Představy vs. realita

Těhotenství

Na těhotenství jsem se hrozně těšila. Moje představa byla taková, že si budu vybírat krásné oblečení a že hlavně chci být jako těhule sexy.

Jakmile jsem na sebe poprvé navlékla těhotenské tepláky zjistila jsem, že sice vůbec nejsou sexy, ale jsou tak neskutečně pohodlné, že bych v nich nejraději chodila snad i do práce. Další problém nastal s tím, kde hezké těhotenské oblečení sehnat a nekrást a v poslední fázi jsem zjistila, že když člověk vypadá jako koule, tak černé uplé šaty vypadají všelijak, ale sexy rozhodně ne. 😀

Strava v těhotenství

Než jsem otěhotněla plánovala jsem si, že až se zadaří, tak se nebudu přežírat, budu se i nadále snažit jíst co nejvíc zdravě a hlavně se budu snažit přibrat co nejmíň.

Potom, co jsem v prvním trimestru zeleninu nemohla ani cítit a mojí hlavní stravou se stali bonbony a sladkosti všeho druhu, jsem tak plynule pokračovala i v trimestru druhém i třetím, kde jsem si oblíbila nejvíce Nuttelu a nanuky a na nich přežila až do porodu. Přibrala jsem nechutných 17 kg a ve své rozežranosti pokračuji bohužel i nadále. Sestřenka měla pravdu, když mi říkala: „Nežer nebo ti to zůstane.“

Porod

Samozřejmě jsem četla i slyšela o tom, že porod bolí, že může dojít ke komplikacím a tak dále. Já si ale vysnila, že budu mít určitě krásný, rychlý a přirozený porod bez komplikací, který sice bude trochu bolet, ale nebude to nic tak strašného a na konci mě zaplaví vlna štěstí z narozeného děťátka.

Můj porod rozhodně nebyl rychlý, bolest mi to přišla nesnesitelná, vážné komplikace však nenastaly a vlna štěstí mě zaplavila a teď zpětně si uvědomuji, že to opravdu byl ten nejkrásnější zážitek v mém životě J

Plánovaný počet dětí

Jelikož jsem jedináček, vždy jsem byla rozhodnutá, že buď budu mít děti dvě a nebo žádné.

Těsně po porodu jsem si říkala, že další dítě už nikdy. Nyní již přemlouvám manžela, že bychom mohli mít klidně i děti tři a už se nemůžu dočkat, až nastane ten správný čas, začít se snažit o sourozence pro našeho chlapečka. Jaká bude skutečná realita to uvidíme J

Šestinedělí

Nechápala jsem, když mi kamarádky říkaly, že v šestinedělí je to nejhorší, že skoro pořád brečely a byly nevyrovnané.  Byla jsem rozhodnutá zachovat si nadhled, vyrovnanost a nevyšilovat kvůli každé kravině.

Ano samozřejmě i já jsem se v šestinedělí pohybovala na pokraji bláznovství , byla labilní a brečela několikrát denně buď štěstím a dojetím nebo nad svou neschopností. Vyšilovala jsem kvůli každé kravině a nadhled a vyrovnanost bylo cizí slovo. 😀

Fotografie mého dítěte

Vždy jsem se pozastavovala nad tím, proč moje již dětné kamarádky cpou všude fotografie svých dětí, na fotkách jsou skoro pořád a jenom jedině s nimi a říkala si, že tak to rozhodně dělat nebudu.

Noo mám neustálou potřebu někomu ukazovat fotky svého dítěte, dávat je na fejsbůůůk a posílat rodinným příslušníkům, protože jsem přesvědčená, že je to, to nejkrásnější dítě na světě a to přeci každý musí vidět 😀

Vylučování mého dítěte

Když jsem jednou poslouchala rozhovor mé sestřenky, krátce potom, co se jí narodil syn, a jejího manžela, nechápala jsem, co je tak zajímavého na tom, kolikrát se jejich synek vyčůral nebo vykakal , jakou to mělo barvu či konzistenci a zda to měl až za ušima. Mé rozhodnutí bylo, že netřeba o takovýchto věcech mluvit.

Samozřejmě snad není dne, kdy bych se nezmínila o tom, zda náš brouček kakal či nekakal. Kolikrát zacházíme i do oněch „nechutných“ detailů a není ani výjimkou situace, kdy volám na manžela, případně on na mě, ať se jdu podívat, že tolik toho ještě nebylo. Případně stojí nad plínou i babička s dědečkem a „obdivujeme“ jakou úctyhodnou nálož náš synek hodil do plíny.

Oslovování „mámo“, „táto“

... tak to NIKDY. Přeci narozením dítěte nezapomeneme svá jména a nepřestaneme se oslovovat, tak, jak jsme byli zvyklý.

Ano, občas se jménem oslovujeme, ale volání na sebe „mámo“ a „táto“ nám není cizí.

Společné spaní v posteli

Tak v tom jsem měla vždycky jasno. Dítě má samozřejmě svoji postýlku a v té bude také spát.

V prvním měsíci se mnou několikrát v posteli skončil, pač sám v postýlce být samozřejmě nechtěl a než probdít celou noc nad brečícím dítětem, tak to jsem ho raději měla u sebe. Nyní sice ve své postýlce spinká, ale já neustále přemýšlím nad tím, jak přesvědčit manžela, aby svolil ke společnému spaní i se synkem a těším se na dobu, kdy se k nám bude, alespoň v noci, či ráno stěhovat.