Jak se nám narodil Adámek…

Děti spí, všude ticho, i počasí tak akorát na to obléct si teplé ponožky a zabalit se do huňaté deky a popíjet horký čaj… Mám přesně takovou nostalgickou náladu vzpomínat. Na to, co se stalo před půl rokem, na to, jak se nám narodil Adámek…

Po prvním předčasném porodu (https://www.modrykonik.cz/blog/kija/article/ma-niterni-zpoved-aneb-jak-se-nam-vojtis-54xfhc/) jsem toužila zažít něco úplně odlišného. Moc jsem toužila po tom zažít někdy ten pocit totálního štěstí, který vás pohltí, když se vám narodí miminko. Kdy se stane celým vaším světem.  Nemuset se bát o život vlastního dítěte, moct si ho hned po porodu pomazlit. Chtěla jsem mít pocit, že je miminko opravdu naše a ne jen půjčené od nemocničního personálu jako to bylo u Vojtíka, když jsme si ho přivezli domů. A dát mu hlavně příjemnější a snadnější start do života.

Ještě před otěhotněním jsem měla obavy, aby se předčasný porod neopakoval… ale věřila jsem. Věřila, že tentokrát to dopadne dobře.

Samotné těhotenství probíhalo víceméně bez komplikací až do cca 30. týdne, tedy do doby, kdy jsem rodila poprvé. Hlavička hodně naléhala, tak jsem dostala léky a nařízený klidový režim. Do toho jsme se stěhovali, takže ne zrovna ideální situace. Ale přesto jsme tentokrát všechno zvládli, překonali i tu obávanou hranici nedonošenosti a těšili se na úplně novou situaci, na donošené miminko.

Na porod jsem se tentokrát mohla připravovat, takže jsem jedla lněné semínko, pila maliník, masírovala hráz i cvičila s Aniballem, relaxovala a doufala v přirozený porod. A čekali jsme.

Asi dva týdny před termínem jsem začala mít (asi) silnější výtok a v sobotu večer (39+1) ze mě vyteklo cosi, u čeho jsem si už nebyla jistá, co to je. Prasknutím plodovky mi začal první porod, tam to ale bylo jednoznačné. Začala jsem se bát, aby nebylo něco špatně. Neprosakuje celou dobu plodovka? Proto jsme se dohodli, že manžel dojede pro babi, aby pohlídala Vojtíka, a pro jistotu pojedeme na kontrolu. Odjel po jedné ráno a já se mezitím snažila rozmyslet, co ještě chybí v tašce. Na záchodě jsem si na vložce všimla krve, což mě znervóznilo ještě víc. Rozhodla jsem se, že ač jsem měla namyšlených víc variant porodnic, rozhodně nebudeme nic riskovat a pojedeme do jedné z těch nejbližších. Mezitím mě začalo podezřele pobolívat břicho, takže jsem si intervaly začala měřit aplikací v mobilu. Bolesti nebyly nijak silné, ale pravidelné po 4 minutách.  Já běhala zmateně po domě, snažila se dát dohromady papíry k porodu a nemohla se vůbec na nic soustředit. Po rychlé sprše už byli zpátky, tak jsme vyrazili. Myslela jsem, že to bude spíš jen planý poplach, ale znervózňovala mě ta krev.  Zhruba ve 2 ráno jsme dorazili k porodnici a došli opět ke stejným dveřím, u kterých jsme celí vyplašení zvonili před 3 lety. S manželem jsme se po sobě podívali a mrkli jsme na sebe. Zvládli jsme to! Historie se neopakuje.

Po polití vložky roztokem jsme zjistili, že ať odteklo cokoli, plodová voda to nebyla. Nic se zatím neděje, žádný porod. Byla jsem trochu zklamaná, už jsem si začínala myslet, že ty pravidelné bolesti, které jsem měla v autě, jsou fakt kontrakce. PA mi tedy natočila monitor, že rovnou uděláme porodopis a že mě pošlou domů. Dávám průkazku a porodní plán, nic, co v něm mám, prý není problém.

V průběhu nekonečného vyplňování mi PA řekla, že nad tou situací pořád přemýšlí a že mě raději přijmou, že ta krev může být z čípku, jak se připravuje k porodu, ale že se může i odchlipovat placenta a to by byl problém. Ach jo. Zase nějaká komplikace. Bála jsem se o mimi, bála jsem se, že manžel zase nebude u porodu, že to nestihne jako poprvé a navíc se mi už v té chvíli začalo hrozně stýskat po Vojtíškovi. Kdoví, jak tu vlastně budu dlouho.

Po chvíli PA koukne na monitor a udiveně říká, že mám kontrakce, a ptá se, jestli to vím a cítím je. Odpovídám, že trochu jo. Pak přichází mladičká paní doktorka mě vyšetřit. Otevřená na 4 cm, jde se přímo k porodu. Další změna. Z téhle mám naopak hroznou radost. Jupí!

Manžel odchází pro tašku do auta a já jdu zatím na porodní sál č.2, kde už krásně voní aromalampička a kde je krásné a příjemné přítmí a ticho. Cítím se krásně, uvolněně, jsem nedočkavá a těším se.

Přistupujeme ke klystýru, ke kterému jsem svolila, protože se žádné přirozené čištění nekonalo. Následuje asi hodinka, kterou přeskočím a kterou bych raději přeskočila i ve skutečnosti.

Jsou tedy 4 hodiny ráno, já jsem s manželem zpět na porodním boxu se sprchou, v přítmí a klidu. PA se mě ptá, jestli nechci píchnout vodu a jestli vím, že se tím porod urychlí. V porodním plánu dirupci nechci a i teď odpovídám, že nechci a vím. Kontrakce chodí pravidelně, jdu do sprchy, která zrovna moc nepomáhá, takže z ní vylézám a volím velký míč, ke kterému si kleknu a opřu se o něj. Jinak se snažím poslouchat tělo, dává mi celkem jasné pokyny, co a jak dělat, takže mu věřím a poddávám se. Občas přijde PA zkontrolovat srdíčko, ptá se, jak často jsou kontrakce, což vůbec netuším, protože na hodiny už nekoukám. Snažím se naladit na porod. Kontrakce jsou čím dál intenzivnější, mám stále zavřené oči a snažím se na nic nemyslet, jen poslouchat tělo. Manžel mi moc pomáhá, podává, co potřebuju, drží míč, drží mě za ruku a to mi stačí. Venku je pořád ještě tma, což mi úplně vyhovuje, ten klid, který se s nocí spojený…  Jen PA mě začíná rozčilovat, pokaždé, když přijde, mi radí, jak mám dýchat a co mám dělat, což mě vyvádí z koncentrace.   

Okolo páté hodiny ranní mi přijde natočit monitor. Chce, abych si lehla na křeslo, abych si odpočinula, což si při kontrakcích vůbec nedovedu představit, chvíli debatujeme o poloze a nakonec se domlouváme na poloze ve stoje. Stihne mě napomenout, že při předklonu dýchám do košile a miminko nebude mít kyslík, a že zásada je při kontrakci stát na celé noze a ne na špičkách, natočí monitor a odchází k dalšímu příjmu. Já si myslím svoje a nenechám se rozhodit. Jedním okem mrknu na graf, který leze z monitoru, a vidím i cítím, že kontrakce jsou opravdu rychle za sebou a už celkem intenzivní. Při kontrakci se opírám o manžela a madlo křesla, nutí mě to do předklonu. Po chvíli cítím, že mi tělo začíná samo tlačit, stojím na špičkách a instinktivně pohybuju pánví. Všímám si krve, která mi teče po nohou, a začínám cítit opravdu velký tlak. Manžel tedy zvoní, přibíhá PA. Situaci už vnímám spíš v mlze, PA chce vyšetřit, ale na koze, což nechci. Nakonec si lehám, že to zkusím, ale vydržím tak asi vteřinu, protože cítím, že takhle je to špatně a nepůjde to. Vyskočím, jak když mě píchne včela, stoupám si, pevně se chytám a zaujímám polohu v podřepu, která mi i nejvíce vyhovovala při cvičení s Aniballem. PA se mě snaží dostat zpátky do lehu a argumentuje, že jsem tak přece už rodila minule. Naštěstí se mě zastane manžel, díky kterému PA zřejmě rezignuje a pak už jen vysvětluje přibíhající doktorce, že „paní bude rodit takhle“. To už přichází kontrakce a já tlačím.

Zatlačím poprvé. Podruhé. Potřetí. Vzápětí pocítím úlevu a pochopím, že je miminko venku. Je 5.18 ráno. Svět okolo se probouzí. Já se podívám pod sebe a uvidím miminko. Malé, fialovoučké, pupeční šňůru dvakrát omotanou okolo krku, třou ho po zádíčkách. Nemůžu mluvit a skoro ani dýchat. Fascinovaně zírám na toho drobečka, který se mezitím nadechl a ani nevnímám, že na mě PA mluví. Vůbec nechápu, co po mě chce, ona pořád trpělivě opakuje a mně dojde, že jde o bonding. Posunu se, sednu si, miminko zlehka otřou a dávají mi ho na hrudník. „Ahoj“ říkám malému ohromeně a všímám si, že se manželovi zaleskly oči. Maličkého držím, hladím, cítím a neskutečně si užívám jeho přítomnost.

Nabízí mi oxytocin, nechci. Dotepe pupečník, takže ho přestřihávají a já vytlačím placentu. Doktorka mě kontroluje a oznamuje, že jsem bez poranění, takže šití netřeba. Gratuluje mi společně s PA a pak odchází. Jsme spolu, všichni tři a neskutečně šťastní rozebíráme, co se právě stalo. Miminko si mezitím neomylně hledá cestu k prsu. Jsem šťastná. Moc.

Po dvou společně strávených hodinách malého vzali na vážení, já se šla osprchovat a manžel jel domů pokusit se vyspat. Vzala jsem si věci a šla se ubytovat na pokoj šestinedělí. Totálně vysmátá, chtělo se mi létat. Sedět jsem mohla okamžitě, a kdyby mi někdo řekl, že odpoledne budu rodit znovu, nejspíš do toho půjdu. Neskutečně jsem si to užívala. Všechno. Od kontrakcí, přes úžasný bonding až po obrovitánský nemocniční košile, hroznou nemocniční stravu nebo přeslazenej čaj. Připadala jsem si jak v krásném snu.

Vůbec jsem si nedovedla představit, jak velký je rozdíl v péči o nedonošené (31+3, 1630g) a donošené (39+2, 3220g) miminko. Teď už můžu říct, že diametrální. Je to něco totálně odlišného, jak dva odlišné světy. Zejména v psychice. Ten pocit hodit všechno za hlavu, nebát se, jen si prostě ty naše dva chlapečky užívat… neskutečný.

Přeju všem, kterým se první porod nevydařil, ať už z jakéhokoliv důvodu, ať to napodruhé vyjde a bolavá rána z předchozího porodu se konečně, alespoň trochu, zahojí. A i kdyby náhodou ne… ti miláčči stejně stojí za všechnu bolest světa ♥