě ty ve sřídavé péči. Je mi to moc líto za ně.

Vím, že spousta dětí bere životní události dobře, lépe než já. Mí sourozenci jsou toho důkazem. Sami mají cestovatelského ducha, vyhledávají změnu prostředí. Já si k tomuto teprve začínám hledat cestu, ale velmi pozvolna.

Také vím, že naštěstí nejsou všichni rodiče chaotičtí negativní antiplánovači typu štvaná zvěř jako moje máma. Protože i takovéto přesuny se dají zvládnout v klidu. Jen si neumím odpovědět na otázku, zda jsou dva rozvedení lidé schopni nějakého klidu při vzájemné komunikaci. Protože ani s tím jsem neměla jako dítě dobrou zkušenost.

Vidíte, jak tady zase tlachám? To je jen další důkaz toho, že mi to leží v žaludku. Nebo někde jinde. To je totiž další zvláštní věc. Už pár let mě trápí krční páteř. Už si ani neamatuju, kdy mě vůbec nebolelo za krkem. Čas od času to dospěje až do fáze, kdy mě třeští hlava a je mi na zvracení.

Zatímco nad těmito svými neveselými zážitky z dětství přemítám, krk se zase ozývá. Je mi už jasné, že i když budu celoživotně nosit šálu a nebudu chodit spát s mokrou hlavou, ale budu toto v sobě dusit, skřípnutého krku se jen tak nezbavím. Už zase začínám chápat, že ze zadržovaných emocí jsou potom nemoce. A že prostě i velký holky občas brečí.

Jo a dobrá zpráva je, že mám ještě spoustu materiálů, v nichž na mě určitě čeká ještě větší spousta očistných metod (metody thajských čarodějnic s šíleným kocourem, hadem kolem krku a rituálního tance nevyjímaje), takže vás asi ještěv budoucnu  oblažím dalšími životními moudry a poznatky.