Dlouhá cesta naší Viki

   Jestli už chceme miminko jsme se bavili asi rok. Nakonec jsme to poprvé zkusili na naší letní – zimní dovolené 2013. Tam se to nepovedlo, a nakonec až doma asi na 4. pokus. Byl prosinec, a my v práci slavili konec roku a druhý den mi bylo tak zle jako nikdy, a že jsem toho moc nevypila, ale test pořád nevycházel. Po novém roce jsem měla problémy s nevolnostmi, tak si říkám, že to není možné, že musím být těhotná. A hurááá můj třetí test vyšel pozitivně.

   Nakonec se objednávám k doktorce a ta potvrzuje 8tt. , ale průkazku dostávám až na další kontrole v 11tt. Podstupuji první krevní testy, které jsou negativní a tak jedeme dál, trpím nevolnostmi, ale nezvracím, vždy mi stačí lízátka z lékárny. Další testy v 15tt potvrzují vyšší riziko rozštěpu páteře, když mi to doktorka zavolala, byla jsem tak zoufalá. Ihned nás objednala na genetiku, kde naštěstí vše vyvrátili a potvrdili nám, že čekáme zdravou holčičku. Jen váha je stále o týden pozadu, a to až dokonce. I nevolnosti se nakonec umoudřili a my začali vybírat jméno, tedy hlavně manžela to natolik chytlo, že hned po návratu z genetiky začal listovat v kalendáři. Nakonec mezi Valerií a Emou vítězí naše Viktorie (vítězka). Do té doby jsme miminku říkali Tóťa, jakože To 🙂

  Začínáme pořizovat první oblečení a taky boj o výběr kočárku.Ve 20 týdnu znova na genetiku a vše v pořádku. Ve 32 týdnu jsme byli na těhotenském focení a 4.8. nastupuji na mateřskou. V 36tt přijela manželova rodina a já kolem nich. Ten týden jsem jela také na další kontrolu, kde byly slabé odezvy, další nervy, byla jsem poslaná do nemocnice s možným vyvoláním porodu. Nakonec malá jen nějak usnula a nakonec vše dopadlo dobře a my mohli domu. Všichni vyplašení – ale byli rádi, že nás vidí po 5 hodinách „vcelku“. Termín mám určený na 15.9.2014, zatím se k němu přibližuju ale malá moc neklesá, každou noc se budím s tlaky na žaludek, manžel ochotně připravuje čaje. Jednou jsme se šli houpat do parku na houpačce (2 v noci) 🙂 a to možná pomohlo. Za 2 dni se ve 2:15 v noci budím – začíná odtékat voda, budím manžela, že už je to asi tady. Jdu do koupelny se připravit a volám mamce, aby se nám postarala o pejska, ve 3:30 odjíždíme do porodnice. Proběhl příjem a zatím bez bolestí čekáme. Dostávám snídaní, doktorka mě zkontroluje, zatím jsem málo otevřená. Kolem 8 Dr. opět prohmatává , a jelikož stále přicházím o vodu, v 9 dostávám první vyvolávací tabletu, za hodinu další a v 11 poslední. Potom už klystýr, ale stále se neotvírám. Bolesti od 10 se stupňují po 5 minutách, až se stávají nesnesitelnými. Sprcha, míč, chození nic nepomáhá. Manžel u mě ve sprše sedí, měří mi kontrakce a neví, jak mi pomoci, v tu chvíli jsem ho snad viděla poprvé brečet.

Když už si mě berou na sál prosím je o epidural, mám pocit, že při další kontrakci omdlím. Nakonec ho kolem 16 hodiny dostávám, neuvěřitelná úleva, ale nic necítím. Čeká se, až začnu zase cítit kontrakce, nakonec kolem 17 hodiny musím tlačit, nevím co se děje, najednou přišel další personál a přijde mi, že se hrozně spěchá. Musím tlačit, i když necítím kontrakce a pokaždé mi sestra celou svou vahou lehá na břicho a tlačí ho dolů, pak honem změřit odezvy a znova. V 17:23 se malá narodila, ale neplakala, byla tak hodná, celou dobu na sále jen koukala kolem sebe. Bála jsem se, jestli je v pořádku. Měla jednou pupeční šňůru kolem krku, ale byla v pořádku. Na sále jsem zůstala do 20 hodin, zašila mě pní Dr., dostala jsem večeři a pak mě pomohli se zvednout, dojít se omýt a sama jsem si s pmocí sestřičky odvezla malou do druhého patra ne poporodní, kde s námi mohl být ještě do 21 hod. tatínek. 

Bylo to náročné ale tak fascinující. Nakonec myslím, že docela pohodové těhotenství i porod 🙂