Dušičky. Pro někoho den, jako každý jiný. U Koťatů se ale zapalují svíčky, jedna za každého člena rodiny, který už nemůže být s námi. Za poslední rok nám přibyly svíčky dvě. Jak říká náš děda, každý tam máme nahoře svojí svíčku. Někdo větší, někdo menší. A když dohoří, tak je čas jít. A tak my jim tu dneska zapálíme svíčku. Ale nebudeme truchlit, naopak vzpomeneme si na úžasné buchty a ořechové šátečky, které pekla babička. Nebo na tetu Bohunu, která mě jako malou nechávala hrát s jejím nejlepším porcelánem. Na strejdu Luboše, který mi vozil do Londýna spoustu domácích dobrot od našich. Je smutné, že už s námi nejsou, ta bolest v našich srdcích pořád je. Ale musí tam také zůstat vzpomínky na všechno dobré, co jsme s nimi prožili. Když u nás byl praděda z Blatné, tak prohlásil, že až budou naši kluci puberťáci a budou chodit na diskotéky, že je bude kontrolovat shora. A tak doufám, že nás naši blízcí také kontrolují shora. Radují se, když jsme veselí a truchlí, když se trápíme. A taky, že vidí, že na ně myslíme a to nejen v tento den..