Pro všechny, kteří si stěžují na své rodiče!

Každé dítě má svého rodiče, buď je to rodič, který se stará, anebo je to rodič, který se nestará. Je o tom těžké a smutné psát, ale já cítím potřebu napsat tenhle článek, hlavně pro ty, kteří lásku a péči rodičů nepoznali, nebo vůbec neměli možnost zažít.

Styl výchovy, nebo výmluva?

Na světě existuje nespočet stylů výchovy, ale jsou to opravdu styly? Není to jen omluva pro to, že nevím, co se svým životem a také svým dítětem, proto tomu říkám styl? Spousta z vás se možná urazí nebo se jim článek a jeho „styl“ nebude líbit, ale je velmi potřebné vám to říci.

Vím, že na své dítě občas křičíte, občas jej plácnete, občas jej uplatíte, občas jej prosíte, aby něco neříkalo, občas jej máte plné zuby a byli byste úplně nejraději, kdyby alespoň na týden odjelo někam na prázdniny, a vy jste si mohli odpočinout. Nabrat sílu.

Denně chodíme na a kolem dětských hřišť a já slyším, jak se s dětmi bavíte, vidím, jak reagujete, jak vnímáte. Vidím, co děti dělají a jak se chovají. Vidím, že jste situaci neviděli a přesto vydáváte soudy, soudíte své dítě, aniž byste ho předem vyslechli.

Vnímáte své děti jen „povrchově“ – co to znamená?    

Staráte se o to, jestli dostatečně pije a jestli není hladové, kontrolujete, kam dítě šplhá a leze, zakazujete pro vás nebezpečné dětské atrakce. Vnímáte to, co máte naučené z dětství a důvěřujete dětem jen napůl.

Pro děti důležité situace, ale vy bez rozmyslu soudíte, požadavky dítěte okamžitě odmítáte a pak si stěžujete na to, že ta vaše ratolest je pěkně drzá. Po kom to asi má? Zkuste si sednout a zahledět se na své dítě, co vidíte? Vidíte sebe a tak trochu i tatínka?

Vidíte, jak dítě používá ta samá slova, co vy? Vidíte, že v některých situacích jedná naprosto přesně jako vy? Jak už jednou Katka Králová řekla na webináři, děti se od nás učí čistou nápodobou a není až tak důležité, co jim říkáme, ale co jim ukazujeme.

Proto se zkuste nad tímto pozastavit a všímat si i toho, jak jednáte a reagujete na situace vy. Jaká jsou vaše první slova, jak se u toho tváříte? Zuříte, když se vám něco nedaří?Divíte se, že to dítě opakuje?

Všechny malé děti na světě chtějí být jako máma nebo táta, obouvají si boty rodičů, kluci zkoumají tátovo nářadí, holky naopak vaří v kuchyňce a starají se o panenku naprosto stejně, jako vy o mladšího sourozence.

„Vnímáte sebe jako rodiče a příklad pro své dítě?“

Abych se ale vrátila zpátky k první otázce, „Co vlastně to je, mít mámu a tátu?“ Dle mého názoru je to mít milující mámu, která se rozzáří pokaždé, když své dítě uvidí, která chápe, že jste ještě dítě a skoro každá situace je pro vás poprvé.

Věří ve vás a má s vámi trpělivost, protože ví, že potřebujete především čas. Také milující táta vždy ví, jak vykouzlit úsměv na vaší tváři, dokáže své tělo proměnit v letadlo či jiný dopravní prostředek a postaví vás na nohy i po padesátém upadnutí se slovy, „teď už to půjde lépe, uvidíš“.

Moje zkušenost: Já nikdy nepoznala, co je mít tátu na blbnutí, neznala jsem pocit sednout si tátovi na klín, nepoznala jsem, jaké to je schovat se v tátově náruči a cítit se v bezpečí. Dnes vím, že pro dítě je velmi důležité mít svého ochránce a velkého kamaráda na hraní. Samozřejmě i já máma blbnu a vracím se do dětských let, ale tátu dítěti nikdy nic nenahradí. Proto tatínci, nepřipravte sebe ani své dítě o tyto nezapomenutelné chvíle s vámi.

Mít milující rodiče není samozřejmost!

Mít milující rodiče už není taková samozřejmost, jak si spousta lidí myslí. Dnes se rodiče vymlouvají na styly výchovy, málo času, málo peněz, hodně práce. Nepodívají se sami na sebe, ale soudí to, co dělají druzí, nehledají řešení pro sebe a svůj život, ale pro své okolí.

Více je zajímá to, jak se daří kamarádce nebo lidem na internetu, než to, že ztrácí dětskou důvěru, pocity bezpečí a lásky. Každý si přejeme mít se svým dítětem láskyplný vztah založený na vzájemné důvěře, stejně jako si to přejeme i se svým partnerem, ale ne každý už pro to dělá to, co také očekává.

Většinou se dostávám do kontaktu s lidmi, kteří mají rodiče, co by se pro ně rozdali a oni na ně neustále nadávají. Vadí jim ta přehnaná péče a starost. Stále povídají o tom, jak se chovali, když oni byli malí a že teď to dělají jinak.

Neuvědomují si, ale že rodiče byli také mladí a spoustu chyb už udělali, aby se poučili. Vychovávali vás a dnes už mají jiný pohled, chtějí si svá vnoučata co nejvíce užít. Mají potřebu kontrolovat vás, stejně jako to vy budete dělat svým dětem a vnoučatům za pár let.

Jak by vám bylo bez rodičů?

Představte si ale na chvíli, jaké by to asi bylo, kdybyste rodiče neměli. Bylo by to už dva roky, co byste svou mámu ani tátu neviděli a nevěděli byste o nich vůbec nic. Nepopřáli by vám k narozeninám, nezeptali by se vás, jak se máte, nepozvali by vás na oběd, jednoduše by se o vás úplně přestali zajímat.

Nepocítili byste už nikdy jejich objetí a zájem o vaši osobu. Nedokážete si to představit? Já jsem to zažila. Je to smutné a prázdné, nevím, jak bych to popsala, svým způsobem ke svým rodičům cítím vztek a nenávist, na druhou stranu ale vím, že tyto cesty si zvolili oni sami.

Nesoudím jejich volby, i když bych možná mohla, ale k ničemu by mi to nebylo. Vím jen jedno, kdyby byli mí rodiče alespoň z části, jako jsme pro své dítě my, byla bych ta nejšťastnější na světě. Píšu to hlavně proto, abyste se vy, co rodiče máte, zamysleli nad tím, zda je opravdu tak strašné mít někoho, komu na vás záleží.

K zamyšlení: Ano, možná to někdy přehání a možná se vícekrát neshodnete, ale přece jen máte mámu, která vás miluje a tátu, který vám věří, a to i přesto, že to tak možná na první pohled nevypadá.

Dva lidé, kteří ve vás věří již od narození

Mít kolem sebe dva lidi, kteří vás přivedli na svět a věří ve vás a vaše sny, je k nezaplacení. Mají možná odlišné názory, ale to k tomu patří, oni také vyrůstali a vy také ještě „vyrostete“  Je to možná někdy otravné, ale buďte rádi za to, že to je.

Mít mámu a tátu je v dnešní době vzácnost, a proto buďte vděční za to, že vy jste této vzácnosti součástí a své rodiče prostě jen tak obejměte. Řekněte jim „MÁM TĚ RÁD/A MAMI, TATI“. Snažte se s nimi komunikovat otevřeně a ukazovat jim, že to, co děláte, děláte proto, že cítíte, že to takto je správné.

Nemusíte si hájit svá rozhodnutí, jen se snažte ukázat rodičům, že se chcete řídit vlastním pocitem, a nahlas jim jen řekněte, že věříte tomu, že to takto je správně.

Na internetu najdete spoustu článků a tipů, knížek a názorů, pomůcek a návodů, ale věřte, že článek, tip, ani video za vás nikdy nevyřeší váš problém, může vás jen inspirovat. Musíte se nejdříve podívat sami na sebe, odpovědět si na zásadní otázky a vnímat to, jak jednáte a reagujete.

Jedině TY můžeš ovlivnit svůj život a život svého dítěte

Teď ti budu tykat, protože, chci, abys to vnímal/a ještě víc, než celý článek. Možná ti už někdo řekl, ty jsi špatný rodič, tvoje dítě je vzteklé, rozmazlené, ubrečené, moc velké, moc malé, moc zaoblené, moc vyhublé, drzé, moc špinavé, moc čisté, často nemocné, je mu už rok a neumí paci paci anebo ještě jinou (nedůležitou) připomínku, která se tě dotkne tak moc u srdce, že bys dotyčnému řekl/a něco od plic. 

Víš, být mámou nebo tátou je jako být propojen se svým dítětem, naladěn na jeho vlně, je to pouto, které se nedá slovy popsat, je to něco magického a každý člověk na světě to cítí jinak, ale každý se snaží světu říct, že přesně on miluje to své dítě úplně nejvíc. Ano. Každý milujeme své dítě úplně nejvíc, co to jde, je mezi námi nějaké silné pouto, které je potřeba malinko povolit. Tohle pouto povoluješ tím, že dospíváš, najdeš si protějšek, zakládáš rodinu a začínáš milovat své dítě, tuto lásku nedokáže nic přemoci, proto, když máma, táta, tchyně, tchán radí, cítíš ten nepříjemný pocit, co v tobě křičí (NEEEE, já to chci jinak), a to je v pořádku.

Jen ten pocit nesmí křičet jen uvnitř, nebo se z toho zblázníš. Ten pocit musíš vyslovit i nahlas, to je otevřená komunikace a jedině s ní je možné milovat svého rodiče takového, jaký je. V životě tě potká spousta špatného a dobrého, to čeká každého člověka, možná tvé dítě nebude vždycky nejlepší a nejkrásnější, možná také nebude premiant třídy, ale bude vždy takové, jaký jsi ty sám. Z tebe a tvých reakcí si bere daleko více, než si myslíš, chce být jako ty a velmi rychle se učí, jednej s ním alespoň trochu jako s kamarádem či kamarádkou a budeš koukat.

PS: Měj trpělivost, i ty ji mnohokrát oceníš, když se ti něco nedaří, že jo?

Zdroj: kouzelnavychova.cz

https://www.modrykonik.cz/group/7577/ https://www.modrykonik.cz/group/7577/ #kzamysleni #vychova_vzdelani #rodina_vztahy