V noci mne probudil pes, když spadl z postele . (Neptejte se.) Chvíli jsem nemohla zabrat, tak jsem si prošla všechny weby a socsítě, a to jsem neměla dělat. Narazila jsem totiž na povzdech jedné maminky, že namísto toho, aby zdolala hromadu prádla, tak si dala odpolední šlofíček, z něhož se ozývala mírná výtka k vlastní lenivosti. V tu chvíli mi do sebe jako puzzle zapadly nejen zdejší příspěvky, ale žité zkušenosti žen z mého okolí i těch, co znám třeba jen virtuálně, těch, které se o své postřehy dělí ve výzkumech, anketách či článcích. A dostala jsem šílený strach. Opravdu takový bude i můj život? Opravdu budu obklopená horami prádla? A ty hory budou čekat na mě jako Mount Everest na svého Hillaryho? Nebudu mít nikde blízko žádného Tenzinga Norgaye?

Abyste mi rozuměly (píšu -y, předpokládám, že mě číst budou z 99,9 % ženy) - nejsem žínka domácí, která by se realizovala ve vedení domácnosti. A obávám se, že se na tom nic nezmění ani po narození dítěte. Domnívám se totiž, že budu mít už tak dost práce se samotným sžíváním, péčí a výchovou, nejsem prototyp hřejivé ženskosti. A toto je pro mne daleko podstatnější než domácí práce. Zatím je jako bezdětný aktivní emancipovaný pár zvládáme samospádem stylem "někdo to udělat musí". Co však ale tady nejčastěji čtu, jsou příspěvky o vedení domácnosti, úklidu (Tvl, co je to ten fialový zázračný hadr? Pokud sám od sebe nautírá prach, není na něm nic zázračného!), vaření a pečení, činčání bytečku. Je-li to něčí koníček, nelze vůči tomu nic namítat, naopak lze některé zde uváděné výsledky této práce pouze obdivovat. Proč mám ale pocit, že často jde o vynucenou internalizaci domácích prací jako hlavní povinnosti ženy, notabene pokud je tzv. "doma na rodičáku?" Nejsem na něm přece jako služka, jsem uvolněná z důvodu péče o dítě! Stane se to u nás doma taky? Stalo se to u vás taky?