Když koník oznámil "výběrové řízení" na testerky tiskáren od Canonu neváhala jsem ani vteřinu. Tiskárna je něco co je doma MUST HAVE pokud máte školáka, hlavně pokud máte školáka, který se rozhodl, že napíše vlastní knížku a mermomocí chce, abyste to vytiskli.

Další věc, která je u nás doma MUST HAVE, je tiskárna na fotky. Já totiž fotím mega moc a miluji fotky na stěnách, v rámečcích, nebo na lednicích připnuté magnety. Pamatuji si, že se svým ex jsme měli fotky nalepené i na zdích nebo na dveřích. Takže jak říkám, důvodů l tomu se přihlásit bylo víc než dost. Tak jsem sepsala to nejlepší co jsem ze sebe dostala, vybrala jednu z těch lepších fotek moji malé a pak posílala všechnu svoji energii a přání do vesmíru, aby se mi to splnilo.

SPLNILO! Jaké ale bylo moje rozčarování, když jsem místo super tiskárny PIXMA obdržela ZOEMINI. Při tom svém nadšení jsem prostě blbě opsala název. No co, stane se, a vesmír vám vždycky přinese to, o co si řeknete. Mě přinesl tiskárnu na fotky a tady je její recenze. 

1) Tiskárna je velká asi jako nejnovější iPhone a není nijak těžká. Takže se vejde do kabelky i do kapsy, což je vlastně to, k čemu byla stvořena. Doma si ji nabijete a musím říct, že výdrž je docela pěkná. A pak, tradá na párty, a rovnou tisknout fotky s přáteli, které si pak můžete vložit do peněženky nebo ve veselé náladě dokonce někam nalepit. Tím ale nemyslím pouliční sloup. Nechcete přeci podporovat vandalizmus a taky nechcete, aby město, vyrážející druhý den do práce, vidělo na zastávce autobusu vaši fotku s brčkama v nose, kopající do sebe několikátý panák.

2) Tiskárnu ovládáte aplikací z mobilu nebo tabletu a funguje na bluetooth, takže se k ní může připojit každý, kdo je v dosahu a aplikaci má v telefonu. Což je další výhoda, pokud je vás větší parta přátel. Třeba na dovolené nebo na chatě.

3) Jako první nevýhodu jsem zaznamenala malý zásobník na fotky. Fotopapíru se do něj vejde jen 10 kusů. Balíček se prodává po 20 kusech za 200 - 400 korun, což cenu jedné fotky dělá kolem 10-20 korun, což mě osobně přijde jako drahý špás. A pokud bych si jí měla pořídit, protože ji chci a mám na ni, v tomto okamžiku bych si to rozmyslela. Samozřejmě, můžete googlit a hledat levnější zinková fotopapíry, ale ty jsem nezkousela, takže jak na něm fotky vypadají, nemůžu sloužit.

4) Fotky vypadají pěkně, pokud je neupravujete. Veškeré filtrování bere hodně a tiskárna to pak tak vytiskne. Jako by bylo špatné rozlišení. Takže čím horší podmínky k focení a čím horší kvalita, tím horší je i výsledná fotka. Co je dobré, je to, že v aplikaci vidíte tu fotku opravdu reálně tak, jak bude vypadat. Testovala jsem to na fotce mých dětí odcházejících do školy 1. září a opravdu ten přechod na obličeji, který mimochodem v počítači vidět není, je vidět jak v aplikaci, tak poté na výsledné fotce, a dobře to prostě nevypadá. S tím souvisejí i barvy. Černobílá fotografie Vám vyjde mírně do modra a ostré přechody mezi barvami pak vytvářejí zvláštní stíny.

5) Když už jsme se dostali k té aplikaci, velmi mi chyběla nějaká pomocná srovnávací mřížka. Můžete totiž fotky různě otáčet, natáčet, překlápět, zmenšovat, ale když se rozhodnete, že ne, že jí chcete rovně, musíte se hodně soustředit a s největší pravděpodobností vám tam zůstanou malé kostičky po stranách, protože tu fotku prostě budete mít více či méně nakřivo.

6) Co aplikace umí? Umí dát na fotky základní filtry, umí dát na ně vtipné samolepky, umí fotku rozdělit na 4 až 9 papírů, takže si pak můžete udělat takové puzzle. Jak jsem už psala víš, umí taky fotky různě překlápět a natáčet. Pokud se zoemini vybije, uloží fotky do fronty a při dalším spuštění se vás zeptá, zda je chcete vytisknout. A pokud se rozhodnete, že ne, že už nikdy, tak je můžete smazat.

Shrnutí je asi takové, že to je zajímavá hračka, na kterou ale musíte mít peníze. Dokážu si ji představit třeba na svatbě, nebo na oslavě narozenin, kde si chcete, jak je to moderní teď, udělat fotokoutek. Na lepší fotky je, a stále zůstane, buď kvalitní domácí fototiskárna a nebo fotolab. Pokud máte doma nějaký typ polaroidu, je vlastně tohle úplně to samé, jen polaroidujete fotky z mobilu. Pokud jste člověk, pro kterého je kvalita fotek důležitá, tak toto není pro vás. Pokud jste mladý, akční člověk, pro kterého je důležité, mít fotky teď hned a nebo třeba cestujete a potkáváte se s lidmi, na které není žádný kontakt a chtěly byste, aby na vás měli vzpomínku, tak je to pro vás to pravé.

#test_canon2 #recenze #zkusenosti_canonzoemini

Předem bych se ráda omluvila za dvě věci. Ta první je, že se můžou v recenzi vyskytnout pravopisné chyby, budu ráda, když mě na ně upozorníte. Ta druhá, důležitější, že článek měl vyjít už včera. Jenže, viděli jste jak včera bylo? Navíc jsme si hnula se zády takže se mi včerra už psát nechtělo, to je taky důvod, proč nejsem novinářka. Teď už ale k recenzi.

Modrý koník moje děti vybral na testování igračka a jeho MultiGo. To bylo první překvapení, druhé bylo, když přišla obrovská krabice plná hraček. Fakt jsem to nečekala, a asi jsem se měla předem pořádně podívat, co nám to vlastně příjde. A co jsme vlastně ddostali? Několik autiček, dvě výmněné korby, domeček, ošetřovatele, policajta a ještě něco, ale sotva jsem to vyfotila a už si to rozebrali.

První pohled ohmatání: Igráček je ikona už hodně dlouhou dobu a jsem ráda, že za tu dobu neklesla kvalita plastu, ze kterého jsou Igráček a jeho propriety vyrobené. Kdybych to měla k tvrdosti a kvalitě k něčemu přirovnat pro lepší pochopení, bylo by to duplo. To mimochodem je kompatibilní na kostičky, které spolu s Igráčkem přišly. Všechny součástky vypadají, že pevně drží. Domeček je sice z kartonu, ale vypadá bytelně.

Druhý pohled rozbalení a skládání: Autíčka už jsou sestaveny, mají výměné korby na bajonetový závyt, takže je velmi jednoduché je vyměnit a zároveň pevně drží na autíčku. Všechny části jsou křížem na sebe kompatibilní. Problém nastal s Igráčkovým domečkem. Na krabici je sice nakreslený návod jak ho sestavit, ale to jsem si v prvotní euforii nikdo nevšiml a děti krabici roztrhly kde neměli. Druhý kámen úrazu je pak samotný návod. Domoček se sestavuje jako kostka, která pro mě ze začátku byla trošku rubikova, a zajišťuje se takovými knoflíky. Chvilku nám trvalo, než jsme přišli na to jakou stěnu kam nejdřív a jak strčit. Bála jsem se, že ten karton špatně ohnu a pak už to nedostanu kam mám. Dírky na spojování knoflíky, jsou ale vyraženy přesně.

Třetí pohled hraní: Kdo má doma 4 leté dítě ví, že hračky dostavájí pěkně na frak. U nás si snad kromě ledu a ohně prošli vším. Občas s námi i vařili, takže se nacházeli i v lednici. Koupali jsme je, hráli si s nimi v písku, padaly večer z palandy, jezdily po trávě i betonu, přežily žužlání 4 měsíčního miminka a v neposlední řadě prošly i myčkou. I když se Igráčci sestavují z malých částí, jsou kromě vlasů a čepic pevně připojené a malé dítě nemá šanci je sundat. Nedokázala jsem to ani já. Plast je opravdu kvalitní, ano, sem tam se vytvořil škrábanec, ale i neumyslné dupnutí na korbu popeláře mým mužem s ní nic neuddělalo. Protože děti už některé Igráčky mají a také máme Igráčky staré 20 a 30 let, mohli jsme porovnat jeji výdrž skrz generace a musím shledat, že Igráček je stále tam, kde kvalitou byl vždy, možná o chlup lépe. Domeček z papíru by ale za trošku vylepšení stál. Bylo by dobré vymyslet nějaké vyztužení, které by podpíralo strop v přízemí.  Papírový zásek totiž neni dostačující, zadní stěna se přirozeně prohýbá a strop se vysunuje ven a vzniká tak díra mezi stropem a stěnou.

Závěr?

Mrzí mě, že Igráček má pověst komunistické hračky, kterou chtěl bývalý režim nahradit plastové hračky ze západu. Měli bychom být hrdí, že i u nás se dokáže vyrobit tak kvalitní a hezká hračka, která rozvíjí u dětí hru na povolání, představivost a můžou si pomocí panáčků přehrávat pro ně známé situace.

Řídit auto, popeláře, honit zloděje a podobně a u které se nemusíte bát, že se po chvilce rozbije. Já na ty plasty moc nejsem, nerada jimi zamořiji svět, ale tohle je plast, který přetrvá a stejně jako moji rodiče uschovávali Igráčky, lego a Duplo pro moje děti, stejně tak já uchovám tyto hračky pro děti mých dětí, protože vím, a je to na nich vidět, že čas na nich nezanechá šrámy a že i za dalších 30 let budou stále aktuální. Kvalitní plast, krásné barvy, vyměnitelné součástky a kompatibilnost na lego duplo a mega bloks z něj dělá zase o stupínek lepší hračku a ne jen módní záležitost.

Jak jsem porodila

překlepy a chyby vloženy 🙂

(není to horor, můžou číst i prvorodičky)

Dnes je to přesně 21 dní, kdy na svět vykoukla ta moje malá křivochcalka (tak jí říká babička). A já už tak nějak zpracovala, co bylo a nebylo skutečné a proč a můžu o tom napsat.

Jak víte, oba termíny porodu jsem propásla. Holce se prostě ven nechtělo a já už byla úplně zoufalá. Doma jsem brečela každý večer už od 28.12. Dělala jsem všechno možné i nemožné, kromě sexu a ricinového koktejlu, všechno mě bolelo, měla jsem obrovské břicho a ač jsem uklízela jak pominutá, beztak se u mě nic nehnulo. Hamilton mi udělat nešel a tak jsme se s doktorkou v Neratovicích domluvily, že v pondělí 8.1. , kdy budu 41+3, nastoupím na vyvolání. Co Vám budu říkat, hlavou se mi honilo všechno možné, ale měla jsem o malou strach, už jsem jí chtěla mít u sebe, zbavit se toho břicha a těch bolestí, vyspat se a tak celkově už ukončit to těhotenství, které pro mě bylo jen trápením, i když jsem ho prožila ve směs bez problémů. 

Ráno přijela neteř aby odvedla děti do škol a my s mužem vyjeli s tím, že když do 11 neporodím, tak on pojede vyzvednout děti a já si to odrodím sama a případně to stihne kamarádka aby tam se mnou byla. To jsem mimochodem taky obrečela. I to že mi mají vyvolávat jsem obrečela, chtěla jsem aby to bylo spontánně, abych chlapa v noci probudila a nebo mu ráno oznámila, že dneska pojedeme a ne aby to bylo takto naplánované.

Nakonec moje přání bylo, i když z části, vyslyšeno. 

Pan primář mi v Neratovicích nechal natočit monitory a dal mi ještě možnost jednoho hamiltna, že mě zkontroluje vnitřně a když to půjde pokusí se ho udělat. Miminku se v té době vedlo v bříšku dobře, já jsem to sice chtěla mít za sebou ale tabletky jsem se bála jak čert kříže, takže jsem souhlasila s ještě s jedním pokusem. 

Nebolelo to, bylo to trošku nepříjemné, hodně blbě se mi potom chodilo, protože jsem měla pocit, že moje vagína je zevnitř i z venku asi tak trojnásobná. Poslali mě domů, že buď přijedu ještě dneska rodit a nebo přijdu druhý den dopoledne a dostanu tu tabletku.

Jenže mě ta pipina i podbříšek od té doby bolel. Ne nijak pravidelně, ale cítila jsem ho. S mužem jsme se domluvili, že vyzvednu děti já a on pojede do práce. No, děti jsem nevyzvedla. V 11 jsem Patrikovi volala, že tam nedojdu, že mám bolesti a když se zvedám ze záchodu tak se pak musím všechno přidržovat jak mě bolí celý podbřišek zevnitř a že stěží dojdu na ten záchod a zpět natož jet autobusem pro syna a dceru. Dobalila jsem si kufr a dala ho do kuchyně.

V jednu jsem měla obě děti doma a začala jsem pociťovat křížové kontrakce, po přibližně 20 minutách, a začalo mi být jasné, že dneska porodím. Napsala jsem kamarádce, která se mnou šla k porodu, aby přijela a stejně tak jsem napsala kamarádce co nám měla hlídat děti aby večer přijela. Obě se mě ptali jak moc mají spěchat, takže oboum jsem psala, že nemusí nijak zásadně. Kontrakce se daly rozchodit nebo si kleknout na čtyři a pokroutit boky. V pět večer se to zkrátilo na 12 minut, dali jsme si pizzu, kterou už jsem nedojedla, protože ač jsem hlad měla, nedokázala jsem to do sebe nasoukat a navíc, už jsem se musela zvedat a chodit při každé kontrakci. Navíc Nika (kamarádka co se mnou šla k porodu) mě chodit nutila i v mezidobí aby se to urychlilo. kolem šesté jsem si dala první horkou sprchovanu, to jsem v ní ještě vydržela asi půl hodiny. Kontrakce zeslábly co se týče intenzity, ale interval zůstal. V sedm přijela kamarádka na hlídání. Vykoupala a uložila děti a pak už jsme jen čekali až se to rozjede. Chlapa jsem v osm poslala na pivo (nealko), že mu v čas zavolám, ale že si myslím, že před půlnocí nepojedeme. Pak jsme s holkama kecaly a drbaly, koukaly na manželské etudy a pak na Dabing na ČT1, po nich jsem si šla dát druhou sprchovanu, ale už jsem tam vydržela jen 10 minut, začalo mi být špatně z toho tepla. Kontrakce se zkrátili na 8 minut a už jsme musela střídat polohy a nejlépe mi bylo na čtyřech. Každou čtvrthodinu jsem chodila na záchod, buď čůrat a nebo kakat. Což bylo utrpení, protože jak jsem těmi svaly zatlačila, měla jsem okamžitě kontrakci.

Mezi kontrakcemi jsem se snažila odpočívat, což mi tu dobu mezi nimi prodlužovalo, takže jsem začala opět chodit. Kolem půl jedenácté se mi kontrakce zkrátily na 4 - 6 minut. O půlnoci přišel muž a šel se ještě na chvilku natáhnout než pojedeme. Ve třičtvrtě na jednu jsem měla pořád kontrakce v rozmezí 4 - 6 minut, ale už jsme se musela předklánět a prodýchávat, tu poslední jsem obrečela, takže šup pro Patrika. Začala jsem mít zimnici. V Neratovicích mají stop stav. Hádka o to kam pojedeme. Vyhádala jsem si Mělník - 30 - 40 minut. Patrik se ptá Niky jestli mé zvládne odrodit v autě kdyby náhodou. Nika se mu směje, že to zvládnu sama. Dávám poslední instrukce Amálce o tom kde jsou deky a povlečení a jak ráno s dětmi. Od této chvíle to mám mírně v mlze, začali pracovat hormony podle mě.

Pamatuji si tu strašnou zimu a že jsem nemohla zvednout nohy abych se oblékla, takže jsem jela jen v šatech a boty mi oblíkal Patrik. Nika mi do auta vzala deku. Nevím jak ale objevil se tam i kufr. V autě se interval prodloužil, za tu půl hodinu co jsme jeli do Mělníka jsme měla kontrakce tři a bylo to dost nepříjemné, jak jsem se nemohla pohnout.

Dojeli jsme a já zase opět potřebovala čůrat. Než přišla PA nám otevřít přišlo mi to jako věčnost. Výtahem nahoru, pustila mě na záchod, kde jsem myslela, že snad už budu rodit. 

Nandali mi monitory a začali sepisovat papíry. Hned při první kontrakci (kolem 120) malé kleslo srdíčko až tak, že PA vyskočila a začala mi s břichem třást. Poté u mě celou dobu seděla sestřička a hlídala monitor a při každé kontrakci - už jsem je měla po třech minutách, mě nutila dýchat do břicha. 

Když byly papíry a monitor hotov zavolala PA doktorce aby mě přišla vyšetřit, ta ale věřila PA takže mě vyšetřila ona. Verdikt zněl: Otevřená na 6 cm, hlavička hodně naléhá a proklenutý?? vak blan. Dostala jsem pochvalu jak krásně to zvládám. PA mi otevřela pokoj ať si tam uložím věci a převléknu se do košile ve které budu rodit. Nastal přesun na sál. Chlapa a Niku poslali převlíknout do erárního (nikdo nic neplatil) a mě odvedli na porodní box. Tam za mnou přišla doktorka s tím, že miminko má opravdu hodně špatný monitor, že mu hodně padá srdíčko až k zástavě, takže mě budou muset připojit znova a jestli souhlasím, že podle jejího uvážení by bylo nejlepší píchnout vodu aby se tím porod trošku urychlil. Ikdyž jsem v porodním plánu měla napsané, že píchnout vodu nechci, v tomto případě jsem souhlasila. Přišla PA, nasadila mi monitory a šla mi píchnout vodu. Bylo 02:50. Dirupce nebolí, je jen trošku nepříjemné jak se snaží posunout miminko zpět do břicha aby voda mohla odtéct. Vypustila té vody strašně moc, ale uklidňovala mě tím, že tam mám vlasaté miminko a že se hýbe a že se jí tlačí na ruku, takže půjde ven brzo. Rozinka začala rotovat do správné polohy, což bylo dost nepříjemné a i to bolelo snad jak ty kontrakce. Břicho se mi zmenšilo o polovinu, takže mi museli upravit sondy. Pak všichni odešli a nechali nás tři v klidu s tím, že kdyby něco jsem hned vedle a že mi mají připomínat ať dýchám do břicha. Kontrakce po odpuštění vody začaly být víc než výživné, takže jsem dýchala do břicha, ono se jinak ani nedalo ale přes zuby, které jsem měla pevně staženy k sobě a myslím, že jsem trošku plivala. Každá kontrakce mě nutila se otáčet na bok a nejlépe na čtyři, ale nemohla jsem se hýbat kvůli těm monitorům, které měly být na 15 minut nakonec jsem na nich zůstala až do druhé doby porodní, protože i když PA na moji žádost přišla, sundat mi je nemohla, malé pořád padalo srdíčko ikdyž na tom byla lépe než před prasknutím, dovolila mi ale abych si mohla stoupnout a ty kontrakce alespoň prošlapávat. Nika mi celou dobu hlásila, kdy už kontrakce odchází, ty poslední tři už vzdala protože ve chvíli kdy kontrakce začala klesat, tak začala zase a stoupat. Ze mě něco vypadlo a vytekla další část vody a krve. Musela jsem si vylézt na kozu na čtyři. Vím že jsem se snažila prodýchávat co to šlo, pak jsem už ujůkala a ječela jak to bolí. Chlap mě chtěl chytit za ruku ale já ho poslala do háje. Pořád mi byla strašná zima, takže když mi kontrakce šla dolů drkotala jsem zuby. V mezi čase jsem zahlédla číslo 240 na monitoru a myslela na to, že chci umřít a že bych snad radši císaře a ať to dítě ze mě někdo už konečně dostane ven. Chlap se mě ptá, jestli opravdu chci ještě čtvrté dítě. 

Na těch čtyřech jsem měla dvě kontrakce a při té druhé už jsem cítila tlak na konečník takže jsem zařvala jak blázen, že to museli slyšet snad i v druhém pavilonu. Přilítla dětská sestra, doktorka, porodní asistentka a dospělácká sestra, že mě slyší a že teda jdeme na to. Všechny si na sebe vzali nějaké gumové zástěry. Na čtyřech jsem ale nemohla pořádně tlačit, takže mě PA poprosila jestli se nechci otočit na záda a že mě dá do sedu. Souhlasila jsem. Zapřela se nohama o nějaké madla a prožila první vytlačovací kontrakci. Ještě před ní jsem posílala chlapa pryč, že může jít na tu chodbu, on že nikam nejde a jen se otočil zády a koukal na mě.

Bylo to jako když se vám začne rolovat břicho. Zatlačila jsem do toho. Cítila jak se malá posunula a zároveň s tím pocitem se na zemi rozprskla další várka vody, dali pode mně nějaký kyblík nebo co. Další kontrakce, další pocit rolovaného břicha, další zatlačení, to jsem zvládla na dvakrát. Tělo jsem měla v křeči a vím, že jsem se bála abych neutrhla polstrování z porodnického křesla. Vykřikla jsem a dostala jsem vynadáno, že křičet nemám ale mám tlačit, Já se ale potřebovala nadechnout a bez toho křiku to nešlo. Třetí kontrakce, tlačte tlačte tlačte tlačte už jde hlavička. Nika vedle mě na mě: Pojď to dáš už jde. Nádech a pořád při té jedné kontrakci další tlačení a úleva, protože hlavička byla venku. Kontrakce, nádech, zavřít oči, stisknout zuby a tlačit. Ramínka jsou venku. Neskutečná úleva, bylo po bolesti. Jen tak. asi to nikdy nepochopím, ale opravdu to okamžitě přejde. Je 3:43 ráno a doktorka právě vytáhla malou ven, další šplouchanec vody. Kouknu se na dceru, je celá fialovo modrá a nebrečí a ani se nehne. Začala jsem mít strach, že je něco špatně, ale najednou mi jí dala na břicho a malá se rozplakala. Někdo se ptá co se nám narodilo. PA odpovídá, že se ještě nikdo nepodíval. Zvedám nožku a vidím pipinu. Začnu brečet. Slyším Patrika jak se ptá a jak mu sestřička říká: "No, to co jste dělal tatínku." je to poprvé co mu tak někdo řekl, brečím znova. Sestřička vysává malé nosík a utírá ji. Všechno zatímco jí mám na hrudníku. Doktorka nechává dotepat pupečník. Říká, že krvácím a sestřička mi píchá něco na zastavení. Dětská se ptá jestli si může vzít malou a zvážit ji a prohlédnout. Dovoluji jí to. Je to na stejném boxu, takže na ni celou dobu vidím. Doktorka stříhá pupečník a odebírá pupečníkovou krev. Prosí mě ať zatlačím a vypadne ze mne placenta, kterou zhodnotí jako už značně přezrálou s tím, že mohla kdykoliv dosloužit. Kontrola po porodu je dost nepříjemná, vytahují ze mě sraženiny, ale jsem bez jediného poranění jak vevnitř tak zvenku. Kontrola análního otvoru jestli se neprotrhlo střevo. Nic. Všechno v pořádku. Doktorka nám gratuluje a odchází pryč. PA se sestrou uklízí tu vodu a krev na sále. Od postýlky s miminkem slyším: "Ale tam jste měl napsat příjmení a ne Rozárka." A smích dětské sestřičky. Vracejí mi jí do náruče, je zabalené v červeném ručníku. Okamžitě se přisaje a saje jak divá. Kouká na nás velkýma kukadlama s velkýma zorničkama.

Všechen personál odchází pryč a nechává nás dvě hodiny úplně samotné. Ty dvě hodiny strávím v sedě. z čehož mě pak pěkně bolí zadek. Bolí mě břicho z tlačení, na střídačku brečím a směju se. Jsem dost unavená, takže dávám Rozárku střídavě Patrikovi a Nice, sama jí dost těžko udržím a navíc mám stále zimnici, takže mě Nika přikrývá další dekou.

Pak už si pamatuji jen to jak všichni slzíme a fotíme co se dá. Patrik volá našim, jeh rodičům, jeho ségře atd.

V půl šestý posílám oba pryč, ať se jdou vyspat a Patrik mi slibuje, že přijede večer. V šest přichází PA, pomáhá mi do sprchy, vyčůrám se, oblíkne mě a odvede na pokoj. Cestou se domlouváme, že mě nechá chvilku vyspat a malou dá k sestřičkám. Pořád mám zimnici a jsem vážně unavená. 

Lehnu si a spím tři hodiny. Pak mi malou přivezli a už jí mám u sebe napořád. 

Jsem ráda, že jsem mohla zase skoro celou první dobu porodní prožít doma se svými lidmi ve svém tempu a v psychické pohodě. A ikdyž porod něproběhl tak jak jsem si vysnila, jsem ráda, že při něm ani jednou nepadlo slovo MUSÍTE a nebo TO NEZÁLEŽÍ NA VÁS. Jsem ráda, že se mě neustále ptali, jestli mohou a jestli souhlasím a že jsme společně přivedli na svět tu nejkrásnější a nejhodnější holčičku a i když to nebylo v Neratovicích bylo to v porodnici a s lidmi, kteří respektují a i když vše nejde podle plánu snaží se i tak aby to všechno proběhlo podle přání rodičky a nebo co nejpřirozeněji. A od té doby pláču vlastně kdykoliv si na ten moment vzpomenu. Na to teplé tělíčko a vůni čerstvého miminka.

Předem chci říct, že nejsem fanda a ani nevěřím na překyselení organizmu celkově, ale chemie v životě a ve světě funguje a hlavně pokud jde o trávení.

Jsem ve 26 týdnu těhotenství a jako spoustu těhotných i mě začíná trápit pálení žáhy. Byla jsem na to připravané, už jsem si tím 2x prošla, takže mě nic nepřekvapí. Och, jaká hloupá jsem byla! Hlavně, že na každém rohu se opakuje, jak je každé těhotenství jiné a jak ho každá žena jinak zvládá. Nástup pálení žáhy jsem prožila ve velkém, snědla jsem langoše s česnekem - podotýkám že do této doby mi nic nebylo po jídle, kromě občasného nafouknutí a tlačení bříška, takže jsem neměla důvod se domnívat, že teď to bude jinak, no ale bylo.

 Jak jsem předeeslala, moje pálení žáhy v těhotenství se odehrálo ve velkém stylu. Na parkovišti LIDLu  u keříků. Myslím, že jsem tam nechala obsah žalůdku za tři týdny zpět. Pak jsem do sebe během nákupu kopla dvě smetany. Pálení sice přešlo ale jen na chvíli.

No to se opakovalo, ještě párkrát. Po jídle mě do hodiny začala pálit žáha takovým způsobem, až mě to ochromovalo, většina jídla šla ze mě zase ven a nebo mě tak tlačil žalůdek, že jsem nebyla schopna se pohnout.

Vyhrotilo se to minulý týden, kdy jsem i po minimu jídla zůstala v křečích, pálilo mě to snad od spodku nahoru, nemohla jsem zaspat. Lila jsem do sebe Maalox a všechny osvědčené recepty které byli k ničemu. Myslím, že i tím jsem si to dost zhoršila. Nakonec jsem poslechla svoje chutě a udělala si citronádu s melasou. Chutná to divně, ale bolesti o něco polevily a já mohla zaspat.

Druhý den, jsem volala doktorovi, už jsem nevěděla co. Přeci nebudu následující tři měsíce jíst jídlo po lžičkách a jednu porci budu mít na celý den, protože po jakémkoliv větším množství mi bylo zle. A znovu jsem děkovala bohu, že mám doktora jakého mám. Který rozumí nejen své profesi, ale zajímá se i o alternativní způsoby a nepředepisuje hned na všechno zázračné pilulky. Pan doktor mi doporučil zásadotvornou dietu a na email mi poslal pár odkazů a ukázkový jídelníček. S tím, že když mi to do týdne nezabere, tak se mám stavit a potom mi zázračnou pilulku napíše.

Maminka od nás z termínovek mi poslala tuto tabulku a já se jí začala řídit

Ten den jsem měla naplánovaou dýni s cizrnou, je to taková omáčka z dýně, rajčat, zázvoru a trochu cizrny. Jsout ov podstatě všeechno zásado tvorné potraviny, tak jsem se na to vrhla. Snědla jsem DVA talíře a bylo mi dobře! Vyspala jsem se, břicho mě netlačilo, žáha nepálila a nemusela jsem polknout ani kapku syrupu.

Neříkám, že to je až takový zázrak a že mě od té doby nepálí žáha vůbec, přeci jenom to je dané tím jak se bříško zvětšuje a hodně tlačí na žalůdek, ale stejně tak jak jsem psala v úvodu. Je to chemický proces, žalůdek se nepřekyselí a když neni v žalůdku moc kyseliny není co by v jícnu pálilo.

Citron s melasou piji pro jistotu ke každému jídlu a taky se snažím aby jídlo bylo hustější, protože pak při předklonu nejde tak snadno zpátky.

Doufám, že to pomůže nějaké další těhotné, třeba i do budnoucna aby se netrápila tolik jako já. Jídlo je lék, to už vím dávno a tady je jen další potvrzení, že správním zařazením potravin se vyléčí spousty neduhů. ;)

Během června moje hladové těhotenské oko padlo na soutěž o testování sušenek Emco Biskiti. To byla voda na můj mlýn. Jestli byl můj komentář tak vtipný aby si zasloužil vybrat to nevím, ale těm na druhé straně se zdál, a tak jsme si poslední červnový pátek, po zdlouhavém domlouvání se s doručovatelem, kdy jsem v době doručení nejdříve jela na kontrolu do gennetu a následně jsme trčeli v zácpě, místo v počernicích převzala krabici na půl cesty kdesi za Prosekem. 

Krabice ležela následně celý víkend nerozbalené na stole v kuchyni a čekalo se na to, až se dcera vrátí z víkendu od otce.

Byla nadšená, stejně jako já moc často něco nevyhrává a když jsem jí po obdržení zprávy o testování oznámila, jaká bude důležitá, nemohla se, stejně jako já, dočkat. Ona kvůli té důležitosti, já na ty sušenky.

Testování probíhalo za různých situací. Dvě hodiny strávené na VZP, čekárna u doktora, přírodní koupaliště, cesty vlakem, snídaně. A upřímně, ještě že jsme jich dostali tolik. celkem 10 balíčků na jeden týden a jednu krabičku jsem musela hned na začátku schovat, aby nám zbyla na víkend. Ano, je to tak, po těch kakaových se doslova zaprážilo.

A jak nám sušenky chutnali? Velmi! Jak jsem psala, po kakaových se doslova zaprášilo. Jsou méně sladké než ty medové a jak prohlásila moje dcera: "míň v nich křupe". Což je pravda, v těch medových mi příjde, že jsou krystalky cukru a jsou velmi sladké. 

Ani jedna příchuť neni ničím plněná ani politá, což oceňuji hlavně teď v létě. Všechny známe upatlané prsty od čokolády z polomáčenek a nebo roztolmile sladké pusinky okolo kterých se vznášejí vosy. Tyto sušenky nemají ani jedno, ale ani nejsou příliš suché. Nedrobí tolik kolik byse si mysleli, pokud se vám zrovna cestou někde nerozmašýrují, což ale ani tak neni moc možné. Šest sušenek je totiž prakticky uloženo po třech ve dvou komůrkách a tak pokud si je správně otevřete, můžete obal používat jako zašupovací krabičku dokud sušenky nesníte. Což ale není na moc dlouhou dobu.

Jaké jsou ke snídani, což jsem si myslela, že bude hlavní hit, o tom vyprávět nemůžu. Neměli jsme je na snídani ani jednou, jedli se prostě pořád. Uprostřed týdne jsem dvě balení, jedno kakaové a jedno medovo-oříškové, rozbalila a dala na misku k čaji. Čaj zůstal, sušenky ne. Opravdu se u nás staly hitem.

Vzpomněla jsem si ještě na jednu příhodu a ta se týká té pojišťovny, čekali jsme tam s Tínou opravdu dlouho a spolu s námi tam čekala maminka s chlapečkem na kterého to bylo evidentně dlouhé. No, moje dcera je celkem dost komunikativní a tak se s ním dala rychle do řeči a právě i díky namalovaným obličejíčkům se děti se sušenkami na půl hodiny zabavily. Ano, jídlo není hračka, ale upřímně, už jste někdy dvě hodiny s dětmi někde čekali a vypotřebovali všechny možné i nemožné možnosti jak je zabavit? veřte, že mile rádi přijmete za hračku i sušenky biskiti s veselými obličeji.

Za mě tedy výborné a kakaovou příchuť určitě budeme kupovat častěji.

A na závěr ještě vzkaz od mého muže:"Ty sušenky jako dobrý, ale kdybyste ochutnali Šárčinu koprovku se ztraceným vejcem tak ... víte co." Nacpal si dneska břuch tak podlejzá :D

Za naší rodinu maminka Šárka a testerka Valentinka

Je to zvláštní, ale poprvé si připadám jako dospělá a to mi je 28, mám dvě děti,  dva nepovedené vztahy za sebou a bydlím u rodičů. A přesto všechno si konečně příjdu dospělá.

 Mám konečně opravdovu práci, takže poprvé v životě mě čeká odevzdávání daňového přiznání. Mám z čeho platit dluhy a dokonce i vycházím s výplatou. Která je sice malá, ale pro nás tři stačí. Dokážu zajít na úřad a zavolat k doktrům. Najít si informace a vytřídit je. Dokážu dostát svým slibům, vyřešit zapeklité situace a zůstat vklidu i když padá obloha.

A to jsou doslova světelné roky od holky, která před dvěma lety stála s kufrem u rodičů na zápraží. V jedné ruce batole a za druhé vedla předškolačku. Světelné roky od holky, která plakala každou noc, ne kvůli šrámům co měla na těle, ale kvůli těm na duši, které ON dokázal jitřit stále dokola ikdyž jsem byla pevně rozodnutá se nevrátit. A to se mi vyplatilo. Našla jsme lidi které stojí za to mít ve svém okolí a vyhnala ty, kteří mi jen házeli klacky pod nohy nebo se koukali jak mi je a nepomohli. Byla jsem schopná se postavit na vlastní nohy, sice s berličkou, ale cítím, že už nastává doba kdy i tu budu moc odhodit a žít naplno, přesně tak jak chci a toužím po tom.

Po půl roce jsem byla schopná jít na rande, kde mi muž se kterým to nakonec nedopadlo, protože jsem nechtěla, dokázal vrátit úsměv na rty a dokázal mi, že jsem ženská, která stojí za to být milována. Že jsem osobnost a že si zasloužím někoho kdo mě tak bude brát. Trvalo to ještě rok než jsem někoho takováho potkala a s kým jsem před nedávnem oslavila půlroční sojení života a u kterého jsem si jistá, že oba dva chceme abychom to dotáhli spolu až do konce.

Každý člověk, který nám vstoupí do života je tam z nějakého důvodu. My si musíme jen stále uvědomovat, že hlavními herci jsme v našem životě my. Z těch lidí si vzít to nejlepší i to nejhorší a pak jim za cestu kterou nás vedli a za zkušenosti, které nám předali poděkovat.

Protoi já, ikdyž to může znít zvláštně, děkuji svému bývalému za ty dva roky urážek, facek, zadlužování. Vánoce bez dárků, narozeniny bez dortů. Děkuji i za ty urážky později po rozchodu, díky tomu všemu se ze mě stala mnohem silnější osobnost. Vím, že se dokážu postarat, že když chci jsme zodpovědná a dokážu všechno vyřešit a hlavně vím na co si v životě dávat pozor a taky už vím co od života chci a co přesně chci od partnera.

Také děkuji svým dětem, že jsou se mnou. Že jsou na mojí straně, že mě milují ikdyž nejsem nejleší máma na světě. Že jim stačí tak málo a že mi každý den projevují tolik lásky, kolik se do jejich minitělíček ani nemůže vejít. A do konce života se jim budu omlouvat za to, že museli vidět a zažít to co viděli a zažili.

A  v neposlendí řadě děkuji svému příteli, který se přest to všechno nebál a rozhodl se jít životem s námi. Děkuji mu za to jak miluje moje děti a jak se o ně dokáže postarat. jakej jim dává pohled  na svět a jak je učí, že lidé nejsou jen zlý a co to znamená někoho doopravdy milovat.

Ty dva roky které mě dělí od těchto dvou Šárek mi opravdu příjdou neskutečně daleko, když se teď zpětně dívám na své chování, na to co jsem prožívala a čeho jsem se bála musím se smát. A když vidím svého bývalého je mi ho vlastně teď už jen líto. On se totiž za ty dva  roky nikam neposunul, nepřevzal zodpovědnost a neuvědomil si svoje chyby a stále to všechno svádí na druhé a hlavně na mě. Ale já už si z toho nic nedělám, nedosáhne na mě, protože já už mu to nedovolím.

Je krásně se zase usmívat a mít radost z drobností.