Asi stárnu

Dneska mě napadlo, co asi budu dělat, až děti budou velký, ke spokojenosti jim bude stačit wifina a počítač, kde si budou v horším případě sjíždět nějaké kvalitní jůťůb zpravodajské hvězdy a v lepším případě pařit hry. Napadlo mě, jestli budu mít čím vyplnit čas. Jasně že jo, to je blbá otázka. Normální matka nestíhá aktivity přes děti, ale já nestíhám děti skrz všechny svoje aktivity. V tomhle to nebude, myslím, problém.

Ale bude mě to ještě bavit?! Rozumějte, teď je to adrenalin! Tiše sublimuju do své pracovny, abych mohla tu napsat kus knihy, tu si pocvičit na kytáru, tu jen tak zbůhdarma vejrat na fejsbůk a shánět inspiraci... Vždycky ale čekám na ten adrenalinový moment objevení, kdy přicupitají malé nožičky a s neřešitelným problémem, jako je třeba to, že do náklaďáku se nevejdou všichni panáčci z lega (z lega všech dětí v okruhu pěti kilometrů, abych byla přesná). Co sakra bude, až nikdo nepřiběhne?

Mám sklon být na sebe příliš tvrdá.  Co jsi dokázala? Ještě nemáš ten domek u moře a žádnej milionek se na kontě taky neobjevil. Co se flákáš?! Chci výsledky a hned! Nikomu nepřeju tak drsného šéfa, který sídlí u mě v hlavě. Tenhle tvrdý bachař mě pak navede, abych se podívala na internet, kolik lidí v mém věku už je celosvětově slavných, prospěšných nebo alespoň medializovaných. Později zmírní a já se nachytám, jak projíždím fotky mých vrstevníků na fejsbůku, kde se kochám tím, jak cestují po světě, studují na druhé vysoké škole, získávají prestižní zaměstnání či umělecká ocenění.

Ale pak naštěstí jednou za uherák přijde to prozření. Jakože já prostě nemůžu dokázat to, co někdo jiný v mém věku. Vždyť už jsem dokázala jiné věci a žiju jiný život než mí vrstevníci. Mám dvě zdravé, chytré děti a to je sakramentský dar a dřina. Jasně, neumí se moc chovat, jsou poněkud hlučnější a tak nějak celkově máme problémy s kázní, ale to se poddá. Nakonec, kdo ví, možná z mé dcery jednou vyroste pro její vzpupnost druhá Lady Gaga nebo tak někdo.

Žít jinak to je prostě disciplína. Je to těžký, zvlášť pro někoho s nulovým sebevědomím. Ale z nějakého důvodu si už nějaký ten pátek vybírám vždy a ve všem netradiční cestu.

Tahle úvaha na mě moc nesedí, ale nemůžu si pomoct. Asi stárnu...