Termín porodu jsme měli 4. září 2017 a mě jako učitelku velmi pobavilo, že to vychází přesně na začátek nového školního roku. 

Asi měsíc před porodem jsem sbalila tašku do porodnice a užívala si konec těhotenství, sice už ne tolik, jako dřív, hlavně spánek byl všelijaký a pohyb stále obtížnější, ale i tak  jsem se pořád cítila celkem fit a v pohodě a moc jsem se těšila na porod. Celé těhotenství se mě mnoho lidí ptalo, jestli mám z porodu strach, ale já jsem vždy s úsměvěm odpověděla, že ne, že nevím, do čeho jdu, takže nevím čeho se vlastně bát. Kolem 36. týdne jsem se na porod začala "připravovat", takže maliník, lněné semínko a cvičení s Aniballem. Nic z toho jsem teda nepřeháněla, ale tak nějak mě to udržovalo s blížícím se termínem víc v pohodě. Poslední kontroly u mého gynekologa proběhly vždy se stejným závěrem- zatím to na porod zdaleka nevypadá, v den termínu už kontrola v porodnici. Zkoušeli jsme samozřejmě kolem termínu "zaručené" vyvolávací tipy, ale náš chlapeček se nechal přemlouvat. V den termínu bylo ticho po pěšině. Ani první, ani druhá kontrola v porodnici nepřinesla nic nového, maximálně odhad váhy asi 3870g. V noci před kontrolou v pátek 8. 9. jsem v noci začala pociťovat jakoby silnější menstruační bolesti, trvalo to tak tři hodinky a objevovaly se po 7-8 minutách, no nakonec to po vaně ustalo. Ráno na kontrole jsem to zmínila a doktorka mi nabídla Hamilton, že prý je vše připraveno, jen to spustit. Chvilku jsem váhala, ale jelikož moje nakládání do vany, červené víno, procházky, úklid ani sex na prcka nezabírali, tak jsem na něj kývla. Další kontrolu naplánovala na pondělí, pokud neporodím, a že bychom viděli co dál. Celý den už mě pak pobolívalo břicho a nebylo mi moc dobře, ale jinak se nic nedělo. V sobotu mi začala odcházet hlenová zátka, tak jsem zajásala, že aspoň nebyl ten Hamilton snad úplně zbytečný. V neděli stále nic a už jsem přemýšlela nad pondělní cestou do porodnice, modlila jsem se, aby mě už netlačili do vyvolání kvůli velikosti miminka. V pondělí nad ránem jsem se samozřejmě vzbudila hrozně brzo a vymýšlela možné scénáře toho, co bude dál. Na kontrole stále stejný nález, otevřená na špičku prstu a znovu proveden Hamilton s tím, že tomu dáme čas do středy, pokud nic, tak ve čtvrtek nebo pátek naplánujeme vyvolání. No nadšená jsem z toho nebyla. Ale břicho už jsem cítila celý den hodně, tušila jsem, že se to asi blíží. Zvládli jsme s manželem ještě po kontrole nákupy a navečer už jsem se opravdu necítila dobře a těšila jsem se do postele. Bylo kolem 9 když jsme zaléhali a ještě jsme s manželem telefonovali s jeho sestrou a smáli jsme se, že nás do nemocnice předběhl manželův bratr se zánětem v zubu, protože odmítl na pohotovosti antibiotika. Nicméně ani ne během hodiny jsem začínala co 7-8 minut funět a prodýchávat bolesti. Ale váhali jsme, jestli je to už začátek porodu,tak jsem zkusila horkou vanu, že uvidíme. No během chvilky ve vodě bolesti přicházely po 5 minutách a už teda bolely o dost víc. Takže jsme popadli věci a za totálního deště vyrazili do porodnice. Cesta byla šílená, skoro nic si z ní nevybavuju, jenom to, jak jsem na aplikaci v mobilu stopovala kontrakce, které zrychlily na cca 3 minuty, a modlila se, ať už jsme tam! protože už to teda fest bolelo. Příjem 23.45 a otevřená na 3 cm. Příprava, sprcha a šli jsme na porodní box. Ujala se nás moc příjemná PA, vysvětlovala vše, co bylo potřeba a já se naložila do vany, která mi od bolesti aspoň trochu ulevovala. PA se nezdál stav čípku, tak navrhla jakési přírodní čípky, které prý v kombinaci s vanou krásně pomáhají postupování porodu. Nebýt monitorů, tak bych to celé v té vaně přečkala co nejdýl. Manžel mi sprchoval při každé kontrakci břicho a byla jsem ráda, že je tam se mnou. Moc jsem neměla pojem o čase, takže netuším v kolik mi píchli vodu, ale po ní nabrali kontrakce na síle ještě víc, navíc jsem měla asi každou druhou kontrakci falešnou, protože já se svíjela a funěla, na monitoru ale po kontrakci ani náznak. A začalo to všechno valit do zad. Takže jsem požádala o něco na bolest. PA mě uklidňovala a povzbuzovala, že to krásně zvládám. Asi kolem 5 hodiny ráno mě přišla zkontrolovat doktorka a sdělila nám, že už je to 7 cm a uklidňovala mě, že to jde dobře. V duchu jsem zajásala, že už moc nechybí, že to snad už půjde rychle. Bohužel se v 6h střídala směna a s ní se nás ujala druhá PA, která mi naneštěstí vůbec nepadla do oka a ona zjevně neměla moc pochopení pro moje už hlasitější projevy. Dorazila s dalším doktorem a zkonstatovali, že to 7 cm určitě není, maximálně tak 5-6, ale že to moc nepostupuje. Křížové bolesti sílily a já měla pocit, že mi malý asi vyskočí z míst nad kostrčí, cítíla jsem šílený tlak. Ve vaně už jsem mezi kontrakcemi usínala únavou, přeci jen už jsem nespala 24h a já obecně nespánek moc nedávám, ne tak když mám rodit. PA se tvářila jak kakabus a dávala mi najevo, že každé moje hlasitější vyjádření bolesti ji obtěžuje. Korunu tomu nasadila, když na mě zcela suše spustila, že teda porod nepostupuje a že pokud teda mám tak hrozné bolesti, že pokud chci, může se udělat buď císař anebo epidurál, že si možná chvilku ulevím, ale že by mi pak kontrakce pomohli znovu případně rozjet oxytocinem, ale že odhad váhy je velký, že by malého kdyžtak vytáhli pomocí kleští nebo vexem! Tím mě teda dorazila a jako prvorodičku totálně vystrašila. Přišel zase jiný doktor, který nám tyto možnosti znovu, trochu kulantněji vysvětlil a dal nám čas se rozhodnout. Já panikařila a pištěla při dalších kontrakcích. Takto jsem to nechtěla! Těšila jsem se na porod, počítala s bolestí a byla jsem odhodlaná to zvládnout. Ale vyčerpání a nepříjemná PA byli bohužel silnější. Netuším, jak dlouho jsme s manželem přemýšleli, co teda udělat, ale já toho měla plné zuby, záda se mi blokly a bohužel jsem dostala strach, že to trápení bude ještě dlouho trvat a třeba nakonec stejně dojde na sekci. Kývla jsem na císař a pak už to byl šrumec. Kvůli bloklým zádům jsem bohužel musela mít celkovou anestezii, protože epidurál by mi už asi ani nepíchli, ani na operační lůžko jsem nemohla vylézt. Pak už jsem jen čekala, až usnu...Matyáš se narodil 12.9. 2017  v 8.51. Vážil 4120 g a měřil 51 cm. Jako první ho viděl a pochoval tatínek. Malého jsem viděla hned po probuzení z narkózy bohužel v mlze, hned po příjezdu na pokoj mi ho ale přiložili k prsu. Jakmile jsem se během pár hodin dala trochu dohromady, došlo mi, že můj porod nedopadl, jak jsem si vysnila. Byla jsem zklamaná, že jsem to nezvládla. Tak moc jsem chtěla, ale nechala jsem se přemoct...Naštěstí mě tyto myšlenky při pohledu na ten malý zázrak vždycky přešly, hlavně že je malý zdravý a vše nakonec dopadlo dobře. Každý den s ním je originál a my jsme ti nejšťastnější rodiče. Každý den děkuju, že ho máme. Každopádně doufám, že až se nám třeba poštěští pro Matyáška sourozenec, bude lepší průběh a větší síla a zažiju snad ten pocit porodit přirozeně. 

Jsou to už čtyři měsíce, co se nám narodil náš malý zázrak. A tak jsem si řekla, že bych o celé jeho cestě k nám mohla něco napsat, protože nad tím vším strašně často přemýšlím a vzpomínám, ať už se to týká samotného početí, těhotenství nebo porodu.

Takže hezky od začátku. 

V říjnu roku 2015 jsme se s manželem po 7 letech vzali a od té doby jsme nechávali všemu volný průběh. Byla jsem už tři roky bez antikoncepce a víceméně jsme si jen dávali pozor, nicméně s mými problémy s MS, které jsem podědila po mamce, která otěhotněla až po 5 letech, jsem tak nějak měla vnitřní obavy, aby si k nám miminko našlo cestu a připravovala jsem se na dlouhé čekání na dvě čárky na testu. Moje tělo bez pomoci hormonů vlastně nefungovalo. A tak když jsem poněkolikáté absolvovala vyvolávací injekci po vysazení Utrogestanu, těhotenství nikde,rozhodla jsem se to začít řešit víc, s tím, že jsem svému gynekologovi oznámila, že se snažíme o miminko. To byl květen 2016. Ještě než začal řešit "léčbu" u mě, poslal manžela na spermiogram,ať víme,zda není nějaký problém na jeho straně. Výsledky nebyly zrovna super,takže o to víc jsem se děsila,co budeme třebamuset absolvovat. Mně byl nasazen Clostillbegyt na podporu ovulace a chodila jsem na folikulometrii, Utrogestan mi zůstal. Navíc samozřejmě kyselina listová. A manžel začal taky ládovat vitamíny,doporučili nám Reproman. A nejdřív za tři měsíce kontrolní spermiogram,když se nezadaří. Manžel to ustál celkem dobře. Já to nesla hůř a každou další MS jsem obrečela. Manžel zůstával stále v klidu,spíš to až tak neprožíval, a to mě občas štvalo o to víc. Pořád říkal,že až nastane správný čas,tak to přijde. A já se (s častějšími dotazy okolí) trápila,že to určitě přirozeně nepůjde. Do toho v tom období nečekaně během 14dnů zemřel můj strýc a moje milovaná babička. Tchán dojížděl na chemoterapie a šlo to s ním z kopce. Takže stresové období v maximální míře. A samozřejmě tím vším několik rozhozených cyklů se zpožděním a následným testováním,které vždy končilo slzami. Pozorovala jsem na sobě každé píchnutí v podbřišku nebo citlivost prsou,prostě vsugerované těhotenské příznaky každý měsíc. V listopadu 2016 tchán bohužel boj s rakovinou prohrál. Blížil se konec toho šíleného roku a já si nepřála nic,jen ať už je to pryč,nevěřila jsem,že by se na nás mohlo sesypat tolik neštěstí během půl roku. Bylo před Vánoci a my je chtěli hlavně v klidu a v rámci možností přežít,nějak se ze všeho vzpamatovat. Ve stejnou dobu můj bratránek s manželkou oznamili těhotenství. Ač jsem jim to samozřejmě  moc přála,tak jsem to cítila jako další "osobní křivdu života" . V půlce prosince, asi 12.,jsem byla na kontrole u gynekologa,opět mi potvrdil folikul a blížící se ovulaci(jako už několikrát),že se máme tak za tři dny snažit. A uklidňoval mě,že tomu dáme čas do března,pokud to nevyjde, a pak by nás odeslal do CARu. Říkala jsem si no super,tak to už moc času nemáme. Pro jistotu jsem v těch dnech kontrolovala,jestli se ovulace opravdu blíží i poslednima testama,co jsem doma měla,ale moc nadějí jsem tomu nedávala. Řekla jsem si,kašlu na to, budou Vánoce, zklidním se a uvidíme. Sex jsem si nečekaně po dlouhé době v rámci těch plodných dnů užívala,je fakt,že to byla spíš taková terapie na náročné období. Termín MS jsem měla stejně jako rok předtím na Štěpána,tedy 26.12. Štědrý večer jsem prožili ve třech, v komorním duchu s manželem a tchýní a vzpomínali jsme na tchána. U večeře jsem se pořádně najedla,až mi pak zůstalo u stromečku těžko,tak jsem to zapila pivem,ať mi vytráví, měli jsme jít ještě na půlnoční. Následující dva sváteční dny jsem furt jedla páté přes deváté,ignorujíc stálý kámen na žaludku,jako "medicínu"jsem si dávala pivo,s tím,že bych se asi neměla tak přežírat. Ani nevím proč jsem druhý svátek vánoční přesedlala na birella,ale asi jsem neměla chuť na alkohol. MS nikde,ale břicho už mě bolelo,říkala jsem si jasně, to zas bude den, dva zpoždění a pak dáma dorazí se vší parádou. Co nadělám. A opravdu. Druhý den nic, další ráno stále nic,pocity stejné. Nicméně cosi ve mě hlodalo, doma poslední těhotenský test,tak jsem ho ze zvědavosti udělala,že budu mít aspoň klid,že si můžu dát na Silvestra skleničku bez obav. Je 28.prosince dopoledne. Dělám test a po celou dobu čekání hledím s očekáváním sněhobílého výsledku. Ale test v limitu ukazuje slabou druhou čárku! Nevěřím vlastním očím a začínám plakat,hledím na to znova a dokola. No opravdu tam něco je! Říkám si klid, neblbni, třeba je to falešňák. Nedalo mi to a odpoledne jsem v rámci nákupu zašla i do lékárny pro spolehlivější test,že ráno udělám další a uvidím. Samozřejmě tento plán selhal,protože jsem to nevydržela a ještě navečer testla znovu. A byla tam zas! Druhá čárka. To nemůže být náhoda. Ono to asi fakt vyšlo. Asi čekám miminko! Hlavou se mi honilo milion myšlenek,radost a nadšení mísil strach. Nicméně jsem to nedokázala dusit v sobě a manželovi hned chvíli na to ten test nalepený ve vánočním přáníčku v obálce předala jako ještě jeden,opožděný dáreček. Kroutil hlavou,co zas vymýšlím a otvíral obálku. Otevřel přání a chvilku zíral. "Co to je? Já to nechápu. " No nenapadlo mě,že nepozná těhotenský test. Tak jsem mu vše objasnila a vysvětlila a pak už jsme se jen nevěřícně objímali a stále nevěřícně zírali na test,šťastní jako blechy. Celý večer nemohl pochopit,že je to fakt asi pravda a že budeme rodiče. Po pár dnech testy sílily a objednala jsem se ke gynekologovi. Byla ve mě malá dušička, modlila jsem se,ať je vše v pořádku a miminko je tam,kde má. Doktor mi těhotenství potvrdil, poprvé jsem spatřila tu naši bublinku,byl to začátek 7.týdne a už ťukalo i srdíčko. Byl to úžasný pocit,ale zároveň jsem měla strach,aby vše šlo tak,jak má a miminko se dobře vyvíjelo a bylo v pořádku. Za dva týdny kontrola a na utz malý panďuláček,který odpovídal 8+6tt. Odnesla jsem si první fotku a doma jsme přemýšleli,kdy to oznámit nejbližším. Zatím to věděla jen moje sestra, rodičům jsme to oznámili u přiležitosti mých narozenin. Navíc se ten den narodil chlapeček druhému bratránkovi, tak jsme tu radost ještě znásobili. Už od samého začátku těhotenství jsem se cítila skvěle, neměla jsem vůbec žádné nevolnosti, jen jsem byla šíleně unavená a chtělo se mi pořád spát. Všechna vyšetření a kontroly byly ukázkové, první i druhý screening jsme si moc užili, navíc jsme na tom druhém i my krásně viděli a poznali, že čekáme chlapečka. Moc jsme se na něj tešili, k bříšku jsme pořád mluvili,mazlili...bylo to nádherné. Já jsem si to všechno užívala, rostoucí pupík hrdě hladila každou chvilku. Až do posledka jsem vydržela i v práci, vyšlo mi to krásně na konec školního roku, který jsem doučila. V půlce července jsme se přestěhovali do nového. Vše jsme si v klidu stihli zařídit a nachystat i na příchod miminka, který se rychle blížil. O tom, kdy a jak náš syn přišel na svět napíšu v dalším článku.