Když koník oznámil "výběrové řízení" na testerky tiskáren od Canonu neváhala jsem ani vteřinu. Tiskárna je něco co je doma MUST HAVE pokud máte školáka, hlavně pokud máte školáka, který se rozhodl, že napíše vlastní knížku a mermomocí chce, abyste to vytiskli.

Další věc, která je u nás doma MUST HAVE, je tiskárna na fotky. Já totiž fotím mega moc a miluji fotky na stěnách, v rámečcích, nebo na lednicích připnuté magnety. Pamatuji si, že se svým ex jsme měli fotky nalepené i na zdích nebo na dveřích. Takže jak říkám, důvodů l tomu se přihlásit bylo víc než dost. Tak jsem sepsala to nejlepší co jsem ze sebe dostala, vybrala jednu z těch lepších fotek moji malé a pak posílala všechnu svoji energii a přání do vesmíru, aby se mi to splnilo.

SPLNILO! Jaké ale bylo moje rozčarování, když jsem místo super tiskárny PIXMA obdržela ZOEMINI. Při tom svém nadšení jsem prostě blbě opsala název. No co, stane se, a vesmír vám vždycky přinese to, o co si řeknete. Mě přinesl tiskárnu na fotky a tady je její recenze. 

1) Tiskárna je velká asi jako nejnovější iPhone a není nijak těžká. Takže se vejde do kabelky i do kapsy, což je vlastně to, k čemu byla stvořena. Doma si ji nabijete a musím říct, že výdrž je docela pěkná. A pak, tradá na párty, a rovnou tisknout fotky s přáteli, které si pak můžete vložit do peněženky nebo ve veselé náladě dokonce někam nalepit. Tím ale nemyslím pouliční sloup. Nechcete přeci podporovat vandalizmus a taky nechcete, aby město, vyrážející druhý den do práce, vidělo na zastávce autobusu vaši fotku s brčkama v nose, kopající do sebe několikátý panák.

2) Tiskárnu ovládáte aplikací z mobilu nebo tabletu a funguje na bluetooth, takže se k ní může připojit každý, kdo je v dosahu a aplikaci má v telefonu. Což je další výhoda, pokud je vás větší parta přátel. Třeba na dovolené nebo na chatě.

3) Jako první nevýhodu jsem zaznamenala malý zásobník na fotky. Fotopapíru se do něj vejde jen 10 kusů. Balíček se prodává po 20 kusech za 200 - 400 korun, což cenu jedné fotky dělá kolem 10-20 korun, což mě osobně přijde jako drahý špás. A pokud bych si jí měla pořídit, protože ji chci a mám na ni, v tomto okamžiku bych si to rozmyslela. Samozřejmě, můžete googlit a hledat levnější zinková fotopapíry, ale ty jsem nezkousela, takže jak na něm fotky vypadají, nemůžu sloužit.

Předem bych se ráda omluvila za dvě věci. Ta první je, že se můžou v recenzi vyskytnout pravopisné chyby, budu ráda, když mě na ně upozorníte. Ta druhá, důležitější, že článek měl vyjít už včera. Jenže, viděli jste jak včera bylo? Navíc jsme si hnula se zády takže se mi včerra už psát nechtělo, to je taky důvod, proč nejsem novinářka. Teď už ale k recenzi.

Modrý koník moje děti vybral na testování igračka a jeho MultiGo. To bylo první překvapení, druhé bylo, když přišla obrovská krabice plná hraček. Fakt jsem to nečekala, a asi jsem se měla předem pořádně podívat, co nám to vlastně příjde. A co jsme vlastně ddostali? Několik autiček, dvě výmněné korby, domeček, ošetřovatele, policajta a ještě něco, ale sotva jsem to vyfotila a už si to rozebrali.

První pohled ohmatání: Igráček je ikona už hodně dlouhou dobu a jsem ráda, že za tu dobu neklesla kvalita plastu, ze kterého jsou Igráček a jeho propriety vyrobené. Kdybych to měla k tvrdosti a kvalitě k něčemu přirovnat pro lepší pochopení, bylo by to duplo. To mimochodem je kompatibilní na kostičky, které spolu s Igráčkem přišly. Všechny součástky vypadají, že pevně drží. Domeček je sice z kartonu, ale vypadá bytelně.

Druhý pohled rozbalení a skládání: Autíčka už jsou sestaveny, mají výměné korby na bajonetový závyt, takže je velmi jednoduché je vyměnit a zároveň pevně drží na autíčku. Všechny části jsou křížem na sebe kompatibilní. Problém nastal s Igráčkovým domečkem. Na krabici je sice nakreslený návod jak ho sestavit, ale to jsem si v prvotní euforii nikdo nevšiml a děti krabici roztrhly kde neměli. Druhý kámen úrazu je pak samotný návod. Domoček se sestavuje jako kostka, která pro mě ze začátku byla trošku rubikova, a zajišťuje se takovými knoflíky. Chvilku nám trvalo, než jsme přišli na to jakou stěnu kam nejdřív a jak strčit. Bála jsem se, že ten karton špatně ohnu a pak už to nedostanu kam mám. Dírky na spojování knoflíky, jsou ale vyraženy přesně.

Třetí pohled hraní: Kdo má doma 4 leté dítě ví, že hračky dostavájí pěkně na frak. U nás si snad kromě ledu a ohně prošli vším. Občas s námi i vařili, takže se nacházeli i v lednici. Koupali jsme je, hráli si s nimi v písku, padaly večer z palandy, jezdily po trávě i betonu, přežily žužlání 4 měsíčního miminka a v neposlední řadě prošly i myčkou. I když se Igráčci sestavují z malých částí, jsou kromě vlasů a čepic pevně připojené a malé dítě nemá šanci je sundat. Nedokázala jsem to ani já. Plast je opravdu kvalitní, ano, sem tam se vytvořil škrábanec, ale i neumyslné dupnutí na korbu popeláře mým mužem s ní nic neuddělalo. Protože děti už některé Igráčky mají a také máme Igráčky staré 20 a 30 let, mohli jsme porovnat jeji výdrž skrz generace a musím shledat, že Igráček je stále tam, kde kvalitou byl vždy, možná o chlup lépe. Domeček z papíru by ale za trošku vylepšení stál. Bylo by dobré vymyslet nějaké vyztužení, které by podpíralo strop v přízemí.  Papírový zásek totiž neni dostačující, zadní stěna se přirozeně prohýbá a strop se vysunuje ven a vzniká tak díra mezi stropem a stěnou.

Závěr?

Jak jsem porodila

překlepy a chyby vloženy

(není to horor, můžou číst i prvorodičky)

Dnes je to přesně 21 dní, kdy na svět vykoukla ta moje malá křivochcalka (tak jí říká babička). A já už tak nějak zpracovala, co bylo a nebylo skutečné a proč a můžu o tom napsat.

Jak víte, oba termíny porodu jsem propásla. Holce se prostě ven nechtělo a já už byla úplně zoufalá. Doma jsem brečela každý večer už od 28.12. Dělala jsem všechno možné i nemožné, kromě sexu a ricinového koktejlu, všechno mě bolelo, měla jsem obrovské břicho a ač jsem uklízela jak pominutá, beztak se u mě nic nehnulo. Hamilton mi udělat nešel a tak jsme se s doktorkou v Neratovicích domluvily, že v pondělí 8.1. , kdy budu 41+3, nastoupím na vyvolání. Co Vám budu říkat, hlavou se mi honilo všechno možné, ale měla jsem o malou strach, už jsem jí chtěla mít u sebe, zbavit se toho břicha a těch bolestí, vyspat se a tak celkově už ukončit to těhotenství, které pro mě bylo jen trápením, i když jsem ho prožila ve směs bez problémů. 

Ráno přijela neteř aby odvedla děti do škol a my s mužem vyjeli s tím, že když do 11 neporodím, tak on pojede vyzvednout děti a já si to odrodím sama a případně to stihne kamarádka aby tam se mnou byla. To jsem mimochodem taky obrečela. I to že mi mají vyvolávat jsem obrečela, chtěla jsem aby to bylo spontánně, abych chlapa v noci probudila a nebo mu ráno oznámila, že dneska pojedeme a ne aby to bylo takto naplánované.

Předem chci říct, že nejsem fanda a ani nevěřím na překyselení organizmu celkově, ale chemie v životě a ve světě funguje a hlavně pokud jde o trávení.

Jsem ve 26 týdnu těhotenství a jako spoustu těhotných i mě začíná trápit pálení žáhy. Byla jsem na to připravané, už jsem si tím 2x prošla, takže mě nic nepřekvapí. Och, jaká hloupá jsem byla! Hlavně, že na každém rohu se opakuje, jak je každé těhotenství jiné a jak ho každá žena jinak zvládá. Nástup pálení žáhy jsem prožila ve velkém, snědla jsem langoše s česnekem - podotýkám že do této doby mi nic nebylo po jídle, kromě občasného nafouknutí a tlačení bříška, takže jsem neměla důvod se domnívat, že teď to bude jinak, no ale bylo.

 Jak jsem předeeslala, moje pálení žáhy v těhotenství se odehrálo ve velkém stylu. Na parkovišti LIDLu  u keříků. Myslím, že jsem tam nechala obsah žalůdku za tři týdny zpět. Pak jsem do sebe během nákupu kopla dvě smetany. Pálení sice přešlo ale jen na chvíli.

No to se opakovalo, ještě párkrát. Po jídle mě do hodiny začala pálit žáha takovým způsobem, až mě to ochromovalo, většina jídla šla ze mě zase ven a nebo mě tak tlačil žalůdek, že jsem nebyla schopna se pohnout.

Vyhrotilo se to minulý týden, kdy jsem i po minimu jídla zůstala v křečích, pálilo mě to snad od spodku nahoru, nemohla jsem zaspat. Lila jsem do sebe Maalox a všechny osvědčené recepty které byli k ničemu. Myslím, že i tím jsem si to dost zhoršila. Nakonec jsem poslechla svoje chutě a udělala si citronádu s melasou. Chutná to divně, ale bolesti o něco polevily a já mohla zaspat.

Druhý den, jsem volala doktorovi, už jsem nevěděla co. Přeci nebudu následující tři měsíce jíst jídlo po lžičkách a jednu porci budu mít na celý den, protože po jakémkoliv větším množství mi bylo zle. A znovu jsem děkovala bohu, že mám doktora jakého mám. Který rozumí nejen své profesi, ale zajímá se i o alternativní způsoby a nepředepisuje hned na všechno zázračné pilulky. Pan doktor mi doporučil zásadotvornou dietu a na email mi poslal pár odkazů a ukázkový jídelníček. S tím, že když mi to do týdne nezabere, tak se mám stavit a potom mi zázračnou pilulku napíše.

Během června moje hladové těhotenské oko padlo na soutěž o testování sušenek Emco Biskiti. To byla voda na můj mlýn. Jestli byl můj komentář tak vtipný aby si zasloužil vybrat to nevím, ale těm na druhé straně se zdál, a tak jsme si poslední červnový pátek, po zdlouhavém domlouvání se s doručovatelem, kdy jsem v době doručení nejdříve jela na kontrolu do gennetu a následně jsme trčeli v zácpě, místo v počernicích převzala krabici na půl cesty kdesi za Prosekem. 

Krabice ležela následně celý víkend nerozbalené na stole v kuchyni a čekalo se na to, až se dcera vrátí z víkendu od otce.

Byla nadšená, stejně jako já moc často něco nevyhrává a když jsem jí po obdržení zprávy o testování oznámila, jaká bude důležitá, nemohla se, stejně jako já, dočkat. Ona kvůli té důležitosti, já na ty sušenky.

Testování probíhalo za různých situací. Dvě hodiny strávené na VZP, čekárna u doktora, přírodní koupaliště, cesty vlakem, snídaně. A upřímně, ještě že jsme jich dostali tolik. celkem 10 balíčků na jeden týden a jednu krabičku jsem musela hned na začátku schovat, aby nám zbyla na víkend. Ano, je to tak, po těch kakaových se doslova zaprážilo.

A jak nám sušenky chutnali? Velmi! Jak jsem psala, po kakaových se doslova zaprášilo. Jsou méně sladké než ty medové a jak prohlásila moje dcera: "míň v nich křupe". Což je pravda, v těch medových mi příjde, že jsou krystalky cukru a jsou velmi sladké. 

Ani jedna příchuť neni ničím plněná ani politá, což oceňuji hlavně teď v létě. Všechny známe upatlané prsty od čokolády z polomáčenek a nebo roztolmile sladké pusinky okolo kterých se vznášejí vosy. Tyto sušenky nemají ani jedno, ale ani nejsou příliš suché. Nedrobí tolik kolik byse si mysleli, pokud se vám zrovna cestou někde nerozmašýrují, což ale ani tak neni moc možné. Šest sušenek je totiž prakticky uloženo po třech ve dvou komůrkách a tak pokud si je správně otevřete, můžete obal používat jako zašupovací krabičku dokud sušenky nesníte. Což ale není na moc dlouhou dobu.

Je to zvláštní, ale poprvé si připadám jako dospělá a to mi je 28, mám dvě děti,  dva nepovedené vztahy za sebou a bydlím u rodičů. A přesto všechno si konečně příjdu dospělá.

 Mám konečně opravdovu práci, takže poprvé v životě mě čeká odevzdávání daňového přiznání. Mám z čeho platit dluhy a dokonce i vycházím s výplatou. Která je sice malá, ale pro nás tři stačí. Dokážu zajít na úřad a zavolat k doktrům. Najít si informace a vytřídit je. Dokážu dostát svým slibům, vyřešit zapeklité situace a zůstat vklidu i když padá obloha.

A to jsou doslova světelné roky od holky, která před dvěma lety stála s kufrem u rodičů na zápraží. V jedné ruce batole a za druhé vedla předškolačku. Světelné roky od holky, která plakala každou noc, ne kvůli šrámům co měla na těle, ale kvůli těm na duši, které ON dokázal jitřit stále dokola ikdyž jsem byla pevně rozodnutá se nevrátit. A to se mi vyplatilo. Našla jsme lidi které stojí za to mít ve svém okolí a vyhnala ty, kteří mi jen házeli klacky pod nohy nebo se koukali jak mi je a nepomohli. Byla jsem schopná se postavit na vlastní nohy, sice s berličkou, ale cítím, že už nastává doba kdy i tu budu moc odhodit a žít naplno, přesně tak jak chci a toužím po tom.

Po půl roce jsem byla schopná jít na rande, kde mi muž se kterým to nakonec nedopadlo, protože jsem nechtěla, dokázal vrátit úsměv na rty a dokázal mi, že jsem ženská, která stojí za to být milována. Že jsem osobnost a že si zasloužím někoho kdo mě tak bude brát. Trvalo to ještě rok než jsem někoho takováho potkala a s kým jsem před nedávnem oslavila půlroční sojení života a u kterého jsem si jistá, že oba dva chceme abychom to dotáhli spolu až do konce.

Každý člověk, který nám vstoupí do života je tam z nějakého důvodu. My si musíme jen stále uvědomovat, že hlavními herci jsme v našem životě my. Z těch lidí si vzít to nejlepší i to nejhorší a pak jim za cestu kterou nás vedli a za zkušenosti, které nám předali poděkovat.

Protoi já, ikdyž to může znít zvláštně, děkuji svému bývalému za ty dva roky urážek, facek, zadlužování. Vánoce bez dárků, narozeniny bez dortů. Děkuji i za ty urážky později po rozchodu, díky tomu všemu se ze mě stala mnohem silnější osobnost. Vím, že se dokážu postarat, že když chci jsme zodpovědná a dokážu všechno vyřešit a hlavně vím na co si v životě dávat pozor a taky už vím co od života chci a co přesně chci od partnera.