Téma omílané stále dokola, přesto se pořád setkávám se ženami, které nechápou základní princip. Když se nebudou bezmezně a bezpodmínečně milovat ony samy, nikdo jiný to za ně neudělá. Čekání na zázrak z vnějšku je v tomhle případě nesmyslná ztráta drahocenného času.

Před čtyřmi lety jsem šla k doktorce na preventivní kontrolu. Měla jsem 90 (slovy devadesát!) kilo, což při mé výšce 168 centimetrů je pomalu váha na porážku (nebyla jsem před tím ani těhotná ani nemocná, prostě jen vyžraná). Byla jsem žena nešťastná, nesebevědomá a sebezničující. Měla jsem tak velká prsa, že jsem radši permanentně nosila sportovní podprsenku, protože mi hluboký dekolt přišel vulgární. Pleť jsem měla zničenou z vína, nekvalitní péče a stravy. Co si budeme povídat, hlavně i z nedostatku sebelásky. Tehdejší přítel mi dával lásky tak akorát, kolik jsem si zasloužila. Tedy tolik, kolik jsem si jí sama dávala. Sex-appeal pro mě bylo slovo skrývající něco nedosažitelného. Záviděla jsem kamarádce tzv. m*davý pohled (Tenhle výraz je naprosto specifický a nedá se nahradit pouhým "svůdný". V praxi ho můžete vidět ve filmu Duše jako kaviár, kde ho učí Cibulková Vilhelmovou.).  Když jsem chtěla s někým flirtovat, znejistěla jsem a ujelo mi oko někam do tramtárie. Jen jedno. Takže krasavice k pohledání.

A pak jsem se rozhodla pro změnu. Rozešla jsem se s tehdejším snoubencem. Nemělo cenu být spolu jen ze zvyku proto, že nikdo jiný lepší není. A začala jsem hubnout. Bez diety, bez nějakého plánu. Začala jsem být šťastná a měla se čím dál víc ráda. Kila šla dolů sama, deset jen to fiklo. Dalších pět, když jsem se dobrovolně úplně vzdala alkoholu. Teď mám ještě o deset méně, ale na tak novou postavu už jsem si musela zvykat, protože kojení mě doslova vysálo a já přišla o ženské křivky. Už se ale pomalu k mé spokojenosti vrací.

Po prvním rozchodu jsem si na nový vztah počkala rok. Měla jsem pár aférek, ale nějak jako bych nebyla hodná milování. Musela jsem zvednout laťku. V momentě, kdy jsem se skutečně začala milovat, přestala jsem narážet na typy "ošustit, opustit". Všichni mi dělali jen to, co jsem jim dovolila, nízké sebevědomí využití vyloženě nahrává.

Nedávno jsem znovu jako modelka na vizážistickém kurzu absolvovala barvovou

typologii. Odlíčená, s bílým pytlem na hlavě a bílým hadrem okolo krku, nasvícená tak, že vyleze každá nedokonalost. Před pěti lety, kdy jsem se sama typologii učila, jsem měla slzy v očích a chtěla, aby už to skončilo. Teď jsem se na sebe usmívala a nemohla se vynadívat. Ten rozdíl v pohledu na sebe sama byl obrovský. Momentálně se líčím, protože mě to baví a mně osobně se to líbí. Dřív jsem se líčila, protože jsem myslela, že ostatním se to líbí a že bez make-upu se na mě nedá dívat. Každé ráno se na sebe v zrcadle usměju. Pak i odpoledne, večer... Už asi dva roky mám ten pověstný m*davý pohled. Naposledy mě to překvapilo, když jsem měla malou na břiše, hnusný vaťák ze sekáče, který plní čistě užitnou tepelnou funkci pro nás obě, ale o estetice řeč být nemůže. Mazala jsem si na pusu vazelínu a najednou jsem si všimla, že mě upřeně sleduje chlap z auta. Usmála jsem se, zamrkala dlouhými řasami a díky tomu jsem měla lepší den.

Vidím kolem sebe samé krásné ženy. Jediný rozdíl v nich je, že některé to o sobě ví a druhé se radši samy shazují. Krása je vrozená všem, sex-appeal se dá naučit. Mějte se rády, ne kvůli partnerovi, ne kvůli lidem okolo, ale jen kvůli sobě. Protože je jen jedna jistota, že jste jediný člověk, se kterým budete až do konce života. A začněte hned.

P. S. Oko už mi ujíždí, jen když jsem fyzicky vyždímaná, nebo ve stresu. Dřív to lidi děsilo, teď to podávám jako roztomilou nedokonalost. I přímý pohled byl o mé sebelásce.

Fotky mé proměny a z barvové typologie najdete zde: http://matkaajah.blogspot.cz/2016/02/jsem-k-sobe-laskava-vlidna.html