Podruhé, ještě překotněji 😀

Tak jsem si konečně našla chvilku času na shrnutí těhotenství a porodu č. 2. 😀

Vždy jsme s manželem chtěli mít deti "brzy po sobě". Když tedy dcera oslavila v srpnu 2017 prvni narozeniny, začali jsme mluvit o tom, že bychom se pokusili ještě o toho chlapečka ❤. V té době jsme koupili větší byt a na jaře se měli stěhovat...

Já, přestože jsem ještě kojila, jsem už chodila do práce (na zkrácený úvazek) a opravdu jsem si to užívala. Dcera na mě přestala být tolik lidí závislá a já měla pocit, že na té rodičovské tolik "nezblbnu". Ale jako porodní asistentka jsem v práci stále vídala tu krásu rodícího se života a tím víc to chtěla zažít znovu...

No, takže jako novoroční předsevzetí jsme si dali miminko 😊

Počítali jsme, že to bude chvilku trvat, než se zadaří... proto bylo velké překvapení, když jsem dvě čárky na TT našla již na začátku února 😃  Hlavou se mi honily myšlenky, jakože zrovna nás potkalo štěstí, že se podařilo "napoprvé", když někomu se nedaří několik let. (Jedni naši známí za sebou totiž měli tři neúspěšné IVF a já jsem jim miminko hrozně moc přála, protože neznám lepší a hodnější lidi, než jsou oni dva... No, jim se nakonec také zadařilo a na konci listopadu chovali také 😊)

Ale zpět k nám. Druhé těhotenství začalo stejně jako to první- opět mi bylo špatně a každé ráno jsem trávila s hlavou v záchodě, ale s druhým trimestrem nevolnost přešla a já si mohla užívat bezproblémového těhotenství 🙂 jen mě stále pronásledoval pocit, že je to divné, jak je to všechno v pohodě, že to nebude jen tak, že se určitě něco musí stát, že se něco pokazí... asi nějaká paranoia 🙈 protože se nepokazilo nic.

Termín porodu dle MS vycházel na 30.9. a později dle UZ na 7.10. Manžel má 29. září narozeniny, tak jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby to na ně vyšlo 😀

Až téměř do poloviny těhotenství, jsem myslela, že nosím pod srdcem holčičku. Lékař mě několikrát ujistil, že to na ní opravdu vypadá... jaké bylo překvapení, když jsme se na 3D UZ dozvěděli, že jí "něco" vyrostlo mezi nožičkama a je to vlastně chlapeček 😂 Já se musím přiznat, že to byl pro mě celkem šok. I když mi na začátku bylo pohlaví jedno, tak už jsem si zvykla na pocit, že budu mít dvě princezny. A najednou jsem dostala hrozný strach, že to vlastně s "pindíkem" vůbec neumím a co s ním vlastně budu dělat... zpětně se za ty pocity hrozně stydím 😟 

Jak se blížil termín porodu, zvyšoval se i můj strach, že to do porodnice nestihneme, vzhledem k rychlému prvnímu porodu a odstupu jen dvou let... Nejhorší představa pro mě byla, že bychom museli rodit doma. S manželem, který omdlévá, když vidí kapku krve... a ten bordel při tom! Kdo by to vše potom uklízel? 😂 

Asi týden před prvním termínem, mi lékař oznámil, že mám již úplně spotřebované hrdlo a jsem otevřená asi na 2cm (což oproti minulému nálezu - dlouhé uzavřené hrdlo - byl obrovský šok). Dohodli jsme se tedy, že odjedu do porodnice a tam se s nimi dohodnu, co dál. Ještě mě uklidňoval, že jsem přece z oboru, že to kdyžtak zvládnu sama 😂 

Jela jsem tedy do porodnice, kde mě znovu vyšetřili a sdělili, že jsou tam spíš tak 3cm. To mě vyděsilo ještě víc. Pro můj klid jsem tam na tedy zůstala přes noc. Nic se však nedělo a nález se neměnil, tak jsem šla druhý den domů... to bylo v čtvrtek. V pátek jsme u rodičů oslavili manželovi narozeniny a mě už od rána nebylo moc dobře, motala se mi hlava a byla jsem z toho všeho už unavená. Tento pocit přetrvával i v sobotu... Po obědě jsem uspala dceru a když jsem se zvedala z postele, že půjdu trochu pouklízet, najednou mě zabolelo v podbřišku. Říkala jsem si ale, že to budou jen střeva. (Ano, buďme upřímní, zácpa trápí většinu těhotných a ani já nebyla vyjímkou 😉 ). Na záchodě se to ale ještě zhoršilo a mě došlo, že to tedy asi už bude ono... chtěla jsem se ale ještě trochu opláchnout, dala jsem si tedy rychlou sprchu, při které kontrakce nastoupili již naplno. Ještě mě napadlo se sama vyšetřit- ucítila jsem klenoucí se vak blan a věděla, že bychom se urychleně měli přesunout do porodnice. Manžel rychle volal rodičům, aby přijeli pohlídat dcerku. Čekání na ně bylo asi nejhorších 15 minut mého života (nebo aspoň jsem to tak v tu dobu cítila). Kontrakce mezitím zesílily a nutili mě tlačit. Cesta autem, ač jen krátká, byla hrůza. Po přejetí každého retardéru jsem měla pocit, že už porodím... Když jsme dorazili k nemocnici, trochu jsem se uklidnila a i kontrakce trochu ustoupili. Zpětně myslím, že to bylo těmi nervy, v areálu nemocnice jsem už asi věděla, že je to dobrý a že jsme to stihli 🙂 

Na porodnici jsem hned hlásila, že už musím tlačit. Ještě před natáčením CTG mě tedy kolegyně vyšetřily- lem ale voda (naštěstí) zachovalá. Jelikož byly kontrakce snesitelnější, dohodly jsme se, že než mi pustí vodu, ještě chvilku natočíme... Asi po 10 minutách mi tu vodu pustili... opět se dostavil ten nádherný teplý pocit, který jsem si pamatovala již z prvního porodu... a pak to bylo už rychlé. Následovala kontrakce, během které se přesně v 12,43 narodilo naše druhé štěstí ❤ pan Buchtík ❤ 29.9.2018, na manželovi narozeniny... vážící a měřící stejně jako já, když jsem se narodila (3850/52)... hodinu od první kontrakce... ❤ 

Porod byl nádherný, zato následné šití poranění byl hotový horor. Nevím, čím to bylo, ale přestože mi to opíchli, cítila jsem každý steh...

Na oddělení šestinedělí to bylo, oproti minulé zkušenosti, fajn. Vlastně si mě tam nikdo moc nevšímal a já si vše mohla dělat, jak chci sama, což mi nadmíru vyhovovalo 😊 Přesně po 72 hodinách jsme šli domů.

Tak to byl můj druhý (ještě překotnější) porod 😊 a jelikož bychom chtěli ještě alespoň jedno dítko, trochu se už zase začínám bát, abychom to příště opravdu do porodnice stihli 😂 ... ale to je ještě ve hvězdách 🙂