Jak jsme chtěli miminko a jak se na nás usmálo štěstí

Jsou to už čtyři měsíce, co se nám narodil náš malý zázrak. A tak jsem si řekla, že bych o celé jeho cestě k nám mohla něco napsat, protože nad tím vším strašně často přemýšlím a vzpomínám, ať už se to týká samotného početí, těhotenství nebo porodu.

Takže hezky od začátku. 

V říjnu roku 2015 jsme se s manželem po 7 letech vzali a od té doby jsme nechávali všemu volný průběh. Byla jsem už tři roky bez antikoncepce a víceméně jsme si jen dávali pozor, nicméně s mými problémy s MS, které jsem podědila po mamce, která otěhotněla až po 5 letech, jsem tak nějak měla vnitřní obavy, aby si k nám miminko našlo cestu a připravovala jsem se na dlouhé čekání na dvě čárky na testu. Moje tělo bez pomoci hormonů vlastně nefungovalo. A tak když jsem poněkolikáté absolvovala vyvolávací injekci po vysazení Utrogestanu, těhotenství nikde,rozhodla jsem se to začít řešit víc, s tím, že jsem svému gynekologovi oznámila, že se snažíme o miminko. To byl květen 2016. Ještě než začal řešit "léčbu" u mě, poslal manžela na spermiogram,ať víme,zda není nějaký problém na jeho straně. Výsledky nebyly zrovna super,takže o to víc jsem se děsila,co budeme třebamuset absolvovat. Mně byl nasazen Clostillbegyt na podporu ovulace a chodila jsem na folikulometrii, Utrogestan mi zůstal. Navíc samozřejmě kyselina listová. A manžel začal taky ládovat vitamíny,doporučili nám Reproman. A nejdřív za tři měsíce kontrolní spermiogram,když se nezadaří. Manžel to ustál celkem dobře. Já to nesla hůř a každou další MS jsem obrečela. Manžel zůstával stále v klidu,spíš to až tak neprožíval, a to mě občas štvalo o to víc. Pořád říkal,že až nastane správný čas,tak to přijde. A já se (s častějšími dotazy okolí) trápila,že to určitě přirozeně nepůjde. Do toho v tom období nečekaně během 14dnů zemřel můj strýc a moje milovaná babička. Tchán dojížděl na chemoterapie a šlo to s ním z kopce. Takže stresové období v maximální míře. A samozřejmě tím vším několik rozhozených cyklů se zpožděním a následným testováním,které vždy končilo slzami. Pozorovala jsem na sobě každé píchnutí v podbřišku nebo citlivost prsou,prostě vsugerované těhotenské příznaky každý měsíc. V listopadu 2016 tchán bohužel boj s rakovinou prohrál. Blížil se konec toho šíleného roku a já si nepřála nic,jen ať už je to pryč,nevěřila jsem,že by se na nás mohlo sesypat tolik neštěstí během půl roku. Bylo před Vánoci a my je chtěli hlavně v klidu a v rámci možností přežít,nějak se ze všeho vzpamatovat. Ve stejnou dobu můj bratránek s manželkou oznamili těhotenství. Ač jsem jim to samozřejmě  moc přála,tak jsem to cítila jako další "osobní křivdu života" . V půlce prosince, asi 12.,jsem byla na kontrole u gynekologa,opět mi potvrdil folikul a blížící se ovulaci(jako už několikrát),že se máme tak za tři dny snažit. A uklidňoval mě,že tomu dáme čas do března,pokud to nevyjde, a pak by nás odeslal do CARu. Říkala jsem si no super,tak to už moc času nemáme. Pro jistotu jsem v těch dnech kontrolovala,jestli se ovulace opravdu blíží i poslednima testama,co jsem doma měla,ale moc nadějí jsem tomu nedávala. Řekla jsem si,kašlu na to, budou Vánoce, zklidním se a uvidíme. Sex jsem si nečekaně po dlouhé době v rámci těch plodných dnů užívala,je fakt,že to byla spíš taková terapie na náročné období. Termín MS jsem měla stejně jako rok předtím na Štěpána,tedy 26.12. Štědrý večer jsem prožili ve třech, v komorním duchu s manželem a tchýní a vzpomínali jsme na tchána. U večeře jsem se pořádně najedla,až mi pak zůstalo u stromečku těžko,tak jsem to zapila pivem,ať mi vytráví, měli jsme jít ještě na půlnoční. Následující dva sváteční dny jsem furt jedla páté přes deváté,ignorujíc stálý kámen na žaludku,jako "medicínu"jsem si dávala pivo,s tím,že bych se asi neměla tak přežírat. Ani nevím proč jsem druhý svátek vánoční přesedlala na birella,ale asi jsem neměla chuť na alkohol. MS nikde,ale břicho už mě bolelo,říkala jsem si jasně, to zas bude den, dva zpoždění a pak dáma dorazí se vší parádou. Co nadělám. A opravdu. Druhý den nic, další ráno stále nic,pocity stejné. Nicméně cosi ve mě hlodalo, doma poslední těhotenský test,tak jsem ho ze zvědavosti udělala,že budu mít aspoň klid,že si můžu dát na Silvestra skleničku bez obav. Je 28.prosince dopoledne. Dělám test a po celou dobu čekání hledím s očekáváním sněhobílého výsledku. Ale test v limitu ukazuje slabou druhou čárku! Nevěřím vlastním očím a začínám plakat,hledím na to znova a dokola. No opravdu tam něco je! Říkám si klid, neblbni, třeba je to falešňák. Nedalo mi to a odpoledne jsem v rámci nákupu zašla i do lékárny pro spolehlivější test,že ráno udělám další a uvidím. Samozřejmě tento plán selhal,protože jsem to nevydržela a ještě navečer testla znovu. A byla tam zas! Druhá čárka. To nemůže být náhoda. Ono to asi fakt vyšlo. Asi čekám miminko! Hlavou se mi honilo milion myšlenek,radost a nadšení mísil strach. Nicméně jsem to nedokázala dusit v sobě a manželovi hned chvíli na to ten test nalepený ve vánočním přáníčku v obálce předala jako ještě jeden,opožděný dáreček. Kroutil hlavou,co zas vymýšlím a otvíral obálku. Otevřel přání a chvilku zíral. "Co to je? Já to nechápu. " No nenapadlo mě,že nepozná těhotenský test. Tak jsem mu vše objasnila a vysvětlila a pak už jsme se jen nevěřícně objímali a stále nevěřícně zírali na test,šťastní jako blechy. Celý večer nemohl pochopit,že je to fakt asi pravda a že budeme rodiče. Po pár dnech testy sílily a objednala jsem se ke gynekologovi. Byla ve mě malá dušička, modlila jsem se,ať je vše v pořádku a miminko je tam,kde má. Doktor mi těhotenství potvrdil, poprvé jsem spatřila tu naši bublinku,byl to začátek 7.týdne a už ťukalo i srdíčko. Byl to úžasný pocit,ale zároveň jsem měla strach,aby vše šlo tak,jak má a miminko se dobře vyvíjelo a bylo v pořádku. Za dva týdny kontrola a na utz malý panďuláček,který odpovídal 8+6tt. Odnesla jsem si první fotku a doma jsme přemýšleli,kdy to oznámit nejbližším. Zatím to věděla jen moje sestra, rodičům jsme to oznámili u přiležitosti mých narozenin. Navíc se ten den narodil chlapeček druhému bratránkovi, tak jsme tu radost ještě znásobili. Už od samého začátku těhotenství jsem se cítila skvěle, neměla jsem vůbec žádné nevolnosti, jen jsem byla šíleně unavená a chtělo se mi pořád spát. Všechna vyšetření a kontroly byly ukázkové, první i druhý screening jsme si moc užili, navíc jsme na tom druhém i my krásně viděli a poznali, že čekáme chlapečka. Moc jsme se na něj tešili, k bříšku jsme pořád mluvili,mazlili...bylo to nádherné. Já jsem si to všechno užívala, rostoucí pupík hrdě hladila každou chvilku. Až do posledka jsem vydržela i v práci, vyšlo mi to krásně na konec školního roku, který jsem doučila. V půlce července jsme se přestěhovali do nového. Vše jsme si v klidu stihli zařídit a nachystat i na příchod miminka, který se rychle blížil. O tom, kdy a jak náš syn přišel na svět napíšu v dalším článku.