Deníček začínajícího meditátora
Meditace je zdravá věc. Lidi se tomu věnují proto, aby usměrnili proud své nekonečné mysli. Taky to pomáhá vytříbit skvělé nápady a rozpoznat génia, který tam někde určitě je. Navíc holky říkaly, že je to dobrý na pleť.
Nic na tom není. Zvládne to kdejakej zašátkovanej maniak, tak proč ne já? Pche! Levou zadní!
Prostě si jen lehnu a budu se soustředit. Na dech.
Takže nádech, výdech.
Prokristapána! Co se to z obýváku ozývá za rány? Tam snad někdo štípe třísky... Copak nevědí, že se snažím meditovat?!
A někdo v práci mi už zase šlohnul kafe. Nevím sice kdo, ale pro jistotu šlohnu každýmu něco. Třeba propisku. Na oplátku.
„Mamííí! Už udělal jsem šišku! Pojď mě utřít!“
Tak dobře, s tou meditací to asi neklapne. Dneska a nejspíš ani za pět let. Ale jeden nikdy neví. Budu ve střehu.
Podruhé mě to zase chytlo, když děti zmizely k babičce.
Teď nebo nikdy! blesklo mi hlavou. Jenže přeci nebudu jen tak sedět na gauči a třímat v ruce ukradený křišťál ze sbírky drahokamů od Valji (jasně že křišťál je nejlepší společník k meditaci, to ví i malé dítě, jen se to tomu dítěti, kterému sjte křišťál čmajzli, těžko vysvětluje). Musím ten čas nějak využít. Tak třeba dám vařit brambory k večeři. U toho můžu klíďobrďo meditovat.
Takže brambory se vaří a já jdu na to. V křesle si vyhloubím pořádný mamutí kráter (ten můj obří zadek má konečně adekvátní využití), aby se mi hlavně krásně meditovalo a napojovalo na Vesmír atakdále. Trochu sfouknu i nějakou tu jógu ve snaze uspořádat své tělo i za normálních oskolností náročné svým uspořádáním do pozice lotosu. To by šlo. Malinko mě vyděsilo praskání kloubů, ale věřím, že meditace zázračně osvobodí mé tělo i duši a podaří se mi dostat taky z toho křesla ven. Bez lotosu není žádná meditace.
Kde jsme to jenom... Šumění moře, jasně. Málem bych zapomněla. V nějakém jogínském článku psali, že se mám soustředit na pozorování jedné věci, ideálně vlastního těla. Tak tedy na co se budu jen koukat? V té pochybné pozici lotosu mi špek na břiše přetéká ještě o pár čísel víc než normálně. Takže kamkoliv se podívám, vidím ho. Možná bych se mohla koukat na svoje ruce. S těmi jsem vcelku spokojená. Od loktů dolů, aby bylo jasno.
Tohle dilema bychom už měli z krku. Co máme dál? Prý: nejsnadnějším způsobem, jak dosáhnout koncentrace, je recitování manter. Samozřejmě to jistí mantra „ooommm“. Tu zvládnu, od čeho jsem přeci zpěvačka? Chvíli jen tak pro pořádek ómuju, až mě začne brnět hlava. Možná se vrátím k tomu šumění moře. Zdá se mi to lepší.
A jsem v tom šumění moře vážně hodně dobrá. Doslova mi to šumí v uších. Docela reálně. Asi se mi povedl zázrak a moře se teleportovalo k nám do kuchyně. Odtud to šumění totiž vychází. Nebo ne?
Bože... Brambory plavou po kuchyni. Nechám tu meditaci na večer.
Tak teď už to vyjde. Musí. Čoklíci spí, Pažoutovi jsem vysvětlila, že pokud mě nenechá v klidu meditovat, může se těšit leda na nekrologický sex v posmrtné fázi. Tedy alespoň si myslím, že jsem mu to vysvětlila.
Hezky se uvelebím a úpěnlivě si představuju to zatracené šumění moře. Z té snahy mi až trochu cuká oko.
Přivalí se Pažout.
„Bude sex?“ položí obligátní otázku.
„Ne, medituju,“ zní má odpověď.
„Tak já jdu meditovat o sexu.“
Takže kde jsme to byli? Jasně, šumění moře. Úplně se do toho vžívám. Jako by to vedle mě šumělo doopravdy. Dokonce to trochu jakoby duní. Asi zvedá se příliv. Tak to vidíte, jak je síla představ mocná.
Ba ne, to Pažout jenom ze samého meditování o sexu začal chrápat.
V příštím životě už mi to vyjde určitě.
Doporučujeme
Začni psát komentář...
