Dnes se mi stala zvláštní a hodně emotivní věc, kterou bych si chtěla uchovat ve vzpomínce nejen ve své hlavě a srdci, ale i "na papíře". Zároveň se o svůj příběh s Vámi podělím. Nikomu nic nevnucuji, kdo nevěří je to taky v pořádku (tak jen doufám, že se pod článkem nestrhne debata o tom co je možné a co ne, protože možné je vše čemu člověk věří....)

V červnu 2014 mi zemřela babička. Poslední slova, která mi řekla, když jsem za ní přišla do nemocnice byla, že ví, že jsem u ní, protože mě poznává po hlase (nemohla otevřít oči) a na otázku jak se cítí mi odpověděla "na prd je slabý slovo Kristýnko...." a to bylo naposledy kdy jsem slyšela její hlas :(

Dnes mi po nějaké době volala sestřenice Jana, je mentálně postižená a i když už jí je skoro 40 let, myšlením zůstala možná někde v pubertě, ale je to úžasný srdíčkový člověk.... Babičku měla taky moc ráda a tak jsem po jejím telefonátu vzpomínala na to, jak mě vždycky nezapoměla pozdravovat když babičce volala a jak mi to babi pokaždé vzkazovala. To odstartovalo tok vzpomínek....

Cestou domů od rodičů už jsem přes slzy pomalu neviděla na řízení. Amálka mi v autě usnula a tak když jsem přijela domů nechala jsem jí v chladné ložnici ve vajíčku dospat a sedla si k počítači, že se vypíšu tady Vám v esoterické skupince. V autě jsem mysela na to, že musim jít hned druhý den na hřbitov a pořádně ten smutek ze sebe dostat a popovídat si tam s babičkou...Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí a že nejsem schopná se s jejím odchodem vnitřně smířit i přes to, že vím, že odešla do nebe a nikde nebloudí. 
Začala jsem psát svůj příspěvek se slzami v očích a po pár větách se najednou ozval medvídek, který mluví  jen po stisknutí, prostě po dotyku a on začal sám od sebe(NIKDY jindy se tohle nestalo a to už ho máme dost dlouho) řekl "žlutá pacička" to jsem ztuhla...když hned na to řekl "jsem tvůj kamarád" začala jsem hrozně brečet. Medvídek ještě řekl něco po třetí, ale co, to už jsem nevnímala.... Hlavu jsem schovala do dlaní a nechala se unést emocema a potřebovala jsem to dostat ven....V tom se Amálka probudila s brekem (myslim si, že v těhle chvílích jí chodí "někdo" budit, protože se vzbudí vždycky když se snažím meditovat, nebo se o duchovnu jen s někym bavim) vzala jsem jí do náruče a pořád jsem hrozně brečela a nemohla jsem se uklidnit..... VIM, že to byla babička a že mi chtěla dát najevo svou přítomnost, že nemusím být smutná. Jenže mě to totálně rozsekalo:(
Okamžitě jsem popadla telefon a volala svojí kamarádce paní Olince, která se zabývá minulými životy a komunikací s dušemi. Okamžitě mě uklidnila, že babička to opravdu nemyslela zle a že mě nechtěla vystrašit, že je z toho teď sama špatná. A tak jsme udělaly po telefonu odpuštění a vypuštění Vypustila jsem emoce, odpustila jsem si smutek, který k životu patří, pozdravila babičku a vysvětlila jí, že mě nevylekala, že jsem to pochopila, že to prostě jenom najednou muselo ven....

Ani nevíte jak moc se mi potom ulevilo.....byla jsem v tu ránu šíleně unavená a vyčerpaná, ale asi o sto kilo lehčí na duši.....

Babičko, miluju tě, neuvěřitelně mi chybíš, nikdy na tebe nezapomenu a budu se snažit aby tě znala i Amálka na kterou ses tak moc těšila, ale nedočkala ses jí o pár měsíců :( Posílám pusu :-* Tam nahoru.....

Často se zde i jinde řeší otázka "vzít dítě na pohřeb nebo ne?" Tenhle článek jsem četla asi před rokem a půl, velice mě zaujal a přiměl se zamyslet i když jsem v té době děti ještě neměla. Sama jsem jako malá "díky" rodičům prošvihla dva pohřby blízkých a dodnes mě to mrzí. Pamatuji si, že asi jako 8mi letá jsem se rodičů pořád ptala proč jsem tam nemohla být a rozloučit se a moc jsem to oplakala. Na svém prvním pohřbu jsem byla když mi bylo asi 23 let a dokonce to ani nebyl nikdo z rodiny, ale můj bývalý zaměstnavatel.... 

Ale dost už o mých pocitech.... jde tu o ten článek.........

V první řadě bych chtěla upozornit, že článek jsem našla na internetu tudíž není z mé hlavy. Snad nebude vadit jeho zkopírování, protože i já si ho ráda připomenu až se některá z těchto zkušeností bude týkat i mě.....

Autorkou je Bára Kopecká 
(1970, Kašťáková) pracuje jako režisérka, střihačka, dramaturgyně, scenáristka, publicistka. Vystudovala katedru střihové skladby FAMU, později krátce katedru vedla. Několik let strávila ve Vancouveru, Torontu a New Yorku. Dnes přednáší na FAMU International.

UMÍRÁNÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY
Bára Kopecká

Svému dítěti zásadně nelžu, odmalička říkám pravdu sice adekvátně zjednodušenou, ale nic si nevymýšlím. Sama nevím, proč je to pro mě tak důležité, ale výhodu to má jednoznačnou – moje dcera mi důvěřuje. Na téma smrti jsme několikrát narazily a mluvily o něm tak upřímně, jak to šlo. Ukázalo se, že to bylo opravdu důležité, protože krátce po jejích čtvrtých narozeninách jí smrtelně onemocněl tatínek. Po krvácení do mozku už to nebyl člověk, jakého jsme znaly. Ale byl s námi doma a nějak jsme se s tím musely vypořádat.