Potřebuju říct něco mámě

Moje maminka má 62 let. Všechny názory na výchovu, metody a praktiky jsou dnes už zastaralé nebo nepoužívané. Spousta dnešních maminek si klepe na čelo při radách svých matek/babiček. A já vlastně taky. Moje maminka ze mě ale svou výchovou udělala přesně takovou osobnost, jakou chceme mít ze svých dětí. Moje maminka uznávala respektující výchovu. Nikdy na mě nekřičela, nikdy na mě nevztáhla ruku. Snad možná jednou, kdy o mně měla tak obrovský strach, když jsem nepřišla ze školy domů a zůstala si hrát do večera u spolužačky, aniž by o tom věděla. Náš svět byl o komunikaci a tím se stala mým úplně nejbližším člověkem ze všech lidí. Vždy mi dala vše, po čem jsem toužila, ačkoliv jsme byli 3 sourozenci. Vždy udělala všechno tak, aby se všem zavděčila. Byla až na posledním místě. Dnes se stavíme na místa první. Protože když jsme spokojené my, jsou i všichni kolem nás. Dnes se snažíme být eko a bio a hlavně monte, ale našim maminkám nic jiného ani nezbývalo. Vařily nám denně, suroviny měli od babiček a tetiček, pletly nám a šily. Plenky jsme nosili látkové a na vzduchu jsme trávili víc než dost času. Vyrůstala jsem na zahradě plné ovoce a zeleniny a králíků a slepic. Všechno tohle oceňuju až dnes, protože je jiná doba. Která se ale tak urputile snaží napodobit tu minulou. Protože jak by řekla moje kamarádka: „líp už bylo". Nebudu se tu rozepisovat o tom, kdo to měl nebo má těžší. Jen se chci vrátit k původní myšlence, a sice té, že maminka mě vedla „nevýchovně". Naučila mě spoustu věcí. Od těch praktických až po ty lidské. Naučila mě především to, jak být maminkou. Ale pořád se cítím být dcerou. Holkou. Holčičkou. Stále pořád se jí svěřuji s jakoukoliv újmou na mém zdraví nebo duši. A stále pořád je jediným člověkem, který přesně ví, jak se cítím a přesně ví, co má udělat nebo říct, aby mě potěšila. Doufám, že moje dcera bude jednou říkat to samé.

Moje maminka má 62 let a je po těžké operaci. Během pár měsíců zhubla téměř 30 kilo. Prošla si mozkovou mrtvicí a má odoperovaný nádor, který měla ve střevě a okolních orgánech. Leží v posteli, ve velkém prázdném domě a čeká na započetí půlroční chemoterapie. Chce žít a být ještě tím vším, čím byla doposud. S kutálející slzou po tváři se ale bojím, že už z ní mnoho odešlo. Věřím ale a doufám, že budu moci říct: „moje maminka má 80 let a pořád se směje tak, jako celý život".

Maminko děkuju ti, že ses pro mě tenkrát s dalšíma dvěma dětma rozhodla. Že jsi mě odnosila a přivedla na svět a že jsi to nikdy nevzdala. Nevzdávej to nikdy!

... A zítra ti zas zavolám a budu ti vyprávět o tom, ja mám nalitý a bolavý prsa, jak kámen, protože Berníček skončil s mlíčkem a ty mi poradíš, co s tím a budeš v tom zase se mnou ...