Tento text píšu asi už napočtvrté, protože se mi "nějak" smazal. Takže už to vezmu stručněji. 

O tom, že bychom chtěli minimálně tři děti jsme se s manželem bavili už dávno předtím, než jsme se vzali. A po druhém porodu jsem určitě věděla, že to nebylo naposledy. Jen jsem si chtěla dát chvíli "pauzu" a dalšího potomka řešit až třeba za 4-5 let. 

V říjnu 2020 byly dceři 4 a synovi 2 roky, já už nějaký čas opět chodila do práce. A v tu dobu jsme s manželem nějak došli k rozhodnutí, že není na co čekat, že by to další dítě bylo chudák benjaminek, že je lepší mít je takhle blízko a "odbýt" si to najednou... Také jsme věděli, že se nemusí zadařit hned a může to trvat... No pár dní před Vánoci jsem v ruce držela test, na kterém byly dvě čárky. Takže jsme opět měli štěstí a už se začínali těšit na dalšího drobečka.❤️ 

Tentokrát jsme se chtěli nechat překvapit a nenechali si říct pohlaví. Obě děti svorně tvrdily, že maminka má v bříšku ségru, moje intuice zase říkala chlapeček a manžel se příkláněl k názoru, že jestli to bude holka, tak bude syn chudák, protože ho dvě holky zničí. 😃

Těhotenství bylo náročné, asi nejhorší z těch třech. Plánovala jsem, že si to užiju, když je to tedy naposledy, ale neužívala. Že začátku mi bylo hodně špatně, stále mě pálila žáha, byla jsem hodně unavená. Druhý trimestr byl už lepší, i když únava byla stále velká. Jednu chvíli jsem už myslela, že budu muset přestat chodit do práce, ale týdenní dovolená a dohoda v práci, že nebudu dělat přesčasy pomohlo. Bylo mi konečně dobře. 😊

Bohužel ve 30.týdnu se mi začal zkracovat čípek a otevírat hrdlo, takže jsem musela do nemocnice. Napíchali mi kortikoidy na dozrání plic (které pálily jak čert 🥺) a já pak doma musela dodržovat klidový režim. Ten se ovšem se dvěma dětmi dodržuje těžko, ale nález naštěstí moc nepostupoval, takže dobrý 😊 Jen mě zase začala nesnesitelně pálit ta žáha. A ke konci už jsem skoro nespala, protože jsem nemohla najít správnou polohu. 🥴

Více jak předčasného porodu jsem se bála toho, že vzhledem k předchozím překotným porodům do porodnice nestihneme dojet. Tentokrát bylo ale vše jinak. V neděli 8.srpna jsem po obědě uspala děti, sbalila na odpolední výlet a najednou v kalhotkách cítím nějaké mokro. Nejdřív jsem si myslela, že jsem si prostě jen cvrkla. Ale mokro bylo při každém pohybu větší a větší.. Takže voda. A kontrakce nikde. Tak jsme zavolali hlídání, já si dala rychlou sprchu a jeli jsme do porodnice. To bylo asi ve tři. 

V porodnici udělaly klasický příjem, nalez byl stejný jako pár dní předtím v poradně, zbytek hrdla pro dva prsty. Já byla ráda, že tentokrát to tak rychlé nebude, že se v klidu připravím. Kolegyně mi daly masážní olejíček na podporu kontrakcí, který asi během hodiny (cca v 17h) začal účinkovat. V šest večer se vystřídaly směny, bolesti ještě nebyli tak hrozné, ale já si řekla o střevní přípravu. Při předchozích porodech se nestihla a já z toho pak dlouho měla trauma, takže jsem ji tentokrát stihnout chtěla. Po přípravě kontrakce konečně pořádně zesílily a já postupně začínala mít potřebu tlačit... 🙂

V 19,38 na svět vykouklo naše třetí štěstí. Náš maličký chlapeček s 2970 gramy a 48 centimetry. Byl o téměř kilo menší, než předchozí syn 🥰 Hned jsem ho dostala na břicho a po dotepání si manžel (poprvé 😄) přestřihl pupeční šňůru. 

Chtěla jsem rodit ambulantně, ale vzhledem k tomu, že se mi po porodu udělalo hodně slabo a drobeček se narodil o chvilku dříve, rozhodla jsem se v porodnici zůstat. A asi jsem dobře udělala, protože malý druhý den zežloutl. A i když se nakonec nemusel svítit, byla jsem ráda, že je pod dohledem. Doma bych tak klidná nebyla. 

Když toto píšu, je skřítkovi 7 týdnů. A i když jsme se všichni sžili celkem rychle a snadno, je to zatím opravdu náročné. Ale neměnila bych, je to totiž i neskutečně krásné ❤️ Jsme prostě šťastní  🥰

... a uvidíme, jestli to bylo opravdu naposledy 😄 Manžel už řekl konec, ale já bych ještě jedno možná zvládla 😃

Tak jsem si konečně našla chvilku času na shrnutí těhotenství a porodu č. 2. 😀

Vždy jsme s manželem chtěli mít deti "brzy po sobě". Když tedy dcera oslavila v srpnu 2017 prvni narozeniny, začali jsme mluvit o tom, že bychom se pokusili ještě o toho chlapečka ❤. V té době jsme koupili větší byt a na jaře se měli stěhovat...

Já, přestože jsem ještě kojila, jsem už chodila do práce (na zkrácený úvazek) a opravdu jsem si to užívala. Dcera na mě přestala být tolik lidí závislá a já měla pocit, že na té rodičovské tolik "nezblbnu". Ale jako porodní asistentka jsem v práci stále vídala tu krásu rodícího se života a tím víc to chtěla zažít znovu...

No, takže jako novoroční předsevzetí jsme si dali miminko 😊

Počítali jsme, že to bude chvilku trvat, než se zadaří... proto bylo velké překvapení, když jsem dvě čárky na TT našla již na začátku února 😃  Hlavou se mi honily myšlenky, jakože zrovna nás potkalo štěstí, že se podařilo "napoprvé", když někomu se nedaří několik let. (Jedni naši známí za sebou totiž měli tři neúspěšné IVF a já jsem jim miminko hrozně moc přála, protože neznám lepší a hodnější lidi, než jsou oni dva... No, jim se nakonec také zadařilo a na konci listopadu chovali také 😊)

Ale zpět k nám. Druhé těhotenství začalo stejně jako to první- opět mi bylo špatně a každé ráno jsem trávila s hlavou v záchodě, ale s druhým trimestrem nevolnost přešla a já si mohla užívat bezproblémového těhotenství 🙂 jen mě stále pronásledoval pocit, že je to divné, jak je to všechno v pohodě, že to nebude jen tak, že se určitě něco musí stát, že se něco pokazí... asi nějaká paranoia 🙈 protože se nepokazilo nic.

Termín porodu dle MS vycházel na 30.9. a později dle UZ na 7.10. Manžel má 29. září narozeniny, tak jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby to na ně vyšlo 😀

Až téměř do poloviny těhotenství, jsem myslela, že nosím pod srdcem holčičku. Lékař mě několikrát ujistil, že to na ní opravdu vypadá... jaké bylo překvapení, když jsme se na 3D UZ dozvěděli, že jí "něco" vyrostlo mezi nožičkama a je to vlastně chlapeček 😂 Já se musím přiznat, že to byl pro mě celkem šok. I když mi na začátku bylo pohlaví jedno, tak už jsem si zvykla na pocit, že budu mít dvě princezny. A najednou jsem dostala hrozný strach, že to vlastně s "pindíkem" vůbec neumím a co s ním vlastně budu dělat... zpětně se za ty pocity hrozně stydím 😟 

Jak se blížil termín porodu, zvyšoval se i můj strach, že to do porodnice nestihneme, vzhledem k rychlému prvnímu porodu a odstupu jen dvou let... Nejhorší představa pro mě byla, že bychom museli rodit doma. S manželem, který omdlévá, když vidí kapku krve... a ten bordel při tom! Kdo by to vše potom uklízel? 😂 

Asi týden před prvním termínem, mi lékař oznámil, že mám již úplně spotřebované hrdlo a jsem otevřená asi na 2cm (což oproti minulému nálezu - dlouhé uzavřené hrdlo - byl obrovský šok). Dohodli jsme se tedy, že odjedu do porodnice a tam se s nimi dohodnu, co dál. Ještě mě uklidňoval, že jsem přece z oboru, že to kdyžtak zvládnu sama 😂 

Jela jsem tedy do porodnice, kde mě znovu vyšetřili a sdělili, že jsou tam spíš tak 3cm. To mě vyděsilo ještě víc. Pro můj klid jsem tam na tedy zůstala přes noc. Nic se však nedělo a nález se neměnil, tak jsem šla druhý den domů... to bylo v čtvrtek. V pátek jsme u rodičů oslavili manželovi narozeniny a mě už od rána nebylo moc dobře, motala se mi hlava a byla jsem z toho všeho už unavená. Tento pocit přetrvával i v sobotu... Po obědě jsem uspala dceru a když jsem se zvedala z postele, že půjdu trochu pouklízet, najednou mě zabolelo v podbřišku. Říkala jsem si ale, že to budou jen střeva. (Ano, buďme upřímní, zácpa trápí většinu těhotných a ani já nebyla vyjímkou 😉 ). Na záchodě se to ale ještě zhoršilo a mě došlo, že to tedy asi už bude ono... chtěla jsem se ale ještě trochu opláchnout, dala jsem si tedy rychlou sprchu, při které kontrakce nastoupili již naplno. Ještě mě napadlo se sama vyšetřit- ucítila jsem klenoucí se vak blan a věděla, že bychom se urychleně měli přesunout do porodnice. Manžel rychle volal rodičům, aby přijeli pohlídat dcerku. Čekání na ně bylo asi nejhorších 15 minut mého života (nebo aspoň jsem to tak v tu dobu cítila). Kontrakce mezitím zesílily a nutili mě tlačit. Cesta autem, ač jen krátká, byla hrůza. Po přejetí každého retardéru jsem měla pocit, že už porodím... Když jsme dorazili k nemocnici, trochu jsem se uklidnila a i kontrakce trochu ustoupili. Zpětně myslím, že to bylo těmi nervy, v areálu nemocnice jsem už asi věděla, že je to dobrý a že jsme to stihli 🙂 

Na porodnici jsem hned hlásila, že už musím tlačit. Ještě před natáčením CTG mě tedy kolegyně vyšetřily- lem ale voda (naštěstí) zachovalá. Jelikož byly kontrakce snesitelnější, dohodly jsme se, že než mi pustí vodu, ještě chvilku natočíme... Asi po 10 minutách mi tu vodu pustili... opět se dostavil ten nádherný teplý pocit, který jsem si pamatovala již z prvního porodu... a pak to bylo už rychlé. Následovala kontrakce, během které se přesně v 12,43 narodilo naše druhé štěstí ❤ pan Buchtík ❤ 29.9.2018, na manželovi narozeniny... vážící a měřící stejně jako já, když jsem se narodila (3850/52)... hodinu od první kontrakce... ❤ 

Porod byl nádherný, zato následné šití poranění byl hotový horor. Nevím, čím to bylo, ale přestože mi to opíchli, cítila jsem každý steh...

Na oddělení šestinedělí to bylo, oproti minulé zkušenosti, fajn. Vlastně si mě tam nikdo moc nevšímal a já si vše mohla dělat, jak chci sama, což mi nadmíru vyhovovalo 😊 Přesně po 72 hodinách jsme šli domů.

Tak to byl můj druhý (ještě překotnější) porod 😊 a jelikož bychom chtěli ještě alespoň jedno dítko, trochu se už zase začínám bát, abychom to příště opravdu do porodnice stihli 😂 ... ale to je ještě ve hvězdách 🙂