Potkali jsme se na konferenci se spolužáky. Chvilku jsme si připadali zase jako studenti, večer u sklenky vína... Kamarádky řekly, že se zapřisáhly, že nesmí propadnout "retrográdnímu optimismu" a považovat dobu studia medicíny za "nejlepší roky". Ono se to tak dělá... , jak už to má člověk za sebou, tak by si leccos idealizoval 😀 Shodli jsme se, že to bylo příšerný, že jsme šest let seděli na prdeli , učili se, neznali normální život, neměli ani vindru, na studiích slabší kousky odpadly, nás občas profesoři vydusili, když nás nevydusili profesoři , zvládli to spolužáci, viz jeden nynější primář, který mi hodil kus svalu z pitvané mrtvoly za krk 😀 Taky jsme se všichni shodli, že jsme měli pravou lebku , všechny otvory jsme znali nazpamě't, protože jsme měli obrovského fandu do topografické anatomie, který nás dva roky drtil. Ať je mu země lehká. Na normální anatomii jsme měli bezvadného pana docenta, který úžasně přednášel mimo jiné o evoluci, kreslil nám každou hodinu anatomické obrázky, až nám vznikl ručně malovaný atlas. A kolegyni, když se podívala na knihy anatomie a řekla , že to nezvládne nastudovat, s klidem jemu vlastním řekl, ať jde makovat rohlíky 😀 Počítače byly v plenkách, internet na počátku, všechno jsme psali ručně, učili jsme se z knih, atlasy jsme si malovali sami, digitalizace neexistovala, vše jsme řešili osobně, ústně, chodili jsme pěšky, jezdili MHD. Neměli jsme žádné peníze a ani jsme nějak neměli představu, že jednou budeme mít... Tož tak jsme si na medicíně žili 😀 😀