1. zápis:

Vychovávám své dítě nejlépe, jak umím

Já přeci nemůžu za to, že mi nikdo nedal v porodnici návod. Nikdo mi neřekl, že to dítě tak rychle vyroste a nikdo mě ani neupozornil na to, že to dítě se začne prosazovat a bude taky něco chtít.

Jako je pravda, že jsem se od malička starala o našeho psa, ale tomu když jsem řekla NE, tak to prostě platilo. Ale to dítě, slovu NE zřejmě vůbec nerozumí nebo ho nezná. Možná jsem mu měla NE říkat už v těhotenství, když mě kopal do žeber a tlačil mi na močový měchýř. Stále mi, ale nejde do hlavy, kde jsem proboha nabrala 35 kilo? Že by to bylo z těch vitamínů pro těhotné? No to už je teď fuk, mám zdravého krásného chlapečka

Když se narodil, všichni se divili

Nenarodil se nám malý hrošík, je pravda, že si ho fotili a říkali, že tohle tady ještě neměli, ale já furt nevím, co je tak fascinovalo. Váha našeho dítěte byla normální 6kg a 60cm, krásné baculaté miminko. Jo uznávám, nevešel se nakoupených velikostí 56, 62, 68, ale rovnou skočil na 74, což jsem doma samozřejmě neměla. Takže ne, že jsem přibrala já a potřebuju celý nový šatník já, ale musím nakoupit celý nový šatník včetně plen svému novému miminku. Těším se!

Sakra, nikdo mi zase neřekl, že to dítě bude křičet, vůbec nechápu, o co mu jde? Brečí několikrát za den, zřejmě bude asi strašně přecitlivělé. Jako já jsem cíťa, ale abych brečela kvůli tomu, že mám hlad nebo překvápko v gatích, to mě ani nenapadne. Uběhlo pár měsíců a nyní jsem si už na 100% jistá, že to bude strašná cíťa, řev neustál. Přijde mi, že brečí čím dál častěji. Obvykle jsou to maličkosti, spadne mu hračka, nejde mu sundat ponožka, nedaří se mu vysypat misku s piškoty. No říkám vám, já jsem citlivá, ale tohle je moc.

To dítě roste rychleji než já!

Všimla jste si toho některá? Já teda ano, pozoruji sebe v zrcadle a jako já se teda moc neměním, od porodu uběhlo 9 měsíců a já stále vypadám jako v devátém měsíci. A to dítě už by chtělo chodit, samozřejmě jeho citlivost je stále vyšší, teď ho například dokáže rozbrečet i to, že mu prostě chodit ještě nejde. Zvažuji návštěvy posilovny, aby posílil to svalstvo, to jsem četla v jednom článku, že děti musí posílit svaly, aby udržely hlavičku a mohly vůbec sedět nebo chodit. Možná budu posilovat s ním!

Jako asi nerada to přiznávám, ale už to není sranda, ne jen že řve, on mi dokonce začíná rozkazovat. Organizuje mi den i noc, no připadám si spíše jako jeho zaměstnanec, ale obor máma jsem nikde nenašla. Cítím se občas utlačovaná a to nejen v posteli, ale tak celkově. Vždyť to dítě za mě rozhoduje, kdy budu venku ukazovat prsa. Prostě se chce kojit a já nemám možnost volby. Trošku mi to připomíná šikanu na pracovišti.

Tak už vím, co je to období vzdoru

Jo, slyšela jsem o tom už hodně, ale zkušenost je prostě zkušenost. Jak jsem si celou dobu myslela, že slovu NE nerozumí, tak jsem mu ho samozřejmě dost důkladně a jasně opakovala, slavím první úspěch, moje dítě se naučilo říkat NE. Bohužel, ale nepochopil, co to slovo znamená a říká ho teď na všechno.  Tak si říkám, jestli jsem neudělala chybu.

Momentálně to u nás vypadá takto:

• Já: Pojď jíst
• Dítě: NE
• Já: pojď spát
• Dítě: NE
• Já: Uklidíme hračky
• Dítě: NE
• Já: Půjdeme za babičkou
• Dítě: NE
• Já: Oblékni se
• Dítě: NE
• Já: Ochutnej zeleninu
• Dítě: NE

No je pravda, že si zatím moc nepokecáme, ale snad se později naučí i další slova. Teď jsem si například uvědomila, že jsem se ho snažila naučit chápat NE, ale na slovo ANO jsem zapomněla. Musím to napravit, myslím si totiž, že jen s jedním slovem se daleko nedostane.

2. zápis

Uběhlo pár měsíců a jsem zpátky

Slovo NE, je u nás den ode dne oblíbenější, dokonce si začínám myslet, že moje dítě bude génius, protože ho tohle slovo inspirovalo, naučit se další podobná slova: Nechci, nebudu, nepapám, nevím, neumím, neviděl, nevzal, nepolil, neshodil. Možná se mu to NE tak zalíbilo, že nebude používat jiná slova než ta, která začínají předponou NE. Vím, můžu si za to sama, že já blbá se ho snažila naučit pochopit NE, stejně jako svého psa, za pamlsek.

Jak to dopadlo se slovem ANO? Ale jo, pochopil, ale tohle slovo používá většinou jen tehdy, když se to hodí jemu. V případě, že chci už jít domů, protože jsem celá promrzlá ze sezení na lavičce, je oblíbenější slovo NE.

Když se vzteká on, vztekám se i já

Jo lehnout si na zem v nákupním centru plném lidí chce odvahu, mé dítě veškerou odvahu sebralo a prostě do toho šlo. Lehlo si na zem, začalo křičet a kopat kolem sebe na celé středisko. V duchu si říkám to chtělo odvahu, mám být pyšná anebo se stydět? Dokázala bych to taky, lehnout si na zem a vztekat se, když mi manžel nechce koupit flašku vína? Jo přemýšlím si nad tím, že bych to někdy zkusila, ale proč mi sakra nikdo neřekl, že to dítě, prostě nedokáže za několik let pochopit co je slovo NE.

Měla jsem obavy, jestli není moje dítě nějaké, jak to říct slušně, no zkrátka jestli se moc neodlišuje. Takže jsem se rozhodla oslovit odborníka, ten mě uklidnil, statistikou – čísla prostě nelžou, vyšší číslo mají vztekající se děti, takže kdyby se naše dítě nevztekalo, patřilo by do té menší skupiny. No teď teda nevím, co je lepší.

Začala jsem se taky vztekat a víte co, funguje to. Manžel, aby se hanbou nemusel propadnout tak mi vždycky tu láhev vína koupí. Je to boží, už chápu, proč to děti dělají, prostě ví, že to funguje. No začínám přemýšlet nad tím, zda to dítě není chytřejší než my.

Spát v noci je trapné

Já vím, co si teď asi myslíte, ale až se stanete rodiči tak to určitě pochopíte. Noční spaní je k ničemu, děti si chtějí hrát, pít, povídat si, ale rozhodně ne jít spát. Když usnou, stačí jim 20 minut a mají energii na dalších několik hodin. Začínám přemýšlet nad tím, že by to dítě mělo mít nějaké povinnosti, aby se unavilo.

Vždyť to není normální, aby vstávalo v noci stále co tři hodiny. Už se těším, až bude mluvit a dokáže mi říct, co potřebuje. Takhle se cítím stále jako v soutěži: „poznej, co zrovna teď chci“. Zjistila jsem, že bez spánku vydržím o dost déle, než vědci zjistili, ale pyšná na to nejsem. Zjistila jsem totiž, že mozek v noci spí, i když je tělo vzhůru a to vám řeknu, není zrovna nejlepší. Opaříte se horkým mlékem ani nevíte jak, spadnete ze schodů, protože si myslíte, že tohle už je poslední apod.

Noční spaní je trapné, ale já bych tak ráda byla trapkou, co v noci spí a ne zombiem, co se v noci musí starat o svého šéfa.

PS: Už mi alespoň neurčuje, kdy a kde mám vytahovat prsa, kojí se jen večer.

3. zápis

Moje dítě mluví, tolik jsem se na tento okamžik těšila.

A nyní bych si zase přála, aby uměl jen slovo NE. Od té doby, co začal navštěvovat školku, je z něj velký muž, už nepotřebuje, aby ho máma objímala a ujišťovala, že si pro něj po obědě přijde. To dítě už chce v té školce i spát. Vzpomínám si na to, že spánek moc nemiloval, ale hold ve školce se nespí v noci, tak ho to asi baví víc.

Jo jsem z toho trochu zklamaná, ale respektuji jeho vývoj. Najednou si připadám tak sama, nepotřebná, opuštěná. Doma už není slyšet 1258 krát MAMÍÍÍ, hračky v pokoji si tady jen tak leží ladem, trochu se začínám obávat, že už je to tady. Moje dítě se osamostatní a nebude mě potřebovat. Tohle jsem si přeci přála, tak proč je mi tak divně?

Přehrávám si celý život svého syna a šílím, že jsem si to miminko vůbec neužila, když se po mě plazil a tahal mě za nohavice, nechtěla jsem se mu věnovat, protože jsem byla unavená. Když plakal jako miminko dohánělo mě to k šílenství. Proč až nyní bych stála o to, aby mě miminko plakalo a já ho mohla chovat v náručí celý den?

Připadám si divná anebo tohle je výchova? Když dítě o mazlení stojí my rodiče jsme KO a síly na tohle prostě nemáme. A když dítě o to přestane stát, tak si připadáme najednou odstrčení a nepotřební? Proč jsou některé matky vystresované a jiné jsou v klidu a miminko si užívají?

Proč nemůže existovat jeden univerzální návod na jeden funkční typ výchovy? Na televizi například univerzální ovladač seženete. Když zadáte do google univerzální návod na výchovu dětí vyjede vám 1000 + 1 tip zdarma na stovky způsobů a stylů výchovy. Kdo se v tom má proboha vyznat? Jdu hledat odpovědi…

4. poslední zápis:

Matky potřebují čas, aby mohly analyzovat své dítě

Končím s těmito zápisy, nemá to smysl. Dítě roste extrémní rychlostí já nemám čas dojít si ani na WC takže, nejen že ztrácím energii a chuť žít, ale ztrácím se i ve své mysli. Na co jsem ale přišla je, že matky potřebují, alespoň kousek času pro sebe, aby mohly analyzovat denní události, hledat příčiny, odhalit viníka a sbírat energii na další krásný nový den.

Pokud se stanete matkou, pak počítejte s tím, že to vše co vás dosud dokázalo vytočit, se stane pouhými drobnostmi ve vašem životě, kterých si po čase dokonce přestanete všímat. Bílé kalhoty už rozhodně nikdy nebudete potřebovat, možná si je doma obléknete, ale už nikdy z nich nevyjdete ze dveří. Za pár let vám to možná bude jedno a prostě si je vezmete i s flekem a když si ho někdo všimne, pohotově zareagujete, že zrovna teď se do vás vaše dítě utřelo.

A možná taky zjistíte, že nehody se vám už vážně stávat nebudou, protože i když si náhodou kecnete na triko, můžete to s klidem hodit na jakékoliv dítě ve vaší blízkosti. Pozor si ale dejte na ty starší, ty už to popřou. 😀

Buďme vděčné za to, že máme doma ty naše „spratky“ – „nevychovance“ – „uřvance“ a „vzteklouny“ jsou to naše malé já, které nám ukazují přesně to, jací doopravdy jsme. Po světě běhá spousta malých zrcadel, tak je všechny milujme takové jaké jsou, protože ony takové nebudou celý život, také si jednou utvoří svůj názor.

UPOZORNĚNÍ: tento článek má posloužit k pobavení a zamyšlení se, nikoliv k inspiraci vedení výchovy dětí. Článek nehodnotí, nesoudí ani nekritizuje žádný způsob výchovy.

Stavební spoření je dnes velmi oblíbeným finančním produktem, a to zejména díky svým výborným vlastnostem. Navíc se v České republice stalo dokonce téměř tradicí, například v roce 2010 měl stavební spoření prakticky každý druhý občan. K takto masivnímu rozšíření došlo i vlivem státní podpory, která ke každému stavebnímu spoření přispívá relativně zajímavou částkou. Dnes, stejně jako v minulosti, je stavební spoření velmi oblíbené.

Pokud přemýšlíte, kam svému potomkovi ukládat do budoucna peníze, určitě využijte stavební spoření, protože jde o jednu z nejbezpečnějších forem spoření s výborným zhodnocením.

Proč je stavební spoření unikátní a proč ho využít?

Stavební spoření je jeden z nejstabilnějších a nejbezpečnějších investičních produktů, a přitom nabízí velmi slušné zhodnocení. Průměrné zhodnocení u stavebního spoření je přibližně 3,4 %, nicméně některé spořitelny nabízejí i více, například Wüstenrot garantuje zhodnocení až 3,95 %. S takovým výnosem už svým dětem dokážete naspořit opravdu slušnou finanční částku.

TIP: Abyste dosáhli maximálního státního příspěvku 2000 Kč za rok, musíte ročně na stavební spoření vložit alespoň 20 000 Kč.

• tradičně velmi stabilní a bezpečná forma spoření
• výhodné zhodnocení až 39,5 % ročně
• garantovaná jistota úrokové sazby
• stavební spoření podléhá dozoru ministerstva financí a České národní banky
• vklady jsou ze zákona pojištěny
• možnost později bez problému využít úvěr ze stavebního spoření k investici do bydlení

Podívejte se, kolik můžete svému dítěti naspořit během 10 let, pro modelový příklad jsme využili stavební spoření Kamarád od Wüstenrot stavební spořitelny, protože v současnosti nabízí jedny z nejlepších podmínek na trhu. Měsíční vklad u našeho příkladu je 1 700 Kč – jedná se o minimální částku, při které je 100% podpora státu. Během 10 let tak svým potomkům naspoříte přibližně 240 000 Kč.

Wüstenrot stavební spoření Kamarád a Kamarád+

Stavební spořitelna Wüstenrot připravila, jedinečné dva typy stavebního spoření pro ty nejmenší. Pokud zamýšlíte založit svým dětem stavební spoření, potom je Kamarád+ naším horkým tipem. A věřte, že k založení stavebního spoření Kamarád není nikdy brzy, ani pozdě – dětskou smlouvu můžete založit od narození až do 24 let věku.

Dětská smlouva u Wüstenrot se vyplatí, nabízí totiž její založení zcela zdarma, bez poplatků – reálně tak u spoření ušetříte až 3000 Kč, které byste zaplatili jako poplatek za uzavření.

Unikátní výhody tarifů Kamarád a Kamarád+

Stavební spoření Kamarád a Kamarád+ je ideálním spořením pro mladé do 24 let. Ať už chcete do budoucna zajistit své děti a poskytnout jim základ pro první bydlení nebo jen vytvořit jim slušnou finanční rezervu, je stavební spoření tou správnou volbou. V podstatě tak dáte svým dětem základ pro samostatný start do života, případně jim můžete spořit na školné a podobně, možností je skutečně mnoho.

Mezi spořením Kamarád a Kamarád+ je nejpodstatnější rozdíl v cílové částce spoření. Zatímco Kamarád je stavební spoření s cílovou částkou 150 000 Kč, Kamarád+ nabízí cílovou částku 300 000 Kč. Všechny další výhody jsou shodné, což je velmi atraktivní.

• spoření získáte bez poplatku za uzavření smlouvy, ušetříte tak až 3000 Kč
• jedinečné průměrné roční zhodnocení až 3,95 %
• státní podpora až 2000 Kč

Co následně s naspořenými penězi?

Jestliže dosáhnete naspořené částky, můžete se svým spořením libovolně nakládat, nejdříve však po uplynutí 6 let, jinak přijdete o úroky ze státní podpory a zároveň je potřeba uhradit poplatek ve výši 0,9 % z cílové částky. Využití cílové částky je různorodé, prakticky s ní smíte nakládat, jak chcete. Většinou slouží jako základ pro hypoteční úvěr na vlastní bydlení, ale můžete pomocí ní dětem financovat také vzdělání, nebo například zrekonstruovat dětský pokoj.

Nově po změně zákona není tak komplikované ukončit dětskou smlouvu, dnes už stačí jen souhlas obou rodičů či opatrovníků, zatímco dříve byste museli čekat na vyjádření opatrovnického soudu.

Pokud vaše děti ještě nemají vlastní stavební spoření, napravte to. Myslete na jejich budoucnost a darujte jim finanční kapitál – pomozte jim tak udělat první krok v samostatném životě. Výhodné stavební spoření u Wüstenrot si můžete sjednat online během pár minut.

-------------------

Tento článek vyšel s podporou Wüstenrot.

Opravdu to jde? Existují vážně rodiče, kteří necítí tu bolest, kterou dítě prožívá? Miminko křičí na celý svět, zalyká se, je celé rudé, zpocené a unavené a maminka stojí nad kočárkem, povídá si s kamarádkou. Chvílemi se otočí na miminko a povídá:

‚‚No jo, to se nám to nelíbí, co? To křičíme na celé kolo, ale já tě na ruce nevezmu, ne ne ne. To musíš vydržet.‘‘

Miminko pláče víc a víc, pláč už to vlastně není, je to spíše už jen zoufalé volání, které jakoby říkalo:

‚‚Mámo, no tak, ty mě neslyšíš, já tě potřebuji! Něco mi vadí, něco se mi nelíbí, udělej s tím něco! Kde jsi?‘‘

Máma ale moc dobře slyší, jak její miminko křičí, jenže jí jedna paní povídala, že když nechá dítě vyřvat, naučí se vystačit si samo. Přeci na mamince nemůže být závislé.

Jenže tato paní, časopis, článek nebo psycholog nejsou máma ani táta vašeho miminka, a proto nemohou tušit, co se vašemu dítěti děje. Nikdo třetí nemůže říct, co s vaším miminkem máte dělat. Jediný spolehlivý rádce je srdce a intuice.

Nechat miminko vyřvat? – Ne!

Dětský pláč má několik stovek důvodů a jedině máma nebo nejbližší člověk, který se o dítě stará, se může naučit signály miminka rozpoznávat. Ano, není správné někoho soudit, ale denně vídám rodiče, kteří nechají své miminko řvát v kočárku a utěšují ho slovy: „To musíš vydržet.“

Zkusme se ale zamyslet a rozebrat si, co asi miminko cítí. Miminko je taky člověk, i když ještě malinký, a člověk potřebuje ke svému životu komunikaci.  Protože miminka ještě nemohou komunikovat slovně, komunikují skrze pláč.

Pro tyhle človíčky je máma nebo člověk, který se o ně stará, středobodem světa. Je to osoba, se kterou se miminko cítí v bezpečí, osoba, kterou potřebuje, a svým pláčem dává najevo, že je něco špatně. Miminka nepláčou proto, aby nás provokovaly, pláčou proto, aby s námi mohly komunikovat. Zkusme jim více naslouchat a pokusme se naučit jejich pláč rozpoznávat.

Co se opravdu stane, když dítě necháme vyřvat?

Chtěla bych se ještě vrátit k tomu, jak jsem psala, že když necháme dítě vyplakat, naučí se vystačit si samotné. Ano, tohle je pravda, ale naučí se to až po dlouhých minutách a v mnoha případech, po hodinách usilovného pláče.

Jenže s tímto se i naučí hledat bezpečí v nějaké „náhražce“, například  to může být plenka, usínáček, plyšák či jiná oblíbená věc. Nechci tímto říct, že všichni rodiče jsou takoví, jen vás prosím, zkuste na dětský pláč reagovat jinak. Připusťte si, že vás vaše miminko potřebuje, a když pláče, něco se vám snaží říct.

Kdysi to bylo běžné dnes, ale jsou i jiné možnosti

Pokud vás napadá, že kdysi tohle bylo normální a vás také rodiče nechávali vybrečet, pak ano, máte pravdu. Přežili jste a dnes dokážete normálně žít. Jenže dnes už je doba jinde, komunikace nabrala úplně jiné obrátky, vědci a psychologové zjistili, že mnoha nepříjemným věcem se dá předejít.

Lidské jednání a chování je dnes už vnímáno jinak, je dokázáno, že s otevřenou komunikací je mnohem snazší problémy a situace řešit. S miminky můžeme komunikovat neverbálně, můžeme rozpoznávat druhy pláče, můžeme vyjádřit pochopení.

I když to některým přijde hloupé, ale i miminko vnímá naši intonaci, gesta a miminku. Je jedno, co miminku říkáme, ale když se naučíme soucítit s druhým, naučíme se pak rozumět i tomu, co není vysloveno.

Těhotenství je nepochybně obrovskou změnou nejen v životě každé ženy, ale zároveň také v životě jejího partnera. Těhotenstvím začíná nejkrásnější období vašeho života, jak se shodují maminky. Možná vás právě přepadá strach z neznámého a stres, co všechno přijde, ale zkuste to hodit za hlavu a tohle období si jednoduše užívejte.

Rázem uvidíte svět jinak – z pohledu nastávající maminky plné očekávání, jaké bude její miminko, až se narodí. Změní se také přístup vašeho partnera a společně si začnete budovat harmonickou domácnost.

Nebojte se neznámého, raději si těhotenství užijte

Je naprosto samozřejmé, že společně s přicházejícím těhotenstvím a jeho průběhem, se zvyšuje napětí a stres. Jedná se o zcela přirozenou reakci na neznámé, které přichází. Budoucí maminky se během těhotenství mění, některé výrazněji, jiné méně, ale ve výsledku touto proměnou projdou všechny. Určitě si právě kladete otázku, na co všechno se během těhotenství připravit.

Maminky,  věděly jste, že s těhotenským průkazem se můžete zastavit na jakékoli pobočce VZP, kde jako gratulaci k očekávání dostanete praktického průvodce budoucí maminky?

Všechny důležité informace můžete zjistit v projektu Jak spolu rosteme , za kterým stojí zdravotní pojišťovna VZP. Ta se dlouhodobě snaží starat o maminky a maximálně jim zpříjemnit nejen těhotenství, ale i následné, velmi náročné, roky vychovávání svých dětí.

Projekt přináší také informace o proměnách, které můžete během svého těhotenství zaznamenat – zbaví vás tak strachu z neznámého - Těhotenství – devět měsíců plných změn.

Dárek pro všechna miminka

Pro všechna miminka, která se narodila anebo teprve narodí v roce 2017, má zdravotní pojišťovna VZP dárek, vyzvednout si ho můžete na každé pobočce. Stačí, aby miminko bylo zaregistrováno u VZP bezprostředně po svém narození. VZP slaví 25 let, a je si dobře vědoma, že velké poděkování patří především jejím klientům, kteří ji důvěřují. Proto se snaží maximálně možně podporovat všechny, kteří podporu opravdu potřebují.

Zajímavým benefitem VZP, díky kterému můžete získat něco navíc, je Klub pevného zdraví. Jako člen klubu můžete získat různé slevy u partnerů VZP, díky kterým můžete značně ušetřit váš rodinný rozpočet – stejně jako asi 1,2 miliónů členů.  Partnerů je velké množství po celé ČR, takže si z výhod snadno vybere celá rodina.

Prevence je důležitá po celý život

V poslední době se stále častěji ukazuje, že spoléháme na lékaře až příliš. Přitom mnohdy zanedbáváme prevenci. Právě prevence může výrazně snížit nebezpečí různých onemocnění a problémů. VZP si je tohoto problému dobře vědoma, a proto se snaží podporovat prevenci, a to u všech skupin klientů – podporuje děti, maminky, dospělé a dokonce bezpříspěvkové dárce krve, plazmy nebo kostní dřeně.

Pojišťovna přispívá na permanentku do posilovny, dětem na sportovní kroužek a budoucí  mamince třeba na plavání, které ji po nebo i při těhotenství dostane do kondice.

Prevence je bohužel obecně velmi podceňována, je považována za nedůležitou a řešení hledáme až v případě, kdy nám opravdu něco hrozí, kdy pozorujeme jasné příznaky. Takové smýšlení je však velmi nebezpečné. I když to zní možná příliš dramaticky, mnohdy může být skutečně pozdě už ve chvíli, kdy se první příznaky problémů objeví. Prevence je alfa omegou pevného zdraví, které vám přinese dlouhý a spokojený život.

Díky podpoře VZP a Klubu pevného zdraví, můžete být aktivní sportovní rodina nebo si užívat relaxaci, prakticky to záleží jen na vás.  VZP vás v prevenci bude určitě podporovat.

-------

Tento článek vyšel s podporou Všeobecné zdravotní pojišťovny České Republiky.

Obezita je fenoménem poslední doby, bohužel však v negativním smyslu. Stále více se dbá na zdravé stravovací návyky školáků, ze škol mizí automaty s nezdravým jídlem a sladkými nápoji, pořádají se vzdělávací besedy, ovšem výsledek takovýchto opatření je bezvýznamný. Dětem nedělá problém koupit si nezdravé jídlo nebo sladké nápoje kdekoli jinde. Problém je potřeba hledat v rodině.

Podle posledních průzkumů trpí nadváhou každé čtvrté dítě, každé sedmé je obézní.

Stále častěji se ukazuje, že špatné stravovací návyky, které jsou příčinou obezity u dětí, si školáci osvojili právě doma. Stravovací návyky jsou totiž záležitostí celé rodiny. Je tedy prakticky nemožné, aby dítě ve školním věku jedlo zdravé potraviny a dodržovalo zdravou životosprávu, když zbytek rodiny ho v tom nebude podporovat. Kdo jiný by měl jít dětem příkladem, než právě jejich rodiče.

Je vaše dítě obézní?

Především je dobré si uvědomit, že obezita, a zvláště pak obezita u dětí, není normální. Jedná se o onemocnění, které s sebou přináší řadu zdravotních rizik. Obezitu klasifikujeme jako stav zvýšeného množství tukové tkáně, který převyšuje normální hodnoty.

Množství tuku v takovém případě stouplo nad obvyklou úroveň a poškozuje zdraví. Mezi normální hmotností a obezitou je ještě nadváha, kterou trpí většina evropské populace.

Jestliže váháte nad tím, zda je právě vaše dítě obézní, nebo má jen nadváhu, můžete využít takzvaný Body Mass Index (BMI). Jednoduše ho vypočtete pomocí vzorce

hmotnost [kg] / (výška [m])2

nebo si můžete práci značně ulehčit a využít nějakou z online kalkulaček pro výpočet BMI. Normální hodnota je mezi 19–25 BMI. Mějte však na paměti, že Body Mass Index je pouze orientační, zvláště u dětí se může realita a výsledek výpočtu lehce lišit. Přesnější posouzení tělesné váhy provede lékař, ten ve výpočtu zohlední i další parametry, jako například věk, pohlaví, typ postavy, objem svalů apod.

Obezita u dětí a její rizika

Obezita u dětí je ještě rizikovější než v případě dospělých, protože děti jsou stále ve vývinu a obezita tak může způsobit nejen fyzické obtíže, ale také psychické, které jsou zvláště u dětí s obezitou velmi propojeny. Navíc si dítě často stravovací návyky zafixuje, takže je pro něj velmi obtížné v budoucnu začít žít zdravě a přejít na zdravý životní styl.

Držení těla

Častým rizikem obezity u dětí ve vývinu je negativní vliv na pohybový aparát. Nadváha nadměrně zatěžuje celou kostru a klouby, velmi často tak dochází ke špatnému držení těla, od kterého se mohou odvíjet další problémy. Navíc dítě s obezitou prakticky nesportuje, protože sport pro něj představuje obrovskou zátěž. Dostavuje se svalová ochablost, která má opět fatální vliv na držení těla, ale také v mnoha případech na pohyblivost.

Dýchací obtíže a srdce

Pokud dítě nemá žádnou fyzickou kondici, velmi často se potýká s dýchacími obtížemi. Při jakékoli fyzické aktivitě, klidně i při chůzi do schodů, je nadměrně zatěžován jeho krevní oběh, zvláště pak srdce, které je navíc oslabeno zvýšeným cholesterolem.

Tělo se tak ve velmi nízkém věku musí vypořádat s obtížemi, na které mnohdy není vůbec připraveno. A nakonec, všechna tato zátěž se projeví ve stáří. V neposlední řadě způsobuje obezita další onemocnění, jako třeba cukrovku, vysoký tlak, vysoký cholesterol, problémy s trávicím ústrojím, a mnoho jiných. Velmi často se objevují i kožní problémy – ekzémy, akné, strie.

Poruchy příjmu potravy

I když to může na první pohled znít až paradoxně, dalším rizikem obezity je vznik poruchy příjmu potravy. Ano, i obézní děti mohou trpět poruchou příjmu potravy. Název sice sám o sobě napovídá, že postižený v tomto případě není schopen přijímat potravu.

Ovšem mezi poruchy se řadí také nadměrné přejídání, noční přejídání nebo třeba kontinuální jedení. Všechny tyto poruchy samozřejmě zapříčiní obezitu, protože příjem energie převažuje výdej.

Jak se tedy poznají obézní děti, které trpí takovouto poruchou?

• jedí až do nepříjemné plnosti (přejídání)
• konzumují velké množství jídla i bez pocitu hladu
• jídlo konzumují velmi rychle
• velkou část denního příjmu konzumují po večeři
• v noci se budí a mají potřebu jíst

Všímejte si těchto signálů, které poukazují na možnou poruchu příjmu potravy. K rozvinutí poruch potravy přispívají také diety, které dětem „naordinují“ rodiče, aby nějak redukovali jejich tělesnou hmotnost.

V mnoha případech však může takové, na první pohled neškodné opatření velmi ublížit. Nejen, že často způsobuje ještě větší přejídání, ale také spouští pocit viny a deprese po každém jídle. A odsud je jen krůček k mentální anorexii nebo bulimii.

Psychické problémy

Právě psychické problémy jsou s obezitou velmi těsně spjaty. Jak už bylo naznačeno, mohou být spouštěčem dalších, často ještě rizikovějších onemocnění, které opravdu ohrožují život. Může za to především posměch, kterému je obézní dítě v kolektivu ostatních dětí vystaveno a nedokáže se přes něj přenést, což může způsobit až trauma.

Takové dítě nemá prakticky žádné sebevědomí. Posměch a vyčlenění z kolektivu, pocit viny a znechucení vlastním tělem často vede až k mentální anorexii, bulimii a jiným poruchám.

Obezita a hyperaktivita u dětí

Obezita a hyperaktivita jsou dva rozdílné termíny, ale nemají k sobě zase tak daleko. Nedávný průzkum provedený na poměrně velkém vzorku dětí ukázal, že právě hyperaktivní děti mají sklon k obezitě. A stejně tak obézní děti mohou být hyperaktivní.

U prvních za to mohou převážně dospělí, protože neposedné děti často uplácí sladkostmi, aby je alespoň na chvíli uklidnili. Zároveň samotné děti jedí, když zrovna nevědí, co mají dělat, když se nudí.

U obézních dětí je příčina ještě jednodušší. Samozřejmě za to může přebytek energie, kterou tělo na základě přijatého jídla vytvoří, ale děti pak nemají žádnou aktivitu, kde by ji zužitkovaly.

Mohou za to především cukry ze sladkostí, z limonád, ale i obyčejného jídla.To způsobuje především poruchy pozornosti, ale také celkovou hyperaktivitu. Samozřejmě to neplatí vždy, ale lékařské studie ukazují, že je to jedna z příčin.

Jakým potravinám se raději vyhnout

Vyhnout se nezdravým potravinám, které nepřímo způsobují obezitu a nadváhu, je skvělou prevencí. Především by vaše děti neměly konzumovat v nadměrné míře tyto pochutiny.

Potřebuješ nakopnout? Potřebuješ slyšet pravdu a vidět skutečnost? Toužíš po tom, aby ti někdo rozumněl a potřebuješ denní dávku pozitivity, protože jinak se zblázníš? Pak jsi tady správně, proleť očima text a co nejdříve si pust přiložené video. 

Na tohle video jsem narazila asi před rokem, jednou na mě na facebooku vyskočilo a už úvodní titulky na obrázku, které jsem viděla (Hej, je mi jedno, kdo jsi, kolik je ti let a jakého jsi pohlaví) mě donutily si video pustit. 

Z počátku jsem moc nevnímala, co říká, ale fascinovala mě jeho vyrovnanost a výraz ve tváři, ta spokojenost a energie, která z něj vyzařovala, byla ohromující. Ta slova, která říká nejsou nijak objevná, protože vím, že k úspěchu vede cesta jen s mou pomocí a mám už mockrát vyzkoušeno, že bez toho to bohužel nejde. 

Je zkrátka zbytečné, vám víc psát, protože tohle vám doporučuji zažít, doporučuji vám se prostě podívat a říct mi, jak na vás můj "nabíječ" energie a pozitivity působil. Těším se na vaše komentáře. 🙂

Dítě, které je běžně usměvavé, nevadí mu být u jiných lidí, umí si samo pohrát a jako mávnutím kouzelného proutku se ze dne na den změní v plačtivé, když se od něj vzdálíte na pár sekund či pár metrů? Neustále si nárokuje vaši pozornost, s nikým jiným nevydrží? Výše popsané zná asi většina rodičů, i takto se může u dětí projevovat separační úzkost. Co to přesně separační úzkost je a jak na ni, to vše si popíšeme v tomto článku.

Separační úzkost vzniká nejčastěji u kojenců, a to mezi šestým až dvanáctým měsícem. Jde o úzkostnou poruchu, která se však může u kojenců objevit i dříve či přijít až později, v batolecím období. Při této úzkostné poruše dochází k nadměrnému a nepřiměřenému prožívání strachu a úzkosti.

Dítě v takovouto chvíli odmítá kohokoliv, kdo není jeho máma či jiná blízká osoba, která o něj pečuje. Dítě pociťuje strach, bojí se, že už tuto blízkou osobu nikdy neuvidí, že se nevrátí, bojí se tuto osobu opustit. I když si mnozí lidé myslí, že je dítě rozmazlené, nemusí tomu tak být.

Dítě si utváří citové vazby a pouta k nejbližším lidem, formuje si osobnost, jde o běžný vývojový proces. Jestliže by k tomuto nedocházelo, je možno to chápat také jako poruchu ve vývinu. Dítě si k matce či blízké osobě totiž netvoří silné citové pouto.

Toto separační období u dětí může trvat různě dlouho, pár dní, týdnů či měsíců. Podobně jak se objevilo, tak i odejde. Ze dne na den. Separační úzkost se může objevit i u většich dětí, v předškolním i školním období.

Jaké jsou příčiny „období“ zvaného separační úzkost?

• Odloučení od rodičů či jiné blízké osoby
• Změny v rodině, hádky, rozvod rodičů
• Déle trvající aktivity, kdy děti nejsou s rodiči, obvykle u větších dětí (tábor, výlet, škola v přírodě, soustředění)
• Změna prostředí, přestěhování se
• Nástup do školky, školy

Jaké jsou projevy separační úzkosti?

Separační úzkost se objevuje ze dne na den, dítě bez nejbližší osoby nevydrží, provází vše velkým až hysterickým pláčem, řve, není k utišení až do příchodu blízké osoby. Blízká osoba nemůže dítě ani na chvilinku opustit, dítě si ji neustále hlídá.

• Strach ze tmy
• Zlé sny, noční můry
• Strach z cizích lidí (návštěva, procházka, obchod…)
• Strach z jiného než domácího prostředí
• Noční pomočování
• Odmítání spánku, zvláště u starších dětí
• Neklidný spánek, časté buzení, těžké usínání
• U jiných osob, které však zná, vydrží krátkou chvíli, nebo vůbec
• Neustále se dožaduje přítomnosti druhé osoby, volá ji, natahuje k ní ruce
• Dítě si žádá kontakt, nestačí být v jednom pokoji, chce nosit na rukou
• Kojené dítě chce jíst častěji, může se stát, že vyžaduje nonstop prso

Jak ji zvládnout?

Separační úzkost není dobré ignorovat, nevšímat si jí. V pozdějším období to může být jedna z příčin, proč si dítě k rodičům nevytvořilo pevné citové pouto, nebo proč má nízké sebevědomí. Na dítě proto nikdy nekřičte. A to ani tehdy, když vás jeho pláč otravuje.

Je dobré na něj mluvit pomalu, klidným tónem, který ho uklidní a ujistí, že jej máte ráda. U kojenců je dobré potřebu kontaktu s blízkou osobou dítěti dopřávat co možná nejvíc, a to především pro zdravý emoční a citový vývoj dítěte.

Jestliže bez vás dítě opravdu nikde nevydrží a vy nemůžete udělat samostatně ani pár kroků, pak využijte autosedačku, křesílko, nosítko a mějte jej všude sebou. Na toaletě nechte dveře otevřené, aby na vás dítě vidělo.

Někdy postačí dvacet minut intenzivního mazlení či hraní s dítětem a ono pak  bez vás v postýlce vydrží i několik minut. Potřebujete-li si zařídit něco, co vyžaduje opustit domácnost, pak byste na to měli jít pozvolna a trénovat to.

Odchod blízké osoby by měl být hladký, bez stresu, emocí. S dítětem se rozlučte krátce, žádné je mi to líto, že musím odejít, tím u dítěte úzkost zvětšíte a posílíte. Když odcházíte, dítě by mělo být v dobrém rozmaru, najezené, vyspané, nejlépe doma, v prostředí, které zná.

Pro hlídání si zvolte osoby, které s dítětem mají vztah. Dítě by je mělo znát z minulosti, například jedna chůva. Zařiďte dítěti také prostředí, které důvěrně zná. Děti v batolecím a předškolním věku ujistěte, že na ně nezapomenete, že se jim vrátíte. Řekněte dítěti, že ho máte rádi a obejměte jej.

Takové dítě už rozumí mluvenému slovu. Proto s ním o odchodu z domácnosti mluvte, vysvětlete mu, proč jdete pryč, ujistěte jej, že přijdete zpátky. Má-li nějaké pocity nejistoty a strachu, vyvraťte mu je. Když dítě odloučení od vás dobře zvládne, pochvalte ho. U větších dětí je potřeba dát si pozor na to, co říkáte. Své sliby musíte dodržet, například přijít v dobu, na které jste se domluvili a podobně.

Na toto téma jsem poskytla také rozhovor do časopisu Miminko, celý článek si můžete přečíst níže. Doporučuju si obrázek stáhnout a přiblížit.

Dokonalé Vánoce, zní to tak fantasticky, že? Představíme si například perfektně uklizený byt či dům. Vidíme přepychovou dekoraci a výzdobu svého domova, cítíme vůni perfektně upečeného cukroví. Koledy hrajou, vše jde podle plánu, no jedním slovem přeci dokonalé Vánoce. Můj názor ale je, že takto to vidíme jen proto, že pod slovem DOKONALÉ vidíme jen přesnost a krásu. Jak to máte vy?

Jak náš mozek vnímá dokonalost?

Pojďme si rozebrat, proč se pod některými slovíčky skrývá naše určitá představa.  Média, reklamy, billboardy a jiné propagační techniky nám podstrkují to, jak by Vánoce měly vypadat. Stává se tedy, že děláme mnohdy o Vánocích i to, co nám až tak nevoní.

Vnímáme ty naklizené byty a domy ve filmech a seriálech. Posloucháme od okolí, jak už mají nazdobeno, napečeno, uklizeno, nakoupeno a upadáme do stresu. Upadáme do něj proto, že my ještě nemáme ve špajzu ani snad mouku na pečení.

Uvažujeme, kam jsme asi schovali věci na vánoční výzdobu. Hledáme formičky a vykrajovátka na cukroví. Zjišťujeme, že vlastně ještě ani nemáme představu o tom, co chceme péct a jak chceme domov vyzdobit. Je nám opět ouzko, polije nás horko, jak to všechno stihneme.

Z představ o dokonalosti upadáme do stresu – jsme podráždění

Čím blíž Vánoce jsou, tím více upadáme do stresu. Nic nestíháme, nic nám nejde, nic nefunguje, můžeme se na to tzv. „vyprdnout“. Dostáváme se do bodu, kdy začneme uvažovat nad tím, že se nebudeme stresovat a prostě to nějak dopadne.

Je asi 20. 12. a vy moc dobře víte, že nemáte doma nic tak, jak jste si celý rok plánovali. Stromeček není rozhodně podle vašich představ, protože jste ho nahonem zdobili večer, když děti spaly, aby byly ráno překvapené. Cukroví se rozpadlo snad už v troubě a o balení dárků ani nemluvím.

Jsme naštvaní, podráždění možná z našich úst několikrát už vypadlo, že Vánoce nesnášíte nebo že byste je nejraději zrušili. Děti vám vůbec nepomáhají, pořád jen „otravují“:

Kdy už…

• …bude cukroví?
• …bude salát?
• …přijde ježíšek?
• …bude večeře?
• …si můžu vzít figurku ze stromečku?
• a dalších tisíc „KDY UŽ?“, které vás už nyní tolik stresuje.

Tak strašně moc se těší a my přes ten nekončící maraton kolem Vánoc nevidíme, jak se okrádáme o to nejkouzelnější období každého roku. Ať už jsou velcí nebo malí, ať už jsou to zlobidla nebo andílci, jsou to zkrátka ty nejdůležitější bytosti, kterých se Vánoce dotýkají nejvíc.

Vánoční období je pro děti obdobím utváření si vzpomínek

Chtěla bych zdůraznit, že ne DOKONALOST, ale DĚTI jsou ty nejdůležitější. Pro ně tento chaos podstupujeme a jim chceme pod stromečkem vykouzlit úsměvy a pocity splněných přání. Co myslíte, že je pro dítě důležitější?

Vyleštěný dům a „dokonalé“ cukroví, kapr a salát nebo možnost prožití kouzla Vánoc se spokojenou rodinou? Nenechme se proto ovlivňovat okolím, zkusme to letos jinak. Je to zcela jednoduché. Prostě si už nic nedělejte z toho, když někdo něco má jinak nebo dřív než vy. Nedívejte se na to, jak se věci dělat o Vánocích mají, kde je to psáno? Kde prosím najdu pravidla Vánoc? A hrozí mi něco za porušení?

Pojďte si položit ještě jednu důležitou otázku: Jak a co si děti budou z Vánoc pamatovat? Uhoněnou, vyčerpanou a unavenou mámu, která zapomněla vnímat to nejdůležitější? Sami přece všichni víme, jak dlouhé přípravy Vánoce obnášejí a poté se to všechno odehraje během tří hodin a je po všem.

Sedíme s nacpanými břichy u stromečku a zkoumáme, co všechno ježíšek nadělil. Všude se válí balicí papír, v kuchyni opět nádobí po večeři a na podlaze je už taky slušně nadrobeno. Nechci nikomu tvrdit, že by se neměl dělat předvánoční úklid nebo že je to zbytečné.

Vím, ale jako máma i jako žena, že bláznovství, které nás před Vánoci popadne, má za příčinu připravení se o to, co je o Vánocích nejdůležitější.

„Milá mámo, milý táto, Vánoce nejsou o tom, co a jak mají druzí nebo co a jak by se mělo. Vánoce jsou o tom, co a jak chcete VY!“

Zkuste to letos jinak

1. Zastavte se a dýchejte!

Tohle je nejdůležitější věc v předvánočním stresu. Opravdu si najděte tu chvíli času, zastavte se a několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte. Dechové cvičení není nic, za co byste se měli stydět. Takovéto dechové cvičení pomůže okysličit mozek a uvolnit vaše momentální napětí a pocity stresu.

2. Vyhoďte ze seznamu vše, co není potřeba!!!

Vezměte si papír a napište si seznam, co ještě do Vánoc „musíte“ udělat. Poté si seznam vezměte, přečtěte si jej a podtrhněte opravdu jen to, co nepočká a je potřeba udělat proto, aby Vánoce byly takové, jaké je chcete.

Pokud jste napsali seznam opravdu dlouhý a z podtržených věcí vám stále není dobře, vyberte z nich jen to, co je opravdu nutné udělat, bez čeho by se vaše Vánoce prostě neobešly. A pokud náhodou máte problém i z toho vybrat to nejdůležitější, zkuste si položit jednu nepříjemnou otázku: „Co bych z tohohle seznamu udělala, kdybych byla vážně nemocná?“.

Je to velmi nepříjemná otázka, ale zkuste se nad tím zamyslet, nemoc lidem přinese neuvěřitelný dar a to je ten, že se naučí oddělovat věci opravdu důležité a věci, které až tak nehoří.

3. Ujasněte si, na čem vám opravdu záleží

V tomhle bodě opravdu myslete pouze na sebe. Zastavte se a řekněte sami sobě, co by mělo být splněno, abyste vy byli na Vánoce spokojení. Až si budete jistí, že je to opravdu ono, řekněte to také ostatním členům domácnosti.

Například: „Potřebuji, aby tabule při štědrovečerní večeři byla dokonalá, na ničem jiném mi až tolik nezáleží“ nebo „Chci mít perfektně nazdobený stromeček, cukroví.“

4. Zeptejte se, na čem záleží dětem a zbytku vaší rodiny

Zeptejte se těch nejdůležitějších, pro které to celé nakupování, balení dárků, pečení cukroví, úklid a jiné děláte. Můžete začít takhle: „Chtěla bych pro tebe/vás připravit ty nejkrásnější Vánoce. Co máš na Vánocích nejraději ty, co se ti líbí nejvíce?“.

Pokud dítě neodpoví nebo je ještě malinké, navrhněte vy sami, s čím by dítě mohlo pomoci nebo co byste společně mohli dělat. Zapojit dítě do příprav na Vánoce je to nejlepší co můžete udělat pro něj i pro sebe. Dítě se zabaví, vám se dostane pomoci a bude to tak dokonalé, jak si to společně zařídíte.

Nahlédněte do mého srdce…

„Jelikož pocházím z rozpadlé rodiny, Vánoční pohodu si z dětství nepamatuji. Moje máma byla a stále je zahleděný člověk jen do sebe. Mé vzpomínky na Vánoce se spíše točí kolem nepříjemných věcí, které jsem se dozvídala. Jedny Vánoce jsem se dozvěděla, že moje máma chtěla vyskočit z okna a nechat mě ležet v kuchyni na zemi.

Další Vánoce jsem se dozvěděla, že jsem tady vlastně omylem, snažila se mě potratit, ale já se prý držela jako klíště. Poté jsem se také dozvěděla, že ona vlastně nikdy nebyla mateřský typ, takže neumí dávat lásku. Takových drsných vět z jejich úst vyletělo ještě několik, ale ty si raději nechám pro sebe.

Nestojím také,  prosím, o žádnou lítost, já se s tím už poprala. Ano, asi ne ještě tak úplně,  ale peru se s tím. Peru se s pocitem nepřijetí, peru se s pocitem odmítnutí a peru se s pocitem obvinění. Někdy je to dobrý, jindy to na mě padne, ale jak se říká, pokud o vás člověk nestojí, neuděláte s tím nic.

Proto rodičové moc vás prosím, milujte své děti a milujte své rodiče, kteří asi jsou někdy moc otravní a do všeho vám kecají, ale bez nich by vám na tom světě bylo smutno to mi věřte. Je mi 25 let a už třetí rok jsem o Vánocích pouze se svými kluky (syn, přítel) a jeho rodinou. 

Nemám ke komu zajít, nemám komu zavolat, nemám se komu pochlubit svými úspěchy ani starostmi. Vím, že mám svoje kluky, ty také miluji, ale asi mě chápete, už nikomu nemůžu říct mami, tati.

Brečím do polštáře i přesto, že vím, že s tím už asi nic neudělám. Využila jsem všech možností, ale pro své rodiče jsem blázen. Musím si počkat, až se mi rozroste má rodina a vynahradit si to všechno na svých dětech a vnoučatech.

Buďte proto o Vánocích se svou rodinou a objímejte se, jak nejvíc to jde. Neřešte detaily, až děti odrostou, budete mít dostatek času na to, si nakrájet přesné kostičky do salátu nebo napéct naprosto dokonalé linecké kolečka. Spousta lidí na světě by za láskyplné objetí od rodičů dalo cokoliv.“

Co tím vším chci vlastně říct?

Chci tím říct asi jen jedno, a to abyste se vykašlali na dokonalost podstrkovanou médii a svým okolím. Zkusili si tyto Vánoce opravdu užít a podařilo se vám získat opět dětský pocit z kouzla Vánoc.

Když se na Vánoce podíváme očima dětí, uvidíme neskutečné věci. Vzpomeneme si na to, jaké to bylo, když jsme byli malí. Uvidíme stromek mnohem větší, než se vám zdál. Začneme po dárcích toužit a především se začneme z Vánoc radovat a těšit se na ně.

„Láska není jen milovat něco nebo někoho, láska je to, když jsi šťastný z toho, že děláš radost druhým“

Kousek Vánoční nálady a obrovské objetí posílám všem 🙂

Jak je možné, že tisíce matek denně vyhledává na internetu tipy a rady, jak pláč svého dítěte utišit? Spousta rodičů spoléhá na rady odborníků, jsou tak ovlivnění médii, že nevidí, co jim opravdu dítě dává najevo.

Různé rady a psychologické studie, tabulky, manuály, příručky pro rodiče, příručky jak na dítě a podobné maminkám na mateřské dovolené se zvýšenou hladinou hormonů moc nepřidávají. Proto jsem se rozhodla se s vámi podělit o mé zkušenosti a postřehy z workshopu Nevýchovy. Co se tedy děje v našich hlavách, když uslyšíme dětský pláč?

Co se děje v našich, když dítě začne plakat?

Pláč zařizuje reakci rodiče a následně také péči. Naše uši jednoduše neumí a nechtějí dětský pláč ignorovat a poslouchat, proto mozek okamžitě signalizuje touhu tohle vyřešit a dítě uklidnit.

• Pláč je pro dítě nástroj komunikace. Vždy, když vaše dítě pláče, vám dává najevo své potřeby a touhy

Takhle to zařídila příroda a nelze to změnit. Brouzdáte na internetu a hledáte odpovědi na to, proč vaše dítě pláče a jak ho máte uklidnit? Nebo hledáte cestu, jak dítěti porozumět a naučit se rozeznávat jeho potřeby?

3 nejčastější rodičovské strategie

1. Nechají dítě vyřvat – nechají dítě plakat v postýlce, i když jim to rve srdce. I přesto, že jim v tom není dobře, dodržují rady odborníků, kamarádek, okolí a pláčou ve vedlejší místnosti.

Co se děje?

V tom malém stvořeníčku se odehrává obrovský pocit samoty a nepochopení a maminka stále nepřichází. Dítě samozřejmě za nějakou dobu přestane plakat a usne, ale pouze z toho důvodu, že už je vyčerpané a vidí, že situace je pořád stejná.

2. Utišují dítě vždy a všude – utišují dítě pokaždé, když jen malinko začne plakat. Jakmile uslyší dětský pláč, okamžitě jim v hlavě signalizuje "zastav to a rychle!"

Co se děje?

Tyto rychlé reakce jsou ale nejhorší, dítěti ani sobě nedáváte prostor pro vyjádření. Pláč dítěte nemusí vždy znamenat to stejné. Jak už Katka řekla, dětský pláč může mít tisíce důvodů. Dítě časem zjistí, že máma mu prostě nerozumí, takže se pláč bude zhoršovat a přicházet stále častěji.

3. Řeknou dětem, co potřebují – tito rodiče se svými dětmi mluví jako se sobě rovnými. Sdělí dětem své pocity, a i když jsou vyčerpaní, přiznají to a řeknou, co potřebují.

Co se děje?

Tohle je pro každou mámu nejlepší řešení, sdílet své pocity s dítětem a sdělovat i své potřeby, stejně jako by to měly sdělovat i partnerovi. Vykašlete se na to, co si myslí okolí. Nikdo nemůže vědět, jak to máte vy. Každá máma si musí ke svému dítěti najít cestu sama, nepomůžou vám stresující tabulky ani různé psychologické studie.

 3 zásady proti dětskému pláči, které jsem si odnesla z workshopu Kateřiny Králové

1. Změna nastavení rodiče

Zbavte se předsudků, zkrátka nemějte žádné předsudky vůči ostatním. Katka uvedla krásný příklad: „Pokud si o někom myslím, že je blbec, bude pro mě blbcem napořád.“  Proto se zbavte všech předsudků a nezkoumejte, co zabírá na dítě vaší kamarádky, ale snažte se pochopit své dítě a naučit se mu porozumět.

Jak už je psáno v 3. strategii, řekněte svým dětem, co cítíte a jak to potřebujete udělat. Požádejte o pomoc a sdílejte potřeby dítěte. Začněte místo dlouhého a bezvýznamného vyhledávání na internetu vnímat pocity a signály, které vám dítě dává.

• Začněte sledovat své dítě, zaktivujete tak své instinkty

2. Mluvte jen tehdy, když chcete něco říct

Když budete potichu a přestanete tolik mluvit, dozvíte se daleko víc. Začněte své děti více pozorovat a poslouchat a svět vašeho dítěte se vám stane mnohem jasnější. Není potřeba komentovat každý dětský čin.

Komunikace s dítětem nemusí být jen slovy, můžete dítě pozorovat, a tím hledat řešení. Naučíte se rozeznávat dětský pláč snadněji, budete vnímat jeho potřeby a touhy. Vyjádřete dítěti pochopení, ale mluvte s rozvahou.

Pokud jste přesvědčeni, že nadměrná komunikace v dětech podporuje dřívější a kvalitnější mluvu, čtěte dětem pohádky nebo si vymýšlejte příběhy, ale nezatěžujte je zbytečnými monology.

• Přestaňte stále hledat, jak na dítě, ale začněte hledat, jak s dítětem

3. Mluvte s dítětem jako s člověkem

Zkuste opravdu přijmout fakt, že jste si se svým dítětem rovni. Mluvte s ním jako s partnerem, sdílejte to dobré i to špatné a snažte se být parťáci už teď. Sebevědomého a vyrovnaného člověka může totiž vychovat jen sebevědomý a vyrovnaný rodič.

Samozřejmě, nikdo vám nemůže zaručit, že díky této cestě vaše dítě už nikdy nebude brečet, to je nemožné zařídit, děti prostě pláčou.  Jak už jsem psala výše, pláč je nástroj komunikace, dítě se snaží vám sdělit, co potřebuje.

Každá máma má neuvěřitelný dar, je propojená se svým dítětem, a pokud odstraní předsudky a přestane si ihned na vše odpovídat a pokusí se dítěti porozumět, naučí se opravdu řídit svými instinkty.

Své dítě…

• Pozorujte a poslouchejte
• POZOR na přemíru vašich zbytečných slov
• Mluvte s ním jako se sobě rovným
• Nezapomínejte, že svými pocity ovlivňujete pocity dítěte
• Hledejte řešení jak s ním, NE jak na něj
• Vykašlete se na to, co si myslí okolí
• Dokonalá matka je každá z nás!!!
• Začněte ještě dnes se změnou nastavení, ještě dnes něco udělejte jinak

Pláč dítěte je věčné téma a bude se řešit neustále, ale vy jako máma ten pláč můžete zastavit tak snadno, jen je potřeba si začít uvědomovat, co se vám stále opakuje a proč. A na to nemůže přijít někdo třetí musíte to být vy a vaše dítě.

I s tím "nejčerstvějším" novorozeňátkem se můžete dohodnout, jde zkrátka jen o to, abyste se vykašlali na všechno ostatní a okolí a věnovali svou pozornost jen sobě a dítěti. 

PS: Jako máma máš na to plné právo! Přijmi, že jsi dokonalá a snaž se řídit srdcem. 🙂 

Stojím na dlouhé chodbě a snažím se najít nějaký záchytný bod ve strachu, že tohle nemůžu ve zdraví přežít. Mám suplovaný dozor u malých dětí.  Neuvěřitelný řev. Ve změti malých nožek a ručiček, hlav s grimasami zběsilého úsměvu se snažím identifikovat jednotlivé postavičky.

Bezúspěšně.  Valí se to všude kolem mne a já nejsem schopna dělat nic jiného, nežli pevně stát. No tak do mne narazí, no. První úspěch. Držím jednoho klučinu za tričko a zvedám ho ze země. Potkal před okamžikem moje koleno. Přísahám, že jsem ho nenastrčila!

„Proč tak řveš?“ Zní moje otázka.

Snažím se být přívětivá. Dítě neodpovídá. S překvapeným výrazem mi věnuje na pár sekund pohled. Za okamžik je vidět v jeho očích uklidnění, že odtud mu žádné nebezpečí nehrozí, takže komunikace je zbytečná. Zvyšuji hlas: „Odpověz mi! Proč tak strašně řveš?!“ Z výrazu ve tváři je jasné, že mne vůbec nevnímá.

Vypouštím ten uzlík energie opět do prostoru. Okamžitě se zapojí do davu. Děti se kopou, strkají, intenzivně ječí. Sem tam lze zachytit pravidelně se opakující výkřiky. Něco jako rituální pokřik povzbuzující ostatní k akci. Neuvěřitelné.  Jdu alespoň bránit dveře od toalet.

Nějak mne zaregistrovaly a perfektně se mi vyhnou těsně před možným nárazem.  Oni musí mít někde zabudované miniaturní radary! Jako netopýři. Ne, tohle je drsná představa. Nevím, jestli upadám do nějakého podivného transu, ale začínám je vnímat jako malá zvířátka. Musím něco udělat!

„Přestaňte tady lítat!“ Můj hlas prorazil do školní chodby jako šíp.

Sekundová reakce nejblíže běhajících prvňáků. Zbytek hejna nejeví známky změny k lepšímu. Zvoní.  Řev je ještě intenzivnější! Pískot. Jekot. Z chodby mizí zběsile skupinky do jednotlivých dveří. Vypadá to jako úly! Ještě poslední opozdilci.

Bez zvukového doprovodu, ztracení v osamocení sem tam někdo spadne, ale za okamžik úspěšně mizí ve třídě. Tak, to mělo být 10 minut odpočinku, nežli vstoupím do třídy a budu učit. Píská mi v uších. Kolegyně mne míjí s širokým úsměvem a kráčí do jedné z druhých tříd.

Zastavím ji: „Prosím tě, co je to tady za strašný řev, jak tohle můžete vydržet!“ Usmívá se dál: „Co jsi říkala?“ a vytahuje si špunty z uší! Dobrá vychytávka. Je po zvonění. Vracím se do vrchního patra žáků 8. a 9. tříd. Míjím první, druhé a třetí třídy a ozývá se už jenom štěbetání a hlasy dobře naladěných kolegyň.

Ve třídě vidím bytosti s nepřítomnými výrazy!

Blížím se tiše do svojí učebny. Dveře jsou otevřené a v lavicích sedí bytosti s nepřítomnými výrazy a skloněnými hlavami k deskám lavice. Obličeje mají v různých stupních lehounce ozářené světly obrazovek. Vůbec mne nezaregistrovaly.

Hypnotizovaní mobily a tablety tyhle, stále děti, zřejmě ztratily schopnost vnímat svými miniaturními radary. Stojím před tichou třídou a sem tam se nějaký jednotlivec zvedne, protože nemá mobil. Asi se mu vybil.

Zadávám práci a dívám se na ně. Co se jim stalo? Kde jsou ti motýli, vrabčáci, luční kobylky, rorýsi, co před několika minutami manévrovaly v davu jiných druhů z rozmanité živočišné říše o dvě patra níže. Ty děti dole, ty se smály. Energie z nich zářila do dálky.

Teď vidím polomrtvé můry, hypnotizované světly lamp. To není možné. Zkusím tomu věnovat pozornost o přestávce na chodbě.  Vyjdu ze třídy a opřená o parapet okna z ústraní sleduji ty podivné postavy.

Některé se pokřiveně plouží. Není divu. To sezení v lavicích je neskutečně devastující. Jednotlivci, ale i malé skupinky se přesouvají z bodu do bodu, aniž by zvedly pohled od obrazovky.  Radary tedy zůstaly zapojené. Oni totiž do nikoho nenaráží!

Aniž by věnovali pozornost tomu, zda jim nestojí něco v cestě, putují plynule. Běhá mi mráz po zádech.  Ve výrazu jdoucích bytůstek jsou totiž čitelné mrazivě šedivé chmury. Nechci pátrat po tom, co tyhle děti trápí. Mám totiž strach, že bych jim nemohla nijak pomoci.

Lítejte! Děcka moc vás prosím, zahoďte ty mobily a lítejte.

Otočím a podívám se do krajiny za oknem. Něco hluboce v podvědomí mne nutí učinit vážné rozhodnutí. Zřejmě přijdu o práci a možná mne čeká i jiný osud. Ocitnu se poté možná za dveřmi úplně jiného ústavu. Ale jedno je jisté. Musím zasáhnout. Udělám to, pro ně i pro sebe. Pro všechny.

Příště, až dostanu dozor na chodbách na prvním stupni, otevřu dokořán okna. A všechny ty děti vyletí ven a rozletí se do krajiny! Až zakrouží nad budovou školy, donutí mne smíchem a povzbuzujícím rituálním pokřikem roztáhnout křídla a rozletět se za nimi!

Tahle myšlenka mne donutí k akci. Otáčím se a křičím: „Lítejte!  Děcka, moc vás prosím. Zahoďte ty mobily a lítejte. Já vám klidně otevřu okna, anebo si koupím špunty do uší.“

Co udělat pro to, aby se motýl neproměnil v šedivou můru?

Na tuto otázku mám asi tisíc odpovědí a neumím vybrat jen jednu jedinou. Proto napíšu krátkou myšlenku: "Toužíme po tom, aby dítě bylo samostatné, zodpovědné, úspěšné, šťastné, chytré, zkrátka aby bylo nejlepší. Děláme pro to ale opravdu všechno potřebné?

Neukazujeme dětem svým časovým vytížením, jak je život osamělý a uspěchaný? Místo normálního: "Adámku potřebuji si odpočinout, jsem unavená, co bys chtěl dělat?", říkáme: "Teď ti pustím pohádku a budeš se hezky koukat jo?".

Tajíme dětem pravdu a lžeme jim takzvaně s dobrým úmyslem, abychom dítě nezatěžovali svými problémy. Napadlo vás ale někdy, že děti právě naše problémy zajímají. Ony nám chtějí pomáhat, a když onemocníme, chtějí o nás pečovat.

Chtějí nám nosit nákupy, chtějí pomáhat s vařením, pečením. My říkáme ne, ne, ne a ne. A později tak za deset let si vzpomeneme, jak by bylo fajn, kdyby se Adámek přidal k vaření. Jenže on nechce, protože sedí v pokoji a naučil se být "samostatný".

Našel si v online světě místo, kde je středem pozornosti a po vaší pozornosti už netouží tolik jako před deseti lety. Mnoho z nás si neuvědomuje, že to jsme my rodiče, co děti učí žít bez nás. To díky nám mají možnost naučit se žít v online světě. To my jsme jim všechno ukázali. A to my jsme mohli ovlivnit, jak se s online světem děti seznámí.

Nesvalujme proto, vše na jinou dobu, diagnózy, úsudky, dojmy okolí a těch co ve vaší rodině nežijí. Zamysleme se nad tím, co děláme a co dětem ukazujeme jako jedinci doma. Necháváme děti sedět hodiny před televizí a poté se rozčilujeme a ptáme se, kde se to naučily? Kde asi? Přeci od nás!

Asi každý z nás to někdy zažil. Dítě sebou v záchvatu vzteku hází na zem, jde po ulici a křičí, nebo začne vyvádět uprostřed obchodu. Takové situace jsou známy snad každému rodiči malého dítěte, říkáme tomu období vzdoru. Obvykle se jedná o děti ve věku od jednoho roku do 6 let. Jak na období vzdoru u dítěte tedy reagovat?

1. Snažte se uklidnit

Nám se to říká velmi jednoduše, to je pravda. Říkáte si, kde ten klid vzít, když byste své dítě nejraději vzteky roztrhli? Máte jej potrestat? Nebo ustoupit? Na dětskou agresi není dobré reagovat agresí.

Dítě by nemělo dostat na zadek, když sebou plácne na zem. Ani jiný trest není to nejlepší řešení. Křičí-li dítě, nebo sebou hází na zem, pak jako rodič nic neříkejte, pouze dítě obejměte či jej chytněte, aby neublížilo lidem okolo a hlavně sobě.

Slova, která jako rodič z pusy vypouštíte, mohou dítě ještě víc dráždit a vzdor vystupňovat. Jakmile je dítě klidné, můžete mu k tomu něco říci. Promyslete dopředu, na čem trvat a na čem naopak ne.

2. Děti takhle většinou reagují, když něco chtějí a nemůžou to mít

Zezačátku jde o to, že se dítě neumí a nedokáže vyrovnat s tím, že se jeho chtění a touha nesplní. Později už umí s rodiči manipulovat, zjistí, že řev a házení sebou o zem na rodiče zabírá. Proto bude tuto metodu aplikovat, aby dosáhlo toho, co chce.

Co v takovou chvíli udělat? Dopředu si jako rodiče promyslete, na čem budete trvat a na čem naopak ne. Vaše postoje chování dítěte nesmí nijak ovlivňovat. Podlehnete-li, dáváte dítěti signál, že tohle chování na vás zabírá, proto jej bude znovu používat.

S dítětem můžete jednat narovinu: „Nelíbí se mi, když si křikem vyžaduješ oplatek. Já ti jej koupit chci, ale potřebuji slyšet slovo prosím!“

3. Pomozme dítěti tím, že vyjádříme pochopení pro jeho touhy a pocity

Jestliže na svém rozhodnutí musíte trvat, pak je možno dítěti vyjádřit pochopení. A to například: „Já vím, že se ti to autíčko velmi líbí“. Nemusíte pořád opakovat, že mu autíčko prostě nekoupíte, když už jednou dítě slyšelo odmítavé NE .

Dítěti pomáhá se uklidnit, když uvidí, že mu jako rodiče rozumíte a jeho pocity umíte pojmenovat. „Vím, že jsi smutný, že jsme autíčko nekoupili“. Učí jej to také své pocity jinak ventilovat a ukazovat. Postupem času vaše dítě řekne, že je smutné namísto usedavého pláče, křiku a kopání na zemi.

Dětský vzdor se objevuje zhruba od 1,5 roku dítěte do jeho 3 let. Existují děti, které umí rodiče svým vzdorováním potrápit déle. Vězte však, že jde v podstatě o fyziologickou záležitost.

Toto období vzdoru nemá dítě naučit vzdoru, ale pomoci mu zjistit, kdo je, jakou má moc a také jaké jsou hranice. Kam až jeho moc sahá, jaké jsou hranice mezi dítětem a ostatními. Jako rodiče se musíte obrnit hlavně trpělivostí. Jde o důležitou životní etapu vašeho dítěte.

Jde o období separace. Dítě si buduje autonomii. Svým jednáním a chováním testuje hranice, někdy opravdu velmi tvrdě.

Období vzdoru  má různé projevy

Vzdor dítěte se může projevovat různými způsoby. Od jasné odpovědi NE na cokoliv, co mu řeknete nebo na co se zeptáte, přes křik, pláč, až po házení na zem.

Rodiče tak mohou být nervózní a napjatí. Očekávají, kdy a co jejich malý poklad bude vyvádět a kdy si vybere chvilku pro svůj vzdor. Projevy vzdoru jsou podmíněny temperamentem dítěte, ale vliv má také to, co dítě pozoruje ve svém okolí. Především, co pozoruje u svých sourozenců, u rodičů, rodiny a kamarádů.

Přijde-li dítě na to, že plácnutím na zem jiné děti dosáhnou toho, co chtějí, vyzkouší to také. A je na vás, jak se k tomu postavíte a zareagujete. Podlehnete těmto dětským pokusům vynutit si pozornost? Pokud ano, dítě to bude opakovat s železnou pravidelností.

Prosím nechte nás, my si to spolu vyřešíme…

V oblibě to mají prodavačky, starší lidé, sousedky a podobně. Vaše dítě se vzpíná, leží na chodníku a vříská, že domu nepůjde. Takoví lidé pak často začnou: „Co to vaše dítě vyvádí? Jak se to chováš? Maminka bude z toho tvého chování moc smutná.“ a podobně.

Jak reagovat na takové poznámky ze strany okolí?

Psychologové doporučují, abyste jako rodiče byli připraveni na to, že na veřejnosti jste náchylnější ustoupit dítěti, aby se uklidnilo, v rámci špatných pocitů a také hanby, kterou můžete cítit. Pro vás i pro vaše dítě může však být lepší, když z obchodu, z hřiště či ulice odejdete. To řekněte také svému dítěti.

Často nemusí být reakce okolí až tak přísná a kritizující. On i sám rodič může mít pocit, že selhal. Když se vyskytne takovéto „pomáhání“ či komentáře na adresu dítěte z okolí, můžete jasně dát najevo, že si to vyřešíte po svém. „Prosím, nechte nás. My si to spolu vyřešíme,“ je dobrou obranou.

Nevíte si s dítětem rady? Máte pocit, že vás vůbec neposlouchá? Zoufáte si? Mám pro vás jednoduchou radu. Když vás zase nebude chtít poslouchat, stačí být kreativní. Použijte na něj jeho hravost a fantazii.

Děti mnohem lépe snášejí malé triky a dohody, než příkazy a rozkazy. Stačí odvést pozornost od toho, co chtějí udělat, a nakonec se vše v dobré obrátí. Samy pak udělají to, co po nich chcete, a to bez křiku a vzdoru.

Využijte ve svůj prospěch dětskou soutěživost a hravost. Přináším rady, které jsou vhodné pro předškolní děti od tří do šesti let.

Každá máma je tak trochu „supermáma“

Být dokonalá máma je často obtížné. I když se sebevíc snažíte a máte něco naplánováno, děti vám to obvykle rozkopou a vše je jinak. Jediné, co opravdu funguje, je zapomenout na perfektnost a dokonalost a prostě jen být mámou.

Maminka je prostě maminka. I ve chvíli, kdy si s dětmi hraje, poskakuje po zahradě, i tehdy, když se na ně zlobí a vytváří řád a pořádek. Děti obvykle své mámy vidí jako „zlé“ ve chvíli, kdy se snaží mít vše pod kontrolou.

To bývá často problém, uberte, nesnažte se být perfektní, bezchybná a dokonalá. Mnohdy je lepší udělat nějakou tu chybu, ovšem takovou, která je pro děti bezpečná, budou se cítit příjemněji a co víc, stanete se pro ně autoritou přirozenou. A to je nejvíc, co si může rodič přát.

Vybodněte se na úklid a raději se s dítětem pomazlete

Dokud není všechno „špígl nígl“, neumíte se uvolnit. Znáte to? V takovém případě je potřeba se přemoct a místo neustálého chození za dětmi a sbírání hraček, leštění zrcadel, skládání prádla a podobně, věnujte tento čas dětem.

Hrajte si spolu, dovádějte, mazlete se. Mít čistý dům je sice fajn a taky to má svůj význam, ale mít ho jako ze škatulky je už na úkor vašich dětí.Poté, co děti vyrostou a už nebudou všude jejich otisky od sladkostí, nebudou se po zemi válet drobky a hračky a okna budou dokonale čistá, vám to bude líto.

Těchto chvil jste si neužívali naplno. A ony hodně rychle mizí. Samozřejmě, po dovádění zapojte děti do úklidu, Jak na to, se dozvíte v článku: „Jak zařídit, aby děti uklízely dobrovolně?“ - ten naleznete na webu kouzelnavychova.cz (stačí zadat název článku do vyhledávače)

Nenuťte dítě oblékat si to, co se líbí jen vám!

Rodiče dobře vědí, že jakmile dětem povolí obléknout se, obvykle to může dopadnout tak, že dítě bude vypadat společensky nepřijatelně. Zároveň však tím, že mu dáváte prostor pro svobodné rozhodování, v něm podporujete kreativitu a sebedůvěru.

Vyzkoušejte kompromis a dejte dítěti prostor pro společné vybírání oblečení. Občas zavřete oči nad jeho výběrem, i když to není váš šálek čaje. Nechte občas dítě vzít si na sebe kostým princezny nebo bojovníka do školky, i když není maškarní.

Nepřemýšlejte nad tím, jak se na vás budou dívat lidé okolo vás, prostě dítě nechte budovat si svou vlastní osobnost. Samozřejmě, oblečení přizpůsobte počasí venku a také místu, kam se chystá. Vše s dítětem konzultujte, nesuďte, ale ukažte, jak to vidíte vy.

Výčitky ničemu nepomůžou, pryč s nimi!

Každý člověk občas ztratí nervy a dokonce i máma je člověk. Někdy se prostě stane, že křičíme nebo říkáme věci, kterých později litujeme. Kéž by tak šel vrátit čas, ale to už nejde.

Maminky pak v takových situacích mají pocit, že selhaly. Realita je však jiná, není to tak, jak to vypadá. Nikdo není dokonalý, to je jasné. Jestliže se to někdy stane i vám, omluvte se dětem a přiznejte svou chybu.

Dáte tak dětem skvělou lekci, která je naučí, že člověk musí za své činy nést zodpovědnost a umět se omluvit.

Slzy jsou důkazem toho, že jsi člověk!

Chcete být před dětmi silní a nezničitelní? Nechcete, aby vás děti viděly plakat? Slzy jsou naprosto v pořádku, ovšem všeho s mírou. Není dobré, když vás dítě vidí neustále plakat.

Děti si s vašimi slzami uvědomí, že jste také jen lidi, že máte skutečné city, pocity a cítíte smutek. Tím, že dítě vidí, že se usmíváte či pláčete, je připravujete do života.

Nenuťte děti pusinkovat se s těmi, se kterými nechtějí

Jdete na návštěvu k vzdálenějším příbuzným a jak to tak bývá, děti bývají zdrojem objímání a polibků. Děti však absolutně netuší, kdo jsou ti lidé, kteří se nad ním rozplývají, usmívají se a chtějí jim dát pusu.

Proto se za vás budou schovávat a budou se chtít vrátit domů, tam, kde to znají. Nenuťte proto děti objímat se a líbat se s lidmi, kterým ony samy nechtějí projevit svou náklonnost.

Příbuzným jednoduše vysvětlete, že dítě dát momentálně pusu nechce a třeba se to změní při odchodu. Tím se dítěte nejen zastanete, ale navíc mu ukážete, že je v pořádku říci NE. Naučí se, že může někoho odmítnout, i dospělého.

Uvidíte-li příště maminku, která pobíhá s dítětem venku, u kamarádky zahlédnete plný koš nevyžehleného prádla, neumytá okna a podobně, prostě a jednoduše nesuďte.

Každá máma má dobré i špatné dny, učiní rozhodnutí dobrá i špatná. Představte si sebe na jejím místě, taky nechcete, aby vás kdokoliv soudil. A kdoví, třeba ta maminka, která není zrovna „ťip ťop“, toho dětem dává mnohem víc, než si myslíte.

Zdroj: kouzelnavychova.cz

Každé dítě má svého rodiče, buď je to rodič, který se stará, anebo je to rodič, který se nestará. Je o tom těžké a smutné psát, ale já cítím potřebu napsat tenhle článek, hlavně pro ty, kteří lásku a péči rodičů nepoznali, nebo vůbec neměli možnost zažít.

Styl výchovy, nebo výmluva?

Na světě existuje nespočet stylů výchovy, ale jsou to opravdu styly? Není to jen omluva pro to, že nevím, co se svým životem a také svým dítětem, proto tomu říkám styl? Spousta z vás se možná urazí nebo se jim článek a jeho „styl“ nebude líbit, ale je velmi potřebné vám to říci.

Vím, že na své dítě občas křičíte, občas jej plácnete, občas jej uplatíte, občas jej prosíte, aby něco neříkalo, občas jej máte plné zuby a byli byste úplně nejraději, kdyby alespoň na týden odjelo někam na prázdniny, a vy jste si mohli odpočinout. Nabrat sílu.

Denně chodíme na a kolem dětských hřišť a já slyším, jak se s dětmi bavíte, vidím, jak reagujete, jak vnímáte. Vidím, co děti dělají a jak se chovají. Vidím, že jste situaci neviděli a přesto vydáváte soudy, soudíte své dítě, aniž byste ho předem vyslechli.

Vnímáte své děti jen „povrchově“ – co to znamená?    

Staráte se o to, jestli dostatečně pije a jestli není hladové, kontrolujete, kam dítě šplhá a leze, zakazujete pro vás nebezpečné dětské atrakce. Vnímáte to, co máte naučené z dětství a důvěřujete dětem jen napůl.

Pro děti důležité situace, ale vy bez rozmyslu soudíte, požadavky dítěte okamžitě odmítáte a pak si stěžujete na to, že ta vaše ratolest je pěkně drzá. Po kom to asi má? Zkuste si sednout a zahledět se na své dítě, co vidíte? Vidíte sebe a tak trochu i tatínka?

Vidíte, jak dítě používá ta samá slova, co vy? Vidíte, že v některých situacích jedná naprosto přesně jako vy? Jak už jednou Katka Králová řekla na webináři, děti se od nás učí čistou nápodobou a není až tak důležité, co jim říkáme, ale co jim ukazujeme.

Proto se zkuste nad tímto pozastavit a všímat si i toho, jak jednáte a reagujete na situace vy. Jaká jsou vaše první slova, jak se u toho tváříte? Zuříte, když se vám něco nedaří?Divíte se, že to dítě opakuje?

Všechny malé děti na světě chtějí být jako máma nebo táta, obouvají si boty rodičů, kluci zkoumají tátovo nářadí, holky naopak vaří v kuchyňce a starají se o panenku naprosto stejně, jako vy o mladšího sourozence.

„Vnímáte sebe jako rodiče a příklad pro své dítě?“

Abych se ale vrátila zpátky k první otázce, „Co vlastně to je, mít mámu a tátu?“ Dle mého názoru je to mít milující mámu, která se rozzáří pokaždé, když své dítě uvidí, která chápe, že jste ještě dítě a skoro každá situace je pro vás poprvé.

Věří ve vás a má s vámi trpělivost, protože ví, že potřebujete především čas. Také milující táta vždy ví, jak vykouzlit úsměv na vaší tváři, dokáže své tělo proměnit v letadlo či jiný dopravní prostředek a postaví vás na nohy i po padesátém upadnutí se slovy, „teď už to půjde lépe, uvidíš“.

Moje zkušenost: Já nikdy nepoznala, co je mít tátu na blbnutí, neznala jsem pocit sednout si tátovi na klín, nepoznala jsem, jaké to je schovat se v tátově náruči a cítit se v bezpečí. Dnes vím, že pro dítě je velmi důležité mít svého ochránce a velkého kamaráda na hraní. Samozřejmě i já máma blbnu a vracím se do dětských let, ale tátu dítěti nikdy nic nenahradí. Proto tatínci, nepřipravte sebe ani své dítě o tyto nezapomenutelné chvíle s vámi.

Mít milující rodiče není samozřejmost!

Mít milující rodiče už není taková samozřejmost, jak si spousta lidí myslí. Dnes se rodiče vymlouvají na styly výchovy, málo času, málo peněz, hodně práce. Nepodívají se sami na sebe, ale soudí to, co dělají druzí, nehledají řešení pro sebe a svůj život, ale pro své okolí.

Více je zajímá to, jak se daří kamarádce nebo lidem na internetu, než to, že ztrácí dětskou důvěru, pocity bezpečí a lásky. Každý si přejeme mít se svým dítětem láskyplný vztah založený na vzájemné důvěře, stejně jako si to přejeme i se svým partnerem, ale ne každý už pro to dělá to, co také očekává.

Většinou se dostávám do kontaktu s lidmi, kteří mají rodiče, co by se pro ně rozdali a oni na ně neustále nadávají. Vadí jim ta přehnaná péče a starost. Stále povídají o tom, jak se chovali, když oni byli malí a že teď to dělají jinak.

Neuvědomují si, ale že rodiče byli také mladí a spoustu chyb už udělali, aby se poučili. Vychovávali vás a dnes už mají jiný pohled, chtějí si svá vnoučata co nejvíce užít. Mají potřebu kontrolovat vás, stejně jako to vy budete dělat svým dětem a vnoučatům za pár let.

Jak by vám bylo bez rodičů?

Představte si ale na chvíli, jaké by to asi bylo, kdybyste rodiče neměli. Bylo by to už dva roky, co byste svou mámu ani tátu neviděli a nevěděli byste o nich vůbec nic. Nepopřáli by vám k narozeninám, nezeptali by se vás, jak se máte, nepozvali by vás na oběd, jednoduše by se o vás úplně přestali zajímat.

Nepocítili byste už nikdy jejich objetí a zájem o vaši osobu. Nedokážete si to představit? Já jsem to zažila. Je to smutné a prázdné, nevím, jak bych to popsala, svým způsobem ke svým rodičům cítím vztek a nenávist, na druhou stranu ale vím, že tyto cesty si zvolili oni sami.

Nesoudím jejich volby, i když bych možná mohla, ale k ničemu by mi to nebylo. Vím jen jedno, kdyby byli mí rodiče alespoň z části, jako jsme pro své dítě my, byla bych ta nejšťastnější na světě. Píšu to hlavně proto, abyste se vy, co rodiče máte, zamysleli nad tím, zda je opravdu tak strašné mít někoho, komu na vás záleží.

K zamyšlení: Ano, možná to někdy přehání a možná se vícekrát neshodnete, ale přece jen máte mámu, která vás miluje a tátu, který vám věří, a to i přesto, že to tak možná na první pohled nevypadá.

Dva lidé, kteří ve vás věří již od narození

Mít kolem sebe dva lidi, kteří vás přivedli na svět a věří ve vás a vaše sny, je k nezaplacení. Mají možná odlišné názory, ale to k tomu patří, oni také vyrůstali a vy také ještě „vyrostete“  Je to možná někdy otravné, ale buďte rádi za to, že to je.

Mít mámu a tátu je v dnešní době vzácnost, a proto buďte vděční za to, že vy jste této vzácnosti součástí a své rodiče prostě jen tak obejměte. Řekněte jim „MÁM TĚ RÁD/A MAMI, TATI“. Snažte se s nimi komunikovat otevřeně a ukazovat jim, že to, co děláte, děláte proto, že cítíte, že to takto je správné.

Nemusíte si hájit svá rozhodnutí, jen se snažte ukázat rodičům, že se chcete řídit vlastním pocitem, a nahlas jim jen řekněte, že věříte tomu, že to takto je správně.

Na internetu najdete spoustu článků a tipů, knížek a názorů, pomůcek a návodů, ale věřte, že článek, tip, ani video za vás nikdy nevyřeší váš problém, může vás jen inspirovat. Musíte se nejdříve podívat sami na sebe, odpovědět si na zásadní otázky a vnímat to, jak jednáte a reagujete.

Jedině TY můžeš ovlivnit svůj život a život svého dítěte

Teď ti budu tykat, protože, chci, abys to vnímal/a ještě víc, než celý článek. Možná ti už někdo řekl, ty jsi špatný rodič, tvoje dítě je vzteklé, rozmazlené, ubrečené, moc velké, moc malé, moc zaoblené, moc vyhublé, drzé, moc špinavé, moc čisté, často nemocné, je mu už rok a neumí paci paci anebo ještě jinou (nedůležitou) připomínku, která se tě dotkne tak moc u srdce, že bys dotyčnému řekl/a něco od plic. 

Víš, být mámou nebo tátou je jako být propojen se svým dítětem, naladěn na jeho vlně, je to pouto, které se nedá slovy popsat, je to něco magického a každý člověk na světě to cítí jinak, ale každý se snaží světu říct, že přesně on miluje to své dítě úplně nejvíc. Ano. Každý milujeme své dítě úplně nejvíc, co to jde, je mezi námi nějaké silné pouto, které je potřeba malinko povolit. Tohle pouto povoluješ tím, že dospíváš, najdeš si protějšek, zakládáš rodinu a začínáš milovat své dítě, tuto lásku nedokáže nic přemoci, proto, když máma, táta, tchyně, tchán radí, cítíš ten nepříjemný pocit, co v tobě křičí (NEEEE, já to chci jinak), a to je v pořádku.

Jen ten pocit nesmí křičet jen uvnitř, nebo se z toho zblázníš. Ten pocit musíš vyslovit i nahlas, to je otevřená komunikace a jedině s ní je možné milovat svého rodiče takového, jaký je. V životě tě potká spousta špatného a dobrého, to čeká každého člověka, možná tvé dítě nebude vždycky nejlepší a nejkrásnější, možná také nebude premiant třídy, ale bude vždy takové, jaký jsi ty sám. Z tebe a tvých reakcí si bere daleko více, než si myslíš, chce být jako ty a velmi rychle se učí, jednej s ním alespoň trochu jako s kamarádem či kamarádkou a budeš koukat.

PS: Měj trpělivost, i ty ji mnohokrát oceníš, když se ti něco nedaří, že jo?

Zdroj: kouzelnavychova.cz

Všichni své děti milujeme, to je víc než jasné. Ovšem ne všichni jim to ale umíme dát adekvátně a denně najevo. V dnešní době, která je uspěchaná a ve znamení stresu, na objetí, pohlazení, milý úsměv, důvěru a pochopení nezbývá moc času.

A to všechno umí dětskou duši podlomit. Děti pak ztrácí své sebevědomí, víru ve vlastní schopnosti, v sebe sama. Vybrala jsem ty nejdůležitější body, které vám mohou pomoci vaše dítě lépe pochopit azdravě rozvíjet jeho sebevědomí.

Pro rodiče je důležité, aby pochopili, že v životě nejde jen o věci materiální. A ještě důležitější je, aby dítě opravdu vědělo a cítilo, že je milované a pro vás to nejdůležitější. Na toto téma už jsem jeden článek napsala, zabývá se budováním sebeúcty u dětí. Najdete ho ve třetím díle online magazínu „Téma na Vaše přání“. - Pro odkaz na magazín si pište do komentářů a já vám jej ráda zašlu do zprávy 🙂

Nejpřirozenější pro rozvoj zdravého sebevědomí je šťastná rodina!

Dítěti dává nenahraditelné pocity, jako jsou:

• pocit bezpečí a jistoty
• domov, zázemí, místo pro život
• lásku rodičů, sourozenců, prarodičů
• sebedůvěru, pocit vlastní důležitosti
• hodnoty, které jsou v životě důležité
• úctu k rodičům, k sobě samému, k  prarodičům, k okolí
• pocit, že někam patří

Jestliže dítě tyto pocity nenajde v dobrém a pevném rodinném zázemí, pak jich samo ve svém vlastním životě dosáhne jen velmi těžce. Ponese si v sobě určitou křehkost, strach, minimum sebedůvěry,přecitlivost, vnitřní nejistotu.

Nechci, abyste si mysleli, že z rozpadlé rodiny nelze vychovat zdravě sebevědomé dítě. Samozřejmě, že se to dá a není to složitější nebo těžší. Děti jsou velmi flexibilní a rychle se adaptují, především v nízkém věku. Ať je vaše situace jakákoliv, na pochopení a podporu stačí i jeden.

Moc přínosný rozhovor o tom, jak vychovávat děti, které musí procházet rozvodem rodičů, vyšel na portále www.zeny.iprima.cz. Článek nese název „Buďte s dětmi parťáci a domluvíte se na všem“ a přečíst si jej můžete i v nevýchově. Pro přesměrování k článku využijte tlačítko níže.

Jak vychovávat zdravě sebevědomé dítě?

Kontakt mezi rodičem a dítětem, zejména ten tělesný, je důležitý. Co to znamená? Projevovat dítěti lásku už od nejútlejšího dětství, hladit ho, líbat, objímat, mazlit se s ním, zkrátka dát mu své city najevo.

Na dítě si vyhradit dostatek času, věnovat mu pozornost. Vychutnejte si čas strávený s dítětem. Hrajte si s ním, jděte na procházku, povídejte si, ponořte se do dětské říše a dívejte se na svět jejich očima.

Čas strávený s dítětem je důležitý a velmi krásný. Vždy je dobré dítě vyslechnout, jeho prosby, trápení, tajná přání, radosti, štěstí, pomoci mu vyřešit problémy, které i když rodičům přijdou banální, pro dítě jsou životně důležité.

Dále se dítěte ptejte na to, co se u něj děje, berte ho v úvahu při rodinných rozhodnutích, aby mělo pocit, že je součást rodiny, ke které vzhlíží. Dítě chvalte, a to i za drobnosti a malé úspěchy, prostě za cokoliv, co dítě udělá dobře a správně.

Pochvala je často účinnější než samotná kritika, trest či nejrůznější hrozby. Existuje formule povzbuzení, kterou můžete, ale nemusíte dodržovat.

Tato formule říká, že poměr mezi chválou a trestem by měl být 5:1. Jestliže v jednom dni dítě jednou potrestáte, pak ho v tom samém dni musíte pětkrát pochválit. Jedině tak se poměr vyrovná.

Když děti kritizujete, ztrácejí odvahu, nevěří si, nemají dostatek sebedůvěry pro své úkony a touhy. Proto své děti povzbuzujte, buďte mu vzorem a oporou.

Dopřejte dítěti konat i bez vás, pokud jsou přesvědčeni o tom, že to zvládnou!

Nechte je dělat vlastní rozhodnutí, dopřejte jim odpovědnost za své skutky, vše samozřejmě ale přizpůsobujte jejich věku. Jestliže dítě samo cítí, že něco dokáže udělat i bez vaší pomoci, pak ho nechejte to alespoň vyzkoušet.

Zákazy a příkazy typu „nesmíš“, „nechoď“, „neber to“, „nemůžeš“ a podobně dítě svazují a stává se z něj dítě bezmocné. I když to rodiče myslí často pro jeho vlastní dobro, ve skutečnosti to dítěti spíše ubližuje.

V každém dítku se skrývá „malý čertík“, který je neustále láká k nějaké špatnosti, ale to je většinou pouhá zvědavost a touha po objevování. Proto svým dětem pomáhejte tohoto čertíka zkrotit, ale nezapomínejme na to, že to, co my už dávno známe, je pro ně velká výzva.

V takových chvílích nám pak ten „čertík“, který je v nás dospělých, radí sáhnout k výchovné metodě „pár na zadek“. Ale vzápětí obvykle takového rozhodnutí litujeme. Proto je důležité se takovým tělesným trestům vyhýbat, co to jen jde.

A to je zase často velká výzva pro naše nervy. V tom by vám mohl pomoci článek, který nese název „Výchovným“ pohlavkem si autoritu nezískáte! - tento článek najdete na webu kouzelnavychova.cz a nebo se na něj můžete těšit příště 🙂

Dejte dětem pocit, že život je krásný, ať se z něj radují. Přistupujte ke každodenním povinnostem a starostem tak, jak byste chtěli, aby k nim přistupovaly vaše děti.

Svými problémy ve vztahu je nezatěžujte, nerozumí tomu, akorát jim v hlavičkách uděláte zmatek. A teplo a láska, kterou doma mají, se nedá nahradit vůbec ničím.

U dítěte, které je spokojené a šťastné, se vyvíjí zdravé sebevědomí, víra v sebe sama a ve své schopnosti. Jak toho tedy dosáhnout? Jedině tak, že budete spokojeni i vy, dospělí!

Své každodenní starosti (nedostatek financí, stres v práci, apod.), zkrátka problémy svého života na děti nepřenášejte. Mají svých vlastních starostí dost, a i když si myslíte, že jsou to banality, pro ně je to velké trápení.

A navíc, ty skutečné problémy na ně v dospěláckém životě ještě čekají. Buďte pro děti oporou, jistotou a mějte pro ně pochopení. Také laskavou náruč, pohlazení a objetí. I vám jako rodičům prospěje, když se na chvíli vrátíte do bezstarostných dětských časů.

Do doby, kdy jste se jen smáli, neměli žádné starosti, cítili jste okolo sebe lásku a radost. Jde o pozitivní osvěžení a nevídaný příval energie, který se vám dostane do žil ve chvíli, kdy uniknete od všech povinností. A navíc, v dnešní době stresu a nervozity je to k nezaplacení.

Zdroj: kouzelnavychova.cz

Při výchově se chyby občas dělají, nikdo nejsme neomylný. Váš vztah s dítětem však můžete posílit, když odstraníte některé zlozvyky, které vztah s dítětem mohou ničit. Přináším deset chyb, které při výchově děláme jako rodiče nejčastěji. Najdete si i vy mezi nimi ty vaše?

1. Kritika sebe samotného před dětmi

Snad každý z nás někdy na svou adresu pronesl nějaké to nelichotivé slovo. „Bože, jsem nemožná, nešikovná, nic se mi nedaří.“ a podobně. Psychologové však radí dávat si pozor na takovéto hodnocení před dětmi. Ti totiž k rodičům vzhlížejí, vidí v nich svůj vzor, bezpečí a pohodlí.

Bude-li tedy rodič sám o sobě mluvit takto hanlivě, pak děti znejistí a budou samy o sobě pochybovat. Pokud tak činíte často, pak se nemůžete divit, že i vaše dítě o sobě začne takto pochybovat a bude mít nízké sebevědomí.

2. Říct nahlas „MÁM TĚ RÁD/A“ je moc důležité!

Možná to není vaše chyba, ale divili byste se, kolik rodičů dětem neříká, jak moc je milují. Podle nich to není potřeba, vždyť to musí být poznat z toho, jak se o ně starají a pečují. Malým dětem to říkáme často, u větších tato potřeba není tak častá.

Stačí říct jednoduché: „MILUJI TĚ“, „MÁM TĚ RÁD“, „JSI PRO MĚ DŮLEŽITÝ/Á“. Jsou to slova, která na děti mají blahodárný vliv, a i když pro dítě děláte první poslední, občas mu to řekněte, i vy to přeci rádi slýcháváte. Jsou to okamžiky, které si děti zapamatují a budou je hřát u srdíčka.

3. Posuzování ostatních rodičů není nejlepší

Rozčilují vás maminky, které na dítě v parku zbytečně křičí, nebo naopak ty maminky, které přehlížejí, že jejich dítě ubližuje jinému dítěti? Nechápete, když někteří rodiče dovolí dětem běhat venku ještě po setmění?

Nebo kritizujete maminky, které do dětí cpou sladkosti od rána do večera? Musíte si ale uvědomit, že všechno tohle jsou jejich rozhodnutí. Vy se můžete rozhodnout dělat věci jinak, třeba i lépe. Nicméně druhé lidi neovlivníte. Zaměřte proto svou energii raději na to, co děláte špatně vy, a ne jiní.

4. Kritika těch, které naše děti milují

Bývalý manžel, soused, tchýně, učitelka, prostě kdokoliv, kdo se vám nelíbí, toho máte tendenci kritizovat a poukazovat na jeho chyby. Jestliže tak chcete učinit, v pořádku, ale dítě by u toho být nemělo.

To totiž nemusí slyšet špatné věci o lidech, které má ono samo rádo. Nechejte to na dětech, dejte jim možnost poznat ty lidi a užívat si jejich přítomnosti. Váš názor je jen váš.

5. Mobilní telefon a internet bez vás pár hodin vydrží

Zamyslete se, kdy naposledy jste prožili klidný a pohodový víkend bez mobilu a internetu? Dnes je naprosto běžné, že rodina spolu večeří, ať už doma nebo v restauraci, a každý se věnuje svému mobilunebo tabletu a nijak spolu nekomunikují.

Této moderní komunikaci propadli všichni, je to dnes už naprosto běžná součást života. Všechno to ale kazí rodičům a dětem jejich vztah. Dejte přednost dětem, čas od času odložte mobil a další elektroniku a věnujte se jen sami sobě navzájem.

Můžete si z toho vytvořit jednoduché rituály. Například se můžete dohodnout, že od sedmé hodiny večerní dáte přednost rodině a mobily odložíte. Něco si s dětmi zahrajte, přečtěte si knihu, jděte na procházku. Všem vám to prospěje, budete se cítit lépe, vztahy s dětmi se zlepší. A čas, který s nimi strávíte, nejde ničím nahradit.

6. Je nemožné mít vše pod kontrolou

Nikdo nechce, aby se jeho děti trápily, byly smutné a nešťastné. Proto se rodiče někdy až extrémně snaží dětem zametat cestičku a ovládat každičkou věc v jejich životě. Dětem však nejlépe poslouží zkušenosti, a to často i ty špatné.

Přehnaná kontrola také může způsobit uzavření dětí před rodiči. Dejte svým dětem prostor, a to i pro dělání chyb. Jedině tak si rozšíří obzory a pomůže jim to i později, až budou dospělé. Dělat chyby je lidské a potřebné.

7. Snažíte se dopřát dětem vše, na co si vzpomenou

Dítě bude spokojeno ve chvíli, kdy dosáhne všeho, co chce. Dostane hračku, zmrzlinu, čokoládu, zkrátka vše. A vy mu to plníte, protože je velmi hezké dítěti udělat radost. Ovšem nemělo by se to stávat denně.

Ne vždycky by dítě mělo dostat přesně to, co chce, okamžitě. Dopřejte mu naučit se, jak danou věc získat. Později dítě nebude zajímat nějaká zmrzlina nebo malá hračka. S přibývajícím věkem bude mít dítě stále větší a častější touhy a NE nebude brát jako odpověď. Nastavte si proto společně limity a uvidíte, že to dítěti i vám jen prospěje.

8. Foťáky máte místo rukou

Mnozí rodiče často fotí a v zásadě je to dobře, protože pak budete mít památku na celý život. Je hezké si po čase fotografie prohlédnout a připomenout si krásné okamžiky. My však máme na mysli spíše přehnané fotografování.

Ano, zdokumentujte narozeninovou oslavu, besídky dítěte, koncerty, rodinnou dovolenou. Pokud ale fotíte každičkou maličkost a pak ji ihned postujete na sociální sítě, kde sbíráte like a diskutujete, tak vám uniká podstata krásného okamžiku. Někdy je prostě lepší mobil či fotoaparát odložit a daný okamžik si užít.

9. Před zážitky upřednostňujete pohodlnost

Je vám špatně na horské dráze, kolotoč, na ten vás nikdy nikdo nedostane a v ZOO vám přijdou zvířata jako ve vězení? Rodiče často děti nepouští k věcem, které jim samotným úplně nesedí, protože by museli snášet trochu nepohodlí nebo vystoupit ze své komfortní zóny.

Jenže vaše dítě může mít z návštěvy ZOO nebo z jízdy na kolotoči skutečně obrovskou radost. Překonejte se kvůli dítěti a objevujte spolu s ním nové věci. Každý by si měl z nových zážitků něco odnést, ať už dobrého nebo špatného. Nikomu, a už vůbec vlastním dětem, nenuťte svůj vlastní názor.

10. Společný čas netrávíte s dětmi kvalitně

Rozhodli jste se, že dnešní večer strávíte s dětmi u dobrého filmu. Na tom přece není nic špatného. Přiznejte si, když dítě hltá film, směje se a vtáhne ho to do děje, vy si vytáhnete mobil, notebook, odepíšete na zprávy, e-maily.

Vyfotíte dětský roztomilý výraz, který ihned postnete na sociální síť a netrpělivě čekáte na like. Poznáváte se? I když se dítě dívá na televizi, cítí, že se rodič na něj plně nesoustředí. Odložte mobil, notebook a další „požírače času“! Místo toho dítě obejměte, ujistěte ho, že tady jste opravdu s ním (vedle něj), a sdílíte s ním vše, co se v dané chvíli děje. Bude to nejen pro vás, ale i pro něj příjemně strávený čas.

Jen pro VÁS

Naše děti cítí, když něco není v pořádku, vnímají, co říkáte, a co naopak děláte. Svými články nechci žádné mámě ublížit, ani se jí dotknout. Spíš vám chci říct: zkuste se na chvíli zastavit a vnímat to, jak se vaše dítě chová, co dělá, jak se usmívá, proč se mračí.

Sedět a koukat na své dítě je to nejlepší, co můžete udělat, abyste svému dítěti porozuměli. Dítě opravdu nepotřebuje dlouhé rodičovské kázání a vysvětlování. 

Dítě potřebuje lásku a pochopení samocítit, ne ji jen vidět nebo o ní slyšet.

Autor: Kristina Farkasová

Zdroj: kouzelnavychova.cz

Říká se, že dnešní děti vůbec nevědí, co znamená slovíčko NE. Podle nás je to však právě naopak, slovo ne znají velmi dobře. Je dokonce možné, že slovo NE při výchově svých dětí používáme nejčastěji.

Neběhej, nesedej si, nekřič, nebreč, nebijte se, nenadávej, neházej s tím, nedávej to tady, nešahej na to, nedávej to do pusy, neskákej a podobně. Během dne slovo NE použijete opravdu mnohokrát. Je paradox, že čím víc říkáte ne, tím méně funguje. Nebo také nemusí fungovat vůbec.

Děti jsou alergické na slovo NE

V jedné chvíli se děti stávají odolnými ke slovíčku NE. Jako by byly hluché a slepé, neposlouchají,nedělají to, co my chceme. Jakoby se u nich vyskytovala alergie na slovo NE. Co v takovém případě dělat? Jak s dětmi mluvit, aby nás poslouchaly?

1. Řekněte NE jinak!

Slovo NE má ty nejlepší účinky, když jej používáte jako šafránu. Tedy s ním šetříte. Používáte-li ne v každé větě, pak jde kamsi do ztracena. Mnohdy bychom mohli naše příkazy a prosby říci jinak, bez slovíčka ne. Místo „neběhej“ můžete říci „jdi pomalu“.

Namísto „nekřič“ můžeme říci „mluv, prosím, tišeji“. „Neslyšíš mě, jsi snad hluchý?“ můžeme zaměnit za „Poslouchej mě prosím, když s tebou mluvím.“ Pokouší se vám vaše dítě s pláčem a křikem něco říci? Pak držte jazyk za zuby. Neříkejte: „Přestaň už konečně řvát,“  ale raději: „Nerozumím ti, když křičíš, řekni mi to normálním tónem, bez pláče.“ 

2. Co použít místo NE?

Místo zákazu nějaké činnosti dítěti nabídněte alternativní řešení, kde může danou činnost provádět. „Hrát si můžeš u sebe v dětském pokojíčku, ne na jídelním stole.“ Popřípadě „Můžeš si hrát se stavebnicí, ale nejdříve uklidíme hračky, se kterými sis doteď hrál.“

3. Jak NE a jak ANO?

Kreslí si dítě po stole? Nemusíte na něj vyštěknout: „Nekresli po tom stole!“. Můžete mu říct, jak se to má správně dělat. „Kresli si na papír,“ a papír mu podejte. Pokud stojí na židli: „Na židlích se sedí.“

Některé děti si s jídlem rády hrají, jiné zase zkoumají gravitaci v běžném životě. Neříkejte: „Neházej to jídlo a zem,“ ale vyzkoušejte: „Jídlo je k jídlu, nehraje se s ním, ani se nehází na zem.“

Skáče vaše dítě po posteli? Vysvětlete mu to, místo „Neskač po posteli“ lepším „Postel slouží ke spánku a odpočinku, po ní se neskáče.“ Namísto „Neperte se“ dítěti řekněte „Nešlo by to vyřešit jinak? Navrhuju….“

4. Když NE nestačí?

Někdy jednoduché slovíčko NE nepostačí k tomu, aby dítě pochopilo, že jde o činnost či situaci, která je nebezpečná. Proto využijme tato slovní spojení a zejména pak tón hlasu, které dítěti jasně řeknou, že tohle není legrace a jde o věc vážnou. Například „Pozor, je to nebezpečné. Je to horké.“

5. Co nejméně NE a co nejvíce ANO

Tohle asi bude nejtěžší. Tento bod je zejména o rodičovských hranicích a mantinelech. Z rodičovských úst NE padá docela často, ale říci ANO, to už může být těžší. Nemusíme být v dobrém rozmaru a dítě přijde, že nám s něčím chce pomoci. V takovém případě jej odeženeme: „Nech toho, raději to udělám sám.“

Existuje mnoho situací, kdy si společné chvíle s dětmi komplikujeme zcela zbytečně. Budete jako rodiče opravdu celou procházku dítě kontrolovat a pokřikovat po něm: „Neskákej do kaluže, vyhni se tomu blátu,“ nebo jej obléknete do pláštěnky a holínek a jednoduše se smíříte s tím, že domu přijdete špinaví?

Čím více dítě slyší slovo NE, tím méně na něj pak zabírá. Přeji proto mnoho síly a krásných rodičovských chvil!

autor: Kristina Farkasová

zdroj: kouzelnavychova.cz

Tisíce rodičů hledá na internetu nějakou pomůcku či návod, jak na dítě. Já už jsem několikrát psala, že návod prostě neexistuje, kdyby ano už byste o něm věděli. Všechny situace, které vás trápí, za vás nikdo nevyřeší, na řešení vždy musíte přijít vy nikdo jiný.

Mě tak napadlo, protože se tím doma řídíme, že bych vám jednu malou univerzální pomůcku mohla nabídnout. Tato pomůcka se dá použít opravdu při každé možné i nemožné situaci a má 90% úspěch. Tuto pomůcku můžete využít nejen pro lepší komunikaci s dětmi, ale také se svým okolím, lidmi v práci, v parku, v obchodě apod.

Má ale jednu malou podmínku, bez které nefunguje a ta je věřit v to, že ta druhá strana je také člověk a má své starosti a trable stejně jako vy. Snažit se, alespoň na chvíli vžít do role dotyčného i spoustě dospělým moc pomůže, když nahlas popíšete jejich pocity.

Přestaňte říkat, jak se to dělalo kdysi a jak se to má a nemá dělat teď, ale zaměřte se na potřeby své a svých dětí. Poslouchejte sebe i své dítě a nemějte okamžité předsudky a odpovědi. Prostě to vyzkoušejte, kdy? Nejlépe při první příležitosti ať je jakákoliv.

Těchto šest bodů, vám otevře naprosto jiné dveře do srdce vašeho dítěte a umožní vám začít si plnit to, jak jste si vztah se svým dítětem představovali. V případě, že si budete chtít pomůcku vytisknout, napište nám e-mail zašleme a my vám soubor k vytisknutí zašleme.

POMŮCKA PRO RODIČE

1) VŽDY DÍTĚ VYSLECHNI!

Dej dítěti prostor k vyjádření se a nikdy nezasahuj. Vyslechni si dítě v každé situaci a věř.

2) SVÉMU DÍTĚTI DŮVĚŘUJ!

Ne vždy dítě lže, a pokud seš si jistá/ý, že lže, nejspíš se to naučilo od tebe a řešit to musíš i u sebe.

3) NIKDY DÍTĚ NEODSUZUJ!

Možná se ti jeho slova zdají nesmyslná a nereálná, ale pro dítě je to nejspíše nové a neznámé. Neodsuzuj ho jen proto, že ty znáš „výsledek“, ale dej mu šanci věc poznat a pochopit její smysl nebo účel.

4) UKAŽ DÍTĚTI, ŽE MÁŠ PRO NĚJ POCHOPENÍ!

Vždy se snaž situaci svého dítěte pochopit, ať je jeho problém či žádost jakákoliv. I když se jedná o maličkost, dítě to vnímá jinak než ty teď.

5) UKAŽ DÍTĚTI SVŮJ POHLED A NÁZOR!

Ten, ale nikdy nevnucuj, pouze dítěti ukaž, jak to vidíš a cítíš ty a navrhni, jak bys problém řešil/a.

6) POMOZ DÍTĚTI NALÉZT ŘEŠENÍ!

POZOR: nehledej řešení za něj a bez něj, ale pouze mu buď oporou a pomoz mu při hledání řešení. Buď u toho jako přítel a ne jako ten chytřejší.

Autor: Kristina Farkasová

Zdroj: kouzelnavychova.cz